Gejza (velkokníže)

Gejza
velkokníže uherský
Portrét
Miniatura Gejzy (Chronicon Pictum)
uherský velkokníže
Obdobíasi 972997
PředchůdceTakšoň
NástupceŠtěpán I.

Narozeníasi 940
Úmrtí997
ManželkySarolt z Transylvanie
Adelaida Polská?
PotomciŠtěpán I. Svatý
Judita Uherská
Markéta Uherská (manželka Gabriela Radomíra)
Grimelda
Sarolt (manželka Samuela Aby)
DynastieArpádovci
OtecTakšoň
Matkaprincezna z Chazarské říše, z kmene Pečeněhů či z Volžského Bulharska
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Gejza (asi 940997; maďarsky Géza) byl od začátku 70. let 10. století až do své smrti v roce 997 uherský velkokníže z rodu Arpádovců.

Narodil se jako syn uherského velkoknížete Takšoně a jeho chazarské, pečeněžské nebo volžskobulharské manželky. Oženil se se Sarolt z Transylvánie, dcerou transylvánského vládce Gyuly II. Po nástupu na trůn uzavřel mír se Svatou říší římskou. Za jeho vlády došlo v Uhersku k politické konsolidaci, jež podle zdrojů z 10. století probíhala velice krutě a nemilosrdně. Gejza se stal prvním křesťanským uherským panovníkem a podporoval zájmy křesťanských misionářů ze západu. I přesto, že se nechal pokřtít a při křtu přijal jméno Štěpán, pokračoval v pohanských rituálech. Na uherském velkoknížecím stolci po něm následoval syn Štěpán I. Svatý, který se v roce 1000 stal prvním uherským králem.

Původ a mládí

Obrázek tmavě zelenavé busty muže s kalpakem na hlavě, knírem a vlasy po ramena. Na krku muž má řetěz a na něm zavěšený kříž.
Busta Gejzy v maďarském historickém národním parku

Gejza se narodil jako nejstarší syn Takšoně, jenž se uherským velkoknížetem stal roku 955.[1] Podle kroniky Gesta Hungarorum byla Gejzova matka ze země Kumánů,[2][3] což zřejmě naznačuje, že pocházela buď z Chazarské říše, anebo z kmene Pečeněhů či z Volžského Bulharska. Historik Gyula Kristó se domníval, že se Gejza narodil okolo roku 940. Když byzantský císař Konstantin VII. Porfyrogennetos na své listině přibližně z roku 950 vyjmenovával potomky velkoknížete Arpáda, Gejzu na ní však nezmínil. Kristó argumentoval tím, že císař Takšoňova syna vynechal proto, že Gejza tehdy byl ještě dítětem.[4]

Původní uherská forma Gejzova jména pravděpodobně zněla jako Gyeücsa nebo Gyeusa. Jednalo se snad o formu turkického titulu jabghu.[4] Z popudu svého otce se Gejza oženil se Sarolt, dcerou Gyuly II.,[4][5] významného uherského náčelníka vládnoucího v Transylvánii nezávisle na uherském velkoknížeti.[5] Proto, že se Gyula v Konstantinopoli dříve nechal pokřtít, snad i Sarolt byla před sňatkem křesťankou. Podle kronikáře Bruna z Querfurtu byla její křesťanská víra však „slabá a zmatená“. Na svého chotě měla Sarolt podle Bruna značný vliv.[6]

Bronzová socha sedícího muže s rukama v klíně. Za sochou se nachází jehličnatý strom, za ním pak vlevo lze vidět část domu.
Socha Gejzy Uherského v Székesfehérváru

Vláda

Gejza se stal velkoknížetem po smrti svého otce okolo roku 972.[4][7][8] Uplatňoval centralizační politiku, a kroniky ho proto většinou vyobrazují jako nemilosrdného a krutého vládce.[7][9] V jedné z verzí legendy o svatém Štěpánovi (Legenda Maior S. Stephani Regis) je dokonce napsáno, že Gejzovy ruce byly pošpiněny krví. Historik Pál Engel z toho vyvodil, že Gejza nechal vyvraždit některé své příbuzné, například svého bratrance Zerinda Lysého.[10] Tuto domněnku podporuje fakt, že kolem roku 972 se v pramenech kromě Gejzy a Koppányho, vládnoucího jižní části Zadunají, neobjevují žádní jiní Arpádovci.[7]

V roce 972 se sňatkem spojily dvě říše sousedící s Uherskem, Svatá říše římskáByzanc.[11] Zatímco mezi Byzancí a Uhry trvalo napětí již deset let, se Svatou říší římskou Uhersko udržovalo vztahy relativně dobré. Bylo tedy logické, že se Gejza rozhodl uzavřít mír se Svatou říší římskou.[12] Gejzova orientace na římskou říši souvisela také s tím, že pokud by se s žádostí o vyslání misionářů obrátil na Byzanc, nebyl by z maďarských vladařů prvním, protože od byzantského císaře křesťanství přijal už jeho tchán Gyula II.[13] Brzy poté začali do Uher z římské říše přicházet křesťanští misionáři. První misionář vyslaný císařem Otou I. Velikým, se jménem Bruno, přicestoval do Uher okolo roku 972.[14] O rok později bylo na císařem svolaném říšském sněmu v Quedlinburgu přítomno i dvanáct vyslanců z Uherska.[7][15]

Gejza, ten co byl krutý a přísný, choval se zdvořile. Byl soucitný a velkorysý k cizincům, jako by jednal se svými vlastními lidmi, a to hlavně ke křesťanům, ačkoliv [byl] stále zapleten do pohanství. Když pak přiblížil se světlu duchovní milosti, začal se všemi sousedy vyjednávat o míru. Kromě toho zavedl pravidlo, že všem křesťanům, kteří se chtěli dostat do jeho země, se musí zajistit bezpečnost a chovat se k nim laskavě i pohostinně. Dal knězům a mnichům možnost, aby odcházeli na jeho dvůr, nabídl jim své ochotné naslouchání a potěšil je klíčením semene pravé víry zeseté v zahradě jeho srdce.
— Hartvik: Život svatého Štěpána (Legenda Maior S. Stephani Regis)[16]
Starší muž s plnovousem oblečený v modrém kabátě s kalpakou na hlavě, červenorůžovými kalhoty a hnědé boty s úzkou špičkou. V ruce drží prapor a dívá se směrem doleva.
Obraz Gejzy od Josefa Kriehubera, předloha od Moritze von Schwinda

kláštera Sankt Gallenu ve Švýcarsku pochází zápis, že jakýsi biskup Prunwart úspěšně pokřtil mnoho obyvatelů Uherska, a to i včetně jejich „krále“. Prunwart byl možná totožný se zmíněným misionářem Brunem, jehož do Uher vyslal císař Ota Veliký. Křest Uhrů je zmíněn i v kronice Dětmara z Merseburku, která se zmiňuje o tom, že christianizace Uhrů započala za Gejzovy vlády,[17] který se stal prvním křesťanským vládcem Uherska.[11] Gejza při křtu přijal jméno Štěpán.[4] I přes svůj křest však pokračoval v pohanských rituálech, a nestal se proto nikdy pravým křesťanem.[18] Historik Gyula Kristó uvedl, že za Gejzovy vlády došlo k založení veszprémské diecéze.[4] Tato domněnka historiky ovšem nebyla jednomyslně přijata.[19][20] Jedna pověst mluví rovněž o tom, že Gejza vystavěl hrad v Ostřihomi, což archeologické průzkumy ale nepotvrdily.[13]

Jeho otec jmenoval se Deuvix (Gejza) a byl to muž nadmíru krutý, který v náhlém návalu hněvu zabil mnoho lidí. Když se však stal křesťanem, postupoval zuřivě při upevňování víry vůči těm, kteří ji odmítali. Tak prokázal horlivost Bohu a smyl své předchozí hříchy. Skládal oběti nejen všemohoucímu bohu, ale také obrazům bohů jiných. Když ho z toho biskup obvinil, odpověděl mu: ‚Mám dost bohatství a moci i svobodnou možnost tak činit.‘
— Dětmar z Merseburku[21]
Iluminace muže sedícího na trůnu s šerpou a v ruce držící jablko
Jindřich IV. Bavorský, se kterým Gejza vedl válku

Po smrti Oty I. Velikého v roce 973 se jeho následníci Ota II.Ota III. již nesoustředili na východní politiku a přestali udržovat vztahy s Uhry. Otova smrt na čas přerušila další christianizaci Gejzovy země. Mnoho Maďarů se proto postupně znovu začalo vracet k pohanství, jak o tom svědčí listina císaře Oty II. z roku 985. Dokonce i misionář Bruno odešel z Uher.[13]

V 70. a 80. letech se Svatá říše římská zmítala ve vnitřních válkách. Proti císaři Otovi II. se totiž postavil jeho příbuzný, bavorský vévoda Jindřich. Gejza těchto konfliktů využil tak, že v roce 983 zaútočil na Bavorsko. Při tomto útoku se mu podařilo obsadit pevnost Melk.[22] O 8 let později bavorské vojsko ale zahájilo protiútok. Bavoři tehdy zatlačili uherská vojska až za Vídeňský les.[22] V roce 996 uherský velkokníže s bavorským vévodou Jindřichem IV., budoucím císařem Jindřichem II., uzavřel mír a vzdal se v jeho prospěch území na východ od řeky Litavy.[7] Dohodu obě strany zpečetily svatbou mezi Gejzovým synem Štěpánem a Jindřichovou sestrou Giselou.[4][7] Jednalo se o Gejzův diplomatický triumf.[13]

Socha Štěpána I. Svatého, Gejzova syna, v Ostřihomi

Podle listiny, která byla sepsána za Štěpánovy vlády, Gejza založil benediktinský klášter v Pannonhalmě.[23][24][25] Zřízení pannonhalmského kláštera pravděpodobně úzce souviselo se Štěpánovým sňatkem. Při založení tohoto kláštera i Štěpánově sňatku hrál zřejmě významnou roli pražský biskup svatý Vojtěch, jenž podle pověsti Štěpána vychoval, pokřtil i oddal.[13] Ještě před sňatkem z roku 996 Gejza zajistil Štěpánovo nástupnictví. Svolal totiž významné uherské velmože, které přinutil složit přísahu, že po jeho smrti přijmou Štěpána na trůn.[26] V roce 997 Gejza zemřel.[13]

Během své vlády Gejza, s výjimkou konfliktu v Bavorsku, nepodnikl žádné válečné tažení proti jiným panovníkům. Obezřetně zachovával mír a uzavíral spojenectví s ostatními knížaty, díky čemuž se mohl soustředit na upevňování své vlády.[27]

Rodina

Gejzovou manželkou byla Sarolt z Transylvánie, jež mu během života porodila nejméně tři, nejvíce však pět dětí. Prvním dítětem byl Štěpán, který se po Gejzově smrti stal velkoknížetem a později králem.[28] Na základě Polsko-uherské kroniky,[28][29] se historik Szabolcs de Vajay domníval, že matkou dvou Gejzových dcer byla Adelaida Polská, Gejzova druhá manželka. Tato domněnka však nebyla historiky přijata.[4] Adelaida je zmíněna pouze v polsko-uherské kronice, jako sestra Měška I. Historici pochybují nejen o tom, že byla matkou některých Gejzových dcer, ale i o její existenci. [30] Podle Polsko-uherské kroniky Adelaida Polská Gejzu donutila k přijmutí křesťanství.[31]

Zoltán

nar. 896 zm. 949

 dcera Menumoruta ? ?
     
   
 Takšoň

nar. asi 931

zm. asi 970

 Kumánská žena 
   
  
Sarolt z Transylvánie?

OO datum neznámé

Gejza

nar. asi 940 zm. 997

        
        
          
Štěpán I. Svatý

 nar. asi 975

 zm. 15. srpen 1038  

Judita 

nar. asi 969 zm. 988  

Markéta 

 nar. asi mezi 969/975

zm. 11. století

Grimelda Uherská

nar. po 975 

zm. po 1026

Sarolt

nar. po 975 

zm. 11. století

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Géza, Grand Prince of the Hungarians na anglické Wikipedii.

  1. Kristó a Makk 1996, s. 26.
  2. Deeds of the Hungarians. Redakce Martyn C. Rady, László Veszprémy; překlad Martyn C. Rady, János M. Bak. Budapest: Central European University Press, 2010. 326 s. ISBN 9781441694997. S. 127. (anglicky) 
  3. Kristó a Makk 1996, s. 24.
  4. a b c d e f g h KRISTÓ, Gyula. Géza. In: KRISTÓ, Gyula; ENGEL, Pál; MAKK, Ferenc. Korai magyar történeti lexikon (9.–14. század). 1. vyd. Budapest: Akadémiai Kiadó, 1994. ISBN 9789630567220. S. 235. (maďarsky)
  5. a b SĂLĂGEAN, Tudor. Romanian Society in the Early Middle Ages (9th–14th Centuries AD). In: POP, Ioan-Aurel; BOLOVAN, Ioan. History of Romania: Compendium. Cluj-Napoca: Romanian Cultural Institute, 2006. ISBN 978-973-7784-12-4. S. 150. (anglicky)
  6. Kristó a Makk 1996, s. 28.
  7. a b c d e f Engel 2001, s. 19.
  8. MOLNÁR, Miklós. A Concise History of Hungary. Cambridge: Cambridge University Press, 2001. 370 s. Dostupné online. ISBN 978-0-521-66736-4. S. 26. (anglicky) 
  9. Kirschbaum 1995, s. 41.
  10. SZABADOS, György. Magyar államalapítások a IX-X. században. Szeged: Szegedi Középkorász Műhely, 2011. ISBN 978-963-08-2083-7. S. 260. (maďarsky) 
  11. a b KONTLER, László. Millennium in Central Europe: A History of Hungary. Budapešť: Atlantisz Publishing House, 1999. 537 s. ISBN 963-9165-37-9. S. 51. (anglicky) 
  12. Kontler a Pražák 2001, s. 41.
  13. a b c d e f KRISTÓ, Gyula. Szent István Király. Budapest: Neumann Kht., 2002. Dostupné online. Kapitola A felmenők. (maďarsky) 
  14. Berend, Laszlovszky a Szakács 2009, s. 329.
  15. Dětmar z Merseburku, Kronika. Překlad Bořek Neškudla, Jakub Žytek. Praha: Argo, 2008. 342 s. ISBN 978-80-257-0088-4. S. 68. Dále jen Kronika. 
  16. Hartvic, Life of King Stephen of Hungary. In: HEAD, Thomas. Medieval Hagiography: An Anthology. London, New York: Routledge, 2001. Překlad Nora Berend. Dostupné online. ISBN 0-415-93753-1. S. 379–380. (anglicky)
  17. Berend, Laszlovszky a Szakács 2009, s. 329, 331.
  18. Engel 2001, s. 27.
  19. Berend, Laszlovszky a Szakács 2009, s. 350–351.
  20. Engel 2001, s. 42.
  21. Kronika s. 263.
  22. a b Kristó a Makk 1996, s. 30.
  23. Berend, Laszlovszky a Szakács 2009, s. 352.
  24. Engel 2001, s. 43.
  25. Kontler a Pražák 2001, s. 45.
  26. Kristó a Makk 1996, s. 33.
  27. Kontler a Pražák 2001, s. 42.
  28. a b Kristó a Makk 1996, s. 29.
  29. MACARTNEY, Carlile Aylmer. The Medieval Hungarian Historians: A Critical & Analytical Guide. Cambridge: Cambridge University Press, 1953. 218 s. Dostupné online. ISBN 978-0-521-08051-4. S. 175. (anglicky) 
  30. Homza 2017, s. 22–25.
  31. Homza 2017, s. 22-24.

Literatura

  • Dětmar z Merseburku, Kronika. Překlad Bořek Neškudla, Jakub Žytek. Praha: Argo, 2008. 342 s. ISBN 978-80-257-0088-4. 
  • BEREND, Nora; LASZLOVSZKY, József; SZAKÁCS, Béla Zsolt, 2009. The kingdom of Hungary. Cambridge: Cambridge University Press. 460 s. ISBN 978-0-521-87616-2. (anglicky) 
  • ENGEL, Pál, 2001. The Realm of St Stephen: A History of Medieval Hungary, 895–1526. New York: Tauris Publishers. ISBN 1-86064-061-3. (anglicky) 
  • HOMZA, Martin, 2017. Mulieres suadentes - Persuasive Women: Female Royal Saints in Medieval East Central and Eastern Europe. Boston: Brill. 260 s. ISBN 978-90-04-31466-5. (anglicky) 
  • KIRSCHBAUM, Stanislav J., 1995. A History of Slovakia: The Struggle for Survival. New York: St. Martin's Press. 350 s. Dostupné online. ISBN 963-482-113-8. (anglicky) 
  • KONTLER, László; PRAŽÁK, Richard, 2001. Dějiny Maďarska. Překlad Miloslav Korbelík. Brno: Lidové Noviny. 601 s. ISBN 80-7106-405-X. 
  • KONTLER, László. Millennium in Central Europe: A History of Hungary. Budapešť: Atlantisz Publishing House, 1999. 537 s. ISBN 963-9165-37-9. (anglicky) 
  • KRISTÓ, Gyula. Géza. In: KRISTÓ, Gyula; ENGEL, Pál; MAKK, Ferenc. Korai magyar történeti lexikon (9.–14. század). 1. vyd. Budapest: Akadémiai Kiadó, 1994. ISBN 9789630567220. (maďarsky)
  • KRISTÓ, Gyula; MAKK, Ferenc, 1996. Az Árpád-ház uralkodói. Maďarsko: I.P.C. Könyvek. 288 s. ISBN 9637930973. OCLC 1087538045 (maďarsky) 
  • MACARTNEY, Carlile Aylmer. The Medieval Hungarian Historians: A Critical & Analytical Guide. Cambridge: Cambridge University Press, 1953. 218 s. Dostupné online. ISBN 978-0-521-08051-4. (anglicky) 
  • MOLNÁR, Miklós. A Concise History of Hungary. Cambridge: Cambridge University Press, 2001. 370 s. Dostupné online. ISBN 978-0-521-66736-4. (anglicky) 
  • SĂLĂGEAN, Tudor. Romanian Society in the Early Middle Ages (9th–14th Centuries AD). In: POP, Ioan-Aurel; BOLOVAN, Ioan. History of Romania: Compendium. Cluj-Napoca: Romanian Cultural Institute, 2006. ISBN 978-973-7784-12-4. (anglicky)
  • SZABADOS, György. Magyar államalapítások a IX-X. században. Szeged: Szegedi Középkorász Műhely, 2011. ISBN 978-963-08-2083-7. (maďarsky) 

Externí odkazy

Předchůdce:
Takšoň
Znak z doby nástupuUherský velkokníže
Gejza
asi 972997
Znak z doby konce vládyNástupce:
Štěpán I. Svatý

Média použitá na této stránce

St. Stephen, Esztergom.jpg
Statue of King St. Stephen of Hungary in Esztergom, Main Square, Holy Trinity statue.
Coa Hungary Country History (855-1301).svg
Coat of arms of the Árpád dynasty of Hungary (c. 855–1301).
Nte-kir-geza.jpg
Autor: No machine-readable author provided. Váradi Zsolt~commonswiki assumed (based on copyright claims)., Licence: CC BY-SA 2.5

Géza fejedelem Nemzeti Történeti Emlékpark / National Historical Memorial Park in Ópusztaszer, Hungary (Tóth Sándor alkotása)

self shot photo (2005), Váradi Zsolt
Geza-ChroniconPictum.jpg
Miniature of Geza, father of St. Istvan
Geza Litho 2.jpg
Géza (940-997), Großherzog von Ungarn (972-997) aus dem Geschlecht der Arpaden. Lithographie von Josef Kriehuber nach einer Zeichnung von Moritz von Schwind aus Ungerns Erste Heerführer Herzoge und Koenige In einer Reihe von Bildnissen von Bela bis auf Seine Majestät Franz I. Kaiser Von Österreich König Von Ungern &c., &c. Wien : Lithographisches Institut ;ca. 1828
Henry II of Germany.jpg
Autor: Wikimedia Commons, Licence: CC BY-SA 4.0
Henry II the Ottonian, duke of Bavaria, king of Germany and Italy.
Géza nagyfejedelem szobra (Székesfehérvár).jpg
Autor: No machine-readable author provided. Harp assumed (based on copyright claims)., Licence: CC BY-SA 2.5
A városalapító Géza nagyfejedelem életnagyságú bronzszobra a Székesfehérváron a székesegyház szomszédságában. A szobrot Meszlényi János (1939-) készítette 1972-ben (Magony: Székesfehérvár szobrai, 1995)