Genocida

Genocida (latinsky genocidium) je zločin proti lidskosti definovaný mezinárodním trestním právem jako „úmyslné a systematické zničení, celé nebo části, etnické, rasové, náboženské, nebo národnostní skupiny“,^[1] ačkoliv co znamená „část“ je předmětem debaty právníků.^[2] Příčinami mohou být např. náboženská zatvrzelost, primitivní ideologie, ignorace vědeckých argumentů nebo jejich zkreslování, ale také touha po moci. Genocidu definuje Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia OSN.

Pojem „genocida“ vymyslel Raphael Lemkin, právník polsko-židovského původu v roce 1944, z řeckého kořenu slova génos (γένος) (narození, rasa, rod); a latinské přípony -cidium (zabít) skrze francouzské -cide.^[3][4]

V roce 1933 Lemkin navrhl „zločin barbarství“ právní radě Společnosti národů v Madridu. To byl první pokus o vytvoření zákona proti tomu, co bude později nazýváno genocidou. Koncept návrhu pocházel z jeho mládí, kdy poprvé slyšel o osmanském masovém vraždění (arménská genocida) křesťanského obyvatelstva během první světové války^[5][6] a anti-asyrské perzekuci v Iráku.^[7] Jeho návrh byl odmítnut a jeho práce přivodila nesouhlas polské vlády, která provozovala politiku usmíření s nacistickým Německem.

V roce 1944 Carnegie Endowment for International Peace publikoval Lemkinovu nejdůležitější práci pod názvem Axis Rule in Occupied Europe ve Spojených státech amerických. Tato kniha zahrnovala obsáhlou právní analýzu německé nadvlády v zemích okupovaných nacistickým Německem během druhé světové války, včetně definice pojmu genocidy („zničení národa nebo etnické skupiny“).^[8]

Lemkinova idea genocidy jako zločinu proti mezinárodnímu právu byla přijata mezinárodní komunitou a byla použita jako jeden z právních podkladů norimberského procesu (obvinění specifikovaná 3. bodem obžaloby, že obvinění „spáchali úmyslnou a systematickou genocidu – zejména vyhlazení rasových a národnostních skupin“).^[9] Lemkin prezentoval návrh úmluvy o genocidě řadě zemí ve snaze přesvědčit je k podpoře resoluce. S podporou USA, návrh resoluce byl předložen Valnému shromáždění ke zvážení.

V roce 1943 Lemkin napsal:

Následkem holokaustu Lemkin úspěšně prosadil všeobecné přijetí mezinárodních zákonů definujících a zakazujících genocidu. V roce 1946 první zasedání Valného shromáždění OSN přijalo resoluci 96, ve které potvrdilo, že genocida je zločinem podle mezinárodního práva, ale nezajistilo právní definici zločinu genocidy. V roce 1948 Valné shromáždění přijalo Úmluvu o zabránění a trestání zločinu genocidia, která poprvé stanovila právní definici genocidy.^[10]

Čl. II.:
V této Úmluvě se genocidou rozumí kterýkoli z níže uvedených činů, spáchaných v úmyslu zničit úplně nebo částečně některou národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou:

a) usmrcení příslušníků takové skupiny;

b) způsobení těžkých tělesných ublížení nebo duševních poruch členům takové skupiny;

c) úmyslné uvedení kterékoli skupiny do takových životních podmínek, které mají přivodit její úplné nebo částečné fyzické zničení;

d) opatření směřující k tomu, aby se v takové skupině bránilo rození dětí;

e) násilné převádění dětí z jedné skupiny do jiné.^[11]

Trestní zákoník č. 40/2009 Sb. zahrnuje trestný čin genocidia^[12] a trestný čin popírání či schvalování genocidia.^[13]

(c) Bundesarchiv, Bild 192-208 / NeznámýUnknown author / CC-BY-SA 3.0

Masové zabíjení poražených nepřátel, vypalování a ničení celých měst ve spojení se zabíjením tamních obyvatel se datuje již do starověku. Asyřané prosluli ničením dobytých měst, jejichž obyvatelé bývali pro výstrahu umučeni nebo deportováni. Například král Sinacherib roku 689 př. n. l. takto naložil s Babylónem. Podobně krutý byl i král Aššurnasirpal II. nebo babylonský vládce Nabukadnesar II., strůjce babylonského zajetí Izraelitů. Podobná krutost nebyla v této době nijak výjimečná, podobně se chovali na dobytých územích i Chetité, Mittannci nebo Izraelité, jak o tom svědčí i Starý zákon. Kniha Jozue popisuje nelítostné vyvražďování dobytých měst nepřátelských kmenů. Později král Saul s požehnáním proroka Samuela vyhubil kmen loupeživých nájezdníků Amalekitů. Také Římané vyhlazovali nepřátelská města a někdy i celé kmeny. Příkladem mohou být zničení Kartága a Korintu, masakry keltských kmenů během Caesarova tažení do Galie nebo masové pronásledování Židů Římany po porážce bar Kochbova povstání roku 135.

Ve středověké Evropě měl charakter genocidy postup katolické církve proti albigenským v jižní Francii v letech 1209 až 1244, provázená nemilosrdnými masakry. Vojska mongolského dobyvatele Čingischána i jeho islamizovaného pokračovatele Tamerlána se dopustila mnoha genocidních masakrů. Tamerlán vyvraždil téměř všechny křesťany z Asyrské církve Východu a z velké části zlikvidoval starobylé křesťanské komunity v Mezopotámii, ale bez milosti zabíjel i všechny šíitské muslimy, židy a pohany.^[15] V literatuře se v souvislosti s dobýváním Ameriky někdy hovoří o genocidě amerických indiánů, ve skutečnosti ale nelze říci, že by celé období kolonizace Ameriky měla charakter genocidy. Hlavní příčinou vysoké úmrtnosti indiánů byly nemoci jako neštovice, s nimiž si jejich imunitní systém neuměl poradit.^[16] Během kolonizace ale docházelo k sérii dílčích genocidních aktů, jako bylo vyhubení Tainů a dalších původních obyvatel Karibské oblasti v letech 1462–1550, Cesta slz Čerokíjů z let 1838–39, Dlouhý pochod Navahů roku 1864, vybíjení Mapučů a Tehuelčéů Argentinci v letech 1870–1884, vyhubení kmene Selknam (Ona) z Ohňové země v letech 1890.1920, Aféra Putumayo z let 1892–1909 a další případy. Z období raného novověku lze připomenout genocidu Džungarů Číňany z let 1755–1758. Brutální represe ze strany francouzských republikánů vůči katolicky smýšlejícímu venkovskému obyvatelstvu během povstání ve Vendée někteří historici považují za první genocidu moderních dějin.^[17] Charakter genocidy měl i postup Britů proti původním obyvatelům Tasmánie v letech 1824–1838, barbarské metody belgické koloniální správy ve Svobodném státu Kongo v letech 1885–1904 a postup německých kolonizátorů proti kmenům Namaqua a Herero v dnešní Namibii v letech 1904–1907. Genocidního vraždění se nedopouštěli jen Evropané. Jedním z příkladů může být vyhubení původních obyvatel Chathamských ostrovů novozélandskými Maory na počátku 19. století.

Mezi případy genocidy moderní doby patří genocida Arménů Turky (1915–1917). Jakýmsi vzorem moderní genocidy se stal nacistický holokaust, tedy hromadné vyvražďování Židů, genocida Romů, vraždění sovětských válečných zajatců, vraždění Poláků a další masakry páchané nacistickým Německem během druhé světové války v okupovaných (zejména slovanských) zemích. Za genocidu je považováno vraždění Srbů v Nezávislém státě Chorvatsko.^[18] Za genocidu mohou být považované i události v Sovětském svazu za dob vlády Stalina, včetně ukrajinského hladomoru, deportace Čečenců a Ingušů, Tatarů a pronásledování Kalmyků.^[19] Z nejmodernějších dějin jsou počtem obětí i brutalitou zvlášť neblaze proslulé kambodžská genocida za vlády Rudých Khmérů, rwandská genocida nebo „etnické čistky“ v bývalé Jugoslávii mezi Srby, Bosňáky a Chorvaty.

OSN vyhodnotila útoky Islámského státu v Iráku a Sýrii na náboženskou menšinu jezídů jako pokus o genocidu. V srpnu 2014 v severoiráckého Sindžáru zahynulo až 5000 jezídů a tisíce jezídských žen a dívek byly znásilněny a odvlečeny do otroctví.^[20] Podle zprávy vyšetřovatele OSN z roku 2018 došlo v Myanmaru ke genocidě menšinových Rohingů.^[21] V roce 2021 byla Čína obviněna z genocidy etnických Ujgurů v severozápadní provincii Sin-ťiang.^[22]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Genocide na anglické Wikipedii.

• LEMKIN, Raphael. Axis Rule in Occupied Europe: Laws of Occupation – Analysis of Government – Proposals for Redress. Washington, D.C: Carnegie Endowment for International Peace, 1944. Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
• ANDREOPOULOS, George J., ed. Genocide: Conceptual and Historical Dimensions. [s.l.]: University of Pennsylvania Press, 1994. ISBN 0812232496. Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
• CHALK, Frank, Kurt Jonassohn. The History and Sociology of Genocide: Analyses and Case Studies. [s.l.]: Yale University Press, 1990. Dostupné online. ISBN 0300044461. Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
• KELLY, Michael J. Nowhere to Hide: Defeat of the Sovereign Immunity Defense for Crimes of Genocide & the Trials of Slobodan Milosevic and Saddam Hussein. [s.l.]: Peter Lang, 2005. ISBN 0820478350. Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.

• Autogenocida
• Genocida původních obyvatel
• Omer Bartov – izraelsko-americký historik, se zaměřením na holokaust a genocidu

• Obrázky, zvuky či videa k tématu genocida na Wikimedia Commons
• Téma Genocida ve Wikicitátech