Geologický čas

Geologická období (zjednodušeno)
počátek před dneškem a délka trvání v milionech let
eonéraperiodapd
 fanerozoikum  kenozoikum kvartér 
(čtvrtohory)
33
neogén2320
paleogén6643
 mezozoikum 
(druhohory)
křída14579
jura20156
trias25251
 paleozoikum 
(prvohory)
perm29947
karbon35960
devon41960
silur44424
ordovik48542
kambrium53954
proterozoikum

(starohory)

neoproterozoikumediakara63596
kryogén72085
tonium1000280
mezoproterozoikum1600600
paleoproterozoikum2500900
archaikum (prahory)40311531
hadaikum4567536

Názory na geologický čas, tedy představy o skutečném stáří planety Země či o stáří jednotlivých hornin, minerálů nebo i zkamenělin v nich obsažených, procházely obdobným vývojem jako představy o vesmírných rozměrech. Tak jako v případě vesmíru původní představy začínaly se vzdálenostmi představitelnými zde na Zemi a skončily při současném stavu poznání u celých miliard světelných let, pak i v případě geologie se původně počítalo stáří Země jen na tisíce roků, aby nakonec bylo odhadnuto na více než 4,5 miliardy let.

Hledání stáří Země

Podrobnější informace naleznete v článku Stáří Země.
Geologický profil usazenými horninami, kde jsou dobře patrné jednotlivé vrstvy, jak se v čase usazovaly

Někteří učenci starověkého Řecka (Aristoteles) a Říma došli při pozorování usazování sedimentů v současné přírodě k poznání, že kamenné usazené horniny představují velice dlouhý záznam minulosti Země. Perský Avicenna částečně převzal dílo Aristotela. Geomorfologie byla známa již i čínskému vědci Šen Kuaovi. Tato myšlenka se však v Evropě „ztratila“ až do novověku.

Ještě v první polovině 19. století převažoval v křesťanském světě názor, podle kterého byl vznik Země spočítán k roku 4004 před naším letopočtem. K tomuto číslu došel anglikánský arcibiskup James Ussher roku 1650 na základě údajů obsažených v Bibli. Tehdejší učenci později údaj upřesnili na datum 23. října a 18. hodinu večerní.[1] Objevy velkého množství zkamenělin odlišných od v současnosti žijících druhů byly na přelomu 18. a 19. století vysvětlovány pravidelně přicházejícími kataklyzmatickými událostmi, po kterých se objevují nové druhy organismů, které jinak zůstávají neměnné.[2]

V 18. století skotský geolog James Hutton oprášil starověkou teorii o dlouho trvajícím záznamu minulosti v horninách, když opět sledoval sedimentární jevy v současné přírodě. Byl to ostatně právě Hutton, který do geologie zavedl princip uniformity dějů, to znamená, že ty přírodní děje a procesy, které sledujeme dnes, musely stejným způsobem probíhat i v dávné minulosti. V knize Principy geologie z roku 1830 sir Charles Lyell dále rozváděl myšlenky o dlouhodobém usazování hornin a kromě toho již si všímá zkamenělin v nich obsažených, o kterých tvrdí, že se jedná o pozůstatky dávných živočichů. S Huttonovou a Lyellovou prací byl seznámen též Charles Darwin, který dlouhou minulostí Země vysvětloval biologický vývoj organismů a oponoval tak tehdy převažující kreacionostické filozofii, která pokládala všechny druhy organismů za výsledky jednotlivých aktů zázračného stvoření.[3]

Roku 1880 odhadl stáří Země Angličan Alfred Russel Wallace na 400 milionů let.[2] Naproti tomu ve druhé polovině 19. století lord Kelvin podle tehdejších výpočtů chladnutí Země spočítal, že planeta nemůže být starší než 40 milionů let.

Přesnější představu o skutečném stáří pak umožnil objev radioaktivity na přelomu 19. a 20. století, kdy již první výpočty založené na stanovení množství rádiazemském plášti směřovaly k miliardám let.[2] V 50. letech 20. století pak bylo stáří Země stanoveno na 4 550 milionů let (Ma).

Radiometrické metody se používají nejen pro datování hornin, ale i fosilií. Například u populárního masožravého dinosaura druhu Tyrannosaurus rex bylo ještě kolem roku 1915 (kdy dosud nebyly k dispozici přesné výsledky radiometrických měření) udáváno stáří asi 3 miliony let, ve skutečnosti je to ale 68 až 66 milionů let.[4]

Geologické časové jednotky

geochronologické a chronostratigrafické jednotky
česká[5] a (mezinárodní)[6] terminologie
geochronologické j.
vyjadřují absolutní čas
chronostratigrafické j.
odpovídají horninovým vrstvám
příklad
eon (eon)eonotém (eonothem)fanerozoikum
éra (era)eratém (erathem)mezozoikum
perioda (period)útvar (system)jura
epocha (epoch)oddělení (series)malm
věk (age)stupeň (stage)oxford
chron[7]/období (chron)chronozóna (chronozone)[pozn. 1]Cardioceras cordatum
Podíl jednotlivých geologických ér při představě, že zkrátíme celou minulost planety Země na velikost hodinového ciferníku

Celá geologická minulost Země byla rozčleněna dle geologického a paleontologického vývoje na Zemi do hierarchicky uspořádaných časových úseků podle událostí, které se v daném období či na jejich rozhraní staly. Vznikla tak tzv. stratigrafická tabulka, která rozděluje minulost Země na jednotlivá období, kdy na vrchu tabulky jsou období nejmladší a pod nimi postupně řazena období starší.

První takové rozdělení vypracoval kolem roku 1760 benátský důlní inženýr Giovanni Arduino na příkladu dlouhého přirozeného řezu usazenými horninami v Alpách. Rozlišil zde čtyři základní období, jež nazval řády – tedy primární, sekundární, terciérní a kvartérní. Rozlišil je podle chemického složení hornin a podle typických zkamenělin, které v nich byly obsaženy. Toto rozdělení bylo postupně upravováno a rozvíjeno v průběhu 19. století, kdy k základním érám přibyly též periody, jež se dále daly rozlišit na svrchní, střední či spodní. Období se rozlišovala podle typických zkamenělin, jež jsou označovány jako vůdčí – tedy typické pro určitá období. Na přelomech základních ér, tedy prvohor, druhohor a třetihor se předpokládala určitá kataklyzmatická událost, která vedla k významnému převratu v biologickém vývoji organismů. Tyto zvraty se odrážely právě v dochovaných zkamenělinách a pozdější výzkumy tento předpoklad potvrzovaly. S vymezením posledních dvou „řádů“ – třetihor a čtvrtohor, byl vždy problém. V dnešní stratigrafické tabulce již třetihory nenajdeme a čtvrtohory (kvartér) je označení jemnější časové jednotky, ne velké éry. Obě tato období byla sloučena do jediné éry – kenozoika.[8] Současné dělení největších časových jednotek navrhl roku 1841 John Phillips, jenž poprvé užil názvů paleozoikum, mezozoikum a kenozoikum. Názvy se vztahují k pohledu na fosilie z této doby, tedy jedná se o období starého, středního a nedávného života. Tyto tři éry byly spojeny do jednoho eonu zvaného fanerozoikum – tedy období hojného života.[9]

O období před prvohorami se dlouho soudilo, že to byla doba bez života. Až později byly nalezeny zkameněliny, jež dokazují existenci života dávno před prvohorami. Pozdějším výzkumem bylo dokonce zjištěno, že celé období od prvohor až do současnosti představuje pouze kratší část dějin života na Zemi. Život vznikl již před více než 3,5 miliardami let.[10]

Pokud tu mluvíme o stratigrafické tabulce, jak byla sestavena v průběhu 19. století, musíme si uvědomit, jakým způsobem byla sestavena. Bylo to na základě jednoduchého principu spočívajícího v tom, že mladší vrstvy usazených hornin logicky vždy leží nad staršími. Geologové sledovali, třídili a porovnávali zkameněliny v jednotlivých vrstvách v dochovaných profilech po celém světě a postupně se tak dopátrali k určité posloupnosti, v jaké byly tyto vrstvy uloženy. Prolínáním jednotlivých druhů zkamenělin do různých lokalit po celé Zemi byla zajištěna globální platnost této stratigrafické tabulky. Do objevení metody určování stáří hornin pomocí radioaktivity v roce 1906 nebylo vůbec známo stáří ani trvání jednotlivých období.[8]

Podíváme-li se na stratigrafickou tabulku, vidíme kromě základních ér též jemnější dělení na periody, epochy a věky (odpovídající geologickým útvarům, oddělením a stupňům). Srovnáním délky jednotlivých období zjistíme, že směrem do minulosti se tato období prodlužují, zejména v období prekambria. Je to způsobeno tím, že i horniny jsou s časem ničeny některými geologickými procesy. Zanikají v subdukčních zónách, kde jsou části zemské kůry vtahovány do hloubky zemského pláště a roztaveny. Při srážkách kontinentů jsou vystavovány obrovským tlakům a teplotám a jsou metamorfovány – přeměněny v horniny jiné. Směrem do minulosti tedy ubývá geologických i paleontologických záznamů, což komplikuje přesnější popis starších období a neumožňuje jemnější stratigrafické rozdělení. Proto jsou hranice ér v předprvohorním období vytyčeny uměle, aniž by se k té době vztahovala určitá hraniční událost.[8]

Stratigrafická tabulka

Celosvětovou platnost stratigrafické tabulky zajišťuje Mezinárodní stratigrafická komise. Její český překlad vyhotovila a schválila Česká stratigrafická komise v roce 2023[11]. Z něj také vychází jména jednotek v tabulce níže psaná tučně. Kurzívou jsou uvedeny případné další užívané názvy. Jména stratigrafických jednotek se píší (na rozdíl od angličtiny) s malým počátečním písmenem. Podbarvení odpovídá barvám předepsaným pro geologickou mapu světa. Absolutní stáří hranic jednotek (počátek období) bez ratifikovaného GSSP nebo bez přesného absolutního datování jsou zde rovněž psány kurzívou (a také délka trvání jednotek s takovým stářím hranice). (V mezinárodní tabulce jsou tyto hodnoty uvozeny symbolem ~).

legendapříklad
formální jméno jednotky
„překlad jména jednotky“

další užívaný název

† = hromadné vymírání

= velké hromadné vymírání

hadaikum

„Hádské období“ priscoan †EO-OG K-PG

eon /
eonotém
éra /
eratém
perioda
/ útvar
epocha /
oddělení
věk /
stupeň
počátek
v Ma b2k[pozn. 2]
odchylka počátku
v ±Ma
délka trvání
v Ma
hlavní události
fanerozoikum
„období zjevného života“
kenozoikum
kvartér[pozn. 3]
čtvrtohory
holocénmeghalayan0,00425[12]0,004274

Konec poslední doby ledové a vzestup moderních civilizací, na konci se člověk stává významným geologickým činitelem

northgrip0,008326[12]0,004076
greenland0,0117[12]0,003374
pleistocénsvrchní[pozn. 4]0,1290,1173Střídání ledových dob; rozvoj rodu Homo; †PS (vymírá většina druhů tzv. megafauny)
chiban0,7740,645
kalábr1,81,026
gelas2,580,78
neogénpliocénpiacenz3,61,02

Obnoveno spojení Středozemního mořeAtlantikem; Australopithecus; výrazné ochlazování a vysušování globálního klimatu, rozšiřování otevřené bezlesé krajiny

zancl5,3331,733
miocénmessin7,2461,913

Alpinské vrásnění – složitý vývoj v prostoru Paratethydy, koncem období ústup moře; uzavření spojení Středozemního moře s Atlantikem; moderní šelmy (např. medvědi a hyeny), machairodi; radiace chobotnatců; první hominidé

torton11,634,384
serravall13,822,19
langh15,982,16
burdigal20,444,46
akvitán23,032,59
paleogénoligocénchatt27,824,79

Počáteční výrazné ochlazení klimatu, pokles hladiny oceánů, vznikají pevninské mosty umožňující rozsáhlou migraci druhů; rozvoj velkých savců, např. nosorožcovitých

rupel33,96,08
eocénpriabon37,713,81

Na počátku zalednění Antarktidy; otevření cesty chladným vodám ze Severního ledového oceánu do jižnějších částí Atlantiku a z toho vyplývající zásadní změna režimu mořských proudů; kolize Indické deskyAsijskou; velký rozvoj savců. †EO-OG

barton41,23,49
lutet47,86,6
ypres568,2
paleocénthanet59,23,2

K-PG Vymírání na konci křídy vytvořilo místo pro nové formy (zejména savci a ptáci); koncem prudké oteplení (PETM)

seland61,62,4
dan664,4
mezozoikum
druhohory
křídasvrchnímaastricht72,10,26,1

Na počátku hladina oceánu stoupla o 200–300 m, podíl pevniny klesá k 18%, vznikají mocné mořské sedimenty; pokračuje rozpad Gondwany a rychlý pohyb Indie k Asii; velký rozvoj ptáků a krytosemenných rostlin; hojnost ceratopsidů; obří teropodi; první primáti; K-PG (velcí plazi, amoniti, belemniti, …)

kampán83,60,211,5
santon86,30,52,7
coniak89,80,33,5
turon93,94,1
cenoman100,56,6
spodníalb11312,5

Počátek rozpadu Gondwany, Indie se odděluje od Afriky; počátek alpinského vrásnění; vznik a radiace krytosemenných rostlin. Ústup velkých sauropodů menším dinosaurům; hojnost ceratopsidů a hadrosaurů; první hadi

apt121,48,4
barrem125,774,37
hauteriv132,66,83
valangin139,87,2
berrias1455,2
jurasvrchní
malm
tithon149,20,74,2

Rozpad Pangey na Laurasii a Gondwanu; teplé a vlhké klima, rozšiřují se lesy i v polárních oblastech, uvnitř kontinentů ale dochází k vysušování; dinosauři ovládají souše, další typy plazů pak ovládají moře i vzduch; vrchol vývoje amonitů, maximální druhová diverzita dinosaurů; obří sauropodi, první ptáci

kimmeridge154,80,85,6
oxford161,516,7
střední
dogger
callovian165,31,13,8
bathon168,21,22,9
bajok170,90,82,7
aalen174,70,83,8
spodní
lias
toark184,20,39,5
pliensbach192,90,38,7
sinemur199,50,36,6
hettang201,40,21,9
triassvrchnírhét208,57,1

Náznaky budoucího rozpadu Pangey; teplé a velmi suché klima; postupné rozšiřování diverzity plazů a savcovitých plazů, první savci; rozvoj ichtyosaurů, plesiosaurů a dinosaurů; karnské vymírání a TR-J (mj. savcovití plazi a řada rodů nedinosauřích archosaurů)

norik22718,5
karn23710
středníladin2425
anis247,25,2
spodníolenek251,24
ind251,9020,0240,702
paleozoikum
prvohory
permlopingchanghsing254,140,072,238

Velká pohoří a vznik Pangey značně ovlivňuje klima na souši, dochází k výraznému rozrůznění podnebných pásem od chladných až po tropické, vysušování klimatu vede ke vzniku solných ložisek a rozvoji plazů vč. savcovitých (zejm. therapsidi); velké poklesy mořské hladiny způsobují redukci šelfových moří; ustává tvorba uhelných ložisek; P-TR

wuchiaping259,510,215,37
guadalupcapitan264,280,164,77
word266,90,42,62
road273,010,146,11
cisuralkungur283,50,610,49
artinsk290,10,266,6
sakmar293,520,173,42
assel298,90,155,38
karbonpodútvarː[14] pennsylvansvrchnígžel303,70,14,8

Gondwana koliduje s Laurussií, což vede ke vzniku mohutných variských pohoří a postupnému ochlazování provázenému též vysušováním klimatu a na konci k rozsáhlému zalednění Gondwany v okolí jižního pólu; vznik slojí černého uhlí; pokračuje invaze života do sladkých vod a na souš; velký rozvoj hmyzu (obří druhy, např. pravážky); radiace obojživelníků, první plazi vč. savcovitých; převaha rostlin výtrusných (lesy stromových plavuní) a nahosemenných, první jehličnany

kasimov3070,13,3
střednímoskov315,20,28,2
spodníbaškir323,20,48
podútvarː[14]

mississipp

svrchníserpuchov330,90,27,7
střednívisé346,70,415,8
spodnítournai358,90,412,2
devonsvrchnífamen372,21,613,3

Gondwana postupuje na SZ; většina pevniny se nachází v teplých pásmech, ale část Gondwany je zaledněna; klimatické výkyvy, kolísání hladiny oceánu, největší pokles před 360–370 Ma; D3 (až 70% druhů); rozvoj ramenonožců, hlavonožců a korálů, diverzita trilobitů klesá, u ryb roste; významní též bezčelistnatci, pancířnatci a paryby; první lalokoploutví a dvojdyšní, hmyz (D2) a obojživelníci (D3). Pokračuje invaze rostlin na souš (pteridofyty).

frasn382,71,610,5
střednígivet387,70,85
eifel393,31,25,6
spodníems407,62,614,3
prag410,82,83,2
lochkov419,23,28,4
silurpřídolí4232,33,8

Od počátku postupné oteplování, které vede ke stoupání hladiny moří; Gondwana se přesouvá z jižní polokoule, severovýchodním cípem postupuje na sever; Baltika se střetává s Laurentií a vzniká Laurussie; rozvoj měkkýšů, ramenonožců, ostnokožců či tabulárních korálů, naopak pokles diverzity trilobitů (stále však významní); invaze života do brakických a sladkých vod (rybovití) a na souš (cévnaté rostliny, štíři a předchůdci dalších členovců)

ludlowludford425,60,92,6
gorst427,40,51,8
wenlockhomer430,50,73,1
sheinwood433,40,82,9
llandoverytelych438,51,15,1
aeron440,81,22,3
rhuddan443,81,53
ordoviksvrchníhirnant445,21,41,4

Na počátku je většina kambrických čeledí trilobitů nahrazena novými, rozvoj měkkýšů a vzácněji rybovitými obratlovci; část Gondwany se nachází v oblasti jižního pólu]], v severních teplejších pásmech menší kontinenty; chladné výkyvy klimatu. Koncem dochází k prudkému ochlazení a oceánské regresi, O-S, první suchozem. rostliny.[15]

katian4530,77,8
sandbian458,40,95,4
střednídarriwil 467,31,18,9
daping4701,42,7
spodnífloian477,71,47,7
tremadok485,41,97,7
kambriumfurongstupeň 10489,54,1

Největší pevnina – kontinent Gondwana se rozprostíral převážně na jižní polokouli od rovníku přes mírné klimatické pásmo až k chladnému pásmu a postupně se posouval dál k jihu. Další menší kontinenty se nacházely v teplém a mírném pásu převážně též na jižní polokouli. Mezi organismy dochází k velkému rozvoji, který bývá označován jako kambrická organická exploze. Od spodního kambria se objevují zástupci měkkýšů, ramenonožců, hlavonožců nebo mnoho druhů členovců. Uprostřed kambria jsou známí trilobiti, kteří se brzy stávají jednou z nejčetnějších forem života, zachovaných ve fosiliích.

jiangshan4944,5
paibian4973
miaolingguzhang500,53,5
drum504,54
wuliuan5094,5
oddělení 2stupeň 45145
stupeň 35217
terreneuvstupeň 25298
fortun538,80,29,8
prekambrium [pozn. 5]
kryptozoikum
„období skrytého života“
proterozoikum
starohory
neoproterozoikumediakar63596,2

Pevniny se postupně spojují do obřího superkontinentu Rodinie (před 1,3 miliardy let), ve kterém byla soustředěna většina tehdejší souše. Přitom docházelo k významným vrásněním. Vznikají jádra dnešních pevninských štítů. Ještě v průběhu proterozoika se Rodinie rozpadá na menší kontinenty – před 750 miliony let. V této době dochází též k velkému ochlazení, při kterém pevniny pokrývají ledovce a podle některých teorií zamrzá i většina rozlohy moří (tzv. teorie sněhové koule). Tuto drastickou dobu ledovou ukončilo prudké oteplení a rychlé tání. Během proterozoika prochází život postupným vývojem od jednoduchých jednobuněčných organismů až k mnohobuněčným. Tento vývoj patrně urychlila i krize v době velkého zalednění, kdy primitivní organismy musely odolat extrémním podmínkám zasahujícím nejspíš celou Zemi. Nejvyšší druhová diverzita živých organismů, kterou se zatím z tohoto dlouhého období podařila zmapovat, je tzv. ediakarská fauna z nejmladšího proterozoika z území dnešní Austrálie. Tato fauna záhadně mizí během staršího kambria.

kryogén72085
ton1000280
mesoproterozoikumsten1200200
ectas1400200
calymm1600200
paleo-
proterozoikum
stather1800200
orosir2050250
rhyak2300250
sider2500200
archaikum
prahory
neoarchaikum2800300

Vznikají první kontinenty, resp. jejich jádra – kratóny. Probíhá mohutná vulkanická činnost. Vznik života v podobě jednobuněčných organismů – bakterie, sinice či stromatolity.[pozn. 6]

mesoarchaikum3200400
paleoarchaikum3600400
eoarchaikum40313431
hadaikum
„Hádské období“
priscoan
45675364280 Ma – nejstarší horniny (Nuvvuagittuq greenstone belt, Kanada);
4404 Ma – nejstarší známý minerál (zirkon);[18][19]
4567 Ma – vznik Země[11][20]

Odkazy

Poznámky

  1. Chronozóna byla dříve chápána jako nejnižší chronostratigrafická jednotka. V současnosti spadá do kategorie nehierarchických chronostratigrafických jednotek. Je to soubor hornin vzniklý kdekoliv na světě v daném časovém intervalu, který odpovídá jiné formální stratigrafické jednotce.[7] V poslední době je tendence užívat jako nejnižší chronostratigrafickou jednotku podstupeň (např. v triasu).[5]
  2. Počátek jednotky, resp. stáří její báze (dolní hranice), se uvádí v miliónech let před dneškem (přesněji před rokem 2000). Data jsou nepřesná s odchylkou až několik procent. To je způsobeno převážně nejistotou použitého měření.
  3. Návrh, aby se antropocén stal nejmladší epochou/oddělením kvartéru, s věkem/stupněm s mezinárodním názvem Crawfordian, začínajícím rokem 1950 (tj. 0,000050 Ma b2k), byl v r. 2024 zamítnut
  4. dosud neschválený specifický název: tarant (použitý v České chronostratigrafické tabulce 2012)[13]
  5. neformální jednotka
  6. Dosud nejstarší známé stopy života na Zemi byly objeveny v r. 2017 v grafitové vrstvě staré 3,95 miliardy let.[16][17]

Reference

  1. MACDOUGALL, J. Douglas. Stručné dějiny planety Země. Praha: Dokořán, 2004. ISBN 80-86569-92-6. Kapitola Čtení kamenů a skal, s. 13–24. 
  2. a b c POKORNÝ, Petr. Neklidné časy. Praha: Dokořán, 2011. ISBN 978-80-7363-392-9. Kapitola O čtvrtém řádu a o tom, jak věda objevila dějiny, s. 9–50. 
  3. LEWIS-WILLIAMS, David. Mysl v jeskyni. Praha: Academia, 2007. ISBN 978-80-200-1518-1. Kapitola Objevování lidského dávnověku, s. 23–52. 
  4. SOCHA, Vladimír. Potkal se T. rex s australopitéky?. OSEL.cz [online]. 28. listopadu 2019. Dostupné online.  (česky)
  5. a b SKUPIEN, Petr; MĚCHOVÁ, Lucie. Základy stratigrafie a paleontologie [online]. VŠB–TUO, HGF, Institut geologického inženýrství [cit. 2018-12-08]. Kapitola Stratigrafické stupnice a jednotky. Dostupné online. 
  6. INTERNATIONAL CHRONOSTRATIGRAPHIC CHART v 2018/08 [online]. International Commission on Stratigraphy [cit. 2019-02-06]. Dostupné online. 
  7. a b ŠTORCH, Petr. Principy a metody stratigrafického výzkumu [online]. Geologický ústav AV ČR, v. v. i. [cit. 2018-12-13]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-02-13. 
  8. a b c MACDOUGALL, J. Douglas. Stručné dějiny planety Země. Praha: Dokořán, 2004. ISBN 80-86569-92-6. Kapitola Geologické hodiny, s. 91–105. 
  9. BENTON, Michael. Život a čas. In: GOULD, Stephen Jay. Dějiny planety Země. Praha: Columbus, 1998. ISBN 80-7176-722-0. S. 23–35.
  10. Cavalazzi, B.; et al. (2021). Cellular remains in a ~3.42-billion-year-old subseafloor hydrothermal environment. Science Advances. 7 (9): eabf3963. doi: 10.1126/sciadv.abf3963
  11. a b MEZINÁRODNÍ CHRONOSTRATIGRAFICKÁ TABULKA v2023/09 [JPG]. Překlad Česká stratigrafická komise. Mezinárodní stratigrafická komise [cit. 2024-04-25]. Dostupné online. 
  12. a b c ASCH, Kristine; KÖSTERKE, Susanna; MARKER, Brian. International Commission on Stratigraphy: New Subdivisions of the Holocene. S. 1–2. IUGS E-Bulletin [online]. International Union of Geological Sciences, červen 2018 [cit. 2018-07-16]. Čís. 43, s. 1–2. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-07-16. PDF [1]. (anglicky) 
  13. Zápis ze zasedání České stratigrafické komise, 23. 6. 2011. Dostupné online
  14. a b Global Boundary Stratotype Section and Point (GSSP) Table - All Periods [online]. International Commission on Stratigraphy [cit. 2018-03-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  15. Rostliny se na souš vypravily už v ordoviku; scienceworld.cz
  16. TASHIRO, Takayuki; ISHIDA, Akizumi; HORI, Masako; IGISU, Motoko; KOIKE, Mizuho; MÉJEAN, Pauline; TAKAHATA, Naoto, SANO, Yuji; KOMIYA, Tsuyoshi. Early trace of life from 3.95 Ga sedimentary rocks in Labrador, Canada. S. 516–518. Nature [online]. Macmillan Publishers Limited, 27. září 2017. Svazek 549, čís. 7673, s. 516–518. Dostupné online. ISSN 1476-4687. DOI 10.1038/nature24019. (anglicky) 
  17. Vědci našli dosud nejstarší stopy života na Zemi. Kapitola Věda a školy. Novinky.cz [online]. Borgis, a.s., 30. září 2017 [cit. 2017-10-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-10-02. 
  18. VALLEY, John W.; CAVOSIE, Aaron J.; USHIKUBO, Takayuki, REINHARD, David A.; LAWRENCE, Daniel F.; LARSON, David J.; CLIFTON, Peter H.; KELLY, Thomas F.; WILDE, Simon A.; MOSER, Desmond E.; SPICUZZA, Michael J. Hadean age for a post-magma-ocean zircon confirmed by atom-probe tomography. S. 219–223. Nature Geoscience [online]. 23. únor 2014. Svazek 7, čís. 3, s. 219–223. Dostupné online. ISSN 1752-0908. DOI 10.1038/ngeo2075. (anglicky) 
  19. MIHULKA, Stanislav. Nejstaršímu úlomku zemské kůry je 4,4 miliardy let. OSEL [online]. 1. březen 2014. Dostupné online. 
  20. STASSEN, Chris. The Age of the Earth. The Talk.origins Archive. 10. září 2005. Dostupné online (anglicky)

Literatura

  • CHLUPÁČ, Ivo; BRZOBOHATÝ, Rostislav; KOVANDA, Jiří, STRANÍK, Zdeněk. Geologická minulost České republiky. Praha: Academia, 2011. ISBN 978-80-200-1961-5. 
  • FEJFAR, Oldřich. Zkamenělá minulost. Praha: Albatros, 1989. 

Externí odkazy

Pohyb světadílů a jejich desek
1100–750miliony let zpět600–5502000
Světadíly:Arábie
Madagaskar
Indie
KongoAfrikaAfrika
PatagonieSibiřAtlantikaJižní Amerika
AtlantikaZápadní ArábieBaltikaAustrálie
UrRodinieVýchodní GondwanaProtogondwanaPannotieLaurentieEuramerika (Laurussie)PangeaGondwanaAntarktidaAntarktida
ArktidaNenaZápadní GondwanaProtolaurasieGondwanaLaurasieLaurentieSeverní Amerika
BaltikaBaltikaAvalonieEurasie
LaurentieSeverní Čína
SibiřJižní Čína
Oceány:MiroviaPrototethys, PaleotethysPanthalassaTethys
svislé šipky: rozdělení a spojení • vodorovné a šikmé šipky: postupné připojování a oddělování

Média použitá na této stránce

Geologic Clock with events and periods.svg
The geological clock: a projection of Earth's 4,5 Ga history on a clock ("Ma" = a million years (Megayear) ago; "Ga" = a billion years (Gigayear) ago)
Tectonic plates boundaries detailed-en.svg
Autor: Eric Gaba (Sting - fr:Sting), Licence: CC BY-SA 2.5
Detailed world map in English showing the tectonic plates with their movement vectors