George Anson

Admirál George Anson
Admirál George Anson, 1. baron Anson (1755, Joshua Reynolds, Národní portrétní galerie (Londýn)
Admirál George Anson, 1. baron Anson (1755, Joshua Reynolds, Národní portrétní galerie (Londýn)
První lord admirality
Ve funkci:
2. července 1757 – 6. června 1762
PředchůdceDaniel Finch, 8. hrabě z Winchilsey
NástupceGeorge Montagu, 2. hrabě z Halifaxu
Ve funkci:
22. června 1751 – 19. listopadu 1756
PředchůdceJohn Montagu, 4. hrabě ze Sandwiche
NástupceRichard Grenville, 2. hrabě Temple
První námořní lord
Ve funkci:
18. listopadu 1749 – 22. června 1751
PředchůdceLord Vere Beauclerk
NástupceSir William Rowley
Vojenská služba
SlužbaVlajka Spojeného království Velká Británie
SložkaVojenské loďstvo Royal Navy
Hodnostvelkoadmirál (1761), admirál (1748), viceadmirál (1746), kontradmirál (1745)

Narození23. dubna 1697
Colwich
Úmrtí6. června 1762 (ve věku 65 let)
Hertfordshire
Titulbaron (1747)
ChoťElizabeth Anson (od 1748)
RodičeWilliam Anson a Isabella Carrier
PříbuzníThomas Anson[1] a Janette Anson[1] (sourozenci)
George Anson (synovec)
Profeseobjevitel, politik, autor cestopisů a námořní důstojník
Oceněníspolečník Královské společnosti
Řád lázně
CommonsGeorge Anson
Některá data mohou pocházet z datové položky.

George Anson, 1. baron Anson (Geoge Anson, 1st Baron Anson of Soberton) (23. dubna 1697, Staffordshire, Anglie6. června 1762, Moor Park, Anglie) byl britský admirál. Od mládí sloužil u královského námořnictva a zúčastnil se válek v Evropě a koloniích. V letech 1740–1743 podnikl zeměpisnou plavbu kolem světa.[2] V roce 1747 byl s titulem barona povolán do Sněmovny lordů, od roku 1748 byl admirálem. S krátkou přestávkou byl více než deset let britským ministrem námořnictva (1751–1756, 1757–1762). Kromě reforem v námořnictvu měl významný podíl na strategii tažení proti Francii za sedmileté války a patřil k významným osobnostem uplatnění britského vlivu v Kanadě.[3]

Mládí

Admirál George Anson (Francis Cotes)

Pocházel z drobné šlechtické rodiny ze Staffordshire, byl mladším synem Williama Ansona, po matce Janet Carrier byl synovcem významného právníka 1. hraběte z Macclesfieldu. V námořnictvu sloužil od roku 1712 a zúčastnil se závěrečných operací války o španělské dědictví. Již v roce 1716 byl poručíkem a pod velením admirála Norrise se zúčastnil bitvy u Passara, později sloužil pod admirálem Byngem a v roce 1722 byl samostatným velitelem lodi, v roce 1723 dosáhl hodnosti kapitána. Jako komodor (1737) se zúčastnil války o Jenkinsovo ucho.

V letech 1740–1743 vedl zeměpisnou expedici kolem světa, cesta se potýkala s nepřízní počasí (Mys Dobré naděje), neochotou navštívených zemí (Čína) i s úbytkem námořníků kvůl nemocem. Plavbu se mu podařilo dokončit a významným způsobem obohatil zeměpisné poznatky o Zemi a kartografii. Během cesty kolem světa byl v roce povýšen 1741 na kontradmirála, po návratu do Anglie byl jmenován viceadmirálem. (1744). V letech 1744–1751 byl zároveň lordem admirality[4] a v letech 1744–1747 poslancem Dolní sněmovny. Za války o rakouské dědictví dosáhl vítězství nad Francouzi v bitvě u Finisterre (1747), načež byl povýšen na barona a povolán do Sněmovny lordů. V roce 1748 byl povýšen na admirála a v letech 1749–1762 zastával čestnou hodnost viceadmirála Velké Británie.

Ministr námořnictva

(c) Nigel Cox, CC BY-SA 2.0
Zámek Moor Park (Hertfordshire), sídlo admirála Ansona od roku 1752

V roce 1750 byl jmenován členem Tajné rady a v době nepřítomnosti Jiřího II. v Británii byl též členem místodržitelského sboru (1752). Namísto hraběte Sandwiche byl v roce 1751 povolán do Pelhamovy vlády jako ministr námořnictva a tuto funkci zastával i v následujícím kabinetu Pelhamova bratra vévody z Newcastle do roku 1756. Na začátku sedmileté války se premiérem nakrátko stal vévoda z Devonshire a ve funkci prvního lorda admirality se vystřídali George Grenville a hrabě z Winchilsey Díky průběhu války se ale v létě 1757 premiérem stal znovu vévoda z Newcastle a lord Anson s podporou svého tchána hraběte z Hardwicke znovu obdržel funkci ministra námořnictva, vykonával ji až do smrti v roce 1762. Snažil se o řadu reforem, mimo jiné zlepšení zdravotní péče, sjednocení uniforem pro důstojníky nebo nový systém rozdělení lodí podle počtu zbraní. Méně úspěšný byl v odstranění korupce mezi podnikateli spolupracující s královským námořnictvem, s tímto problémem se potýkala řada jeho nástupců až do 19. století. Během sedmileté války ještě jednou osobně převzal velení v Lamanšském průlivu (1758) a v letech 1761–1762 kromě funkce ministra námořnictva zastával post vrchního velitele Royal Navy (1761–1762).

Během válek značně zbohatl převzetím nákladů nepřátelských lodí a postupně koupil dva zámky. Po vymření rodu Pastonů (1732) získal panství Paston Hall (Norfolk), jeho hlavním sídlem se později stal zámek Moor Park (Hertfordshire), který koupil v roce 1752. Zde také zemřel náhle při procházce v parku 6. června 1762 ve věku 65 let.

V roce 1748 se oženil s Elizabeth Yorke (1725–1760), dcerou lorda kancléře 1. hraběte z Hardwicke. Jejich manželství zůstalo bez potomstva, bezdětný zemřel i Georgův starší bratr Thomas (1695–1774), dlouholetý člen Dolní sněmovny[5]. Jméno a majetek pak převzal jejich synovec George Adams (1731–1789), který od roku 1774 užíval příjmení Anson. Jeho potomstvo později získalo titul hrabat z Lichfieldu.

Jméno admirála Ansona neslo v 18.–20. století celkem devět válečných lodí královského námořnictva.

Odkazy

Reference

  1. a b Kindred Britain.
  2. Ottův slovník naučný, díl II.; Praha, 1889 (reprint 1996) s. 429 ISBN 80-7185-057-8
  3. FERGUSON, Nial: Britské impérium. Cesta k modernímu světu; Praha, 2016 s. 63 ISBN 978-80-257-2010-3
  4. Personální obsazení úřadu admirality 1660–1870 na webu British History Online
  5. Thomas Anson na webu britského parlamentu

Literatura

  • STELLNER, František: Sedmiletá válka v Evropě; Praha, 2000 407 stran ISBN 80-7277-010-1
  • OPATRNÝ, Josef: Válka Mohykánů. Sedmiletá válka v Americe; Praha, 2000 ISBN 978-80-7277-0083
  • TARABA, Luboš: Sukně proti kalhotám. Válka o rakouské dědictví 1740–1748; Praha, 2019 464 stran ISBN 80-7277-010-1
  • KOVAŘÍK, Jiří: Salvy pod plachtami, 1. díl (Námořní války Ludvíka XV. a Ludvíka XVI.); Praha, 2021; 367 s. ISBN 978-80-7497-348-2

Externí odkazy

Média použitá na této stránce