Gestapo

Gestapo
Předchůdce	Pruská tajná policie
Zakladatel	Hermann Göring
Vznik	26. dubna 1933
Zánik	8. května 1945
Sídlo	Prinz-Albrecht-Palais, Německo
Souřadnice	52°30′26″ s. š., 13°22′57″ v. d.
Lídr	Rudolf Diels (1933–1934), Reinhard Heydrich (1934–1939) a Heinrich Müller (1939–1945)
Mateřská organizace	Reichssicherheitshauptamt
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

(c) Bundesarchiv, Bild 183-R97512 / NeznámýUnknown author / CC-BY-SA 3.0

Gestapo (zkratka z Geheime Staatspolizei, česky „tajná státní policie“^[1]) byla tajná policie nacistického Německa, působící i na jím okupovaných územích. Vznikla přeměnou tajné pruské státní policie dne 26. dubna 1933 a posláním bylo vyhledávat, zajišťovat a případně i likvidovat osoby a skupiny, které by mohly ohrožovat fungování nacistického státu. Gestapo zaniklo 8. května 1945. Po druhé světové válce bylo prohlášeno za zločineckou organizaci.

Vznik a fungování

V roce 1933, když se Hitler stal německým kancléřem, stal se Hermann Göring pruským ministrem vnitra a rozhodl o vzniku zvláštní tajné policie. Oddělil politickou a výzvědnou složku od pořádkové policie, do jejího vedení jmenoval řadu členů SS a její bezpečnostní složky Sicherheitsdienstu (SD). Státní policie tak postupně srůstala s represivními složkami nacistické strany, v roce 1934 přešla přímo pod vedení SS. Přesto většina z 32 000 až 46 000 zaměstnanců gestapa nebyli nacisté (v roce 1939 bylo jen asi 15 % členy SS, jejich počet ale stále rostl, v berlínské ústředně až do 50 %), byli to však loajální úředníci, kteří přesně plnili rozkazy nadřízených.^[2] Roku 1936 Hitler sjednotil tradičně zemské policie v jednu říšskou organizaci Sicherheitspolizei zahrnující tajnou i kriminální policii (roku 1939 byly obě převedeny pod Říšský bezpečnostní úřad – RSHA), těsně ji propojil s SS a SD a zákonem stanovil, že její činnost nepodléhá soudnímu přezkoumání.

Tak se hlavní zbraní gestapa stalo právo kohokoli zatknout a uvěznit, třeba i v koncentračním táboře, bez soudního procesu (tzv. schutzhaft, v překladu "ochranná vazba", což byl však eufemismus). Zaměstnanci gestapa se nikdy neprokazovali legitimací s fotografií, nýbrž jen odznakem. Možnosti gestapa ve smyslu jeho všudypřítomnosti a vševědoucnosti byly někdy přeceňovány; ve skutečnosti bylo úředníků gestapa poměrně málo: například ve Frankfurtu nad Mohanem to bylo asi 45 zaměstnanců a o něco větší počet placených agentů. O to větší význam měla běžná udání, která způsobila až 80 % pronásledování. Jen asi čtvrtina z nich měla politický motiv, většinou šlo o osobní spory a snahu prokázat vlastní loajalitu.^[2] Od roku 1936, kdy rozhodující roli ve výcviku převzal Werner Best, procházeli členové gestapa ideologickým školením. Best zdůrazňoval doktrínu, která měla členy gestapa utvrdit v přesvědčení, že jsou „lékaři národního těla", kteří bojují proti „patogenům“ a „nemocem“. Mezi předpokládanými nemocemi byli „komunisté, zednáři a církve - a nad nimi a za nimi stáli Židé“.^[3] Historik George C. Browder tvrdí, že existoval čtyřstupňový proces, který členy gestapa připravoval na to, aby byli schopni jakéhokoli bezcitného násilí (autorizace násilí, posilování násilných vzorců, rutinizace násilí a úplná dehumanizace osobnosti). Browder též zdůraznil roli SS při infikování gestapa násilnými metodami.^[4]

Jednou ze známých represivních operací gestapa byla akce Nacht und Nebel (Noc a mlha). Na osobní Hitlerův rozkaz z 12. prosince 1941 se mělo gestapo vypořádat s odbojovými skupinami na okupovaných územích metodou únosu osob uprostřed noci (Nacht) a jejich zmizení bez jakýchkoliv informací příbuzným (Nebel). Takoví lidé měli navždy zmizet a nejistota spojená s jejich zmizením měla být psychologickým terorem, který měl další jedince odstrašit od jakékoli opozice vůči nacistickému režimu. Zatčení během akce Nacht und Nebel byli převážně z Belgie, Francie a Nizozemska. Obvykle byli zatčeni uprostřed noci a rychle převezeni do stovky kilometrů vzdálených věznic. Zde byli podrobeni výslechům a mučení. Pokud přežili, byli odesíláni do koncentračních táborů Dachau, Sachsenhausen, Buchenwald, Mauthausen, Neuengamme, Gross-Rosen a Natzweiler. Všem úřadům bylo zakázáno podávat zprávu o úmrtí vězně z akce Nacht und Nebel, příbuzným ani nebylo vydáváno tělo zemřelého k pohřbení.^[5]

Šéfové gestapa

• Rudolf Diels 1933–1934
• Heinrich Himmler 1934–1936
• Reinhard Heydrich 1936–1939
• Heinrich Müller 1939–1945

Organizace gestapa

Úřad A (Nepřátelé)

• Komunisté a Sociální demokrati (A1)
• Protisabotážní (A2)
• Reakcionáři a liberálové (A3)
• Atentátníci (A4)

Úřad B (Náboženství)

• Katolíci (B1)
• Protestanti (B2)
• Svobodní zednáři (B3)
• Židé (B4)

Úřad C (Administrativa a záležitosti strany)

Centrální administrativní kancelář gestapa, zodpovědné za kartové informace o celém personálu.

Úřad D (Okupovaná území)

• Oponenti vlády (D1)
• Církve a sekty (D2)
• Strany (D3)
• Západní území (D4)
• Kontrašpionáž (D5)
• Spojenci (D6)

Úřad E (Kontrarozvědka)

• V říši (E1)
• Politické formace (E2)
• Na západě (E3)
• Ve Skandinávii (E4)
• Na východě (E5)
• Na jihu (E6)

Úřad F (Hraniční a pohraniční policie)

• Vykonávala dozor nad pohraničím.
• Zajišťovala bezpečnost německých hranic.
• Odhalovala utečence, překupníky a pašeráky.

Místní úřadovny (Gestapostellen)

• I. – organizační, správní, osobní
• II. – hospodářské a správní záležitosti
  • C – technické záležitosti
    • 3 – autoprovoz
• III. – skupina pro zvláštní úkoly (později převedena pod odd. IV, referát 3^[6])
• IV. – exekutiva (nepřetržitá služba pro příjem zatčených, příjem hlášení od konfidentů a důvěrníků, nejdůležitější tzv. výkonná složka Gestapa, pod které spadaly jak formace pro boj s odbojovým hnutím, provádění důležitých prohlídek, intervence v případech sabotáže a vloupání politického charakteru, tak např. archív úřadovny – zabavené tiskoviny, letáky atd.; dále se dělily na jednotlivé referáty^[6]):
  • 1a – komunistická a sociálně demokratická činnost
  • 1b – pravicový odboj
  • 1c – záležitosti válečných zajatců a dělníků z východu
  • 2a – vyšetřování sabotáží a neoprávněného držení zbraní
  • 2b – pátrání a vyšetřování parašutistů, boj s partyzány
  • 3 – kontrašpionáž (dříve byla tato agenda v samostatném Oddělení III, které bylo zrušeno)
  • 4 – agenda židů, spolků a církví
  • 5 – záležitosti týkající se ochranné vazby
  • 6a – kartotéka a spisovna
  • N – agenda konfidentů (v čele stál vedoucí služebny nebo jeho zástupce)
• V. – Kriminální policie (Kripo) (od půlky roku 1944)

Odkazy

Reference

Literatura

• GELLATELY, Robert, The Gestapo and German Society: Enforcing Racial Policy 1933–1945. Oxford: Clarendon Press, 1992. ISBN 0-19-822869-4, ISBN 0-19-820297-0.
• LANG, Jochen von. Gestapo: nástroj teroru. Praha: Naše vojsko, 2008. 255 s. Edice Fakta a svědectví. ISBN 978-80-206-0941-0.
• PAUL, Gerhard a Klaus-Michael MALLMANN (edd.). Gestapo za druhé světové války: domácí fronta a okupovaná Evropa. Přel. Petr Dvořáček. Praha: Academia, 2010. 724 s. Edice Historie. ISBN 978-80-200-1856-4.
• TAUCHEN, Jaromír: Organizace bezpečnostních složek a správa na úseku obrany ve Třetí říši. In: Právní a ekonomické problémy současnosti IX. Ostrava: KEY Publishing, 2009, s. 151–158. ISBN 978-80-7418-016-3.

Externí odkazy

• Slovníkové heslo gestapo ve Wikislovníku
• Obrázky, zvuky či videa k tématu Gestapo na Wikimedia Commons
• O vzniku gestapa na území Protektorátu