Giacomo Leopardi
| Giacomo Leopardi | |
|---|---|
 | |
| Rodné jméno | Giacomo Taldegardo Francesco di Sales Saverio Pietro Leopardi |
| Narození | 29. června 1798 Recanati |
| Úmrtí | 14. června 1837 (ve věku 38 let) Neapol |
| Příčina úmrtí | cholera |
| Národnost | Ital |
| Povolání | spisovatel, básník, filozof, filolog, překladatel, esejista a literární kritik |
| Nábož. vyznání | ateismus |
| Rodiče | Monaldo Leopardi a Adelaide Antici Leopardi |
| Příbuzní | Paola Leopardi Carlo leopardi |
| Podpis |  |
| Web | www |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Giacomo Leopardi (29. června 1798, Recanati – 14. června 1837, Neapol) byl jedním z největších italských romantických básníků, filozof, esejista a filolog.
Život a dílo
Pocházel ze šlechtické rodiny, náležel mu titul hraběte. Rodina obývala starobylý palác v městečku Recanati. Měl dva sourozence, sestru Paolinu a bratra Carla. [1] Kvůli tělesné slabosti se v dětství věnoval především studiu. Už jako chlapec vynikal mimořádným nadáním a intelektem. Jako samouk dokonale ovládl klasické jazyky a už v osmnácti letech publikoval své první vědecké práce, především z oboru klasické filologie. Vlivem soustavného studia, kdy téměř nevycházel z domu, se zhoršil jeho zrak i pokřivení páteře. Žil velmi osaměle, stýkal se jen se členy rodiny. V roce 1817 se začal dopisovat se spisovatelem Pietrem Giordanim, pod jehož vlivem získal potřebné sebevědomí a rozhodl se definitivně pro literární dráhu. [1] V roce 1819 vydal své první básně (ve starořečtině), v roce 1821 dvě italské básně (Itálii, Když bylo zamýšleno postavit ve Florencii Dantův pomník), které mu vynesly okamžitou slávu a uznání. Přibližně v té době se ale začala rozvíjet jeho neobyčejně pesimistická filosofie. Leopardi věřil, že celý život je jen neodvratné a nevyhnutelné utrpení, ze kterého existuje jediná cesta, totiž zánik. Tuto rezignovanou životní filosofii vtěloval do svých básní i próz. Sbírkou osobních pocitů, filozofických úvah, literárních a filologických poznámek, záznamů jeho životních událostí je jeho deník, který začal psát v r. 1818 a pokračoval dalších patnáct let. Deník byl publikován pod názvem Zibaldone (Zápisník) až v r. 1898. [1] Kvůli tyranskému otci odešel ve čtyřiadvaceti letech od své rodiny, protloukal se velmi chudě jako spisovatel, překladatel a filolog. V roce 1824 vyšly jeho básně, psané klasicky uměřeným, nerýmovaným jedenáctislabičným veršem, poprvé knižně. Ve stejném roce začal psát svou klíčovou prózu Operette morali (Morální dílka), v níž Leopardi své filozofické názory vyjádřil formou krátkých satirických dialogů, drobných komedií a esejů. První tři texty byly zveřejněny ve Florencii v časopisu Antologia v lednu 1826, knižně byly vydány v r. 1827. Všech 24 textů bylo publikováno v posmrtném vydání spisů v roce 1945 ve Florencii.[2] V roce 1825 se v Miláně podílel jako odborný editor na vydání Ciceronových spisů u nakladatele Fortunata Stelly.[1] Za získaný honorář putoval po Itálii po domech svých přátel a znovu se vrátil k lyrické poezii (např. báseň A Silvia z r. 1828). Jeho zdravotní stav se postupně zhoršoval, ke konci života oslepl a pečovala o něho sestra Paolina. Od roku 1833 žil v Neapoli poblíž svého přítele Antonia Ranieriho, kde napsal svá poslední díla – básnické skladby Západ měsíce a La Ginestra (Kručinka).[1] Zemřel 14. června 1837 za epidemie cholery. Jeho poslední slova byla stejná, jako poslední slova J. W. Goetha: „Více světla.“. Pohřben byl v kryptě kostela San Vitale na neapolském předměstí Fuorigrotta. V roce 1898 byla jeho hrobka přesunuta do Vergiliova parku v Neapoli a vyhlášena národní památkou.
Leopardiho nepříliš rozsáhlou básnickou i prozaickou tvorbou se prolíná jeho ponurý světonázor. Jeho nejčastějším tématem je utrpení, jeho poezie i próza vyniká čistotou jazyka i formální nápaditostí (většinou užívá formu kancóny), svědčící o dokonalé znalosti klasických autorů. Jeho básně oslavují vymírající klasické ctnosti, italskou přírodu a historii a obsahují četné narážky a variace motivů z klasické poezie. I proto měl Leopardi velký vliv na celou moderní italskou poesii, velikost mu přiznával např. Giosuè Carducci, který jeho díla studoval a vydával. Mimo poezie psal Leopardi také filosofickou prosu, také podle klasických vzorů – převážně dialogy a aforismy.
Všechna jeho básnická díla včetně mnoha fragmentů i (nevydaný) výbor jeho próz přeložil do češtiny Jaroslav Vrchlický (Básně Giacioma Leopardiho, 1876 [1]), nověji pak rozsáhlý výbor z poezie Karel Zlín (Zpěvy (Canti), 2000, zrcadlové vydání) a hlavní prózy Zdeněk Digrín a Jiří Pelán (Morální dílka, 2003).
Smrt a hrob
Leopardi zemřel na choleru na předměstí Neapole a byl pohřben v areálu tzv. Vergiliovy hrobky, jejíž okolí bylo později upraveno na Vergiliův park.
Odkazy
Reference
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Giacomo Leopardi na Wikimedia Commons 
Osoba Giacomo Leopardi ve Wikicitátech
Autor Giacomo Leopardi ve Wikizdrojích- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Giacomo Leopardi
Média použitá na této stránce
Giacomo Leopardi's signature
Autor: Sergioizzo, Licence: CC BY-SA 4.0
Giacomo Leopardi morì a Napoli di idropisia nel 1837 mentre in città c' era un'epidemia di colera.
La lapide sepolcrale del poeta, del 1844 e fino al 1939 nell'atrio della chiesa di San Vitale a Fuorigrotta, riporta un’epigrafe commissionata dall' amico Ranieri con testo di Pietro Giordano e una serie di simboli: la civetta, la lucerna, il serpente che si morde la coda e la farfalla che vola su un ramo di lauro, pianta simbolo dei sommi poeti, ed un ramo di quercia, pianta consacrata a Giove. La tomba del poeta è a pochi passi, all'interno dello stesso Parco Virgiliano a Piedigrotta. - Il testo dell' epigrafe: "Al conte Giacomo Leopardi recanatese filologo ammirato fuori d'Italia scrittore di filosofia e di poesie altissimo da paragonare solamente coi greci che finì di XXXIX anni la vita per continue malattie miserissima fece Antonio Ranieri per sette anni fino all'estrema ora congiunto
all'amico adorato MDCCCXXXVII"