Ginko Ogino

Ginko Ogino
Narození	4. dubna 1851 Musaši Tokugawský šógunát Tokugawský šógunát
Úmrtí	23. června 1913 (ve věku 62 let) Tokio Japonské císařství Japonské císařství
Příčina úmrtí	ateroskleróza
Místo pohřbení	Hřbitov Zóšigaja
Alma mater	Univerzita Džuntendo
Povolání	lékařka
Známá jako	první japonská lékařka s licencí
Choť	Jukijoši Šikata
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ginko Ogino (荻野 吟子, Ogino Ginko, 3. března 1851 Musaši – 23. června 1913 Tokio)^[1] byla japonská lékařka. Byla první ženou, která získala licenci praktikovat západní medicínu v Japonsku.

Ginko Ogino se narodila v roce 1851 do bohaté rolnické rodiny v provincii Musaši, ve městě dnes známém jako Kumagaja v prefektuře Saitama. Když jí bylo 16 let, byla provdána v dohodnutém sňatku za syna prvního ředitele banky Ašikaga. Ovšem záhy ji její manžel nakazil kapavkou, v té době považovanou ze velmi ostudnou nemoc. Se svým ponížením již nechtěla dále zůstávat u manželovy rodiny, proto se vrátila do domu rodičů. Rozhodla se nechat se rozvést, přestože rozvod byl v té době nevídaný a také skandální. Když se šla s chorobou léčit do nemocnice, zjistila jak moc ponižující a nepříjemné je být vyšetřována mužskými doktory. Protože v této době neexistovaly žádné ženské lékařky, rozhodla se, že se lékařkou stane sama.

Už jako dítě byla velmi nadanou studentkou, což neuniklo učiteli konfuciánství, který ji podporoval i přesto, že to u dívek nebylo zvykem. Byla přesvědčená, že mnoho žen v Japonsku, stejně jako ona, trpí neléčenou kapavkou, kvůli strachu z ponížení a studu jít se léčit k mužským lékařům. Proto se rozhodla, že jim pomůže. Jakkoli bylo v Japonsku v 19. století neobvyklé, aby žena byla rozvedená, bylo ještě neobvyklejší, aby žena studovala a vstoupila do profese, která byla považována za vyhrazenou pouze mužům. Její rodina ji v její touze příliš nepodporovala, Ogino ale přesto pokračovala ve svém snažení stát se lékařkou.

Nejdříve absolvovala Tokijskou školu pro ženy (dnešní Univerzita Očanomizu Džoši Daigaku), a poté nastoupila na Univerzitu Džuntendo. Byla první ženou ve zcela mužském světě, kvůli čemuž musela často čelit předsudkům a obtěžování. Také stále čelila finanční omezením, ale i přes veškeré obtíže se jí podařilo úspěšně absolvovat v roce 1882. Další překážkou bylo, že jí nebylo dovoleno zúčastnit se praktické zkoušky k získání lékařské licence. Odmítla se vzdát a po přímluvě jejího vyučujícího Išigura Tanamoriho a vlivného obchodníka Kauemona Takašimy jí nakonec bylo dovoleno zúčasnit se zkoušky v roce 1885. Následně, první rok poté, co se stala první licencovanou lékařkou v Japonsku, založila nemocnici Ogino v Jušimě v Tokiu, kde vytvořila vzkvétající praxi určenou pro ženské pacientky.

Specializovala se na porodnictví a gynekologii a přijímala množství žen s pohlavně přenosnými chorobami. Také byla zaměstnána jako lékařka na dívčí škole, Univerzitě Meidži Gakuin. Mnohými ženami byla za své úspěchy obdivována a její vstup do medicíny povzbuzoval další ženy v Japonsku, aby vstoupily do oboru. Tomu i ženám se snažila přispět vyučováním o důležitosti hygieny. V roce 1887 se stala zakládající členkou Ženské sanitární společnosti. Podporu jí vyjadřovaly především ženy lékařů, ale i porodní báby a zdravotní sestry a v roce 1888 již měla společnost 250 členů a vydávala svůj vlastní časopis Fudžin Eiseikai Zašši. Ogino byla v editorské radě a každý měsíc přednášela na shromážděních. Roku 1886 se nechala pokřtít. Její křesťanské probuzení ji zřejmě vedlo do skupiny žen, které protestovaly proti prostituci a souložnictví. Také začala být aktivní v organizaci Ženské křesťanské unii pro prohibici.^[2]

V roce 1890 se znovu provdala, tentokrát za výrazně staršího protestantského duchovního a utopického vizionáře, kterým byl Jukijoši Šikata, který krátce po svatbě odjel na ostrov Hokkaidó. Sdíleli společnou vizi o progresivnější japonské společnosti. V roce 1893, když byla na vrcholu své kariéry, s ní udělal rozhovor ženský naučný magazín Džogaku Zašši, o jejím životě a odhodlání stát se lékařkou. Na základě toho následně vydala třídílnou esej s názvem „Minulost a budoucnost ženských lékařek v Japonsku“, kde uvedla důvody, proč je potřeba více ženských lékařek. V první části prezentovala své vize, které situovala nejprve v historickém kontextu lékařské reformy v období Meidži, ve druhé srovnávala lékařské vzdělání pro ženy v kontextu s evropskými zeměmi a USA – příklady „civilizovaných“ zemí, které Ogino srovnávala s Japonskem. V mnoha aspektech její život reflektoval rozpor ideálů ženství v období Meidži. Byla vzdělaná v nejnovější západní medicíně a přestoupila na křesťanskou víru, přesto zůstávala ovlivněna konfuciánstvím a výchovou, které se jí dostalo v rodině jako dceři vesnického předáka. Podařilo se jí dosáhnout svého snu stát se lékařkou a tvrdohlavě si vzala milovaného muže, jen aby ji přivedl do života v zapomnění.

Kvůli manželovi v roce 1894 zanechala svou prosperující praxi a odjela za ním na Hokkaidó, aby asistovala jeho misi s cílem založit utopické křesťanské společenství v odlehlé oblasti ostrova. Ačkoli i zde pokračovala v praktikování medicíny, už nikdy poté nedosáhla stejného věhlasu. Po manželově smrti se vrátila zpět do Tokia, kde se v roce 1908 pokusila znovu obnovit svou praxi, ale její těžce získané znalosti byly v tuto dobu již zastaralé a její zdraví bylo podlomené kapavkou, se kterou bojovala po celý život. Zemřela na aterosklerózu 23. června 1913 v Tokiu.^[3] Byla pohřbena na hřbitově Zošigaja v Tokiu.^[2][1][4]

V roce 1967 vznikl na její počest vysoký pomník v Setaně. Místní regionální muzeum uchovává také mnoho artefaktů z jejího běžného života a hodnotné historické záznamy o praktikování medicíny v její době.^[1] Podle života Ginko Ogino napsal spisovatel a doktor Džuniči Watanabe novelu Hanauzumi (花埋み) z roku 1993.^[4] V roce 2019 vznikl japonský životopisný film Hitocubu no mugi: Ogino Ginko no šógai.^[5]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Ginko Ogino na Wikimedia Commons