Giovanni Antonio Pellegrini

Giovanni Antonio Pellegrini
	Giovanni Antonio Pellegrini (autoportrét; olejomalba z roku 1717, Národní portrétní galerie, Londýn)
Narození	29. dubna 1675 ; Benátky
Úmrtí	2. listopadu 1741 (ve věku 66 let) ; Benátky
Národnost	Ital
Vzdělání	vyučen v dílně milánského malíře Paola Paganiho (1655–1716)
Povolání	malíř historických alegorií, náboženských obrazů a portrétista
Příbuzní	Rosalba Carriera (švagr nebo švagrová)
Významná díla	série alegorických obrazů oslavujících vládu falckého kurfiřta Johna Williama (1714, zámek Schleissheim, Německo); Umučení sv. Ondřeje (1722, kostel San Stae, Benátky); návrh freskové výzdoby Čtyři světadíly (1725, Německý pavilon, Zwinger, Drážďany);
Vliv na	vyvrcholení benátské rokokové malby
Ocenění	v roce 1711 jmenován jedním z ředitelů Knellerovy akademie v Londýně
	multimediální obsah na Commons
	Seznam děl v databázi Národní knihovny
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Giovanni Antonio Pellegrini (29. dubna 1675 Benátky – 2. listopadu 1741 Benátky) byl italský malíř, jeden z hlavních představitelů benátského rokoka. Maloval dekorativní cykly obdivované především aristokracií ve Střední a Severní Evropě. Dále rozvíjel umění benátských mistrů vrcholné renesance (Paolo Veronese) a propojil ho se stylem mistrů baroka (Pietro da Cortona, Luca Giordano).

Životopisná data a umělecká tvorba

Malíř Giovanni Antonio Pellegrini se narodil v rodině benátského rukavičkáře Antonia. Uvádí se, že se Pellegrini vyškolil v dílně milánského malíře Paola Paganiho (1655–1716), se kterým v roce 1690 odcestoval do Vídně a na Moravu, odkud se vrátil do Benátek až v roce 1696. Mezi jeho první dochovaná díla patří fresky v muránském Palazzo Corner, které vykazují ještě vliv svého učitele. V roce 1699 pobýval v Římě. V roce 1701 se vrátil do Benátek, aby zde zhotovil malby pro Scuola del Cristo a pro Palazzo Albrizzi. V témže roce Pellegrini zhotovil nástropní obrazy v knihovně v Padově.^[1]

V roce 1704 se Pellegrini oženil s Angelou, sestrou Rosalby Carriera (1675–1757), která byla významnou malířkou miniatur a pastelů. V roce 1709 vyzdobil horní prostory nad schodištěm ve Scuola Grande di San Rocco. Ale již v roce 1708 Charles Montagu, anglický velvyslanec v Benátkách, pozval Pellegriniho a Marca Ricciho (1676–1730) do Anglie.^[2] V Anglii Pellegrini zůstal až do roku 1713. Z té doby pochází výzdoba Kimbolton Castle, Howard Castle a Norfolk Hall.^[1] Pellegrini měl v Anglii úspěch, jehož dokladem je jeho jmenování jedním z ředitelů založené Godfrey Knellerovy akademie. V té době se také přihlásil do soutěže na návrh výzdoby kopule katedrály sv. Pavla v Londýně. V soutěži však neuspěl a tak v roce 1713 Anglii opustil a směřoval do Paříže. Cestou se zastavil na dvoře falckého kurfiřta Johna Williama v Düsseldorfu. Během tříletého pobytu na kurfiřtově dvoře vznikla na zámku Bensberg umělecky hodnotná série čtrnácti alegorickým obrazů oslavujících kurfiřtovu vládu. Obrazy, patřící k vrcholům Pellegriniho malířského umění, vykazují vliv Medicejských cyklů Petra Paula Rubense (1577–1640) a Pietra da Cortona (1596–1669) na jeho malbu. Současně to byl doklad úzkého vztahu kurfiřtova dvora s medicejskou Florencií.^[2]

V roce 1716 Pellegrini pobýval v Antverpách, kde pro spolek Brewers namaloval Čtyři elementy. V následujícím roce působil nejdříve v Amsterdamu, kde vyzdobil freskou strop v domě na Herengrachtu, a v roce 1718 pracoval v Haagu na výzdobě Zlatého pokoje v Mauritshuis. Současně v té době realizoval i řadu zakázek v Praze, Drážďanech a ve Vídni. Asi v té době Pellegrini namaloval obraz Obětování Polyxeny pro některý ze zámků na moravsko-rakouském pomezí (dnes Oblastní galerie Olomouc).^[3] Ještě téhož roku se na pozvání hraběte Williama Cadogana vrátil do Anglie, aby zde vyzdobil jeho venkovské sídlo v Oakley (hrabství Buckinghamshire, Anglie). Protože však v té době v Anglii existovala konkurence dalších benátských malířů, především Sebastiana Ricciho a jeho synovce Marca, Pellegrini se rozhodl Anglii opustit.

V roce 1719 se Pellegrini vracel do Benátek a při cestě přes Paříž získal zakázku na výzdobu stropu v Mississippi Gallery v Banque Royale. Do Francie se vrátil v roce 1720 a v Paříži začal pracovat na výzdobě královské banky. V Paříži pobýval spolu s manželkou Angelou a její sestrou Rosalbou Carriera. Doprovázel je i Antonio Maria Zanetti (1679–1767), benátský malíř, rytec a obchodník s uměním. Pellegriniho pařížské práce významně ovlivnily tvorbu francouzského malíře Françoise Lemoina (1688–1737), jehož malířská kompozice výzdoby Herkulova sálu ve Versailles je jako jediná srovnatelná s benátskou rokokovou malbou.^[4] V roce 1722 Pellegrini namaloval dva významné obrazy pro benediktinský klášter Sankt Mang v bavorském Füssenu, které patří k jeho mistrovským dílům.

Poté se Pellegrini vrátil do Paříže, následně opět do Benátek, aby v roce 1724 pracoval ve Würzburgu. O rok později pracoval pro saského kurfiřta a polského krále Augusta II. Silného. Vzniklé fresky pro zámek Übigau a pro drážďanský Zwinger se však nedochovaly. Koncem roku 1725 Pellegrini pracoval ve Vídni, kam se ještě vrátil v roce 1727. Asi v těchto letech vznikla i objednávka na oltářní obraz Kristus uzdravuje paralytika, určená pro vídeňský kostel svatého Karla Boromejského (dnes Uměleckohistorické muzeum ve Vídni).

Nakonec se po více než 25 letech vrátil do Benátek, úspěšný a finančně zajištěný. Nyní již pracoval téměř výhradně pro objednavatele z Benátek. V roce 1732 se stal členem pařížské Académie Royale de Peinture et de Sculpture. Asi v polovině 30. let 18. století vznikl obraz Sv. Kateřina pro baziliku svatého Antonína v Padově. Poslední zahraniční cestu Pellegrini vykonal v letech 1736 a 1737, kdy pobýval v Mannheimu, aby v rezidenci kurfiřta Charlese Philipa vyzdobil strop jeho paláce. Úspěšná malířská kariéra Giovanni Antonia Pellegriniho skončila v Benátkách v roce 1741 malířovou smrtí. Jeho sbírku obrazů, která zahrnovala i díla Pietra Paula Rubense a Franse Posta, a dokonce i Vermeerův obraz Hodina hudby (dnes Frick Collection, New York), prodala vdova Angela britskému konzulovi v Benátkách. V České republice vlastní Pellegriniho obrazy několik institucí. Dva z nejhodnotnějších pocházejí ze sbírky obrazů na zámku Opočno a druhý obraz pochází z obrazové kolekce v Olomouci. Zatímco opočenský obraz Uzdravení nemocného reprezentuje malířem často používané téma^[5], olomoucký obraz s názvem Obětování Polyxeny se podobá stejně velkému poznaňskému obrazu s obdobným námětem.^[3] Oba obrazy jsou datovány do 2. poloviny 20. let 18. století.

Umělecko-historický význam díla Giovanni Antonia Pellegriniho

Giovanni Antonio Pellegrini byl významnou malířskou osobností benátského settecenta. Jeho tvora se vyznačovala širokou škálou témat zobrazujících náboženské a mytologické výjevy, alegorie a portréty. Patřil tak k umělcům, kteří začali uplatňovat volnější výtvarné záměry.^[6] Vedle G. A. Pellegriniho šířili slávu benátské rokokové malby v Evropě i další benátští malíři jako byl Antonio Belluci (1654–1726), Rosalba Carriera (1675–1757) nebo Pietro Rotari (1707–1762). Jejich umělecké snahy vyvrcholily v malbě nejvýznamnějšího z nich – Giovanni Battisty Tiepola (1696–1770).

Odkazy

Reference

↑ ^a ^b Kolektiv autorů. Pellegrini, Giovanni Antonio. In. Slovník světového malířství (překlad z německého originálu). Vydala nakladatelství Odeon a Artia, Praha, 1991. Str. 514.
↑ ^a ^b Výtvarné umění Sfinga - Giovanni Antonio Pellegrini - https://www.sphinxfineart.com/artists/243847/giovanni-antonio-pellegrini Archivováno 10. 12. 2021 na Wayback Machine.
↑ ^a ^b Machytka L., Neumann J., Šafařík, E. A. Giovanni Antonio Pellegrini Obětování Polyxeny. In. Mistrovská díla starého umění v Olomouci (katalog výstavy).Vydal Vlastivědný ústav - Oblastní galerie v Olomouci,, 1967. Str. 94-97.
↑ Vanuxem J. Od římského baroku k německému rokoku. In: Umění renesance a baroku (encyklopedie). Vydal Odeon, nakladatelství krásné literatury a umění, Praha, 1970. Str. 424.
↑ Šafařík E. A. Giovanni Antonio Pellegrini: Uzdravení ochrnulého. In: Benátské malířství 18. století (katalog výstavy). Vydala Národní galerie v Praze a Muzeum Hlavního města Prahy, 1964. Str. 29
↑ Brion M. Historický přehled: umění 18. století. In: Umění renesance a baroku (encyklopedie). Vydal Odeon, nakladatelství krásné literatury a umění, Praha, 1970. Str. 360.

Literatura

ATTWATER D. Slovník svatých. Vydalo nakladatelství Papyrus ve Vimperku spolu s nakladatelstvím Jeva v Rudné u Prahy, 1992. Stran 437.
HUYGHE R. Umění renesance a baroku (encyklopedie). Vydal Odeon, nakladatelství krásné literatury a umění, Praha, 1970. Stran 476.
KOLEKTIV AUTORŮ. Slovník světového malířství (překlad z německého originálu). Vydala nakladatelství Odeon a Artia, Praha, 1991. Stran 798. ISBN 80-207-0023-4.
PIJOAN J. Dějiny umění/8. Vydal Odeon, nakladatelství krásné literatury a umění, Praha, 1981. Stran 365.
STEER J. A Concise History of Venetian Painting (paperback). Vydal Thames and Hudson, London, 1970. Stran 216. ISBN 0-500-20101-3
ŠAFAŘÍK E. A. Benátské malířství 18. století (katalog výstavy). Vydala Národní galerie v Praze a Muzeum Hlavního města Prahy, 1964. Stran 45.

Externí odkazy

[#1-1] Kolektiv autorů. Pellegrini, Giovanni Antonio. In. Slovník světového malířství (překlad z německého originálu). Vydala nakladatelství Odeon a Artia, Praha, 1991. Str. 514.

[#2-2] Výtvarné umění Sfinga - Giovanni Antonio Pellegrini - https://www.sphinxfineart.com/artists/243847/giovanni-antonio-pellegrini Archivováno 10. 12. 2021 na Wayback Machine.

[#3-3] Machytka L., Neumann J., Šafařík, E. A. Giovanni Antonio Pellegrini Obětování Polyxeny. In. Mistrovská díla starého umění v Olomouci (katalog výstavy).Vydal Vlastivědný ústav - Oblastní galerie v Olomouci,, 1967. Str. 94-97.

[4] Vanuxem J. Od římského baroku k německému rokoku. In: Umění renesance a baroku (encyklopedie). Vydal Odeon, nakladatelství krásné literatury a umění, Praha, 1970. Str. 424.

[5] Šafařík E. A. Giovanni Antonio Pellegrini: Uzdravení ochrnulého. In: Benátské malířství 18. století (katalog výstavy). Vydala Národní galerie v Praze a Muzeum Hlavního města Prahy, 1964. Str. 29

[6] Brion M. Historický přehled: umění 18. století. In: Umění renesance a baroku (encyklopedie). Vydal Odeon, nakladatelství krásné literatury a umění, Praha, 1970. Str. 360.

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

Navigation

Navigace

Tématické portály