Giovanni Battista Locatelli

Giovanni Battista Locatelli (v ruském prostředí Джованни Локателли, 7. ledna 1713, Milán nebo Benátky – 14. března 1785, Petrohrad) byl italský operní režisér, libretista, impresário a majitel soukromé operní společnosti. Po většinu svého života působil ve střední Evropě a v Rusku.

Život a kariéra

Pražské působení

V roce 1741 působil Locatelli jako dvorní básník v Bonnu. Svou kariéru libretisty ovšem začal v Praze jako člen operní společnosti Pietra Mingottiho. Locatelliho prvními uvedenými texty byly intermezzo Il Matrimonio disconcerettato, per forza del Bacco, zhudebněné Filippem Finazzim na karnevalu v roce 1744 v Praze a opera Diana nelle selve, rovněž uvedená v Praze 23. listopadu následujícího roku.

V letech 1748 až 1757 byl impresáriem pražského divadla v Kotcích. K tomuto účeli si založil vlastní divadelní společnost, která angažovala významné zpěváky tehdejší doby, včetně Rosy Costa, Catariny Fumagalli a jeho manželky Giovanny della Stella.

V Praze uváděl Locatelli různé italské operní inscenace na vlastní i cizí libreta. Několik sezón spolupracoval na nastudování děl s Christophem Willibaldem Gluckem, který se roce 1749 vrátil do Prahy nyní již jako přední evropský operní skladatel a nastoupil jako kapelník divadla Locatelliho operní společnosti. Pro hlavní pražskou operní sezónu 1750 zkomponoval a s Locatellim nastudoval operu na Metastasiovo libreto „Ezio“ a její premiéru sám dirigoval. Opera měla úspěch a např. árie prefekta pretoriánů Vara Se un bell'ardire (Když krásná srdnatost) byla upravena pro potřeby svatovítského kůru a podložena náboženským textem (Est fallax hic mundus – Je falešný tento svět).

V roce 1752 provedl Gluck v Praze ještě svou operu „Ipermestra“, která měla premiéru již v roce 1744 v Benátkách a operu Issipile.

V 50. letech 18. století uvedl Locatelli také několik operních představení v Drážďanech.

Kromě toho se Locatelli zabýval také podnikáním v oblasti ovocnářství. Od roku 1749 začal s dalším Italem geodetem major Carlem Cremierim na pražských hradbách vysazovat morušovníky. V roce 1757 od nich moruše odkoupil komerciální kongres, který stromky postoupil Vlašskému špitálu na Malé Straně, v jehož zahradě byly vysázeny, a ve špitále se hedvábí vyrábělo až do jeho zrušení 1830.^[1]

U ruského carského dvora

Kvůli najímání vysoce kvalifikovaných a tedy drahých zpěváků a nákladným inscenacím se Locatelliho společnost začala dostávat do vážných finančních potíží. Aby se Locatelli vyhnul dosahu věřitelů, rozhodl se po vypuknutí sedmileté války v roce 1757 vydat na cestu do Ruska, aby tam znovu nastartoval svou kariéru impresária.^[2]

Byl se svou skupinou pozván k carskému dvoru v Petrohradu, aby se zde ujal vedením dvorní opery. Jeho družina dostávala ze státní pokladny 7000 rublů ročně. Každý týden měl uvádět jednu novou operu na scéně letního paláce a dvakrát až třikrát týdně měli vystupovat pro veřejnost, byť bez nároku na honorář.^[3] Prvním představením inscenovaným pod jeho nastudováním bylo pasticcio Il retiro degli dei (jehož byl sám libretistou), uvedené 3. prosince 1757. Repertoár byl složen převážně z italských představní opery buffa, včetně jednoho s názvem Il retiro degli dei. Carevna Alžběta a velkokníže Petr navštívili každý alespoň jedno představení.

Na ruském carském dvoře spolupracoval s četnými italskými zpěváky a skladateli Francescem Zoppisem a Giovannim Markem Rutinim a uvedl do Ruska hravá díla Baldassare Galuppiho (mezi nimi La calamità de' fiori uvedená v roce 1759) a Domenica Fischiettiho. Tyto inscenace byly zpočátku úspěšné, ale již v roce 1761 přestaly budit zájem veřejnosti.

V roce 1758 se Locatelli se svým souborem přestěhoval do Moskvy, kde se státní finanční podporou založil provozoval nové operní divadlo, pro které byli z Itálie angažováni zpěváci, dekoratéři, tanečníci a další. Poté, co divadlo po smrti carevny Alžběty v roku 1762 nemohlo uvádět představení však musel vyhlásit bankrot.^[4] Poté si pro zlepšení své finanční situace u dvora vyžádal alespoň svolení k zorganizování několika maškarních plesů v Petrohradu, které skutečně měly jako novinka značný ohlas.

Nová panovnice Kateřina II. mu za jeho roky služby při uvádění nejvyšší úrovně operního představení, jaké kdy Rusko vidělo, vyplatila 3 000 rublů. V následujících letech napsal texty pro několik serenád, Il Consiglio delle Muse v roce 1763, a kantáty, La sorpresa delli dei v roce 1777, k níž hudbu zkomponoval Giovanni Paisiello.

Konec života prožil Giovanni Battista Locatelli žil v hmotné nouzi. Svou kariéru ukončil provozováním kabaretu na předměstí Petrohradu, který se „těšil záštitě exkluzivní klientely“.^[5] Kromě toho byl nucen přivydělávat si na živobytí jako učitel italštiny a francouzštiny v petrohradské divadelní škole.^[3] V roce 1783 se stáhl do soukromí a 14. března roku 1785 v Petrohradu zemřel.

Produkce

Během let v Rusku soubor uvedl sedm oper Baldassare Galuppiho (1706–1785): 

• Il mondo della luna (rusky Лунный мир – Měsíční svět, předtím premiéra v roce 1750, Benátky)
• Il filosofo di campagna (Деревенский философ – Venkovský filosof, 1754, Benátky)
• L'Arcadia in Brenta (Аркадия в Бренте – Arkádie v Brentě, 1749, Benátky)
• I bagni d'Abano (Купанье в Абано – Lázně Abano, napsané společně s Bertonim, 1753, Benátky)
• Il conte Caramella (Граф Карамелла – Hrabě Caramella, 1749, Verona ?)
• La calamità de' cuori (Сердечное бедствие – Nešťastná srdce, 1752, Benátky)
• Il mondo alla roversa, ossia Le donne che commandono (Мир наизнанку, или Женщины командуют – Svět naruby, aneb Když vládnou ženy, 1750, Benátky)

Reference

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Giovanni Battista Locatelli (opera director) na anglické Wikipedii a Giovanni Battista Locatelli na italské Wikipedii.

Externí odkazy

• Mario Armellini, LOCATELLI, Giovanni Battista, in Dizionario biografico degli italiani, vol. 65, Roma, Istituto dell'Enciclopedia Italiana, 2005.

Literatura

• КОНИ, Ср. Ф. Русский театр, его судьбы и историки / Русская Сцена № 8. Sankt-Petěrburg: Архив Дирекции Имп. театров, 1864, 1892. (rusky)