Giselbert Lotrinský

Giselbert Lotrinský
Narození890
Remeš
Úmrtí2. října 939 (ve věku 48–49 let)
Andernach
PotomciAlberada Lotrinská, Hedvika Lotrinská, Jindřich Lotrinský a Gerberga Lotrinská
OtecReginar I. Henegavský
MatkaAlberada Klevská
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Giselbert Lotrinský (885–900? Remeš – 2. října 939 u Andernachu)[1] byl vévodou z Lotharingie či Lotrinska a švagr císaře Oty I. Velikého. Kromě toho byl laickým opatem v Echternachu, a klášteře sv. Maximina v Trevíru.

Život

Narodil se jako syn hraběte Reginara I Henegavského, který patřil s částí lotharingijské šlechty k příznivcům Karla III. Francouzského, kteří ho roku 911 provolali králem Lotharingie.[2] Zato se mu dostalo od krále ocenění v podobě udělení titulu marchio. Reginar roku 915 zemřel a král se rozhodl sjednotit svá území ve Francii a Lotharingii, přičemž záměrně opomenul nároky Reginarova dědice Giselberta.

Giselbertova mocenská základna ležela v Ardenách,[3] přičemž královo rozhodnutí vedlo mezi oběma k eskalaci konfliktu, které vyústilo ve vzpouru. Giselbert se stal členem několika opozičních frakcí proti králi, jehož vláda měla stále slabší podporu. Když se proti němu postavili i další šlechtici, toužící po moci, především Hugo z Neustrie a Herbert II. z Vermandois,[4] zvolili roku 919[5] či 920 „mnozí Lotharingijci za vládce, principa Giselberta, když předtím odpadli od krále Karla“.[6] Herbert z Vermandois v roce 923 v bitvě u Soissons podnikl odvážný krok, když nechal krále Karla III. Francouzského zajmout a uvěznit až do jeho smrti v roce 929, přičemž pod výhrůžkou propuštění krále dle aktuální situace přebíhal mezi nově zvoleným králem Rudolfem Burgundským a Jindřichem Ptáčníkem. Giselbert nabídl Rudolfu Burgundskému v roce 924 lenní hold, který na jaře 925 společně s Otou z Verdunu králi složili.

Krátce na to Jindřich Ptáčník využil Rudolfova zaneprázdnění neustálými normanskými nájezdy a napadl Giselbertovu pevnost Zülpich, což Lontharingii oslabilo natolik, že se na konci roku vzdala Východofranské říši.[7] Pravděpodobně roku 928 či 929[8] se Giselbert stal Jindřichovým zetěm, když se oženil s Gerbergou, což zdá se společně s uznáním titulu vévody lotrinského zapříčinilo Giselbertovo přiklonění se na stranu Jindřicha Ptáčníka.[9] Což dokázal hned v roce 930, když se účastnil vojenské podpory Herberta II. z Vermandois v boji proti Rudolfovi.[10] Boje mezi Rudolfem a Herbertem pokračovaly až do roku 934, kdy Jindřich Ptáčník vyslal na Rudolfův dvůr své vyslance, mezi nimiž byl i Giselbert, aby působili „v Herbertův prospěch“, přičemž bylo uzavřeno první příměří. K celému ukončení konfliktu došlo v červnu 935, kdy se u řeky Chiers sešel Jindřich Ptáčník, Rudolf Burgundský a jeho jmenovec Rudolf II. Burgundský, aby uzavřeli smlouvu o přátelství.

Rudolf Burgundský však již v lednu 936 zemřel a novým králem byl v červnu korunován Ludvík IV. Francouzský,[pozn. 1] syn Karla III. Francouzského. V červenci téhož roku zemřel i Jindřich Ptáčník a nástupcem se stal jeho syn Ota I., který změnil dosavadní pojetí vlády a na rozdíl od svého otce začal prosazovat zvláštní postavení krále, což vedlo k hluboké krizi královské moci. Několik vévodů, mezi nimiž byl i Giselbert,[pozn. 2] Eberhard Franský a Otův bratr Jindřich se snažili o převrat, přičemž byli ochotni riskovat i královraždu. Giselbert se nakonec pro jistotu obrátil a nabídl přísahu věrnosti zvolenému Ludvíku IV. Francouzskému, ten po poprvním odmítnutí přísahu v roce 939 přijal.

„Ve třetím roce Otova kralování vyplenili jeho bratr Jindřich, vévoda Eberhard, hrabě Giselbert Lotrinský a další spojenci jejich zločinu krutě předrýnskou oblast. Když se to dozvěděl králův přítel Udo, zabil Eberharda, zatímco Giselberta s jeho pomocníky dal utopit v Rýně.“
— Dětmar z Merseburku[12]

Dne 2. října 939 mezi znepřátelenými stranami proběhla bitva u Andernachu. Mezi Otovi spojence patřil Herbert II. z Vermandois, Hugo Veliký, Arnulf I. Flanderský a Vilém I. Normandský. Přesto, že se zpočátku zdálo, že vítězství nebude na Otově straně, povedený útok dvou franských hrabat změnil situaci. Eberhard zemřel na bitevním poli a Giselbert se na útěku z bitevní pláně utopil v Rýnu.[11] Ota neměl dost sil, aby jeho potomstvo vyhnal z území v Ardénách, ale odebral jim vévodský titul a udělil jej svému mladšímu bratrovi Brunovi, který zastával post arcibiskupa kolínského.[9]

Gerberga po letech věnovala opatství St. Rémy bohaté statky v oblasti Meersenu, aby získala pravidelné modlitby za spásu své duše i duše Giselbertovy.[11]

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Ludvík se na ihned po Giselbertově skonu na podzim 939 oženil s Giselbertovou vdovou Gerbergou, sestrou Oty I., který zpočátku nebude svazkem příliš nadšen.[11]
  2. ↑ Při Otově korunovační hostině v Cáchách v srpnu 936 ještě zastával úlohu komořího a ceremoniáře.[9]

Reference

  1. ↑ Lotharingia Nobility. fmg.ac [online]. [cit. 2025-01-15]. Dostupné online. 
  2. ↑ Ehlers, Müller, Schneidmüller 2003, s. 31.
  3. ↑ Han van der Horst 2005, s. 44.
  4. ↑ Ehlers, Müller, Schneidmüller 2003, s. 40.
  5. ↑ Ehlers, Müller, Schneidmüller 2003, s. 33.
  6. ↑ Ehlers, Müller, Schneidmüller 2003, s. 38.
  7. ↑ Ehlers, Müller, Schneidmüller 2003, s. 41.
  8. ↑ Lexikon des Mittelalters: Band IV Seite 1300. www.genealogie-mittelalter.de [online]. [cit. 2010-05-10]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-05-26. 
  9. ↑ a b c Han van der Horst 2005, s. 40.
  10. ↑ Ehlers, Müller, Schneidmüller 2003, s. 42-43.
  11. ↑ a b c Ehlers, Müller, Schneidmüller 2003, s. 51.
  12. ↑ DĚTMAR Z MERSEBURKU. Kronika. Praha: Argo, 2008. ISBN 978-80-257-0088-4. S. 70. 

Literatura

  • EHLERS, Joachim; MÜLLER, Heribert; SCHNEIDMÜLLER, Bernd. Francouzští králové v období středověku: = Die französischen Könige des Mittelalters: von Odo bis Karl VIII. ; 888 - 1498. Praha: Argo, 2003. 422 s. Dostupné online. ISBN 80-7203-465-0. 
  • HORST, Han van der. Dějiny Nizozemska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. ISBN 80-7106-487-4. 

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

21. Gislebert, duc de Lotharingie, et son épouse Gerberge de Germanie.jpg
Portrait de Gislebert, duc de Lotharingie, et de son épouse Gerberge, fille du roi Henri Ier de Germanie. Ce tableau fait partie d'une suite d'une soixantaine de double-portraits représentant les ducs et duchesses de Lorraine ainsi que leurs ancêtres supposés.