Glyptika

Pallas Athéna na římské kameji, jaspis, 1.-3. stol.

Glyptika (z řec. glyfein, rýt, dlabat) je označení pro obor uměleckého rytí či řezání malých či velkých předmětů z tvrdých kamenů (drahokamů, polodrahokamů), minerálů (např. mramor či alabastr), dále z organických materiálů (jako jsou korál, gagát či mušlovec), kovu nebo skla. Novodobé napodobeniny jsou z porcelánu.

Řemeslo

Řemeslník zabývající se glyptikou se nazývá glyptik, brusič nebo řezáč. Někdy se tito řemeslníci dělí podle specializace na sochaře, brusiče nádobí či náčiní, brusiče gem a na výrobce tzv. florentské mozaiky z drahokamů – mozaicisty^[zdroj?]. Každý z nich používá speciální nástroje, pomůcky a techniky. Pro glyptiky brousící sochy či rozměrné nádoby z tvrdých drahokamů (italsky zvaných pietra dura) vznikaly brusičské mlýny s vodním pohonem brusičského kola. Z nich v Čechách byl proslulý Císařský mlýn v Praze-Bubenči. Práce brusičů gem zahrnuje jak ty s negativním vzorem (intaglie), tak ty s pozitivním vzorem (kameje).

Historie

Glyptika vznikla již ve starověku, je doložena nálezy soch, nádobí i gem z Egypta, Mezopotámie, Sumeru a Persie. Velké popularity se tomuto umění dostalo ve starověkém Řecku, odkud se rozšířilo do antického Říma, zejména Itálie a Francie. Další rozmach byl v renesanci a v manýrismu od 16. do 1. poloviny 17. století (například vícegenerační rodinná dílna Castrucciů nebo Miseroniové z Lisonu. Nová vlna obliby nastala v období klasicismu a empíru na přelomu 18. a 19. století, kdy se kromě italských mistrů výrazně prosadili opět Francouzi, ale i glyptici carského Ruska (například z firmy Karla Fabergé).

Z českých glyptiků nové doby vynikli Friedrich Egermann, Josef Drahoňovský, Karel Tuček, Václav Plátek či Jiří Harcuba.

Postup

Od antických dob se v technice rytí do drahých kamenů mnoho nezměnilo. K obroušení surových kaménků do oblých čoček slouží elektrické bubny. Šlapací stroj někdy nahrazuje elektrický pohon. Mnozí tvůrci dávají při zvlášť jemných a náročných pracích přednost strojku šlapacímu. Skloněn nad jednoduchým ryteckým strojkem, zadržuje glyptik dech a lehce se dotýká destičkou z drahého kamene roztočeného brusného kotoučku potřeného diamantovým prachem a makovým olejem. Jeden, deset, sto dotyků a pouhým okem stále není vidět patrnější výsledek. Ale pohled lupou by prozradil, že po půlhodině nesmírně citlivé práce vznikla jedna z nepatrných plošek, kterými glyptik vytváří v horském křišťálu, onyxu, topasu, záhnědě i v jiných drahých kamenech reliéf, zpravidla portrét. Přitom do otáčivého úchytu vlastně miniaturního soustruhu vsazuje různá kolečka, hrotité jehly, kuličkové nástavce.

Olej a prach vytvářejí černou kaši, která glyptikovi znemožňuje, aby sledoval postup a tvoří vlastně popaměti. Navíc pracuje v negativu. Kontrola je možná, až když očistí destičku drahého kamene a podívá se proti světlu, nebo když si v pokročilém stádiu vytvoří sádrový otisk. Něco opravovat se však nedá, každá chyba znamená zmaření díla. Právem se proto říká, že glyptik stojí před obtížným úkolem, jako kdyby měl někdo rychle a kategoricky psát, přičemž tužka by byla upevněna ve stěně a písař pohyboval po jejím hrotu velkým neprůhledným papírem.

Sbírky

Sbírky nazývané glyptotéky shromažďují veškerou glyptiku, tedy nádobí, sochy (zejména antické) a šperky. nejvýznamnější veřejně přístupné glyptotéky jsou Vatikánská muzea v Římě, Istituto di pietra dura ve Florencii, Museo degli argenti ve Florencii, galerie Apollón a dvorana pařížského Louvru, Glyptotéka v Mnichově, Uměleckohistorické muzeum ve Vídni, a další.

Galerie

Zikmund II. August, italská onyxová kamej, kolem 1560
Cosimo II. Medicejský, florentská mozaika
Tazza Farnese, římská sardonyxová miska se scénou bohů na Olympu, Archeologické muzeum Neapol
(c) I, Sailko, CC BY-SA 3.0
Křišťálová kropenka, Miseroniové, Praha 1600–1645