Go-Daigo

Go-Daigo
Narození	26. listopadu 1288 Kjóto
Úmrtí	19. září 1339 (ve věku 50 let) Jošino Angú
Pohřben	Njoirindži
Potomci	Go-Murakami, Kanši, Micujoši, Šódžo, Cunejoši, Narijoši, Morinaga, Takajoši, Munejoši, Kóšó Ódži, Mumongensen, Hónin, Kanejoši, Jojoši, Sončin, Šóši, Noriko, dcera Go-Daiga a Q106692831
Otec	Go-Uda
Matka	Čúši Fudžiwara
Podpis
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Go-Daigo (japonsky 後醍醐天皇, Go-Daigo-tennó, 26. listopadu 1288 – 19. září 1339) byl devadesátý šestý císař Japonska^[1] v souladu s tradičním pořadím posloupnosti.^[2] V roce 1333 úspěšně svrhl šógunát Kamakura, čímž začala tři roky trvající restaurace Kenmu, během níž se císařská dynastie opět dostala k moci. To bylo až do reforem Meidži v roce 1868 naposledy, kdy měl císař skutečnou moc.^[3] Císař Go-Daigo vládl od 29. března 1318 do 18. září 1339.^[4]

Princ, jehož osobní jméno (imina) před nástupem na Chryzantémový trůn znělo Takaharu-šinnó (尊治親王),^[4] byl druhým synem 91. císaře Go-Udy z linie Daikakudži (大覚寺). Toto označení pocházelo od šingonského chrámu Daikakudži, který byl klášterním sídlem císaře Go-Udy.^[5]. Jeho starší bratr byl císař Go-Nidžó. Svoje posmrtné jméno si princ Takaharu vybral osobně na počest 60. císaře Daiga z 9. století, jehož období přímého panování Endži (延喜) považoval za svůj ideál. Výraz go- (後) se doslovně překládá jako „pozdější“. Go-Daigo tedy může být označován jako „pozdější císař Daigo“. Jelikož se japonské go v některých starších pramenech rovněž překládalo ve významu „ten druhý“, mohl by tento císař být také označován jako Daigo druhý či Daigo II.

Události za Go-Daigova života

Roku 1308, po smrti 94. císaře Go-Nidžóa, usedl po vedením vlády šógunátu Kamakura na Chryzantémový trůn teprve 12letý císař Hanazono a jeho bratranec princ Takaharu se stal korunním princem.^[4]

Dne 29. března 1318, v 11. roce své vlády, císař Hanazono abdikoval a císařem se stal 2. syn dřívějšího císaře Go-Udy. Krátce nato nový císař usedl na trůn.^[4]

Poté co roku 1324 vyšel najevo Go-Daigův plán na svržení šógunátu, se šógunátní vláda v takzvaném incidentu Šóčú tvrdě vypořádala s císařovým důvěrníkem Suketomem Hinem. Další císařovy plány na svržení kamakurského šógunátu vyzradil v roce 1331 jeho nový důvěrník Sadafusa Fudžiwara. Rozhořela se tak občanská válka označovaná jako válka Genkó (元弘の乱), která trvala až do roku 1333. Císaři se podařilo prchnout před šógunátními vojsky z Kjóta i s Třemi posvátnými poklady, jež ukryl na odlehlém hradě Kasagijama (dnes ve městě Kasagi v prefektuře Kjóto). Nato zde shromáždil vojsko proti šógunátu. Následujícího roku však nepřítel hrad dobyl a Go-Daigo byl poslán do vyhnanství na souostroví Oki v dnešní prefektuře Šimane.^[3] Na stejné místo byl v roce 1221 po povstání Džókjú vypovězen i císař Go-Toba.

V roce 1333 se Go-Daigovi podařilo za pomoci Nagatošiho Nawy uprchnout z ostrovů Oki, načež shromáždil na hoře Sendžó v provincii Hóki (dnes ve městě Kotoura v prefektuře Tottori) vojsko. Šógunátní vláda proti němu vyslala generála klanu Hódžó Takaudžiho Ašikagu. Ten však, místo aby císařovo vojsko zničil, jak mu velel rozkaz, se přidal na Go-Daigovu stranu. Ašikaga zaútočil na náčelníky šógunátu Kamakura v Kjótu a donutil je uprchnout na východ. Hned poté oblehl samuraj Jošisada Nitta se svým vojskem na východě hlavní město šógunátu Kamakuru. Poté co mu město konečně padlo do rukou, uprchl regent šógunátu Takatoki Hódžó do chrámu klanu Hódžó Tóšódži, kde s celou svojí rodinou spáchal rituální sebevraždu (seppuku). To ukončilo moc klanu Hódžó a otevřelo cestu k novému vojenskému režimu, šógunátu Ašikaga.^[3]

Po svém triumfálním návratu do Kjóta převzal Go-Daigo od císaře Kógona trůn a zahájil restauraci Kenmu. Zdánlivě šlo o obnovení starých způsobů, ale staronový císař ve skutečnosti pošilhával po podobném druhu císařské diktatury, jako byla vláda čínského císaře. Chtěl Číňany napodobit ve všech ohledech a stát se nejmocnějším vládcem Východu. Uspěchané reformy, spory o pozemková práva a vyloučení samurajů z politického uspořádání vyvolaly celou řadu stížností, takže se Go-Daigův politický řád začal rozpadat. V roce 1335 se vzbouřil Takaudži Ašikaga, který se, aniž k tomu obdržel císařský dekret, vydal do východního Japonska, aby potlačil povstání Nakasendai vedené Tokijukim Hódžóem, synem regenta Takatokiho Hódžóa, jež mělo opětovně nastolit kamakurský šógunát. Go-Daigo nařídil Jošisadovi Nittovi, aby Ašikagu vypátral a zničil. Takaudži Ašikaga však Nittu porazil v bitvě u Takenošity. Císařští velitelé Masašige Kusunoki a Akiie Kitabatake ale Ašikagovu armádu rozdrtili. Poražený Takaudži Ašikaga byl nucen uprchnout na Kjúšú. Následujícího roku však opět shromáždil svoji armádu a znovu táhl na Kjóto. Masašige Kusunoki navrhoval císaři, aby se s Ašikagou usmířil, to však Go-Daigo odmítl. Nařídil Kusunokimu a Nottovi, aby Takaudžiho Ašikagu zničili. V bitvě u Minatogawy 5. července 1336 však bylo císařské vojsko poraženo.

Takaudži Ašikaga poté vstoupil v čele své armády opět do Kjóta a prohlásil, že císař Go-Daigo svůj trůn prohrál. Na jeho místo pak dosadil vlastního kandidáta, Kógonova mladšího bratra prince Jutahita (豊仁) jako císaře Kómjóa (光明天皇). Násilně tak ukončil restauraci Kenmu. Sesazený císař Go-Daigo se však odmítl smířit s obsazením Kjóta a uprchl do chrámu Enrjakudži na hoře Hiei na severovýchodě města. Nicméně ve snaze o usmíření poslal vítězné straně Japonské císařské regálie. Dosazením nového císaře a vydáním Zákoníku Kenmu zahájil Takaudži Ašikaga oficiálně svůj šógunát.^[3] Tento akt rozdělil císařskou rodinu na dva znepřátelené tábory ─ na Ašikagou podporovaný Severní dvůr, který sídlil v Kjótu, a na Jižní dvůr, jenž sídlil v Jošinu a v jehož čele stál Go-Daigo a jeho pozdější nástupci.^[3]

V lednu 1337 uprchl bývalý císař Go-Daigo z hlavního města, protože císařské regálie, které poslal vítězi, byly padělky. Mezi horami, při hřebenu Jošino ve střední části prefektury Nara poté založil město Jošino, které se stalo sídlem Jižního dvora.

„Jižní císař“ Go-Daigo vyslal své syny po celém Japonsku, například prince Kanejošiho na Kjúšú či Jošisadu Nittu s princem Cunejošim do oblasti Hokuriku, aby mohli lépe čelit Severnímu dvoru.

Roku 1338 ustanovil „severní císař“ Kómjó Takaudžiho Ašikagu šógunem, čímž stvrdil existenci šógunátu Ašikaga.

Dne 18. září 1339 císař Go-Daigo po 21 letech vlády v Jošinu abdikoval ve prospěch svého syna Norijošiho (義良親王), který se posléze stal císařem Go-Murakamim.^[6] Den nato, 19. září 1339, Go-Daigo zemřel.^[4]

Místo, kde byl císař Go-Daigo pohřben, je známé.^[1] Císař je tradičně uctíván v pamětní šintoistické svatyni (misasagi) v Naře.^[2] Úřad pro záležitosti japonského císařského dvora stanovil toto místo jako císařovo mauzoleum, takže nese formální jméno Tó-no-o no misasagi.^[2]

Rodina

Císařský princ Takaharu neboli císař Go-Daigo byl druhým synem císaře Go-Udy. Měl asi 30 manželek, s nimiž zplodil asi 43 dětí, 20 synů a 23 dcer. Jeho následovníkem se stal jeho sedmý syn, císařský princ Norijoši (義良親王), pozdější císař Go-Murakami (後村上天皇).

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Emperor Kōgon na anglické Wikipedii.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Go-Daigo na Wikimedia Commons