Goli otok

Goli otok
Budovy věznice na ostrově
Lokalizace	Jaderské moře
Stát	Chorvatsko Chorvatsko
• Župa	Přímořsko-gorskokotarská
Topografie
Zeměpisné souřadnice	44°50′20″ s. š., 14°49′7″ v. d.
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

(c) Zoran Kurelić Rabko, CC BY-SA 3.0

(c) Roberta F., CC BY-SA 3.0

Goli otok (italsky Isola Calva) je chorvatský ostrov v Jaderském moři.

Název doslova zmanená Holý ostrov, odkazující na skutečnost, že na něm neroste vůbec žádná vegetace.

Ostrov leží jihovýchodní částí Kvarnerského zálivu severovýchodně od ostrova Rab. Je součástí občiny Lopar. Ostrov je nepravidelného víceméně západo-východního tvaru o délce cca 3 km ve směru západ-východ a 2,4 km ve směru sever-jih. Rozloha ostrova činí 4,53 km², délka pobřeží 14,297 km a nejvyšší vrchol leží 227 metrů nad mořem.

Břehy ostrova se prudce zvedají, případně je tvoří strmé skály. Z jižní strany ostrova se nachází několik zálivů (Melna, Mala Tetina, Tetina, Vela Draga, Mala Draga, Mala Senjska, Vela Senjska a Markonj).

Pouze v západní, resp. jihozápadní části ostrova se nachází menší množství vegetace, jinak je ostrov pustý, resp. holý, což reflektuje již jeho název.

Ostrov byl až do první světové války v podstatě pustý a neosídlený. Občas zde byla vyháněna stáda ovcí. Na ostrově se nacházely nicméně otevřené nádrže pro vodu a přístřešky pro pastýře.

Po první světové válce ostrov převzali Italové, kteří se na něm pokoušeli těžit bauxit. Nápad se ale ukázal být nerentabilní. Následně zde podnikatel z Brinje jménem Rade Vuković opět provozoval ovčí farmu. V roce 1939 připravoval generál jugoslávské armády Dušan Simović plány na zřízení tábora pro komunisty (komunistická strana byla v zemi nelegální), nicméně nic z toho nebylo kvůli válce uskutečněno.

Po druhé světové válce se zde nacházel tábor, po jeho uzavření místo využívají chovatelé dobytka. Tábor je také významným historickým místem a je navštěvován turisty.

Již v období první světové války byli na ostrově drženi ruští váleční zajatci.^[1][2] V průběhu druhé světové války zde Německo a Itálie udržovaly vojenskou posádku a na ostrově byl umístěn vězeňský tábor. Podobné využití měl ostrov i po skončení války. Jugoslávský stát ostrov vyvlastnil.

V roce 1948 zde byl zřízen vězeňský tábor. Potřeba pro jeho existenci byla urgentní především po roztržce mezi Titem a Stalinem a potřebě likvidace politických odpůrců tehdejšího jugoslávského režimu. Byl uplatněn sovětský systém izolace Titových odpůrců^[3] Cílem měla být jejich převýchova^[4] a návrat do Svazu komunistů. Lokalita byla vybrána tak, aby byla co nejdále od východní hranice a byla nejvzdálenější od Sovětského svazu v případě možné intervence.^[5]

Následně sem byli v následujících letech kromě kriminálních delikventů umisťování i političtí odpůrci režimu, stoupenci jak demokratických změn, tak stalinismu^[6][7], ale i fašisté a ustašovci. Mezi vězni byli i známí zástupci jugoslávské inteligence (například politici, filosofové, lingvisté - výhradně muži). Tábor byl uspořádán do vícero oddělených a samostatně střežených lokalit. Nejtěžší případy končily v táboře Petrova rupa (česky Petrova díra).^[4][8]

Výstavba areálu tábora byla zahájena v roce 1949 a ještě týž rok dokončena.^[9] První vězni sem byli přivezeni dne 9. července 1949. Přemístěni sem byli lidé z lepoglavské věznice ve Slovinsku.^[10] Nejtěžší případy pracovali na místě zvaném Manastir, kde se věnovali těžbě kamene. Ženy byly v té době umístěny ve speciálním táboře. V roce 1951 navštívil tábor Aleksandar Ranković a následně se rozhodl zlepšit podmínky. Roku 1954 došlo k zmírnění podmínek v táboře; byly povoleny i návštěvy a zasílání balíčků. V roce 1956 i v souvislosti s podpisem tzv. Bělehradské deklarace odsud byli odvezeni političtí vězni a zůstali zde pouze těžčí zločinci nebo delikventi.^[4]

Na počátku 50. let vedl tábor černohorský komunista Veselin Bulatović. V roce 1966 byl po aféře odposlouchávání Josipa Broze Tita spolu s Rankovićem odvolán ze své funkce i tehdejší ředitel tábora Slavko Barta. V roce 1981 byl ředitelem tábora Anton Silić.

V roce 1982 začal osudy vězňů z konce 40. a začátku 50. let 20. století mapovat bělehradský časopis NIN. Do povědomí jugoslávské veřejnosti se tak dostaly brutální metody, které používali tehdejší vyšetřovatelé proti sympatizantům Josifa Stalina v období rozkolu mezi Stalinem a Titem.^[11]

V roce 1988 byl tábor opuštěn. Po rozpadu Jugoslávie se stal historicky významným místem.

Vězni byli přepravováni na ostrov lodí z Rijeky.^[12] Transporty vězňů probíhaly bez jídla a bez míst v dobytčích vagonech, které byly z vnitrozemí přivezeny vlakem do přístavu Bakar. Odtud je se svázanýma rukama a nohama odvezli lodí na ostrov, což trvalo 5 až 6 hodin podle počasí a vynášelo se i za silných bouří. Po dopravení na ostrov byli vězni zbiti dozorci.^[12] Mezi metody mučení patřil tzv. "špalír" nebo "topli zec", kdy nový vězeň procházel mezi staršími a ti jej bili nebo po něm plivali.^[4] Trestanci se mnohdy znali (z druhé světové války) s některými z dozorců. Vězni byli nuceni zpívat oslavné písně na počest Josipa Broze Tita. Naprostá většina vězňů pracovala v některém ze tří průmyslových provozů: v kovovýrobě (části strojů, komponenty pro loděnice aj.), v dřevovýrobě (mj. nábytek pro export dodávaný i do USA a Kanady) a v kamenolomu (opracovávání kvalitního kamene).^[2] Vězňové byli biti a ponižováni.^[13] Mezi metody mučení^[4] na Golém otoku patřilo např. topení hlav vězňů v záchodových mísách, omotávání drátů kolem krku, čí bití kamenem do zad.^[14]

Pracovní doba trvala 8 hodin, dobří pracovníci byli odměňováni a mohli být navštěvováni příbuznými. Pro návštěvy, které se mohly uskutečnit až jednou měsíčně v trvání od dvou hodin do dvou dnů, byly vyčleněny zvláštní budovy. Vězňové byli hromadně ubytováni ve zvláštních barácích s nepříliš příznivými životním podmínkami, zejména v létě a v zimě. Spali na patrových postelích.^[8]

Součástí tohoto prostoru byla i kantýna a pekárna. V táboře se v jednom okamžiku nalézalo kolem 3000 vězňů. Tábor byl uzavřen v roce 1988^[2], později byl změněn na památník a stal se turistickou lokací.^[2] Za dobu jeho existence v něm zemřelo asi 400 osob.^[14]

Na ostrově bylo uvězněno za dobu jeho existence velké množství lidí. Kromě stalinistů a ustašovců to byli také dělníci, farmáři, intelektuálové, studenti a státní zaměstnanci. Nejtěžší odpůrci Titova režimu zůstali na Golém otoku až do roku 1985. V roce 1963 to bylo podle jugoslávských statistik přes 16 tisíc osob, z toho několik set žen. Okolo čtyř stovek lidí zde zemřelo, téměř tři stovky byli podporovatelé tzv. rezoluce Informbyra (odpůrci Tita ve sporu se Stalinem).^[7] Nejvíce vězňů bylo původem z jugoslávské lidové armády, především se jednalo o důstojníky, kteří sem byli posláni vojenským soudem. Pět tisíc lidí zde bylo na základě soudních rozsudků^[15] a jedenáct tisíc bez rozhodnutí soudu.^[12] Podle národnosti bylo nejvíce vězňů národnosti srbské (vzhledem k největší početnosti Srbů v tehdejší Jugoslávii), dále černohorské^[8][16] (vzhledem k tradičním proruským sympatiím k Rusku v Černé Hoře) a následně byli zastoupeni Chorvati, Makedonci, Slovinci a další. Většin vězňů byla ve věku mezi 20 a 30 lety.^[17]

Jednotliví vězni mohli získat status tzv. rehabilitovaných, tj. vězňů, kteří potom získávali např. lehčí práce v kamenolomu apod. Trestem pro neposlušné byl naopak bojkot, kdy s danou osobou nesměl nikdo mluvit. Během volného dne se věnovali sázení borovic, byla přivážena půda, aby byl ostrov zaleněný.^[8]

Tábor na Golém otoku byl přísně tajný a ani sami vězni netušili, kde se nacházejí. Kromě policejních a vězeňských složek netušila o internaci vězňů na Golém otoku ani rodina vězněných. Při propouštění na svobodu museli vězni podepsat, že o táboru nebudou nikdy hovořit.^[7] Tábor spravoval na rozkaz Aleksandra Rankoviće Slobodan Krstić.^[18]

Tábor se nesměl označovat jako tábor, jeho krycí název byl mermer (doslova mramor) nebo mramorový ostrov.^[8]

V uvedeném táboře pobývali následující osobnosti:

• Šaban Bajramović – srbský hudebník romského původu
• Dragotin Gustinčič – politik a publicista
• Cene Logar – filozof
• Božo Kobe – pravník a pedagog
• Mirko Košir – chemik, komunista v období meziválečné Jugoslávie
• Vilibald Konte – důlní inženýr
• Vlado Dapčević^[4] – černohorský partyzán
• Vlado Dijak – bosenský spisovatel
• Tine Logar – filolog
• Venko Markovski^[19] – makedonský spisovatel
• Vlasta Velisavljević^[4] – srbský herec
• Alfred Pal – chorvatský malíř
• Panko Brašnarov^[20][19] – makedonský politik

V roce 1960 vyšla v komunistické Albánii německy psaná brožura, která se podrobně zabývala táborem a mučením na Golém otoku a mimo jiné i dalšími tábory v zemi.

Chorvatský novinář Bruno Bušić vydal ve Spojených státech v roce 1976 knihu „Souostroví UDBA: vězeňský teror v Chorvatsku“. Téma ostrova se objevovalo obecně v literatuře jugoslávských emigrantů, kteří vydávali mimo svoji vlast. Vydána byla početná literatura zahrnující svědectví těch, kteří trest v tomto táboře přežili.^[21]

Ostrov si v různých ukázkách exilové literatury vysloužil přízviska jako Titova Havaj, Titův gulag nebo Titův koncentrák.

Ostrov zmiňuje v jedné své písni také i bosenská skupina Dubioza kolektiv, v níž se v textu dobovým politikům po rozpadu Jugoslávie zjevil Josip Broz Tito a poslal je do tábora na Golém otoku.

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Goli otok na německé Wikipedii, Goli otok na slovinské Wikipedii a Zatvor Goli otok na srbské Wikipedii.

• Ďábelský ostrov
• Alcatraz
• Solovecké ostrovy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Goli otok na Wikimedia Commons
• Prezentace fotografií na Youtube
• Dokument o Golom otoku (slovinsky)
• Fotogalerie na serveru idnes.cz