Greifenové

Dynastie Greifen (německy: Greifen; polsky: Gryfici) je původně polská dynastie vévodů panujících v Západním Pomořansku od 12. do 17. století. Název rodu vznikl v 15. století a pochází od Gryfa, bájného zvířete, jehož užívali členové rodiny jako svého erbu od roku 1214.

Historie rodu Greifen

Vznik rodu

Geneze rodu Greifen není stále známá. Zcela určitě byli slovanského původu, o jejich kořenech však existuje řada hypotéz. Některé poukazují na to, že Greifenové byli spřízněni s Piastovci, jiné, že měli společného předka s pomořskými Samborovci nebo byli potomky pomořanského knížete Svatobora (Świętobora). Polský kronikář Jan Długosz (1415–80) tvrdil, že pocházeli z malopolského rodu Świebodziců. Rodová tradice se odvolávala na legendárního předka jménem Gryphus nebo Baltus jakožto na prvního představitele rodu.

Počátky dynastie

Za historického prapředka dynastie se považuje Vartislav (Warcisław) I., který byl rodovým knížetem svázaným s hrady na řece Parsętě – Białogardem a Budzistowem. To jeho v letech 1120–1123 Boleslav III. Křivoústý učinil svým vazalem a jako léno mu nadal celé Západní Pomořansko. Po smrti Vartislava I. zřejmě v roce 1135 po něm trůn převzal jeho bratr Racibor I. Současný pomořanský vládce z dynastie Greifen – Boguslav I. započal sbližování dynastie s velkopolskými Piastovci, když se oženil s dcerou Měška III. Starého Anastázií. Musel čelit i nájezdům Dánů, kteří v další generaci učinili Greifeny svými leníky.

Období pozdního středověku

Po porážce Dánů v bitvě s Němci u Bornhöved v roce 1227 ztratili Dánové nadvládu v Baltu a Greifenové byli podle vůle císaře Fridricha II. Štaufského nuceni uznat závislost na braniborských markrabatech. V té době panoval velmi energický Barnim I., jemuž se podařilo odejmout část Braniborska a znovu sjednotit celé západní Pomořansko. Nemohl však po své smrti v roce 1295 zabránit jeho rozpadnutí na dva státní útvary: knížectví wołogoské a knížectví štětínské. Další dělení a množství mužských členů rodů v 14. století způsobily že wologiské knížectví bylo děleno ještě několikrát. V roce 1331 štětínský kníže Barnim III. Veliký, chtěje se oddělit vlivu Braniborska, dal se pod ochranu papeže. Vologoská knížata zase, aby pozvedli svou mezinárodní prestiž, začali hledat spojenectví u nově vzniklého Polského království Vladislava I. Lokýtka.

Blízké kontakty s polskými králi z dynastie Piastovců měly za následek šanci na získání polského trůnu po smrti Kazimíra III. Velikého. Jeho designovaný nástupce Kazimír IV. zvaný Knížátko, jím byl jako vnuk polského monarchy adoptován a držel mnoho nadání, jež mu umožňovala konkurovat Anjouovcům a otevíraly mu reálné šance na získání uherské koruny po Ludvíku I. Velikém. Pozdější vývoj a dynastická politika tyto plány zhatily.

Královskou korunu získal jiný Greifen, Erik VII. Pomořanský, který v roce 1397 usedl na třech trůnech, spojených v Kalmarské unii – na trůn Dánska, Norska a Švédska jako dědic a potomek po přeslici dánské dynastie Estridssenů (byl pravnukem posledního dánského krále z této dynastie, Valdemara Atterdaga, vnukem jeho starší dcery Ingeborg). Erikova vláda ve Skandinávii skončila neúspěšně, když byl v letech 1439–1442 sesazen s trůnů všech tří království.

V tomtéž století Greifenové participovali ve velké válce s Řádem německých rytířů. Jak linie wołogoská, tak linie štětínská lavírovaly mezi křižáky a polským králem Vladislavem II. Jagellonským, podporujíce politicky tu jednu, tu druhou stranu. V době Třináctileté války tyto diplomatické kličky přinesly knížeti Erikovi II. územní zisky ve Východním Pomořansku, v zemích Lauenburg a Bütow (Lęborsko-Bytowsko).

Ke konci 15. století visela nad dynastií hrozba vymření. V roce 1478 zemřel bez potomků rujanský a wologoský kníže Vartislav X. Ještě předtím, v roce 1464, vyhasla knížetem Ottou III. štětínská větev. Jediným představitelem dynastie v mužské linii tak zůstal syn Erika II. kníže Boguslav X. Díky vztahům s polským královstvím a později se Svatou říší římskou se mu podařilo zabránit připojení Západního Pomořanska k Braniborsku. Provedl základní reformu majetkovou, administrativní i vojenskou a posílil pomořanský stát, vytvořiv z něj jeden státní organismus. Dočkal se rovněž řady dětí, které zajistily trvání dynastie.

Dynastie v období renesance

Nástupci Boguslava X., Barnim IX. Pobožný a Jiří I. Pomořanský podporovali hospodářský rozvoj vévodství. Po roku 1525 přes vyhlášení Wormského ediktu začali rovněž tolerovat luteránství. v roce 1534 se na sněmu v Trzebiatowu rozhodli přijmout luteránství jako závazní náboženstvív Západním Pomořansku. Reformace měla následně vliv na dynastickou politiku i na zahraniční vztahy vévodství. Greifenové se zapojili do Šmalkaldské ligy a ženili se s členkami rodů Wettinů, Welfů a Hohenzollernů. Přestože vévodství leželo na okraji, významně se rozvíjelo jak hospodářsky, tak kulturně. Nevyhnuly se mu však hrůzy třicetileté války v první polovině 17. století.

Konec dynastie

Ke konci 16. století začal rod vyhasínat. Vévoda Boguslav XIII. sice ještě měl syny, ale žádný z nich se již potomků nedočkal. Poslední mužský představitel Greifenů – Boguslav XIV – musel ještě krátce před smrtí čelit okupaci Západního Pomořanska císařskými vojsky Albrechta z Valdštejna a později, nemaje šanci na úspěšný odpor, uznat protektorát Švédska.

Bogislav XIV. zemřel v roce 1637, aniž reálně vládl ve svém panství. To podle dynastické smlouvy z Grimnitz z roku 1529 mělo připadnout Hohenzollernům. Bylo však rozděleno na dvě okupační pásma – švédské a braniborské.

Poslední představitelka dynastie, dcera Boguslava XIII. Anna Pomořanská (Anna de Croy), zemřela v roce 1660.

Genealogický strom

Literatura

Słownik dynastii Europy. Poznań 1999. ISBN 83-7177-025-1
Zygmunt Boras. Książęta Pomorza Zachodniego. Poznań 1996. ISBN 83-232-0732-1
Kazimierz Kozłowski, Jerzy Podralski. Gryfici. Książeta Pomorza Zachodniego. Szczecin 1985. ISBN 83-03-00530-8
Edward Rymar. Rodowód książąt pomorskich. Szczecin 1995. ISBN 83-902780-0-6

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Greifenové na Wikimedia Commons

Navigation

Navigace

Tématické portály