Grigorij Michajlovič Semjonov

Grigorij Michajlovič Semjonov
Narození	25. září 1890 Kuranži Durulgujevskoj, Zabajkalsko, carské Rusko
Úmrtí	30. srpna 1946 (55 let) Moskva, SSSR
Vojenská kariéra
Hodnost	Generálporučík
Doba služby	1911-1921
Složka	Ruská imperiální armáda Zabajkalské kozácké vojsko
Velel	carské Rusko Bílá armáda
Války	První světová válka Ruská občanská válka
Vyznamenání	Řád sv. Jiří
multimediální obsah na Commons

Grigorij Michajlovič Semjonov (rusky:Григо́рий Миха́йлович Семёнов) známý také pod příjmením Semenov (13. září 1890, Kuranži Durulgujevskoj Zabajkalská oblast – 30. srpna 1946) byl vojenský velitel Bílé armády, který za výrazné podpory Japonců ovládal v období Ruské občanské války oblast Zabajkalska. Roku 1919 se stal samozvaným atamanem Zabajkalských kozáků.

Mládí

Narodil se 13. září 1890 ve strážnici stanice Kuranži Durulgujevskoj v Zabajkalské oblasti. Jeho otec Michail Petrovič Semjonov byl zabajkalský kozák burjatského původu, jeho matka Jevdokija Markovna pocházela z Nižegorodceva z rodiny ruských starověrců. Mluvil tedy plynně rusky, mongolsky a burjatsky.

Základní vzdělání získal v dvoutřídní škole v Mogojtuji. V letech 1908–1911 studoval na Orenburském kozáckém mládežnickém učilišti. V roce 1911 se stal korouhevníkem Verchněudinského pluku. Sloužil ve vojenské topografické jednotce v Mongolsku. Zde se jako mladý důstojník sblížil s vysokými představiteli mongolské společnosti a zúčastnil se aktivně státního převratu, v jehož důsledku byla dne 11. prosince 1911 vyhlášena nezávislost Mongolska na čínské nadvládě. Příliš viditelná účast ruského důstojníka v těchto událostech mohla znamenat mezinárodní komplikace, a tak byl nucen opustit Urgu (dnešní Ulánbátar) a byl přeložen k 2. zabajkalské baterii.

První světová válka

Východní fronta

Na začátku první světové války sloužil na východní frontě v 1. nerčinském pluku. V prvních měsících války byl vyznamenán řádem sv. Jiří IV. stupně (za to, že odvrátil zajetí praporce svého pluku a vozatajstva Ussurijské brigády) a Svatojiřskou zbraní (za to, že v čele kozácké jízdy první vnikl do Němci obsazeného města Mława). Velitelem Nerčinského kozáckého pluku byl v roce 1915 baron Wrangel, pozdější významný vůdce Bílé armády. Ten ve svých vzpomínkách uvedl zajímavou charakteristiku Semjonova:

Semjonov, přirozený zabajkalský kozák, silný, robustní, brunet, s málo burjatským typem tváře, který v době přijetí do mého pluku byl pouze nováčkem, ale po odsloužení čtyř měsíců byl jmenován velitelem setniny. Hbitý, rozumný, s osobitým kozáckým důvtipem, výborný ve výcviku, chrabrý, velmi oblíbený mezi kozáky i důstojníky. Jeho zápornými vlastnosti byly značné sklony k intrikám a nevybíravost v prostředcích pro dosažení jeho cílů. Nikdy jsem nemohl pochopit jak Semjonov s nedostatečným vzděláním (stěží ukončil vojenskou školu), bez širokého rozhledu, se mohl vypracovat na takovou osobnost občanské války.

Kavkazská fronta

V roce 1916 byl přidělen k 3. verchněudinskému pluku, s nímž bojoval na Kavkaze. Zde se potkal se svým budoucím spojencem v občanské válce baronem Ungernem. V dubnu 1916 začali spolu organizovat vojenské oddíly místních Asyřanů. Asyrská jednotka pod jeho velením dosáhla několika vítězství. Následně se s Levandovského divizí zúčastnil pochodu do Perského Kurdistánu.

Konec války

Po návratu z Persie v květnu 1917 se ocitl na rumunské frontě, kde se obrátil s písemným hlášením na ministra války A. F. Kerenského, ve kterém navrhl zformovat v Zabajkalsku zvláštní Mongolsko-burjatský jízdní pluk a přivést ho na frontu za účelem vyburcovat svědomí ruského vojáka, vzbudit u něj výčitky, když uvidí bojovat tyto cizince za ruskou věc. Jeho návrh ale nikdy nebyl uskutečněn, protože proběhla Říjnová revoluce a moci se chopili bolševici.

Občanská válka v Rusku

Povstání Semjonova proti bolševikům

V červnu roku 1917 byl Dočasnou sibiřskou vládou jmenován komisařem a dostal povel k zformování dobrovolných oddílů v Zabajkalské oblasti. Zpočátku spolupracoval s československými legiemi. ^[1] V listopadu 1917 zformoval jízdní Burjato-mongolský kozácký oddíl a vstoupil do ozbrojeného povstání proti rudoarmějským oddílům v Zabajkalí. Jeho jednotky ale byly zatlačeny až do Mandžuska.

Za pomocí generála Chorvata (ředitele Východočínské železnice v Mandžusku jmenovaného Ruskem) zformoval nový oddíl a 29. ledna 1918 vtrhl do východního Zabajkalí znovu a obsadil Dauriju. Nicméně pod náporem oddílů rudoarmějců byl 1. března 1918 nucen opět ustoupit do Mandžuska.

Návrat do Ruska a rozpory s Bílými

Do Ruska se vrátil v období, kdy byli bolševici zaměstnáni povstáním Československých legií po Čeljabinském incidentu. Provizorní sibiřská vláda jej jmenovala velitelem Zabajkalska se sídlem v Čitě. Admirál Kolčak, vedoucí postava Bílé armády, ale odmítl uznat jeho vedoucí postavení v Zabajkalsku. Nezbylo mu ale nic jiného než jej potvrdit jako vrchního velitele Čitského vojenského okruhu.

Na začátku roku 1919 se prohlásil za atamana Zabajkalských kozáků a společně s baronem Ungernem začali spolupracovat s Japonci. Japonské císařství po Únorové revoluci vyslalo svá vojska na východní Sibiř za účelem obsazení území za jezerem Bajkal a následného vytvoření loutkového státu. Tato japonská loutka měla být nárazníkovým pásmem před bolševiky. Japonci takto využili sibiřské intervence spojenců (invaze Američanů s Japonci do Ruska v létě 1918, následovaných Francouzi a Brity, za účelem podpory Československých legií, obnovení východní fronty a ulehčení západní frontě). S aktivní pomocí Japonců ovládl rozsáhlé území od města Ulan-Ude po řeku Šilka při hranicích s Čínou. Hlavní představitelé Bílé armády byli jeho jednáním velmi znepokojeni, zcela atamana přestali podporovat, rozvázali všechny vztahy a prohlásili ho za vlastizrádce.

Konec občanské války

Bílá armáda na Sibiři se na konci roku 1919 začala hroutit. Kolčakova pozice se stala neudržitelnou a čelíc jisté porážce musel rezignovat. Rozkazem admirála Kolčaka byla 4. ledna 1920 předána Semjonovovi vojenská a občanská moc na celém území východního Ruska, které ještě zůstávalo v držení bílých. Admirála Kolčaka i tak čekal trpký konec. Byl zadržen Politickou komisí v Irkutsku a na začátku února 1920 byl popraven.

Ataman Semjonov se sice stal nejvyšším velitelem bílých na Sibiři, ale v té době už nebyl schopen udržet své jednotky pod kontrolou. Začaly beztrestně loupit, zabíjet a znásilňovat, a nestaly se z nich nic víc než pouze lupičské bandy. Tehdy došlo k celé řadě zločinů, za jejichž viníka byl pokládán Semjonov, ačkoli se vesměs staly bez jeho vědomí. Jedná se např. o upálení komunistického komisaře Sergeje Laza v kotli parního stroje. V červnu 1920 byla podepsána mezi sovětským Ruskem a Japonci smlouva z Gondoty, na jejímž základě se Japonci začali stahovat ze Sibiře, což trvalo ještě dva roky, nejdříve byly ovšem staženy americké, francouzské a britské jednotky. Ataman tak zůstal stát sám proti bolševikům. Po velkém útoku padlo jeho hlavní město Čita a nakonec v říjnu 1920 byly jeho jednotky zcela vytlačeny z území Zabajkalska.

Zbytek jeho armády pokračoval v ozbrojeném odporu na území dnešního Přímořského kraje až do září 1921.

Exil a poprava

Emigroval zprvu do Číny, a zanedlouho odjel do USA a Kanady, později se usadil v Japonsku. Po obsazení Mandžuska Japonskem mu Japonci poskytli dům v Ta-lienu, kde žil do srpna 1945 a pobíral měsíční důchod ve výši 1000 jenů. Stal se také hlavní osobou Dálnovýchodního svazu kozáků.

V září 1945, po porážce Japonska sovětskými vojsky, byl v Mandžusku zadržen. Podle verze japonského letce, který pilotoval jeho letoun, po chybě přistáli na letišti Čančun, které již bylo obsazeno sovětskými vojsky. Poté byl souzen za protisovětskou agitaci a propagandu, špionáž proti SSSR, diverzi a terorismus. K všemu se doznal a jako vlastizrádce a pomahač japonským agresorům byl 30. srpna 1946 v jedenáct hodin v noci popraven.

V roce 1994 byl vrchním soudem Ruské federace zproštěn všech obvinění a byl rehabilitován.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Grigory Semyonov na anglické Wikipedii.

Literatura

• STROSSER, Edward; PRINCE, Michael. Stupidní války. 1. vyd. Praha: Triton, 2011. 291 s. ISBN 978-80-7387-417-9. Kapitola Americká invaze do Ruska: 1918, s. 103–114. 
• J. RICHARD, Carl. Americká invaze do Ruska - Šedesát tisíc amerických mariňáků a české legie. 1. vyd. Praha: Pragma, 2014. 159 s. ISBN 978-80-7349-378-3. 

Související články

• Ruská občanská válka
• Sibiřská intervence

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Grigorij Michajlovič Semjonov na Wikimedia Commons