Grumman F4F Wildcat

F4F Wildcat
Grumman F4F-3 Wildcat, US Navy
Grumman F4F-3 Wildcat, US Navy
Určenístíhací letoun
PůvodSpojené státy americké
VýrobceGrumman
První let2. září 1937 (XF4F-2)
Zařazenoprosinec 1940
Vyřazeno1945
UživatelUS Navy
United States Marine Corps
Royal Navy
Royal Canadian Navy[zdroj?!]
Vyrobeno kusů7 885 ks [1]
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Grumman F4F Wildcat byl na počátku druhé světové války nejdůležitějším palubním stíhacím letadlem, které sloužilo u leteckých sil americké námořní pěchoty, amerického námořnictva a jako Martlet i u britského královského námořního letectva. U posledních dvou jmenovaných subjektů operoval i z letadlových lodí. Až do příchodu svých nástupců F6F Hellcat a F4U Corsair v roce 1943 byl jediným strojem ve výzbroji leteckých sil amerického námořnictva a námořní pěchoty, který se dokázal alespoň vyrovnat japonským Zerům. I po příchodu výkonnějších nástupců však zůstal (ve variantě FM Wildcat) ve výzbroji eskortních letadlových lodí po zbytek války.

Vývoj

XF4F-3 v roce 1939. Odepsán po nehodě 16. prosince 1940.
Zkoušky plovákového F4F-3S na základně NAS Norfolk
Nepodařené přistání FM-2 Wildcatu na cvičné letadlové lodi USS Sable v květnu 1945

Přímým předchůdcem letounu Wildcat byl dvouplošník XF4F-1[2] zkonstruovaný roku 1935 na podkladě vypsané soutěže. V ní se ale objevil vážný konkurent v podobě jednoplošného XF2A-1. Firma Grumman se ale nevzdávala a pokračovala ve vývoji a ve zdokonalování svého stroje. Byla opuštěna dvouplošná konfigurace a v roce 1936[3] vznikl jednoplošník XF4F-2[2]. První prototyp XF4F-2 vzlétl 2. září 1937. Letoun poháněl dvouhvězdicový čtrnáctiválcový motor Pratt & Whitney R-1830-66 Twin Wasp o výkonu 1050 hp. Vyzbrojen byl dvojicí kulometů Browning ráže 7,62 mm v trupu a další dvojicí kulometů ráže 12,7 mm v křídle. Soutěž nakonec vyhrál konkurenční XF2A-1, ale v říjnu 1938 byl u Grummanu objednán vývoj dalšího prototypu XF4F-3. Zdokonalený prototyp byl vybaven motorem XR-1830-76 Twin Wasp s dvoustupňovým kompresorem o výkonu 1200 hp a došlo ke konstrukčním úpravám. Křídlo dostalo nový tvar („useknuté“ konce, místo koncových oblouků) a rovněž ocasní plochy byly předělány. Výzbroj prototypu se skládala ze dvou kulometů ráže 7,62 mm v trupu a po jednom kulometu ráže 12,7 mm v každé polovině křídla. XF4F-3 poprvé vzlétl 12. února 1939.[3] O tento zmodernizovaný stroj projevilo americké námořní letectvo zájem a nakonec mu dalo přednost před letounem Buffalo. Ačkoliv Buffalo bylo v úvodních zkouškách preferovaným strojem, rozhodující se nakonec ukázalo jeho daleko výraznější zhoršení parametrů po instalaci - nově vyžadovaných - samosvorných palivových nádrží a pancéřové ochrany.

V roce 1939 získala firma Grumman objednávky od amerického námořnictva s označením F4F-3 (na 78 kusů)[3] i od Francie (81 kusů + 10 na náhradní díly)[3], která měla po vypuknutí války nedostatek moderních letounů. Verze pro Armée de l'Air[zdroj?!] byla označována jako G-36A a lišila se mimo jiné motorem (hvězdicový devítiválec Wright R-1820-G205A Cyclone) a výzbrojí (šest kulometů ráže 7,5 mm: po dvou v každé polovině křídla a dvou synchronizovaných nad motorem). Po kapitulaci Francie objednané stroje převzalo Spojené království, které jimi vyzbrojilo svoje letadlové lodě, přičemž stroje dostaly název Martlet Mk.I (od března 1944 jako Wildcat Mk.I) a byly přezbrojeny na 4x12,7mm.[2][3] V průběhu roku 1941 bylo do Velké Británie exportováno 90 letounů Martlet Mk.II (G-36B) se šesti kulomety a motorem R-1830-90. Dále Fleet Air Arm obdrželo 30 kusů Martlet Mk.III (F4F-4A) s pevným křídlem a 220 letounů Martlet Mk.IV (F4F-4B) s motorem Wright Cyclone. V roce 1941 převzalo US Navy 95 letounů F4F-3A s motory Pratt and Whitney R-1830-90 s jednostupňovým kompresorem. Několik z těchto strojů bylo upraveno k fotografickému průzkumu s označením F4F-3P a dva ke zkouškám s plováky jako F4F-3S. V listopadu 1941 začaly z výrobní linky v Bethpage sjíždět první sériové F4F-4 Wildcat již se sklopným křídlem, šesti kulomety ráže 12,7 mm a motorem Pratt and Whitney R-1830-36. Pod křídlo bylo možné zavěsit dvě pumy po 45 kg, nebo dvě odhoditelné přídavné nádrže po 264 litrech. Při nasazení v hlavních bojových operacích se však pumy téměř nepoužívaly a posílení výzbroje ze 4 na 6 kulometů bylo často kritizováno kvůli výraznému snížení zásoby munice, která i zkušeným pilotům uprostřed větších bojů často docházela před splněním bojového úkolu.

Označení F4F-7 bylo přiděleno neozbrojené fotoprůzkumné verzi se zvětšenou zásobou paliva, vyrobené v počtu 21 kusů v roce 1941. V roce 1942 začala firma Grumman přecházet na výrobu letounů F6F Hellcat a licenční výroba Wildcatů byla přidělena koncernu General Motors. Té se ujala pobočka Eastern Aircraft Division v Lindenu ve státě New Jersey, která obdržela za vzor Grumman F-4F-4 na osvojení produkce. 31. srpna 1942 byl zalétán první sériový licenční FM-1 s výzbrojí čtyř kulometů Browning ráže 12,7 mm a dvouhvězdicovým čtrnáctiválcovým motorem Pratt and Whitney R-1830-86 Twin Wasp o výkonu 882 kW, některými drobnými vylepšeními a odlehčením konstrukce. Celkem 312 těchto strojů získalo britské námořnictvo pod označením Martlet Mk.V.

Počínaje rokem 1943 uvedl koncern General Motors do výroby variantu F4F-8 pod označením FM-2, poháněnou devítiválcovým motorem Wright R-1820-56 o výkonu 992 kW. Pod křídlo bylo možné zavěsit dvě pumy po 113 kg, nebo šest neřízených raket HVAR ráže 127 mm. Do ukončení výroby v roce 1945 vzniklo 4777 strojů verze FM-2 z nichž 360 v rámci zákona o půjčce a pronájmu obdržela Velká Británie jako Wildcat Mk.VI.

Bojové nasazení

Jeden z prvních F4F-3.
Wildcat britské Fleet Air Arm s invazními pruhy, 1944

Letoun Grumman F4F Wildcat se účastnil všech důležitých námořních operací od bitvy v Korálovém moři, přes bitvu u Midwaye a Guadalcanal, vylodění v severní Africe během operace Torch i ochrany konvojů přes Atlantik. Při vzájemných soubojích v Pacifiku měla japonská letadla Micubiši A6M výraznou výhodu v doletu a obratnosti – především při letu v nižších rychlostech – dále pak v lepším výhledu z kabiny, především do zadní polosféry a v závislosti na okolnostech i určitou výhodu v lepší akceleraci, stoupavosti a vyšší maximální rychlosti v horizontálním letu; ovšem navzdory často vžitým představám, situace nebyla zdaleka jednoznačná: Wildcat byl rychlejší ve střemhlavém letu a lépe ovladatelný při zatáčkách a střelbě ve vysokých rychlostech. Oproti svým japonským protivníkům měli američtí piloti také výhodu v daleko kvalitnějších radiostanicích s dokonalejším odrušením, které jim umožňovaly lépe koordinovat týmový boj. Mimo to byl Wildcat robustní, spolehlivý, snesl i těžká poškození a i v případě rozsáhlých poškození dával pilotovi značné šance na přežití. Jeho mechanismus skládání křídel také umožňoval na stejném prostoru letadlové lodě umístit více stíhaček, než tomu bylo v případě japonského stroje (u kterého se sklápěly jen konce – špičky křídel), což navyšovalo celkovou kapacitu amerických letadlových lodí a dovolovalo jim v praxi dosahovat vyšší koncentrace sil. Ačkoliv je Wildcat často podceňován, skutečností zůstává, že dobře vycvičení piloti Wildcatů amerického námořnictva dokázali v kritických bitvách let 1942–1943 – před získáním materiální převahy USA – japonským Zerům pilotovaných často jedněmi z nejlépe vycvičených pilotů světa zpravidla celkem úspěšně vzdorovat a často působili japonskému letectvu velké ztráty. Výrazný vliv na úspěch Wildcatů měl systém včasného varování – ať už prostřednictvím radaru na letadlových lodích nebo pozemních pozorovatelů např. na Guadalcanalu a týmová součinnost, které americkým pilotům dovolili eliminovat nevýhody vlastních strojů a bojovat způsobem, který jim vyhovoval. Pozdější varianty FM pak byly výtečným strojem pro malé eskortní letadlové lodě a v během služby v této roli – zpravidla v nasazení mimo nejtěžší boje a bez nutnosti čelit v klasickém střetnutí nejmodernějším stíhačům nepřítele – zde dosahovaly překvapivých poměrů mezi zničenými stroji nepřítele a vlastními ztrátami.

Uživatelé

(Údaje dle publikace Grumman Aircraft since 1929.[4])

FM-2 Wildcat BuNo 55627 v expozici Palm Springs Air Museum

Specifikace (F4F-4)

Třípohledový nákres F4F-4

Technické údaje

  • Posádka: 1 (pilot)
  • Rozpětí: 38 stop (11,58 m)[5]
  • Rozpětí se složeným křídlem: 14 stop 4 palce(4,37 m)[5]
  • Délka: 29 stop 10 palců (9,09 m)[5]
  • Výška: 11 stop 9 palců (3,58 m)[5]
  • Nosná plocha: 260 stop² (24,15 m²)[3]
  • Prázdná hmotnost: 5448 lb (2471,2 kg)[5]
  • Pohonná jednotka: vzduchem chlazený dvouhvězdicový čtrnáctiválec Pratt & Whitney R-1830-86[5]
  • Výkon pohonné jednotky: 1200 hp (895 kW)[5]
  • Maximální vzletová hmotnost : 7975 lb (3617,4 kg)[5]

Výkony

  • Maximální rychlost:
    • 441 km/h u hladiny moře[6]
    • 320 mph (515,0 km/h) ve výšce 18 800 stop (5730,2 m)[5]
  • Praktický dostup: 34 900 stop (10 637,5 m)[5]
  • Čas výstupu do výšky 6096 m: 12,4 min[zdroj?!]
  • Dolet: 770 mil (1239,2 km)[5]
  • Maximální dolet: 2051 km (s přídavnými nádržemi při rychlosti 246 km/h)[zdroj?!]
  • Zásoba paliva: 144 galonů (545,1 l) + dvě přídavné nádrže po 58 galonech (219,6)[5]

Výzbroj

  • 6 × kulomet M2 Browning ráže 12,7 mm v křídle se zásobou 1 440 nábojů (240 na hlaveň)[5]
  • 2 × puma po 100 lb (45,36 kg) pod křídly[5]

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Zahrnuje i stroje Grumman G-36A původně objednané pro francouzskou Aéronavale a Řecké vojenské letectvo, které jimi nemohly být převzaty vzhledem k vývoji válečné situace.

Reference

  1. ↑ Hickman, Kennedy. "World War II: Grumman F4F Wildcat." Archivováno 7. 12. 2016 na Wayback Machine. About.com. Retrieved: 15 June 2010.
  2. ↑ a b c Grumman F4F "Wildcat" Fighters Archivováno 16. 12. 2014 na Wayback Machine. na history.navy.mil
  3. ↑ a b c d e f The Grumman F4F Wildcat na vectorsite.net
  4. ↑ FRANCILLON, René J. Grumman Aircraft since 1929. London: Putnam Aeronautical Books, 1989. ISBN 0-85177-835-6. Kapitola Grumman F4F Wildcat, s. 113–141. (anglicky) 
  5. ↑ a b c d e f g h i j k l m n DWYER, Larry. The Grumman F4F Wildcat [online]. The Aviation History Online Museum, rev. 2010-03-30 [cit. 2010-06-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. ↑ Grumman F4F Wildcat [online]. palba.cz, 2008-07-24 [cit. 2009-06-08]. Dostupné online. [nedostupný zdroj]

Literatura

  • Charles A. Mendenhall Gallant Grummans in World War II, ISBN 0-87938-177-9
  • Ing. Vlastimil Ehrman Grumman Wildcat, Modelpres, ISBN 80-901328-7-1
  • Adam Jarski F4F Wildcat, Monografie Lotnicze, ISBN 83-86208-29-5
  • VÁLKA, Zbyněk. Stíhací letadla 1939-45/USA-Japonsko. Olomouc: Votobia, 1996. 88 s. ISBN 80-7198-091-9. 
  • TILLMAN, Barrett. Stíhací esa na Wildcatech. Plzeň: Mustang, 1996. ISBN 80-7191-121-6. Překlad Ospreye Wildcat Aces of World War II. 
  • LUNDSTROM, John B. The First Team: Pacific Naval Air Combat from Pearl Harbor to Midway. Annapolis, Maryland: Naval Institute Press, 2005. Dostupné online. ISBN 159114471X. (anglicky)  – citováno jako Lundstrom (I)
  • LUNDSTROM, John B. The First Team and the Guadalcanal Campaign: Naval Fighter Combat from August to November 1942. Annapolis: Naval Institute Press, 2005. Dostupné online. ISBN 1591144728. (anglicky)  – citováno jako Lundstrom (II)
  • Grumman F4F Wildcat [online]. palba.cz, 2008-07-24 [cit. 2009-06-08]. Dostupné online. [nedostupný zdroj]
  • SCHMID, Jaroslav. Stíhací a bombardovací letadla USA. Plzeň: Fraus, 1998. 131 s. ISBN 80-7238-022-2. 
  • GENF, S. A. Encyklopedie letadel. 1. vyd. Ivanka pri Dunaji: Slovo, 1998. ISBN 80-85711-35-4. S. 79 a 137. 
  • GUNSTON, Bill. Bojová letadla druhé světové války. Praha: Svojtka&Co., 2006. ISBN 80-7237-203-3. Kapitola Grumman F4F/FM Wildcat, s. 116 až 119. 

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Grumman XF4F-3 prototype in flight in 1939.jpg
The U.S. Navy Grumman XF4F-3 Wildcat prototype (BuNo 0383) during flight testing, circa April 1939. This aircraft had originally been the XF4F-2 (with rounded wings and tail) and was rebuilt into the XF4F-3. It was finally written off on 16 December 1940.
F4F-3 in flight in summer of 1940.jpg
The second production U.S. Navy Grumman F4F-3 Wildcat (BuNo 1845) in flight in the summer of 1940. Note the prop spinner and the cowl guns, which were deleted from later production aircraft.
Barrier crash of a General Motors FM-2 Wildcat aboard USS Sable (IX-81), in May 1945 (80-G-354753).jpg
A U.S. Navy General Motors FM-2 Wildcat fighter upended after a barrier crash on board the training carrier USS Sable (IX-81), during pilot training in the Great Lakes, in May 1945. Another FM-2 is flying past in top center.
F4F-3S Wildcatfish takes off near NAS Norfolk 1943.jpg
A U.S. Navy Grumman F4F-3S Wildcatfish (BuNo 4038) takes off near Naval Air Station Norfolk, Virginia (USA), in February 1943.
F4F-3 new pitot tube of later model.jpg
A U.S. Navy Grumman F4F-3 in non-specular blue-grey over light-grey scheme in early 1942. Note modified pitot tube of the later F4F-4 model, moved from the leading edge of the wing to an L-style mount under the wing.
The Royal Navy during the Second World War A24529.jpg
The Royal Navy during the Second World War
A Fleet Air Arm Grumman Wildcat of No 846 Squadron Fleet Air Arm based at Eglington, Northern Ireland, in flight over the coast. The aircraft displays the stripes carried by aircraft of the Allied Expeditionary Force during the Normandy landings.
F4F Wildcat (307189688).jpg
Autor: Edward O'Connor from San Francisco, USA, Licence: CC BY-SA 2.0
F4F Wildcat