Guš Katif

(c) Yakob Ben-Avraham, CC BY-SA 2.0
Domy při pouštní duně v Neve Dekalim

Guš Katif (hebrejsky: גוש קטיף, doslova „blok sklizně“) byl blok 17 izraelských osad v jižní části Pásma Gazy. V srpnu 2005 bylo v rámci Izraelského plánu jednostranného stažení nuceno své domovy opustit na 8 000 obyvatel tohoto bloku osad. Krátce poté byly jejich domy zdemolovány.

Dějiny

Přestože vesnice Kfar Darom existovala již ve 30. a 40. letech 20. století, až do Války o nezávislost, pásmo osad Guš Katif vzniklo až v roce 1968, kdy Jigal Alon představil myšlenku vybudování dvou osad (Nahalu či civilní) uprostřed Pásma Gazy. Prolomení souvislého arabského osídlení ze severu na jih považoval za rozhodující posílení izraelské bezpečnosti v této oblasti, která byla do Šestidenní války v roce 1967 okupována Egyptem. Kfar Darom pak byl jako jedna z prvních izraelských zemědělských osad v této oblasti znovu-založen v roce 1970. Alonova představa nakonec spočívala v existenci pěti klíčových oblastí, které zaručovaly izraelskou přítomnost podél celého Pásma Gazy. Po podepsání Egyptsko-izraelské mírové smlouvy v roce 1979 a odstranění páté oblasti (bloku Jamit) jižně od Rafáhu, byly čtvrtá (Morag) a třetí (Kfar Darom) oblast spojeny do jednoho bloku, který později začal být znám jako Guš Katif. Druhá oblast - Necarim - byla až do 90. let značně s Guš Katifem propojena, ale po podepsání dohod z Osla, byl blok více orientován na oblast Aškelonu.

Během 80. let byly zakládány nové komunity, zejména díky přílivu bývalých osadníků ze Sinaje. Většina komunit byla zakládána jako zemědělská družstva (mošavy).

Geografie

Mapa Pásma Gazy (vlevo dole, modrá část představuje Guš Katif)

Guš Katif se nacházel v jihozápadním cípu Pásma Gazy. Na jihozápadu sousedil s Rafáhem a egyptskou hranicí, na východě sousedil s Khan Yunis, na severovýchodě s Dejr el-Bala a na západě a severozápadě se Středozemním mořem. Zhruba kilometr široký pás podél středomořského pobřeží byl osídlen palestinskými beduíny, známými jako al-Mawasi. Většina z Guš Katifu ležela na písečných dunách, které oddělují pobřežní planinu od moře, podél celého jihovýchodního Středomoří.

Osadníkům z Guš Katifu sloužily pro dopravu dvě silnice: silnice č. 230, která směřovala z jihozápadu od egyptské hranice z Rafiah Jam podél moře, přes Kfar Jam do Tel Katify při severní hranici Guš Katifu, a silnici č. 240, která byla paralelní k předešlé silnici, od níž byla vzdálená zhruba kilometr do vnitrozemí, a po které probíhala většina dopravní komunikace, a která sloužila jako hlavní komunikace Guš Katifu.

Demografie

V pásu osad Guš Katif žilo na 8 tisíc obyvatel, z nichž mnozí byli ortodoxní religiózní sionističtí Židé a část z nich byli sekulární Židé. V této oblasti žilo několik set muslimských rodin. Jednalo se zejména o příslušníky beduínských komunit al-Mawasi. Ti, kteří přestože byli technicky obyvatele Palestinské autonomie, mohli využívat svobody pohybu na těchto izraelských územích a s jeho obyvateli žili v míru.

Ekonomika

(c) Yakob Ben-Avraham, CC BY-SA 2.0
Skleníky, jako tyto v Moragu, byly základem ekonomiky Guš Katifu

Na ekonomice bloku Guš Katifu se ve velké míře podílelo zemědělství. Nacházely se zde jedinečné skleníkové komplexy s vyspělými technologiemi, ve kterých byla pěstována listová zelenina a byliny. Veškeré pěstitelství podléhalo nejstriktnějším zdravotním, estetickým a náboženským požadavkům a předpisům. Většina ekologických zemědělských produktů bylo exportováno do Evropy. Kromě toho se v Acmoně nacházela největší izraelská lesnická školka a v Katifu byla s 800 kravami druhá největší izraelská mlékárna.

Celková částka získaná exportem produktů ze skleníků v pásmu Guš Katif, které vlastnilo 200 firem byla 200 milionů $ ročně a tvořila tak 15 % zemědělského exportu Státu Izrael.

Celková aktiva pásma Guš Katif byla odhadována na 23 miliard $.

Na celkovém izraelském exportu se Guš Katif podílel:

  • 95 % listové zeleniny
  • 70 % ekologické zeleniny
  • 60 % cherry rajčat
  • 60 % pelargónií

Nadace pro ekonomickou spolupráci (The Economic Cooperation Foundation), kterou založila Evropská unie, souhlasila s odkoupením skleníků pro Palestinskou autonomii v hodnotě 14 milionů $, aby 4 tisíce palestinských Arabů mohli, po odchodu izraelských osadníků, pokračovat ve své práci. Bývalý prezident Světové banky, James Wolfensohn, na tento projekt sám přispěl 500 tisíci $.[1]

Když izraelská armáda opustila Pásmo Gazy, tisíce palestinských Arabů tuto oblast začaly rabovat a 800 ze 4 000 skleníků byly zničeny.

Palestinské útoky

Přestože byly osady v pásmu Guš Katif a příjezdové cesty střeženy divizí izraelské armády, osadníci byli neustále vystavení útokům.

Během První intifády (1987–1990), která vypukla poblíž Gazy, byli obyvatele Guš Katifu v první linii násilí a často byli oběťmi kamenování svých komunikací a dalších incidentů.

Znovu se obyvatelé Guš Katifu stali cílem tisíců násilných útoků palestinských teroristů od vypuknutí Intifády al-Aksá (2000). Na oblast Guš Katifu dopadlo více než 6 tisíc minometných bomb a raket Kassám. Způsobily především škody na majetku a psychologickou újmu, avšak několik z těchto útoků mělo za následek oběti na lidských životech. Jejich hlavním důsledkem však byl těžký šok a strach. Většina z pozemních útoků sestávala ze střelby. Při jednom z těchto útoků, tři palestinské děti ve věku 14, 12 a 8-10 let pronikly do izraelské osady a pokusily se ubodat židovské děti. Došlo také k pokusům proniknout na toto území přes Středozemní moře.

Velmi časté byly útoky na izraelská vozidla jedoucí po silnici Kissufim. Při jednom takovém útoku v květnu 2004, zavraždili palestinští teroristé Tali Hatuel, která byla v osmém měsíci těhotenství a její čtyři dcery ve věku od 2 do 11 let. Při jiném útoku došlo k bombovému útoku na školní autobus, který měl za následek dvě mrtvé a mnoho zraněných dětí.

Většina z pozemních teroristických útoků byla zmařena izraelskou armádou.

Evakuace

Související informace naleznete také v článku Izraelský plán jednostranného stažení.

13. srpna 2005 byl blok Guš Katif uzavřen pro lidi, které zde neměli trvalé bydliště, což byl jeden z prvních kroků evakuace. Většina osadníků neuposlechla Zákon o stažení, který pokládala za vysoce nemorální a nelegitimní a neopustila své domovy. 15. srpna 2005 začala nucená evakuace osad v bloku Guš Katif. 22. srpna 2005 byli vystěhováni poslední obyvatele bloku Guš Katif, žijící v Necarim. Následně byly ničeny všechny obytné objekty. 12. září 2005 se izraelská armáda stáhla ze všech osad za Zelenou linii z roku 1949. Všechny veřejné budovy (školy, knihovny, komunitní centra, kancelářské budovy), stejně jako průmyslové budovy, továrny a skleníky, které nemohly být odvezeny, byly ponechány nedotčeny.

Ve stejný den se tisíce rozradostněných palestinských Arabů (se svolením představitelů Palestinské autonomie a palestinské policie) pustili do prohledávání, vandalizování, demolování a ničení synagog. Jeden muž v Necarim prohlásil: „Izraelci ničili naše domy a naše mešity. Dnes my na oplátku ničíme ty jejich.“ Původní záměr izraelské vlády bylo zničit i synagogy a ješivy, ale den předtím vláda podlehla tlaku ortodoxních židovských organizací a toto rozhodnutí odvolala.

Osady v Guš Katif

Osady Guš Katif byly koncentrovány do jednoho bloku, nacházely se v jihozápadní části Pásma Gazy a byly obklopeny plotem.

Kromě Guš Katif se v Pásmu Gazy nacházely ještě další tři osady při severní části této oblasti (byly to Elej Sinaj, Dugit a Nisanit) a jedna v centrální části Pásma Gazy (Necarim).

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Gush Katif na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Israel Transfers Gush Katif Hothouses to Palestinians [online]. Jewish Virtual Library [cit. 2008-06-05]. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Gush Katif-Morag01.jpg
(c) Yakob Ben-Avraham, CC BY-SA 2.0
Hothouses and Homes in Morag, Gush Katif
Gush Katif-N-Dekalim01.jpg
(c) Yakob Ben-Avraham, CC BY-SA 2.0
Homes in Neve Dekalim, Gush Katif