Guido von Call

Guido von Call
21. ministr obchodu Předlitavska
Ve funkci: 19. ledna 1900 – 11. září 1905
Panovník	František Josef I.
Předseda vlády	Ernest von Koerber, Paul Gautsch
Předchůdce	Franz Stibral (správce)
Nástupce	Leopold von Auersperg
Rakousko-uherský velvyslanec v Japonsku
Ve funkci: 7. ledna 1909 – 29. října 1911
Předchůdce	Béla Ambró de Adamócz
Nástupce	Ladislaus Müller
Rakousko-uherský vyslanec v Bulharsku
Ve funkci: 5. listopadu 1895 – 19. ledna 1900
Předchůdce	István Burián
Nástupce	Ladislaus Müller
Narození	6. září 1849 Terst Rakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí	12. května 1927 (ve věku 77 let) Štýrský Hradec Rakousko Rakousko
Místo pohřbení	Friedhof St. Leonhard
Příbuzní	Friedrich Freiherr von Call zu Rosenburg und Kulmbach (bratr)
Profese	politik a bankéř
Commons	Guido von Call
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Guido von Call, plným jménem Guido svobodný pán von Call zu Rosenburg und Kulmbach, též Guido Call zu Rosenburg (6. září 1849 Terst – 12. května 1927 Štýrský Hradec), byl rakousko-uherský diplomat a předlitavský politik. Jako absolvent diplomatické akademie působil od mládí ve službách ministerstva zahraničí, později byl vyslancem v Bulharsku (1895–1900) a velvyslancem v Japonsku (1909–1911).^[1][2] Mezitím v letech 1900–1905 zastával funkci ministra obchodu v rakouské vládě.

Pocházel ze staré šlechtické rodiny nobilitované v 17. století, byl synem právníka a místodržitelského úředníka Adolfa Calla (1819–1877), v roce 1849 byl rod povýšen do stavu svobodných pánů.^[3] Guido studoval v letech 1869–1871 na Orientální akademii ve Vídni,^[4] úřednickou praxi absolvoval u okresního soudu ve Vídni (1872) a poté vstoupil do diplomatických služeb. Jako konzulární elév začínal v Teheránu, od roku 1875 dlouhodobě působil na ambasádě v Istanbulu, kde vystřídal nižší posty attaché, legačního sekretáře a nakonec od roku 1892 velvyslaneckého rady. V této pozici byl v roce 1894 přeložen do Berlína.^[5] V letech 1895–1900 generálním konzulem v Sofii,^[6] respektive vyslancem a zplnomocněným ministrem v Bulharsku.^[7][8]

Vrchol jeho politické kariéry nastal na počátku 20. století, kdy se za vlády Ernesta von Koerbera stal ministrem obchodu. Na tomto postu setrval i v následné druhé vládě Paula Gautsche. Funkci zastával v období 19. ledna 1900 – 11. září 1905.^[9][10] Podílel se na výstavbě železniční tratě Tauernbahn a na budování přístavu v Terstu.

Z funkce ministra obchodu odešel na vlastní žádost v září 1905 a v následujícím roce se vrátil do služeb ministerstva zahraničí, kde byl jmenován prvním sekčním šéfem.^[11] V lednu 1909 byl delegován jako velvyslanec pro Japonsko a zároveň diplomatický zástupce pro Siam. V Tokiu byl přijat se značným respektem, protože vysláním dlouholetého zkušeného diplomata a bývalého ministra vlády deklarovala Rakousko-uherská monarchie zvýšený zájem o Dálný východ.^[12] O dva roky později požádal Call o uvolnění z funkce z rodinných důvodů a vrátil se do Vídně. Od roku 1916 žil ve Štýrském Hradci, kde pak v letech 1924-1927 zastával pozici viceprezidenta finančního ústavu Steiermärkische Sparkasse.^[8]

Během své diplomatické a politické kariéry získal řadu vyznamenání v Rakousku-Uhersku i v zahraničí.^[13] Jako ministr obchodu obdržel v roce 1900 titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence.^[14] Získal také čestné občanství v několika městech (Lovran, Prägraten, Virgen).^[15]

• velkokříž Leopoldova řádu (1905)
• Řád železné koruny I. třídy (1904)
• velkokříž Řádu Františka Josefa (1899)
• Jubilejní pamětní medaile (1898)
• Řád železné koruny III. třídy (1894)

• velkodůstojník Řádu čestné legie (Francie)
• rytíř Řádu sv. Anny I. třídy (Rusko)
• Řád červené orlice I. třídy (Německo)
• Řád pruské koruny II. třídy (Německo)
• Řád sv. Mořice a Lazara (Itálie)
• rytíř Řádu sv. Michaela (Bavorsko)
• rytíř Řádu Karla III. (Španělsko)
• rytíř Řádu Vasova (Švédsko)
• rytíř Řádu Albrechtova (Sasko)
• Řád Medžidie I. třídy (Osmanská říše)
• Řád Osmanie II. třídy (Osmanská říše)
• Řád lva a slunce I. třídy (Persie)
• Řád zähringenského lva (Bádensko)
• velkokříž Řádu sv. Alexandra (Bulharsko)
• velkokříž Královského řádu za občanské zásluhy (Bulharsko)
• komandér Řádu svatého Řehoře Velikého (Papežský stát)
• komandér Řádu Spasitele (Řecké království)

V roce 1876 se ve Štýrském Hradci oženil s baronkou Klarou von Schmidburg (1851–1939), dcerou generálmajora a c. k. komořího barona Rudolfa Schmidburga (1810–1902). Z jejich manželství se narodily tři děti, syn Rudolf a dvě dcery.^[16]

• DEUSCH, Engelbert: Die effektiven Konsuln Österreich (-Ungarns) von 1825–1918. Ihre Ausbildung, Arbeitsverhältnisse und Biografien; Wien, 2017; s. 224–225 (heslo Guido von Call) ISBN 978-3-205-20493-0

• Guido von Call in: Biographisches Lexikon des Kaiserthums Oesterreich
• Obrázky, zvuky či videa k tématu Guido von Call na Wikimedia Commons