Guido z Arezza

Guido z Arezza
Guido z Arezza
	Guidův pomník ve Florencii
Narození	991/992; ? Itálie
Úmrtí	1050; ? Itálie
Povolání	hudební teoretik, muzikolog, hudební skladatel, vynálezce, spisovatel a mnich
	multimediální obsah na Commons
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Guido z Arezza, (též Guido Aretinus nebo Guido da Arezzo či d'Arezzo, nebo Guido monaco, 991/992–1050) byl benediktinský mnich a přední středověký hudební teoretik působící převážnou část svého života v italském městském státě Arezzo.

Jeho velkým přínosem v oblasti hudby bylo zdokonalení chorální notace, která do té doby používala jednolinkovou, později též dvoulinkovou notovou osnovu, která nahradila starší (bezlinkovou) neumovou notaci.

Životopis

Guido z Arezza, zvaný též „mnich Kvido“ (it. Guido monaco) byl významný středověký hudební teoretik. Narodil se kolem roku 991^[1]. Místo jeho narození není jisté a mohla jím být města Arezzo, Ferrara, Pomposa, či Talla. Všechna tato města si dělají nárok, že mohou být jeho rodištěm. V letech 1026 až 1032 jej papež Jan XIX. pozval do Říma, aby mu své dílo vyložil, ze zdravotních důvodů se však brzy vrátil do Arezza.

Guido zemřel kolem roku 1050.

Nejvýznamnější přínos Guida z Arezza

Čtyřlinková notace

Před Guidem z Arezza již existovala praxe dvou linek, žluté linky „C“ a červené linky „F“. Zpěvák pomocí těchto linek poznal, kde se nacházejí půltónové kroky jednotlivých tónin. Guidův přínos spočíval v tom, že mezi obě barevné linky vsunul jednu další, černou. Tím vznikl základ linkového systému s tericovým rozestupem, tak jak se používá i dnes. Postupně však přestal i tento systém dostačovat, a tak Guido navrhl doplnění o čtvrtou linku nad nebo pod dosavadní osnovou. V této čtyřlinkové podobě přečkal zápis gregoriánského chorálu téměř tisíc let a je možné jej prakticky používat dodnes.

Dalším rozšířením bylo nahrazení barevných linek notovým klíčem (C-klíč a F-klíč).

C-klíč: Nota C se nachází na lince, na niž ukazuje šipka
F-klíč: Nota F se nachází na lince, na niž ukazuje šipka

Systém s notovými linkami v terciovém rozestupu a klíče se prosadily a užívají se dodnes

Stupnice

Tehdejší stupnice používaná Guidem z Arezza označovala jen relativní výšku tónů a vznikla vývojem monochordových značek:

Γ A B C D E F G a ♭ (♮) c d e f g aa ♭♭ (♮♮) cc dd

Je zajímavé, že se zde vyskytují dva tóny b: b rotundum (jako b molle, v německé notaci dnešní b) a b quadratum (jako b durum, v něm. notaci dnešní h). Ty tehdy nebyly nikdy užity v téže melodii, byly však nutné k umožnění změny základního hexachordu dosavadní melodie. To je zhruba srovnatelné s vývojem modulace v rámci "moderního" tartiniovského, respektive riemannovského systému harmonie.

Systém hexachordů

Na základě zmíněných škál vyvinul Guido z Arezza šestitónové stupnice, tzv. hexachordy. Zvláštností těchto hexachordů bylo, že obsahovaly pouze jeden půltónový krok: mezi třetím a čtvrtým tónem. Pokud tyto hexachordy dosadíme do výše uvedené stupnice, získáme následující tři hexachordy:

Stupnice C - A: tento hexachord se nazýval hexachordum naturale, přirozený hexachord.

Stupnice F - D (přes b; h odpadá): tento hexachord se nazýval hexachordum molle, měkký hexachord.

Stupnice G - E (přes h; b odpadá): tento hexachord se nazýval hexachordum durum, tvrdý hexachord.

V rámci celé stupnice tak vznikne sedm vzájemně se překrývajících hexachordů.

Solmizace

Guido z Arezza je rovněž autorem systému solmizace, vzniklé přiřazením jedné konkrétní slabiky každému tónu hexachordu z hymnu sv. Janu Křtiteli Ut queant laxis z 8. století, vždy první slabiky každého půlverše: ut-re-mi-fa-sol-la. Mezi tóny-slabikami mi a fa byl půltónový krok, ostatní mají interval celého tónu.

Guidovým záměrem, coby učitele zpěvu, bylo zkrácení času nutného k naučení gregoriánského zpěvu. Mniši dříve k tomu, aby mohli zpívat všechny chorály, potřebovali přes deset let, neboť se museli melodie učit nazpaměť. Díky Guidovu vynálezu čtyřlinkového systému a použití hexachordů, které se zpívaly podle tónových slabik (solmizace), se čas potřebný k naučení chorálů zkrátil z deseti let (podle samotného Guida) na "jediný rok".

Ve 12. století se rovněž používala pomůcka zvaná guidonská ruka, tj. řada jednoduchých gest zápěstí, pomocí nichž mohl vedoucí naznačovat výšku tónů zpěvákům.

Spisy

Guido je považován za zakladatele moderní hudební notace a zavedení tetragramu (čtyřlinkové notové osnovy), která nahradila předchozí adiastematickou notaci. Jeho traktát Micrologus byl ve středověku druhým nejrozšířenějším pojednáním o hudbě po Boëthiových spisech.

Je autorem následujících hudebně-teoretických spisů, které jsou považovány za základní pojednání o hudbě středověku:

Micrologus de disciplina artis musicæ
Regulæ rythmicæ
Prologus in Antiphonarium
Epistola ad Michaelem

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Guido monaco na italské Wikipedii.

↑ Nedávné výzkumy datují Micrologus do roku 1025 nebo 1026. Protože Guido v jednom z dopisů napsal, že jej sepsal ve věku třiceti čtyř let, jeho datum narození se odhaduje na roky 991 až 992.

Související články

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Guido z Arezza na Wikimedia Commons

[1] Nedávné výzkumy datují Micrologus do roku 1025 nebo 1026. Protože Guido v jednom z dopisů napsal, že jej sepsal ve věku třiceti čtyř let, jeho datum narození se odhaduje na roky 991 až 992.

[1]

Navigation

Navigace

Tématické portály