Gyula

Gyula
Centrum města
znak vlajka
Poloha
Souřadnice	46°39′ s. š., 21°16′58″ v. d.
Časové pásmo	+1
Stát	Maďarsko Maďarsko
Župa	Békés
Okres	Békéscsaba
Gyula
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha	255,8 km²
Počet obyvatel	28 090 (2023)[1]
Hustota zalidnění	109,8 obyv./km²
Náboženské složení	Křesťanství
Správa
Status	Město
Starosta	Ernő Görgényi (od 2010)
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Gyula (rumunsky Jula) je okresní město v Maďarsku, v župě Békés (na jihovýchodě země, nedaleko města Békéscsaba). Nachází se 235 km jihovýchodně od Budapešti. Občas bývá považováno za bránu do Sedmihradska.^[2] V roce 2023 ve městě žilo přibližně 28 tisíc^[1] obyvatel.

Město je známé díky termálním lázním^[3], středověkému hradu (jednomu z mála v oblasti z cihel)^[4] a také jako rodiště Ference Erkela, skladatele současné maďarské hymny.

Rozkládá se v jihovýchodní části Maďarska. Na jihovýchodě sousedí s rumunskými župami Arad a Bihor. V Maďarsku pak sousedí s obcemi Elek a Kétegyháza na jihu, Szabadkígyós na západě, Békéscsaba na severozápadě, Doboz a Sarkad na severu.

Městem protéká zhruba od jihu na sever řeka Fehér-Körös (Bílý Kriš). Při severním okraji pak protéká řeka Fekete-Körös (Černý Kriš). Zhruba 2 km od hranice s Rumunskem je z řeky Bílý Kriš vyveden směrem na západ vodní kanál Élővíz-csatorna (vodní kanál Živá voda). Ten tvoří původní koryto Kriše.

V závěru 13. století probíhala v lokalitě okolo řek Mureš a Kriš změna vlastnické struktury rozsáhlých pozemků. Královské pozemky byly z velké části převedeny do rukou hraních pánů a ti se tak stali statkáři, resp. šlechtici. Název města Gyula (v maďarštině se jedná o křestní jméno) nejspíše odkazuje na takto zbohatlého statkáře, podle něhož bylo sídlo pojmenováno.

První písemná zmínka pochází z roku 1313^[2], kdy byl zmíněn místní klášter (pod názvem Gyulamonostor). Ve stejném století byla budována v jeho blízkosti pevnost, nicméně dokončena byla až v polovině 16. století. Pro hrad si vybrali polohu na jednom z meandru řeky Kriše. Gyula samotná byla vlastnictvím rodiny Maróthyů^[2] a později Jana Korvína. Turci dobyli Gyulu v roce 1566 po 63 dnech obléhání místní pevnosti. Po nějakou dobu bylo město centrem sandžaku (turecké správní jednotky), byla sem přesunuta správa z nedalekého Aradu. V Gyule se usídlili někteří turečtí obchodníci. Jako město se čtyřmi čtvrtěmi, třemi školami (medresami) a dvěma mešitami jej popsal turecký cestoval Evliya Çelebi v druhé polovině 17. století.

V závěru turecké okupace Uher klesal nápadně počet obyvatel, což snižovalo výnosy z daní pro místní správce. Turci se proto rozhodli v roce 1693 Gyulu dosídlilt. S postupem křesťanských vojsk nicméně ztráceli jedno město za druhým, až se Gyula stala jedním z mála měst na řece Mureș, které ještě drželi. Když byli nakonec i odsud Turci vyhnáni (resp. vzdali se bez boje), bylo město zcela opuštěno a následně bylo znovu kolonizováno. Z Gyuly odešlo po dobytí křesťanským vojskem cca 1500 tureckých vojáků. Maďarský šlechtic János Harruckern pozval maďarské, německé a rumunské osadníky, kteří pomohli znovu zalidnit a vybudovat město. Gyula byla obnovena na počátku 18. století, a to i přes Rákócziho povstání a obléhání města. Obléhající si povšimli, že ještě na počátku 18. století byly zdi hradu poškozené z bojů s Turky.

V závěru 18. století se postupně se vzrůstajícím počtem obyvatel postupně navyšoval i podíl obdělávané půdy. Roku 1738 zasáhla město epidemie moru.

Stavebně se město rozvíhelo v západo-východním směru okolo ulice Lájose Kossutha a Radniční ulice (maďarsky Városház utca) severně k toku Bílého Kriše. Obklopovaly jej vinice. Město bylo na mapách prvního vojenského mapování rozděleno na německou, maďarskou a rumunskou část. Maďarská ležela blíže zámku, německá na západním okraji a rumunská severně od středu města. Východně od města se rozkládal velký močál.

Během 18. a 19. století zasáhly Gyulu časté požáry; jen mezi lety 1782 až 1882 jich bylo sedm. Nejničivější se odehrál roku 1801. Nejinak tomu bylo i v případě povodní, které často decimovaly město. V roce 1843 bylo zaplaveno Bílým Krišem okolo dvou set domů. Další povodeň město postihla roku 1888. Na ochranu před ním bylo rozhodnuto o výstavbě valu, který byl později na počátku 20. století ještě navýšen. V téže době byla také postavena továrna na punčochy, která měla pobočný závod i v dnes rumunském Temešváru. Byla jednou z největších v regionu.

Budova místní radnice byla dokončena roku 1861. V závěru 19. století přišli do Gyuly bulharští kolonisté, kteří zde rozvíjeli zahradnickou tradici. Díky tomu je místní zahradnictví proslulé v celém Maďarsku. V 60. letech 19. století za pomoci finančního příspěvku od Jánose Mogyoróssyho byly položeny základy místního muzea. Postaveno zde bylo také sanatorium a sirotčinec, a to podle projektu maďarského architekta (s českým původem) Ede Dvoraka. Na mapách třetího vojenského mapování z konce století je vidět město západně od řeky Bílý Kriš, která již byla zregulována. Tehdejší Gyula byla obklopena sady a vinicemi. Původní zámek se s parkem nacházel na okraji tehdejší zástavby.

V roce 1906 zde byla otevřena městská železnice (Gyulavidéki HÉV), která spojovala místní nádraží, centrum města a nedalekou obec Gyulavári. V provozu byla až do roku 1944. Jednalo se o úzkorozchodnou dráhu o rozchodu kolejí 760 mm.

Podle sčítání lidu (posledního rakousko-uherského) z roku 1910 zde žila většina obyvatel maďarské národnosti a malá menšina Rumunů. Z náboženského hlediska zde dominovala Římskokatolická církev, zastoupeny byly také církve protestantské.

Konec první světové války a ustanovení nových hranic Gyulu závažným způsobem zasáhly. Nově vzniklá hranice s Rumunskem se nyní nacházela jen několik málo kilometrů východně od města. Řada vesnic, které byly na město ekonomicky navázané se ocitly na druhé straně hranice a administrativně byly připojeny k jiným městům, např. Chișineu-Criș a dalším. V bezprostřední blízkosti Gyuly zůstaly pouhé čtyři vesnice. Období nového státu, politické nestability a ekonomické krize (po roce 1929) vedly k velké vlně vystěhovalectví z Gyuly, zavírání podniků a nezaměstnanosti.

V původním zámku Almasy (jižně od historického hradu) byly později (v roce 1942) vybudovány lázně. Označovány bývají od té doby jako zámecké lázně (maďarsky Várfürdő^[2]). V roce 1959 byly rozšířeny. Jsou obklopeny rozsáhlým parkem a v jejich blízkosti se nachází také další koupaliště. Na počátku 60. let 20. století byl obnoven místní hrad. Nově se v něm od roku 1964 nacházelo také divadlo.^[2]

Obyvatelstvo je především maďarské národnosti. K národnosti rumunské se přihlásily cca 3 % obyvatel města. Počet obyvatel města postupně klesá, v roce 2013 zde žilo 31 tisíc obyvatel, roku 2019 to bylo dvacet devět tisíc obyvatel. Náboženské rozložení bylo následující: římští katolíci 18,4 %, reformovaní 17,9 %, luteráni 1,6 %, řeckokatolíci 0,4 %, bez vyznání 28,2 % (29 % se nepřihlásilo).

Kromě uvedeného zámku (kaštelu) a hradu se zde nachází také zemědělské muzeum ^[4] a rodný dům skladatele Ference Erkela, dům rodiny Ladiců, připomínka života úřednické rodiny v době 19. století a galerie Koban.

Mezi pravidelné akce, které se v Gyule pořádají, patří např. festival květin, dále potom zámecké dny, pivní slavnosti, festival lidového tance apod.

Nedaleko od města se nachází také les Mályvádi.^[4] Jedná se o dávný dubový les a jeden z největších v regionu.

Pozoruhodný je také most Kapus-híd.

V Gyule stojí katolický kostel svatého Jiří (v centru města). Na Petőfiho náměstí poté lze nalézt i kostel Reformované církve. Hlavní římskokatolický kostel v Gyule je nicméně Kostel Panny Marie, který stojí v samotném středu města a je netradičně orientován severo-jižním směrem.

Významnou pamětihodností je také župní dům, který vznikl v druhé polovině 19. století v novorenesančním stylu podle návrhu architekta Jánose Linczbauera.^[5]

Západně od centra města se také nachází Německý dům, který zahrnuje i muzeum.^[zdroj?] Okolo něj existuje místní část, která byla známá jako tzv. Německá Gyula (maďarsky Nemétgyula), kde se nachází řada historických budov.

Existuje tu i historická cukrárna.^[6] Ta spolu s hradem patří k nejnavštěvovanějším objektům ve městě.

V Gyule sídlí potravinářský závod na výrobu salámů.^[3] Nachází se zde rozsáhlý areál s názvem Húskombinát.

Význam zde má díky lázním i turistika, která má dlouhodobě vzestupnou tendenci. V roce 2023 byla u domácích rekreantů pátou nejoblíbenější destinací.^[7] Město Gyula provozuje společnost Gyulai Turisztikai Nonprofit Kft., která město propaguje.

Nezaměstnanost je zde nižší, než kolik činí celomaďarský průměr.

Městem prochází hlavní silnice č.44 vedoucí z města Kecskemét směrem do Rumunska. Jihovýchodně od Gyuly se nachází silniční hraniční přechod, jehož význam je vzhledem k silničnímu tahu směřujícímu do Aradu v Rumunsku značný. Byl otevřen v roce 1970. Město je s regionálním centrem (Békéscsaba) spojeno pomocí čtyřproudé rychlostní silnice. Silnice celostátního významu č. 44 obchází město po obchvatu, který je trasován jižně od Gyuly. Výhledově ji má nahradit budovaná dálnice M44.^[8]

Železniční spojení zajišťuje regionální železniční trať z Békéscsaby na jihovýchod země (do rumunské Salonty) č. 128. hlavní nádraží je umístěno severně od středu města. Kromě toho se zde nachází ještě dvě zastávky, a to Gyula–Városerdő a Gyula–Jánoszug.

V Gyule se nachází celkem pět základních škol.

Gyula má svoji vlastní nemocnici (Pándy Kálmán kórház).

Z Gyuly pocházely následující známé osobnosti:

• Robert Angelusz, sociolog
• Béla Bánáthy, vědec
• Imre Bródy (1891-1944), maďarský fyzik
• Albrecht Dürer starší (1427–1502), otec Albrechta Dürera
• Ferenc Erkel (1810–1893), maďarský skladatel
• Imre König (1901–1992), hráč šachu
• László Krasznahorkai (*1954), maďarský spisovatel
• George Pomutz (1818-1882), americký diplomat a generál

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Gyula na Wikimedia Commons
• Oficiální stránky