HMS Campania (1914)

HMS Campania
Základní údaje
Typ	nosič hydroplánů
Číslo trupu	P54, N15
Uživatelé	Royal Navy
Zahájení stavby	1892
Spuštěna na vodu	8. září 1892
Uvedena do služby	1893 (Cunard) 17. dubna 1915 (Royal Navy)
Osud	dne 5. listopadu 1918 potopena bouří
Předchůdce	Ben-my-Chree
Následovník	Raven II
Takticko-technická data
Výtlak	18 000 t[1]
Délka	189,6 m
Šířka	19,8 m
Ponor	7,9 m
Pohon	2 parní stroje s trojnásobnou expanzí 28 000 ihp
Rychlost	21 uzlů
Posádka	600
Výzbroj	6× 120mm kanón (6×1) 1× 76mm kanón
Letadla	10× hydroplánů
Operační nasazení
Služba u	1915–1918
Nasazení	první světová válka

HMS Campania (P54) byl nosič hydroplánů Britského královského námořnictva. Vznikl přestavbou vyřazené civilní pasažérské lodě RMS Campania. Ve službě byl v letech 1915–1918. Účastnil se první světové války jako součást Velkého loďstva.

Pasažérskou loď RMS Campania pro britské rejdařství Cunard Line postavila loděnice Fairfield Shipbuilding and Engineering Co. v Glasgow. Campania a její sesterská loď RMS Lucania tehdy představovaly největší a nejrychlejší pasažérské lodě světa. Atlantik dokázaly přeplout za méně než šest dní.^[2] Stavba byla zahájena roku 1892, dne 8. září 1892 bylo plavidlo spuštěno na vodu a ve stejném roce zahájilo službu jako pasažérská loď zajišťující spojení Velké Británie s Amerikou. Na svou první plavbu z Liverpoolu do New Yorku vyplula 22. dubna 1893. Při své druhé cestě z Ameriky se Campania stala držitelem Modré stuhy. Rychlostí rekord překonala ještě v červnu 1893 a srpnu 1894. Ve službě zůstala do dubna 1914, kdy ji nahradila RMS Aquitania. Po vypuknutí první světové války byly pasažérské lodě Aquitania a RMS Mauretania zrekvírovány pro vojenskou službu, a proto byla Campania reaktivována.^[2] Od srpna do října 1914 byla nasazena při přepravě vojska a poté byla prodána do šrotu.^[3]

Za první světové války britská admiralita hledala plavidla vhodná k přestavbě na nosiče hydroplánů schopné operovat s Velkým loďstvem. Jako dostupné řešení byla zvolen mezitím vyřazená Campania, na které již bylo započato sešrotování ve společnosti T. W. Ward. Dne 27. listopadu 1914 bylo plavidlo odkoupeno a následně odvlečeno do loděnice Cammell Laird v Birkenheadu, která provedla jeho pětiměsíční přestavbu na nosič hydroplánů. Ta mimo jiné zahrnovala instalaci výzbroje, startovací plošiny na příď (po prvních neúspěšných zkouškách musela být prodloužena, přední komín přitom byl rozdělen na dva), dále vytvoření hangáru a opravárenských prostor. Do služby bylo plavidlo přijato 17. dubna 1915.^[1]

Plavidlo pojmulo až deset hydroplánů. Výzbroj tvořilo šest 120mm kanónů a jeden 76mm kanón. Pohonný systém tvořily dva pětiválcové parní stroje s trojnásobnou expanzí, o výkonu 28 000 ihp, pohánějící dva lodní šrouby. Nejvyšší rychlost dosahovala 21 uzlů.^[1]

Od listopadu 1915 do dubna 1916 byla loď upravována loděnicí Cammell Laird. Mimo jiné bylo na záď instalováno zařízení pro vypouštění pozorovacího upoutaného balónu.^[1]

Campania byla ve službě od dubna 1915. Sloužila ve Velkém loďstvu královského námořnictva. Jako první z její paluby 6. srpna 1915 odstartoval letoun Sopwith Schneider. Roku 1916 byly neseny letouny Short 184 a roku letouny Sopwith 1½ Strutter a Fairey Campania. Zejména kvůli nespolehlivému pohonnému systému byla později využívána zejména k výcviku.^[1]

Dne 5. listopadu 1918 Campanii ve Firth of Forth zasáhla bouře. Po utržení kotvy se srazila s bitevní lodí HMS Royal Oak a následně se kvůli poškozenému trupu potopila.^[2]