HMS Victory

Základní údaje
Vlajka
Typřadová loď
Třída100dělová řadová loď první třídy
Objednánaprosinec 1758
Zahájení stavby23. července 1759
Spuštěna na vodu7. května 1765
Uvedena do služby1778
Osudaktivní (umístěna v suchém doku),

vlajková loď Prvního námořního lorda,

muzeum
Cena63 176 liber šterlinků a 3 šilinky
Takticko-technická data
Výtlak3500 t
Délkanejvětší délka 69,3 m
v úrovni spodní dělové paluby 56,7 m
Šířka15,8 m
Ponorna přídi 7,24 m
na zádi 7,44 m
Pohonplachty
(celková plocha 5440 m²)
Rychlost8–9 uzlů
Posádka850 mužů
Pancířžádný
Výzbroj44 dvanáctilibrových děl
28 čtyřiadvacetilibrových děl
30 dvaatřicetilibrových děl
2 68librové karonády, tzv. „drtiče“

HMS Victory (Her/His Majesty's Ship, česky loď Jejího/Jeho veličenstva) je řadová loď I. třídy britského královského válečného námořnictva, spuštěná na vodu v roce 1765. V roce 1805 byla během bitvy u Trafalgaru vlajkovou lodí viceadmirála Horatia Nelsona. Od roku 1922 je jako muzejní loď Národního muzea královského námořnictva umístěna v suchém doku v Portsmouth, symbolicky je však stále v aktivní službě a je vlajkovou lodí Prvního námořního lorda. Jedná se tak o nejstarší loď nacházející se v činné službě (nejstarší plovoucí lodí ve službě je americká fregata USS Constitution z roku 1797).[1]

Konstrukce

V roce 1758 zadala britská vláda v čele s Williamem Pittem starším objednávku na stavbu dvanácti lodí, včetně lodě první třídy, ze které se později stala HMS Victory.[2] Byla to jedna z deseti lodí první třídy, které byly během 18. století zhotoveny.[3] Plány byly vytvořeny podle vzoru HMS Royal George, spuštěné na vodu v roce 1756 v loděnici ve Woolwich. Návrhářem pro Victory se stal Sir Thomas Slade, v té době kontrolor v námořnictvu.[4] Loď byla navržena tak, aby unesla alespoň sto zbraní. Konstrukce probíhala v loděnici Chatham, jejíž komisař byl pověřený přípravou suchého doku vhodného pro stavbu.[5] Ve vedení stavby byl Edward Allin[6], syn Sira Josepha Allina, bývalého kontrolora v námořnictvu. Lodní kýl byl položen 23. července 1759 v doku Old Single, později přejmenovaný na dok Č. 2 a dnes známý jako dok Victory. Jméno lodi bylo vybráno v říjnu 1760.[7] V roce 1759 se Velké Británii totiž velmi dařilo v Sedmileté válce, dosáhli vítězství v Québecu (v bitvě na Abrahamových pláních) a v Mindenu, ale také i v námořních bitvách v Lagosu a v zátoce Quiberon. Tento rok je mezi Brity známý jako Annus Mirabilis, neboli Báječný rok, a jméno lodi proto mohlo být zvoleno právě jako připomínka těchto vítězství.[8][9] Také je ale možné, že to bylo proto, že z nabízených sedmi jmen se jediné Victory ještě nepoužívalo.[10][11] Vyvstaly však také pochyby, zda je toto jméno vůbec vhodné, neboť předchozí loď nesoucí název Victory se v roce 1744 potopila a celá její posádka zahynula na palubě.[11]

Na kostře lodi se podílelo sto padesát dělníků.[12] A okolo šesti tisíc stromů bylo spotřebováno na její stavbu, z čehož byl z devadesáti procent dub, zbytek pak jilm, borovice a jedle, spolu s malým množstvím gvajaku, někdy také přezdívaného strom života.[13] Dřevo trupu držely téměř dvoumetrové měděné šrouby s oporou dřevěných kolíků. [12] V té době bylo zvykem, že poté, co byla kostra lodi postavena, tak byla zakryta a ponechána pár měsíců bez zasahování, aby mohlo dřevo zaschnout. Blížící se konec Sedmileté války však znamenal, že Victory byla takto ponechána téměř tři roky, což ovšem napomohlo její delší životnosti.[14][15] Práce se obnovily na podzim 1763 a 7. května 1765 pak byla spuštěna na vodu,[16] za celkovou cenu šedesát tři tisíc sto sedmdesát šest liber a tři šilinky,[17] tedy asi dva miliony korun, což by dnes bylo v přepočtu téměř dvě stě šedesát milionů korun.

V den vypuštění na vodu si loďař Hartly Larkin, předák lodě pro tuto událost, uvědomil, že loď možná neprojde branami doku. První hrubá měření potvrdila jeho obavy, neboť brány byly nejméně o 25 centimetrů moc úzké. Předal tuto novinku svému nadřízenému, mistru loďaři Johnu Allinovi, který následně zvažoval, že by úplně upustili od spuštění Victory na vodu. Larkin se tedy vydal požádat o pomoc každého dostupného loďaře, kteří pak osekali svými teslicemi brány doku natolik, aby loď mohla bezpečně proplout.[18] Nicméně, samotné spuštění na vodu odhalilo závažné problémy v návrhu lodi, včetně výrazného náklonu na pravobok a náchylnost se do vody ponořit až moc – natolik, že její spodní střílny byly jen 1,4 metru nad hladinou vody. První z těchto problémů byl napraven hned po spuštění zvýšením lodního balastu, aby se loď usadila na kýlu. Druhý problém nemohl být napraven. Namísto toho bylo zaneseno do lodních instrukcí, že tyto střílny musí na rozbouřeném moři zůstat zavřené a nepoužité, což ovšem mohlo omezit palebnou sílu lodi. Ve skutečnosti však žádná z bitev, ve kterých Victory za dobu svého působení bojovala, nebyla vedena na rozbouřeném moři.[19]

Jelikož pro loď nebylo okamžitého využití, Victory byla umístěna mimo provoz a ukotvena na řece Medway.[20] Během následujících čtyř let pokračovaly finální úpravy, načež byla v roce 1769 provedena zkouška na vodě, po které se ovšem vrátila zpět do svého přístaviště v Medway. Zůstala tam až do chvíle, kdy se Francie v roce 1778 zapojila do Americké války za nezávislost.[21]

Aktivní služba

Raná služba

První bitva u Ushantu, Theodore Gudin, 1778. Admirál Keppel byl za to, že nechal francouzskou flotilu uniknout, postaven před válečný soud, ale později byl očištěn.

První bitva u Ushantu

Victory byla povolána do aktivní služby v březnu 1778 v čele s kapitánem sirem Johnem Lindsayem v souvislosti s americkou válkou za nezávislost, když se Francie začala angažovat po boku vzbouřených kolonií. Byla tedy povolána v rámci obecné mobilizace proti francouzské hrozbě. Účastnila se tak bojů proti francouzskému loďstvu ve snaze zabránit Francii v zásobování a podpoře kolonistů. Zařazení do služby zahrnovalo její vyzbrojení plným počtem litinových děl s hladkým vývrtem. Její výzbroj měla tvořit třicet 42librových děl (zhruba 19 kg) na spodní palubě, dvacet osm 24librových dlouhých děl (zhruba 11 kg) na střední palubě a třicet 12librových děl (zhruba 5 kg) na horní palubě spolu s dvanácti 6librovými (necelé 3 kg) děly na čtvrtpalubí a přídi. V květnu 1778 byla 42librová děla nahrazena 32librovými (zhruba 15 kg), ale v dubnu 1779 byla 42librová děla znovu nasazena, nicméně 42librových děl však nebylo k dispozici dostatek, a tak byla opět nahrazena 32librovými.[20]

Sir John Lindsay si svou pozici udržel až do května 1778, kdy admirál Augustus Keppel jmenoval Victory svou vlajkovou lodí a určil kontradmirálem Johna Campbella (na pozici prvního kapitána) a kapitána Jonathana Faulknora (na pozici druhého kapitána).[17] Keppel vyplul na moře ze Spitheadu 9. července 1778 se silou asi dvaceti devíti řadových lodí. Dne 23. července pak byla asi 160 km západně od Ushantu spatřena francouzská flotila o zhruba stejné síle.[22][23] Francouzský admirál Louis Guillouet, hrabě z Orvilliers, který měl rozkazy se vyhnout střetu, byl odříznut od Brestu, ale podařilo se mu udržet si svou výhodnou pozici. Manévrování bylo ztíženo měnícími se větry a silným deštěm, a nakonec s Brity v koloně a zmatenými Francouzi byla bitva nevyhnutelná. Přesto se Francouzům podařilo projet okolo britské kolony s jejich nejpokročilejšími loděmi. Okolo čtvrt na dvanáct Victory zahájila sto deseti zbraněmi palbu na loď Bretagne, což bylo následováno odvetou lodě Ville de Paris s devadesáti zbraněmi.[24] Britové unikli s malými ztrátami, ale zadní divize sira Hugha Pallisera utrpěla značné ztráty. Keppel zavelel k pronásledování Francouzů, ale Palliser rozkaz neuposlechl a k ničemu tedy nedošlo.[24] Po bitvě byl Keppel postaven před vojenský soud a později očištěn a Palliser byl při vyšetřování kritizován, načež se aféra změnila v politický spor.[24]

Druhá bitva u Ushantu

V březnu 1780 byl její trup pod čarou ponoru v suchém doku pokryt měděnými pláty pro lepší ochranu před mořským „červotočem“, měkkýšem sášní lodní (Teredo navalis), který ničil dřevěnou konstrukci, a před obrůstáním korýši (lat. cirripedia, angl. barnacles) – zejména vilejšem stvolnatým, a mořskými řasami řasami (algae), které způsobovaly výrazné snížení rychlosti lodí.[13]

Pod velením kapitána Henryho Cromwella a nesoucí vlajku kontradmirála Richarda Kempenfelta loď 2. prosince 1781 vyplula společně s jedenácti dalšími řadovými loděmi, lodí čtvrté třídy o padesáti dělech a pěti fregatami,[25] aby zadržela francouzský konvoj, který vyplul 10. prosince z Brestu. Aniž by Kempenfelt věděl, že je konvoj chráněn dvaceti jedna řadovými loděmi pod velením Luca Urbaina de Bouexic, hraběte z Guichen, nařídil lodě dohonit. Když pak byli 12. prosince spatřeni, bitva začala.[25] Kempenfelt došel k závěru, že mají Francouzi přesilu, a tak se spokojil se zajetím patnácti lodí konvoje. Francouzi byli rozprášeni vichřicí, a tudíž nuceni se vrátit domů.[25]

Obléhání Gibraltaru

Výzbroj Victory byla mírně vylepšena v roce 1782 nahrazením všech jejích 6librových kanonů za 12librové. Později také obdržela dvě karonády střílející 31 kg těžkou kulatou střelu.[26]

V říjnu 1782 byla Victory pod velením admirála Richarda Howea vlajkovou lodí mocné doprovodné flotily pro konvoj transportů, který během blokády francouzskou a španělskou armádou dovážel zásoby do Gibraltaru. Nesetkala se s žádným odporem a všechny zásoby byly v pořádku dovezeny. Pouze při jejím odjezdu došlo k menšímu střetu, a to v bitvě u mysu Spartel, ovšem Victory nemusela ani vystřelit. Britské lodě měly rozkaz vrátit se domů, a také se jim to bez většího incidentu podařilo.[27][28]

Bitva u mysu svatého Vincenta

Bitva u mysu svatého Vincenta, Richard Brydges Beechey, 1881

Celý článek: Bitva u mysu svatého Vincenta (1797)

V roce 1796 veleli lodi pod vlajkou admirála sira Johna Jervise kapitán Robert Calder (první kapitán) a kapitán George Grey (druhý kapitán).[17][29] Do konce roku však postavení Britů v oblasti Středozemního moře bylo neudržitelné. Jervis se se svou flotilou umístil u mysu svatého Vincenta, aby zabránil Španělům v plavbě na sever a Horatio Nelson dohlížel na evakuaci Elby.[30][31] Po evakuaci se Nelson na palubě HMS Minerve vydal k Gibraltaru. Když se dozvěděl, že se španělské flotile několik dní zpět podařilo proplout, vydal se 11. února setkat se s Jervisem.[32] Španělská flotila, kterou východní větry vychýlily z kurzu, se té noci blížila ke Cádizu.[31] Tma a hustá mlha Nelsonovi umožnily proklouznout, aniž by byl spatřen nepřítelem a připojit se následně 13. února k Jervisovi.[33] Jervisova flotila byla mezitím 5. února posílena pěti loděmi z Británie pod vedením kontradmirála Williama Parkera, což znamenalo, že měl k dispozici 15 řadových lodí.[34]

Dalšího rána rozdělil své lodě do dvou sloupců a na palubě Victory pronesl motivující řeč o tom, jak je vítězství pro Anglii důležité. Nebyl si však vědom toho, jak velkému loďstvu čelí a okolo sedmé hodiny ranní pak dostal zprávu, že pět španělských bojových lodí míří na jihovýchod.[29] Okolo deváté hodiny pak první z lodí již byly vidět z vrcholku stěžně, a k jedenácté hodině vydal rozkaz zaujmout pozici k boji.[35] Když byly Robertu Calderovy na dohled všechny lodě, tak Jervisovi předával zprávu o jejich počtu, ale když došel k číslu dvacet sedm, Jervis prý odpověděl: „Dost, sire. Kostky jsou vrženy a jestli je tam padesát lodí, tak jimi propluji.“[36] Španělé však byli zaskočení, neboť pluli rozdělení do dvou divizí s mezerou mezi sebou, kterou se Jervis chystal využít.[29] V lodním deníku je zaznamenáno, jak Victory zastavila španělskou divizi a zasáhla lodě vpředu i vzadu, zatímco Jervisovy soukromé memoáry říkají, že výstřel z Victory vyděsil španělskou loď Principe de Asturias natolik, že „stáhla ráhna lodě, uprchla z bitvy a už se nevrátila.“[37]

Jervis si uvědomil, že hlavní část nepřátelské flotily může nyní proplout za zádí a znovu se spojit, a proto nařídil svým lodím změnit kurz, ale sir Charles Thompson, který vedl zadní divizi, mu nevyhověl. Zbytek lodí pak zůstal v rozpacích, zda vyhovět admirálovu signálu, anebo uposlechnout velitele jednotky. První, kdo uposlechl admirálův rozkaz a zaútočil byl Nelson, který byl převelen na HMS Captain, další lodě pak následovaly jeho příkladu.[38][39] Nejen, že Britská flotila dosáhla svého cíle zabránit Španělům připojit se v průlivu k jejich francouzským a holandským spojencům, ale také se jí podařilo zajmout čtyři lodě.[39] Na palubě těchto čtyřech lodí zemřelo 261 námořníků a 342 jich bylo zraněno, což bylo více než úplný součet Britských obětí této bitvy, tedy 73 mrtvých a 327 zraněných.[40] Na Victory došlo pouze k jednomu úmrtí, a to dělovou koulí, která sice těsně minula Jervise, ale připravila o hlavu námořníka stojícího poblíž.[39]

Rekonstrukce

Po návratu do Anglie prošla Victory prohlídkou plavební způsobilosti, kde byly odhaleny zásadní problémy v jejím záďovém dřevu. Byla prohlášena nezpůsobilou aktivní služby a zakotvena v loděnici v Chathamu. Dlouhá služba (od roku 1778 do roku 1798, kdy se Victory zúčastnila tří velkých bitev a několika menších) se podepsala na jejím stavu, a proto bylo v prosinci 1798 rozhodnuto, že bude přestavěna na nemocniční loď pro zraněné francouzské a španělské válečné zajatce.[17][41]

„Také jsem si všiml, že loď je na zádi velmi slabá, příčníky mezi spodní a střední palubou se velmi prohýbají.“

Námořní architekt sir Robert Seppings, popisující závady na palubě Victory, září 1796.

Nicméně, 8. října 1799 přišli Britové o HMS Impregnable, řadovou loď I. třídy, poté, co při zpáteční cestě do Portsmouth po doprovodu konvoje do Lisabonu, najela v Chichesteru na mělčinu.[41] Nepodařilo se jí dostat zpět na hladinu, a proto byla rozebrána. V pozici bez trojpalubní řadové lodě se britská admiralita rozhodla opravit Victory. Práce začaly v roce 1800, ale s tím, jak postupovaly, se nacházelo více a více defektů, až se opravy změnily ve velmi rozsáhlou rekonstrukci.[41] Původní odhad nákladů se z 23,5 tisíce liber (zhruba 640 tisíc korun) vyšplhal až na celkovou cenu přes 70 tisíc liber (zhruba 1,9 milionu korun).[10] Byly přidány střílny, počet tedy navýšen ze sta na sto čtyři, sklad střelného prachu byl obložen měděnými plechy. Otevřené galerie na zádi byly odstraněny,[42] její galionová figura a stěžně nahrazeny a dosavadní okrový nátěr nahrazen žluto-černým, který můžeme vidět dnes. Její střílny byly původně žluté, aby ladily s trupem lodi, ale později byly přemalovány na černo, z čehož vznikl vzor později nazývaný „Nelsonova šachovnice“. V dekádě po bitvě u Trafalgaru byl tento vzor u lodí královského námořnictva velmi populární.[43][44] Práce na Victory byly dokončeny v dubnu 1803 a loď se s novým kapitánem Samuelem Suttonem vydala do přístavu Portsmouth.[17][45]

Viceadmirál Horatio Nelson vztyčil nad Victory svou vlajku dvakrát.

Nelson a Trafalgar

Viceadmirál Nelson vyvěsil svou vlajku na Victory 18. května 1803, kdy byla opět zařazena do válečné floty. Jako vlajkového kapitána si zvolil Samuela Suttona.[17] V Depeších a dopisech viceadmirála lorda Nelsona (svazek 5, strana 68) se píše: „v pátek 20. května ráno... Nelson ... vstoupil na palubu. V sobotu 21. (tj. odpoledne 20.) zvedli kotvy. Vypluli ze Spitheadu ... když se připojila loď H.M.Ship Amphion a pokračovala na moře společně s námi“ – z lodního deníku Victory. Victory měla rozkaz setkat se s Cornwallisem u Brestu, ale ani po dni hledání se jí nepodařilo ho najít. Nelson, v úzkosti dosáhnout Středozemního moře včas, se u Ushantu rozhodl přelodit na HMS Amphion. V Depeších a dopisech (viz výše) se na straně 71 se píše: „Úterý 24. května (tj. 23. května odpoledne) zastavili v driftu v 7:40, spušteny čluny. Admirál přesunul svou vlajku na Amphion. V 7:50 vstoupil lord Nelson na palubu Amphionu, vztyčil vlajku a vyplul – lodní deník.“

28. května zajal kapitán Sutton francouzskou loď Ambuscade o 32 dělech mířící do Rochefortu.[46] Victory se připojila zpět k lordu Nelsonovi u Toulonu, kde si 31. července vyměnil kapitán Sutton velení s kapitánem Amphionu Thomasem Mastermanem Hardym a Nelson tedy opět vyzdvihl nad Victory svou vlajku.[47]

Victory proplouvala 4. dubna 1805 okolo ostrova Toro poblíž Mallorcy, kdy HMS Phoebe přivezla novinu, že francouzská flotila pod vedením Pierra-Charlese Villeneuva uprchla z Toulonu. Zatímco Nelson směřoval k Sicílii, aby viděl, jestli Francouzi míří do Egypta, Villeneuve vjížděl do Cádizu spojit se se španělskou flotilou.[48] 9. května se pak k Nelsonovi dostala z HMS Orpheus zpráva, že Villneuve opustil Cádiz již před měsícem. Britská flotila doplnila zásoby v zátoce Lagos v Portugalsku a 11. května vyplula s deseti loděmi a třemi fregatami na západ, aby pronásledovala spojenou francouzsko-španělskou flotilu čítající 17 lodí.[49] Načež dorazili do Západní Indie, jen aby zjistili, že je nepřítel již zpět na cestě do Evropy, kde na ně už v Boulogne čekal Napoleon Bonaparte se svou invazní jednotkou.[50]

Dne 22. července nedaleko města Ferrol se francouzsko-španělská flotila utkala v mlze s eskadrou admirála sira Roberta Caldera, bitva u mysu Finisterre však skončila nerozhodně a flotila se pak uchýlila do Viga a Ferrolu.[51] Calder se 14. srpna připojil k flotile admirála Williama Cornwallise u Ushantu,[52] Nelson ho pak následoval o den později. Nelson pokračoval na Victory do Anglie, a zanechal proto svou středomořskou flotilu Cornwallisovi,[53] který oddělil dvacet ze svých třiceti tří řadových lodí a poslal je pod Calderovým velením najít spojenou flotilu ve Ferrolu. Dne 19. srpna přišla znepokojivá zpráva, že nepřítel odtud vyplul, po níž ovšem následovala úleva, když o dva dny později dorazil do Cádizu. V sobotu 28. září večer se lord Nelson v tichosti, aby se o jeho přítomnosti nevědělo, připojil k flotile lorda Collingwooda u Cádizu.[54]

Bitva u Trafalgaru

Bitva u Trafalgaru, J. M. W. Turner (1822-1824)

Celý článek: Bitva u Trafalgaru (1805)

Poté, co se Villeneuveovi donesla zpráva, že bude zbaven velení, vyplul 19. října na moře a když poslední loď okolo poledne následujícího dne opustila přístav, zadal kurz směr Středozemní moře.[55] Britské fregaty měly rozkaz sledovat pozici nepřítelovy flotily, když však byly okolo sedmé hodiny večerní spatřeny, byl vydán rozkaz zaujmout bojovou pozici.[56] Nad ránem 21. října hlavní flotila britského loďstva, která byla mimo dohled plující asi 16 km paralelně od boje, změnila kurz směrem k bitvě.[57] Nelson už měl ale představu o taktice: prorazit nepřátelskou linii asi dvě nebo tři lodě před jejich vrchním velitelem ve středu a dosáhnout vítězství dříve, než jim mohla přijít pomoc.[58] V šest hodin ráno vydal Nelson rozkaz utvořit dva sloupce.

Kvůli silnému větru to šlo pomalu a více než šest hodin se obě kolony britských lodí pomalu přibližovaly k francouzské linii, než HMS Royal Sovereign, vedoucí kolonu v závětří, mohla zahájit palbu na loď Fougueux. O přibližně třicet minut později Victory prolomila linii mezi francouzskou vlajkovou lodí Bucentaure s 80 děly a lodí Redoutable se 74 děly a vypálila ze svých děl tak blízko, že plameny z děl ožehly okna francouzské vlajkové lodi dříve, než dorazila tlaková vlna a dělové koule. Děla Victory na levoboku vypálila ničivou palbu, která zasáhla Bucentaure a vyrazila do lodi díru popsanou jako „dost velkou na to, aby jí projel kočár se čtyřmi koňmi.“ Smršť dělových koulí a střel vyřadila děla Bucentaure a rozmetala její posádku, přičemž během několika vteřin zabila a zranila přibližně 300 až 450 mužů z celkové posádky o téměř 800 mužích a vyřadila francouzskou vlajkovou loď z provozu.[59][60][61] Ve tři čtvrtě na jednu byl Nelson postřelen, osudná kulka z muškety mu pronikla do levého ramene a zarazila se mu do páteře.[62] Zemřel o půl páté.[63] Na čtvrté palubě Victory se odehrávalo takové zabíjení, že se posádka Redoutable pokusila nalodit, ale jejich snaha byla zmařena příchodem Eliaba Harveyho na HMS Temeraire, jejíž bok francouzskou loď zničil. [64]Poslední Nelsonův rozkaz zněl, aby flotila zakotvila, ale viceadmirál Cuthbert Collingwood jej zrušil.[65] Na palubě Victory při bitvě zemřelo 57 námořníků a 102 jich bylo zraněno.[66] Victory byla v bitvě těžce poškozena a nebyla schopna samostatného pohybu. HMS Neptune ji proto odtáhla na opravu do Gibraltaru.[67] Victory pak převezla Nelsonovo tělo do Anglie, kde byl po uložení v Greenwichi 9. ledna 1806 pohřben v katedrále svatého Pavla.[68]

Po Trafalgaru

Po bitvě u Trafalgaru zůstala loď v aktivní službě až do roku 1812, kdy byla zakotvena v Portsmouth, kde dále sloužila jako plovoucí sklad. V letech 1889–1904 sloužila jako stacionární školní loď pro výcvik námořních signalistů. Odstavená loď poté již jen chátrala. Roku 1921 byla zahájena kampaň na její záchranu a britská vláda nakonec souhlasila s rekonstrukcí Victory do stavu, v jakém se účastnila své nejslavnější bitvy.

V lednu 1922 byla zatažena do suchého doku, aby mohla být restaurována. Již v této době patřila mezi nejstarší existující lodě, majíc již za sebou od spuštění na vodu 157 let. Roku 1928 mohl král Jiří V. slavnostně odhalit Victory v její plné kráse. Obnovovací práce dále pokračovaly pod dohledem Society for Nautical Research (která byla i za kampaní, jež vedla k záchraně lodi).

V roce 1941 způsobily bomby svržené Luftwaffe na Londýn poškození trupu Victory, jež se nacházela v suchém doku. Zatímco německá propaganda tvrdila, že loď byla zcela zničena, britská admiralita tuto zprávu popřela.

Plavidlo funguje jako námořní muzeum a zároveň je stále vedena jako válečná loď v aktivní službě. Je vlajkovou lodí Prvního námořního lorda. Dnešní vzhled lodi však neodpovídá stavu u Trafalgaru zcela přesně, např. z estetických důvodů bylo ponecháno nízké zábradlí místo vyššího a plného pažení (barricade) na příďové i záďové palubě, které loď získala během rozsáhlých oprav v letech 1800–1803.

Victory prochází patnáctiletým restaurátorským programem. Roku 2021 byly sejmuty stožáry. Práce na trupu byly zahájeny roku 2022, přičemž se ukázalo, že plavidlo je v mnohem horším stavu, než se předpokládalo. Poškození je nejrozsáhlejší na pravoboku.[69]

Galerie

  • Malba bitvy o Trafalgar s lodí Victory (J. M. W. Turner, 1822)
    Malba bitvy o Trafalgar s lodí Victory
    (J. M. W. Turner, 1822)
  • HMS Victory (1884)
    HMS Victory
    (1884)
  • HMS Victory (1900)
    HMS Victory
    (1900)
  • HMS Victory bok lodě (2005)
    HMS Victory
    bok lodě (2005)
  • HMS Victory záď lodě (2005)
    HMS Victory
    záď lodě (2005)
  • HMS Victory detail přídě (2005)
    HMS Victory
    detail přídě (2005)
  • HMS Victory detail dělových střílen (2005)
    HMS Victory
    detail dělových střílen (2005)

Admirálové, kteří vztyčili na HMS Victory svou vlajku

Seznam admirálů
AdmirálOdDo
Admirál Augustus Keppel16. květen 177828. říjen 1778
Admirál sir Charles Hardy19. březen 177914. květen 1780
Admirál sir Francis Geary24. květen 178028. srpen 1780
Kontradmirál Francis William Drake26. září 178029. prosinec 1780
Viceadmirál sir Hyde Parker20. březen 178131. květen 1781
Komodor John ElliottČerven 1781Srpen 1781
Kontradmirál Richard Kempenfelt10. září 178111. březen 1782
Admirál Richard Howe20. duben 178214. listopad 1782
Admirál Richard HoweČervenec 1790Srpen 1790
Admirál Samuel HoodSrpen 1790Srpen 1791
Kontradmirál sir Hyde Parker6. únor 1793Květen 1793
Admirál Samuel Hood6. květen 179315. prosinec 1794
Kontradmirál Robert Mann8. červenec 179527. září 1795
Viceadmirál Robert LinzeeŘíjen 1795Listopad 1795
Admirál sir John Jervis3. prosinec 179530. březen 1797
Viceadmirál Horatio Nelson8. květen 180321. říjen 1805
Admirál sir James Saumarez18. březen 18089. prosinec 1808
Admirál sir Graham MooreProsinec 180823. leden 1809
Admirál sir James Saumarez8. duben 1809Prosinec 1809
Admirál sir James Saumarez11. březen 18103. prosinec 1810
Kontradmirál sir Joseph Sydney YorkeProsinec 1810Březen 1811
Admirál sir James Saumarez2. duben 181125. prosinec 1811
Admirál sir James Saumarez14. duben 181215. říjen 1812
Vyřazena do zálohy (In Ordinary - mimo provoz)18. prosinec 181231. leden 1824
Komisař sir Michael Seymour1824
Admirál sir Robert Stopford30. duben 182721. říjen 1831
Vlajková loď admirála přístavu (Port Admiral)
Kontradmirál sir Frederick Lewis Maitland1832
Kontradmirál Duncombe Pleydell-Bouverie1837
Kontradmirál Hyde Parker1842
Admirál sir Charles Ogle20. březen 184819. prosinec 1848
Admirál sir Thomas Capel20. prosinec 184819. prosinec 1851
Admirál sir Thomas Briggs20. prosinec 185119. březen 1853
Viceadmirál sir Thomas Cochrane20. březen 185419. březen 1856
Viceadmirál sir George Francis Seymour20. březen 185619. březen 1859
Admirál sir William Bowles20. březen 185919. březen 1860
Viceadmirál sir Henry Bruce20. březen 186019 December 1864
Viceadmirál sir Michael Seymour20 December 186419. březen 1866
Viceadmirál sir Thomas Pasley20. březen 186620. březen 1869
Převoz pro HMS Duke of Wellington20. prosinec 18691. září 1891
Admirál Richard Meade, 4. hrabě z Clanwilliamu1. srpen 189117. září 1894
Admirál sir Nowell Salmon18. září 189431. srpen 1897
Admirál sir Michael Culme-Seymour1. září 189717. září 1900
Admirál sir Charles Hotham18. září 190030. září 1903
Admirál sir John Arbuthnot Fisher1. říjen 190318. březen 1904
Vlajka admirála přístavu (Port Admiral) přesunuta na HMS Hercules

a 1. února 1905 na Firequeen

Admirál sir Archibald Douglas18. březen 19051. březen 1907
Admirál sir Day Bosanquet2. březen 190717. březen 1908
Admirál sir Arthur Fanshawe18. březen 190830. duben 1910
Admirál sir Assheton Curzon-Howe1. květen 191017. březen 1911
Admirál sir Arthur Moore18. březen 191131. červenec 1912
Admirál flotily sir Hedworth Meux1. srpen 191217. únor 1916
Admirál čestný sir Stanley Colville18. únor 191617. duben 1919
Admirál sir Cecil Burney18. duben 191917. červen 1920
Admirál čestný sir Somerset Gough-Calthorpe18. červen 192031. květen 1923
Admirál sir Sydney Fremantle1. červen 19231. duben 1926
Admirál sir Osmond Brock18. květen 192630. duben 1929
Admirál flotily sir Roger Keyes1. květen 192917. červen 1931
Admirál sir Arthur Waistell18. červen 193117. únor 1934
Admirál flotily sir John Kelly18. únor 193131. srpen 1936
Admirál flotily William Henry Dudley Boyle18. srpen 193730. červen 1939
Admirál sir William James1. červenec 193930. září 1942
Admirál sir Charles Little1. říjen 194228. září 1945
Admirál sir Geoffrey Layton29. září 194529. červen 1947
Admirál Bruce Fraser30. červen 194718. duben 1949
Admirál flotily sir Algernon Willis19. duben 194917. říjen 1950
Admirál flotily sir Arthur Power18. říjen 195017. říjen 1952
Admirál sir John Edelsten18. říjen 195217. říjen 1954
Admirál flotily sir George Creasy18. říjen 195417. červenec 1957
Admirál sir Guy Grantham18. červenec 195717. červenec 1959
Admirál sir Manley Power18. červenec 195917. leden 1962
Admirál sir Alexander Bingley18. leden 196217. leden 1963
Admirál sir Wilfrid Woods18. leden 19639. září 1965
Admirál sir Varyl Begg10. září 19659. červen 1966
Admirál sir Frank Hopkins10. červen 196630. říjen 1967
Admirál sir John Frewen31. říjen 196727. únor 1970
Admirál sir Horace Law28. únor 197028. únor 1972
Admirál sir Andrew Lewis29. únor 197229. červen 1974
Admirál sir Derek Empson30. červen 197430. říjen 1975
Admirál sir Terence Lewin31. říjen 197530. říjen 1976
Admirál sir David Williams31. říjen 197630. říjen 1978
Admirál sir Richard Clayton31. říjen 197830. červen 1981
Admirál sir James Eberle1. červenec 198131. prosinec 1983
Admirál sir Desmond Cassidi1. leden 198330. říjen 1984
Admirál sir Peter Stanford31. říjen 198430. říjen 1987
Admirál sir John „Sandy“ Woodward31. říjen 198730. říjen 1989
Admirál sir Jeremy Black31. říjen 198930. březen 1991
Admirál sir John Kerr31. březen 199130. březen 1993
Admirál sir Michael Layard31. březen 199330. březen 1994
Admirál sir Michael Boyce31. březen 199430. březen 1997
Admirál sir John Brigstocke31. březen 199718. leden 2000
Viceadmirál sir Peter Spencer19. leden 200028. leden 2003
Viceadmirál sir James Burnell-Nugent29. leden 200325. říjen 2005
Viceadmirál sir Adrian Johns25. říjen 200515. červenec 2008
Viceadmirál sir Alan Massey15. červenec 200819. červenec 2010
Viceadmirál sir Charles Montgomery19. červenec 20109. říjen 2012
Admirál sir Mark Stanhope9. říjen 20129. duben 2013
Admirál sir George Zambellas9. duben 20138. duben 2016
Admirál sir Philip Jones8. duben 201619. červen 2019
Admirál sir Tony Radakin19. červen 20198. listopad 2021
Admirál sir Ben Key8. listopad 2021Současnost

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku HMS Victory na anglické Wikipedii.

  1. ↑ HMS Victory handed to First Sea Lord in Portsmouth. BBC [online]. 2012-10-10 [cit. 2015-12-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ↑ MCKAY, John. The 100-gun ship Victory. London: [s.n.] Dostupné online. ISBN 978-1-84486-223-8, ISBN 1-84486-223-2. OCLC 852808317 S. 9. 
  3. ↑ CHRISTOPHER, John. The HMS Victory story. Stroud: The History Press Dostupné online. ISBN 978-0-7524-8510-2, ISBN 0-7524-8510-5. OCLC 867317312 S. 16. 
  4. ↑ CHRISTOPHER, John. The HMS Victory story. Stroud: The History Press 1 online resource s. Dostupné online. ISBN 978-0-7524-8510-2, ISBN 0-7524-8510-5. OCLC 867317312 S. 15–16. 
  5. ↑ EASTLAND, Jonathan. HMS Victory : first rate 1765. Barnsley, Sth Yorks.: Seaforth Pub 128 pages s. Dostupné online. ISBN 978-1-84832-094-9, ISBN 1-84832-094-9. OCLC 779612418 S. 13. 
  6. ↑ Victory, HMS. MIT Museum [online]. [cit. 2022-11-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. ↑ CHRISTOPHER, John. The HMS Victory story. Stroud: The History Press Dostupné online. ISBN 978-0-7524-8510-2, ISBN 0-7524-8510-5. OCLC 867317312 S. 17–20. 
  8. ↑ The Trafalgar companion. Oxford: Osprey 224 pages s. Dostupné online. ISBN 1-84176-835-9, ISBN 978-1-84176-835-9. OCLC 60320690 S. 145. 
  9. ↑ RASOR, Eugene L. English/British naval history to 1815 : a guide to the literature. Westport, Conn.: Praeger 875 s. Dostupné online. ISBN 978-0-313-07311-3, ISBN 0-313-07311-2. OCLC 501947519 S. 129. 
  10. ↑ a b "Service Life". HMS-Victory. Archived from the original[nedostupný zdroj] on 1 February 2021. Retrieved 1 October 2013.
  11. ↑ a b CHRISTOPHER, John. The HMS Victory story. Stroud: The History Press Dostupné online. ISBN 978-0-7524-8510-2, ISBN 0-7524-8510-5. OCLC 867317312 S. 19. 
  12. ↑ a b EASTLAND, Jonathan. HMS Victory : first rate 1765. Barnsley, Sth Yorks.: Seaforth Pub 128 s. Dostupné online. ISBN 978-1-84832-094-9, ISBN 1-84832-094-9. OCLC 779612418 S. 39. 
  13. ↑ a b www.hms-victory.com [online]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-05-01. 
  14. ↑ EASTLAND, Jonathan. HMS Victory : first rate 1765. Barnsley, Sth Yorks.: Seaforth Pub 128 s. Dostupné online. ISBN 978-1-84832-094-9, ISBN 1-84832-094-9. OCLC 779612418 S. 15–16. 
  15. ↑ CHRISTOPHER, John. The HMS Victory story. Stroud: The History Press Dostupné online. ISBN 978-0-7524-8510-2, ISBN 0-7524-8510-5. OCLC 867317312 S. 20–21. 
  16. ↑ CHRISTOPHER, John. The HMS Victory story. Stroud: The History Press Dostupné online. ISBN 978-0-7524-8510-2, ISBN 0-7524-8510-5. OCLC 867317312 S. 21. 
  17. ↑ a b c d e f WINFIELD, Rif. British warships in the age of sail, 1714-1792 : design, construction, careers and fates. St. Paul, Minn.: Seaforth Pub. / MBI Pub. Co 384 s. Dostupné online. ISBN 978-1-84415-700-6, ISBN 1-84415-700-8. OCLC 216617748 S. 6. 
  18. ↑ KENNEDY, Maev. How HMS Victory nearly never made it to the Battle of Trafalgar. The Guardian.. Retrieved 22 February 2015.. 
  19. ↑ EASTLAND, Jonathan. HMS Victory : first rate 1765. Barnsley, Sth Yorks.: Seaforth Pub 128 s. Dostupné online. ISBN 978-1-84832-094-9, ISBN 1-84832-094-9. OCLC 779612418 S. 40–42. 
  20. ↑ a b CHRISTOPHER, John. The HMS Victory story. Stroud: The History Press Dostupné online. ISBN 978-0-7524-8510-2, ISBN 0-7524-8510-5. OCLC 867317312 S. 20. 
  21. ↑ WINFIELD, Rif. First rate : the greatest warships of the age of sail. Barnsley: [s.n.] Dostupné online. ISBN 978-1-4738-1425-7, ISBN 1-4738-1425-1. OCLC 890795946 S. 65–68. 
  22. ↑ DULL, Jonathan R. The age of the ship of the line : the British & French navies, 1650-1815. Barnsley [England]: Seaforth Pub 250 s. Dostupné online. ISBN 978-1-84832-549-4, ISBN 1-84832-549-5. OCLC 701733855 S. 101. 
  23. ↑ RODGER, N. A. M. The command of the ocean : a naval history of Britain 1649-1815. 1st Penguin ed in this format. vyd. London: Penguin 907 s. Dostupné online. ISBN 978-0-14-102690-9, ISBN 0-14-102690-1. OCLC 966377780 S. 336–337. 
  24. ↑ a b c CHRISTOPHER, John. The HMS Victory story. Stroud: The History Press Dostupné online. ISBN 978-0-7524-8510-2, ISBN 0-7524-8510-5. OCLC 867317312 S. 38. 
  25. ↑ a b c CHRISTOPHER, John. The HMS Victory story. Stroud: The History Press Dostupné online. ISBN 978-0-7524-8510-2, ISBN 0-7524-8510-5. OCLC 867317312 S. 42. 
  26. ↑ "Armament[nedostupný zdroj]". HMS-Victory. Retrieved 1 October 2013.
  27. ↑ Sayer, Capt Frederick The history of Gibraltar and of its political relation to events in Europe ... pp. 398–403. Saunders, Otley & Co., 1862 ^
  28. ↑ Wharton, Capt. W. J. L. A short history of HMS Victory pp. 12–15. Griffin & Co, 1884
  29. ↑ a b c WILLIS, Sam. In the hour of victory : the Royal Navy at war in the age of Nelson. London: Atlantic 396 s. Dostupné online. ISBN 978-0-85789-570-7, ISBN 0-85789-570-2. OCLC 815364838 S. 91. 
  30. ↑ WILSON, Ben. Empire of the deep : the rise and fall of the British Navy. London: [s.n.] 692 s. Dostupné online. ISBN 978-0-297-86408-0, ISBN 0-297-86408-4. OCLC 832602630 S. 399. 
  31. ↑ a b WILLIS, Sam. In the hour of victory : the Royal Navy at war in the age of Nelson. London: Atlantic 396 pages s. Dostupné online. ISBN 978-0-85789-570-7, ISBN 0-85789-570-2. OCLC 815364838 S. 90. 
  32. ↑ VINCENT, Edgar. Nelson : love & fame. New Haven: Yale University Press 640 s. Dostupné online. ISBN 978-0-300-12784-3, ISBN 0-300-12784-7. OCLC 191934386 S. 180. 
  33. ↑ WILLIS, Sam. In the hour of victory : the Royal Navy at war in the age of Nelson. London: Atlantic 396 s. Dostupné online. ISBN 978-0-85789-570-7, ISBN 0-85789-570-2. OCLC 815364838 S. 102. 
  34. ↑ VINCENT, Edgar. Nelson : love & fame. New Haven: Yale University Press 640 s. Dostupné online. ISBN 978-0-300-12784-3, ISBN 0-300-12784-7. OCLC 191934386 S. 163. 
  35. ↑ EASTLAND, Jonathan. HMS Victory : first rate 1765. Barnsley, Sth Yorks.: Seaforth Pub 128 s. Dostupné online. ISBN 978-1-84832-094-9, ISBN 1-84832-094-9. OCLC 779612418 S. 19. 
  36. ↑ WILLIS, Sam. In the hour of victory : the Royal Navy at war in the age of Nelson. London: Atlantic 396 s. Dostupné online. ISBN 978-0-85789-570-7, ISBN 0-85789-570-2. OCLC 815364838 S. 102–103. 
  37. ↑ EASTLAND, Jonathan. HMS Victory : first rate 1765. Barnsley, Sth Yorks.: Seaforth Pub 128 s. Dostupné online. ISBN 978-1-84832-094-9, ISBN 1-84832-094-9. OCLC 779612418 S. 19–20. 
  38. ↑ WILLIS, Sam. In the hour of victory : the Royal Navy at war in the age of Nelson. London: Atlantic 396 s. Dostupné online. ISBN 978-0-85789-570-7, ISBN 0-85789-570-2. OCLC 815364838 S. 92–93. 
  39. ↑ a b c EASTLAND, Jonathan. HMS Victory : first rate 1765. Barnsley, Sth Yorks.: Seaforth Pub 128 s. Dostupné online. ISBN 978-1-84832-094-9, ISBN 1-84832-094-9. OCLC 779612418 S. 20. 
  40. ↑ WILLIS, Sam. In the hour of victory : the Royal Navy at war in the age of Nelson. London: Atlantic 396 s. Dostupné online. ISBN 978-0-85789-570-7, ISBN 0-85789-570-2. OCLC 815364838 S. 104–105, 109. 
  41. ↑ a b c CHRISTOPHER, John. The HMS Victory story. Stroud: The History Press Dostupné online. ISBN 978-0-7524-8510-2, ISBN 0-7524-8510-5. OCLC 867317312 S. 43. 
  42. ↑ Goodwin, Peter (1998). "The Influence of Iron in Ship Construction: 1660 to 1830". The Mariner's Mirror. Portsmouth, United Kingdom: Society for Nautical Research. 84 (1): 35. doi:10.1080/00253359.1998.10656674
  43. ↑ CHRISTOPHER, John. The HMS Victory story. Stroud: The History Press Dostupné online. ISBN 978-0-7524-8510-2, ISBN 0-7524-8510-5. OCLC 867317312 S. 43–44. 
  44. ↑ Goodwin, Peter G. (2013). "The Application and Scheme of Paintworks in British Men-of-War in the Late Eighteenth and Early Nineteenth Centuries". The Mariner's Mirror. Portsmouth, United Kingdom: Society for Nautical Research. 99 (3): 291. doi:10.1080/00253359.2013.815993. S2CID 162165859.
  45. ↑ CHRISTOPHER, John. The HMS Victory story. Stroud: The History Press Dostupné online. ISBN 978-0-7524-8510-2, ISBN 0-7524-8510-5. OCLC 867317312 S. 85. 
  46. ↑ WINFIELD, Rif. British warships of the age of sail, 1793-1817. Barnsley: Seaforth Dostupné online. ISBN 978-1-84415-717-4, ISBN 1-84415-717-2. OCLC 421815211 S. 194. 
  47. ↑ STILWELL, Alexander. The Trafalgar companion. Oxford: Osprey 224 s. Dostupné online. ISBN 1-84176-835-9, ISBN 978-1-84176-835-9. OCLC 60320690 S. 149. 
  48. ↑ BEST, Nicholas. Trafalgar : the untold story of the greatest sea battle in history. London: Weidenfeld & Nicolson 352 s. Dostupné online. ISBN 0-297-84622-1, ISBN 978-0-297-84622-2. OCLC 58998863 S. 109–110. 
  49. ↑ BEST, Nicholas. Trafalgar : the untold story of the greatest sea battle in history. London: Weidenfeld & Nicolson 352 s. Dostupné online. ISBN 0-297-84622-1, ISBN 978-0-297-84622-2. OCLC 58998863 S. 115–116. 
  50. ↑ BEST, Nicholas. Trafalgar : the untold story of the greatest sea battle in history. London: Weidenfeld & Nicolson 352 s. Dostupné online. ISBN 0-297-84622-1, ISBN 978-0-297-84622-2. OCLC 58998863 S. 121. 
  51. ↑ BEST, Nicholas. Trafalgar : the untold story of the greatest sea battle in history. London: Weidenfeld & Nicolson 352 s. Dostupné online. ISBN 0-297-84622-1, ISBN 978-0-297-84622-2. OCLC 58998863 S. 135–137. 
  52. ↑ BEST, Nicholas. Trafalgar : the untold story of the greatest sea battle in history. London: Weidenfeld & Nicolson 352 s. Dostupné online. ISBN 0-297-84622-1, ISBN 978-0-297-84622-2. OCLC 58998863 S. 143–144. 
  53. ↑ BEST, Nicholas. Trafalgar : the untold story of the greatest sea battle in history. London: Weidenfeld & Nicolson 352 s. Dostupné online. ISBN 0-297-84622-1, ISBN 978-0-297-84622-2. OCLC 58998863 S. 144. 
  54. ↑ BEST, Nicholas. Trafalgar : the untold story of the greatest sea battle in history. London: Weidenfeld & Nicolson 352 s. Dostupné online. ISBN 0-297-84622-1, ISBN 978-0-297-84622-2. OCLC 58998863 S. 169–170. 
  55. ↑ BEST, Nicholas. Trafalgar : the untold story of the greatest sea battle in history. London: Weidenfeld & Nicolson 352 s. Dostupné online. ISBN 0-297-84622-1, ISBN 978-0-297-84622-2. OCLC 58998863 S. 189,192. 
  56. ↑ BEST, Nicholas. Trafalgar : the untold story of the greatest sea battle in history. London: Weidenfeld & Nicolson 352 s. Dostupné online. ISBN 0-297-84622-1, ISBN 978-0-297-84622-2. OCLC 58998863 S. 199. 
  57. ↑ BEST, Nicholas. Trafalgar : the untold story of the greatest sea battle in history. London: Weidenfeld & Nicolson 352 s. Dostupné online. ISBN 0-297-84622-1, ISBN 978-0-297-84622-2. OCLC 58998863 S. 206. 
  58. ↑ BEST, Nicholas. Trafalgar : the untold story of the greatest sea battle in history. London: Weidenfeld & Nicolson 352 s. Dostupné online. ISBN 0-297-84622-1, ISBN 978-0-297-84622-2. OCLC 58998863 S. 154. 
  59. ↑ Napoleonic Wars: Battle of Trafalgar 1805 DOCUMENTARY, retrieved 4 April 2022
  60. ↑ HMS Victory - The Original Fast Battleship, retrieved 4 April 2022
  61. ↑ STILWELL, Alexander. The Trafalgar companion. Oxford: Osprey 224 s. Dostupné online. ISBN 1-84176-835-9, ISBN 978-1-84176-835-9. OCLC 60320690 S. 178–179. 
  62. ↑ STILWELL, Alexander. The Trafalgar companion. Oxford: Osprey 224 s. Dostupné online. ISBN 1-84176-835-9, ISBN 978-1-84176-835-9. OCLC 60320690 S. 181. 
  63. ↑ BEST, Nicholas. Trafalgar : the untold story of the greatest sea battle in history. London: Weidenfeld & Nicolson 352 s. Dostupné online. ISBN 0-297-84622-1, ISBN 978-0-297-84622-2. OCLC 58998863 S. 285. 
  64. ↑ WARWICK, Peter. Voices from the Battle of Trafalgar. Newton Abbot [England]: David & Charles 320 s. Dostupné online. ISBN 0-7153-2000-9, ISBN 978-0-7153-2000-6. OCLC 60320291 S. 200–201. 
  65. ↑ BEST, Nicholas. Trafalgar : the untold story of the greatest sea battle in history. London: Weidenfeld & Nicolson 352 s. Dostupné online. ISBN 0-297-84622-1, ISBN 978-0-297-84622-2. OCLC 58998863 S. 295. 
  66. ↑ STILWELL, Alexander. The Trafalgar companion. Oxford: Osprey 224 s. Dostupné online. ISBN 1-84176-835-9, ISBN 978-1-84176-835-9. OCLC 60320690 S. 159. 
  67. ↑ CHRISTOPHER, John. The HMS Victory story. Stroud: The History Press Dostupné online. ISBN 978-0-7524-8510-2, ISBN 0-7524-8510-5. OCLC 867317312 S. 99–100. 
  68. ↑ CHRISTOPHER, John. The HMS Victory story. Stroud: The History Press Dostupné online. ISBN 978-0-7524-8510-2, ISBN 0-7524-8510-5. OCLC 867317312 S. 101–104. 
  69. ↑ HMS Victory £45m restoration in nick of time as experts find wood ‘turned to compost’ [online]. Royal Navy, rev. 2023-10-20 [cit. 2023-10-20]. Dostupné online. (anglicky) 

Související články

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Victory1.jpg
Autor: unknown, Licence: CC BY-SA 3.0
HMSVictory.jpg
Autor: Ballista, Licence: CC BY-SA 3.0
HMS Victory in drydock at Portsmouth Historic Dockyard.
HMS Victory - bow.jpg
Autor: Jamie Campbell from Emsworth (nr Portsmouth), U.K, Licence: CC BY 2.0
Bow view of HMS Victory (1765).
HMS Victory cannon.jpg
Autor: Bill Tyne, Licence: CC BY-SA 2.0
HMS Victory
Victory (5694029749).jpg
Autor: Tony Hisgett from Birmingham, UK, Licence: CC BY 2.0
Victory
Turner, The Battle of Trafalgar (1822).jpg
The painting combines events from several times during the battle. Nelson's famous signal "England expects..." flies from the Victory (11:50); the top-mizzenmast falls (13:00); the Achille is on fire in the background (late afternoon) and the Redoutable sinks in the foreground (following day). Turner shows the Victory flying her signal flags from the main-mast, although in actuality they would have been flown from the mizzen-mast and were replaced with the signal for "engage the enemy more closely" once the battle commenced.
HMS Victory 1884.jpg
Linjalaiva HMS Victory vuonna 1884.
Victory Portsmouth um 1900.jpg
Die Victory, Nelsons Flaggschiff in Portsmouth um 1900