Hamani Diori

Hamani Diori
1. prezident Nigeru
Ve funkci: 10. listopadu 1960 – 15. dubna 1974
Nástupce	Seyni Kountché
Stranická příslušnost
Členství	African Democratic Rally
Narození	6. června 1916 Soudouré
Úmrtí	23. dubna 1989 (ve věku 72 let) Rabat
Choť	Aïssa Diori
Alma mater	École normale supérieure William Ponty
Profese	politik a učitel
Náboženství	islám
Commons	Hamani Diori
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hamani Diori (6. června 1916, Soudouré, Francouzská Západní Afrika – 23. dubna 1989, Rabat, Maroko) byl první prezident Nigerské republiky. Přestože během jeho vlády v zemi bujela korupce, získal si mezinárodní respekt za svou roli mluvčího pro africké záležitosti. V roce 1974 byl po vojenském puči zbaven prezidentského úřadu a uvězněn.

Mládí

Narodil se ve vesnici Soudouré ležící nedaleko hlavního města Niamey a patřil k etnické skupině Džermů. Jeho otec zastával funkci úředníka koloniální administrativy pro otázku veřejného zdraví. Diori vystudoval školu pro učitele v Dakaru, načež v letech 1936 až 1938 učil na nigerských školách. Od roku 1938 působil v Paříži jako lektor hauštiny a jazyka džerma. V roce 1945 se oženil s Aïssou.^[1] Pár spolu zplodil šest dětí.^[2]

Boj o nezávislost

V roce 1946 Diori působil jako ředitel na škole v nigerském hlavním městě Niamey. V té době se stal spoluzakladatelem Nigerské pokrokové strany (PPN). Později téhož roku byl zvolen do francouzského Národního shromáždění. V následující volbách v roce 1951 jej porazil jeho bratranec a politický rival Djibo Bakary. Opětovně byl Diori do národního shromáždění zvolen v roce 1956, kdy se stal i jedním z místopředsedů shromáždění.^[3] Na rozdíl od Bakaryho Diori v roce 1958 podpořil návrh Charlese de Gaulla na ústavu páté republiky a vyslovil se proti okamžité nezávislosti Nigeru. Země však získala právo na samosprávu a Diori 14. prosince 1958 sestavil nigerskou vládu, ještě ve spojení s Francií.

Funkce prezidenta

Nezávislost na Francii získal Niger 3. srpna 1960. Dne 10. listopadu 1960 se Diori stal prvním prezidentem Nigeru, když ho do této funkce o dva dny dříve zvolilo nigerské národní shromáždění. I v Nigeru, podobně jako ve většině bývalých francouzských kolonií, byla po osamostatnění v zemi povolena jediná politická strana, kterou se v tomto státě stala Nigerská pokroková strana. Dioriova vláda upřednostňovala zachování tradičních sociálních struktur a také nadále udržovala úzké ekonomické vazby s Francií. Již od počátku 60. let 20. století Diori vládl pomocí několika lidí, které tvořily politbyro strany a do značné míry obcházely vládní kabinet. Diori nebyl pouze prezidentem, byl i předsedou PPN a také řídil různá ministerstva. Mj. byl v letech 1960 až 1963 ministrem obrany a ministrem zahraničních věcí. Funkci ministra zahraničních věcí poté opětovně zastával v letech 1965 až 1967.^[4] Jedním z nejprominentnějších z Dioriho poradců, šedá eminence režimu, byl spisovatel a předseda Národního shromáždění Nigeru Boubou Hama.^[5] Jakožto předseda Nigerské pokrokové strany byl Diori jediným kandidátem na funkci prezidenta, a tak byl opětovně v letech 1965 i 1970 zvolen se ziskem 100 % hlasů.^[4]

Celosvětově si Diori získal respekt jakožto mluvčí v afrických záležitostech a arbitr konfliktů, do kterých byly zapojeny i další africké státy. Domácí politika však byla plná korupce a vláda nebyla schopná provést potřebné reformy či efektivně bojovat proti hladomoru, který vypukl v důsledku sucha v Sahelu na počátku 70. let 20. století. Čím dál častěji byl prezident kritizován pro svou nečinnost v domácí politice. Tato kritika vyústila až v pokus o puč v prosince 1963, který byl ukončen rozmístěním francouzských vojáků v hlavním městě Niamey. Ve stejné době došlo také ke sporu o hranici s republikou Dahomey.^[6] V roce 1965 Diori unikl pokusu o atentát. Tváří v tvář pokusům o vojenský převrat a útokům členů Sawava využil Diori francouzské poradce a jednotky k posílení své vlády. Jeho úzké vztahy s Francií vedly ke studentským a odborovým protestům proti tzv. „francouzskému neokolonialismu“. Jeho vztahy s Francií utrpěly, když během státní návštěvy Georgese Pompidou v Nigeru v roce 1972 nigerská vláda vyjádřila nespokojenost s úrovní investic do produkce uranu.

Nepokoje a převrat

Rozsáhlé občanské nepokoje následovaly po obvinění některých ministrů, že zneužívali zásoby potravinové pomoci a došlo i k obvinění Dioriho z přílišné konsolidace moci. Diori omezil schůze vládního kabinetu na setkání se zástupci Džermů, členů rodiny a blízkých přátel. Navíc získal nové pravomoci, když se sám jmenoval ministrem zahraničních věcí a ministrem obrany. 15. dubna 1974 vedl podplukovník Seyni Kountché vojenský převrat, který ukončil Dioriho vládu. Diori byl následně uvězněn a ve vězení strávil šest let. Poté byl v roce 1980 propuštěn do domácího vězení, ve kterém zůstal až do roku 1987. Po smrti Kountchého byl z domácího vězení propuštěn a bylo mu dovoleno opustit zemi. Po svém odchodu z Nigeru se usadil v Maroku, kde 23. dubna 1989 zemřel v Rabatu ve věku 72 let.

Vyznamenání

Nigerská vyznamenání

Od 10. listopadu 1960 do 15. dubna 1974 byl velmistrem nigerských řádů:

• Národní řád Nigeru
• Řád za zásluhy

Osobní ocenění

• velkokříž Národního řádu Nigeru
• velkodůstojník Národního řádu Nigeru
• důstojník Národního řádu Nigeru
• rytíř Národního řádu Nigeru

Zahraniční vyznamenání

• Medaile Za odboj – Francie
• velkokříž Národního řádu za zásluhu – Guinea
• velkostuha Řádu za zásluhy – Kamerun
• velkokříž Národního řádu Mali – Mali
• velkokomtur Řádu federativní republiky – Nigérie
• velkokříž Národního řádu Pobřeží slonoviny – Pobřeží slonoviny

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Hamani Diori na anglické Wikipedii.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Hamani Diori na Wikimedia Commons
• The French Desire for Uranium And its Effects on French Foreign Policy in Africa Archivováno 23. 4. 2019 na Wayback Machine. (anglicky)

Literatura

• BAUMANN, Wolf-Rüdiger; FOCHLER-HAUKE, Gustav. Fischer Weltalmanach – Biographien zur Zeitgeschichte seit 1945. Frankfurt am Main: Fischer Taschenbuch Verlag, 1985. ISBN 978-3-596-24553-6.