Hana Cavallarová

Hana Cavallarová
Základní informace
Narození	18. května 1863 Praha Rakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí	6. dubna 1946 (ve věku 82 let) Řevnice Československo Československo
Povolání	zpěvačka a operní pěvkyně
Nástroje	hlas
Hlasový obor	soprán
Děti	Vladimír Weiss
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hana Cavallarová, křtěná Johanna Rozálie, v některých zdrojích je uváděna celým jménem Johana Weissová-Cavallarová, případně s příjmením Kavalárová (18. května 1863 Praha^[1] – 6. dubna 1946 Řevnice), byla česká operní pěvkyně-sopranistka, členka souboru Národního divadla.

Život

Narodila se v rodině pražského kloboučníka Ludvíka Cavallara, syna přistěhovalce ze severní Itálie. Od dětství měla hudební a herecké nadání a vystupovala v dětských rolích – poprvé r. 1871 ve hře Slepá babička od Františka Pravdy na slavnostech Komenského. Absolvovala vyšší dívčí školu, zpěv studovala od roku 1876 soukromě u Anny Laubové (vdova po houslistovi Ferdinandu Laubovi) a role se učila u Otilie Sklenářové-Malé. S oběma zmíněnými měla společné členství v Americkém klubu dam, založeným Karolínou Světlou a Vojtou Náprstkem.

Už od prvních operních vystoupení, např. jako družička v Čarostřelci (Carl Maria von Weber), na sebe upozornila jasným hlasem, prostým přednesem a osobním šarmem. Studiem a cvičením se v pozdějších letech zdokonalovala, takže se stala důležitou členkou operního souboru Národního divadla. Byla menší postavy, což jí pomáhalo hlavně v komických rolích. Kritika na ní oceňovala všestrannost – v komických operetách měla rozmarný, svěží a vtipný projev (jeden redaktor ji pochvalně nazval „divadelní rarášek“), naopak v operách měl její zpěv vysokou, akademickou dokonalost. Byla plná životního i divadelního temperamentu. Její kariéra dosáhla vrcholu v letech 1891–99. 2. prosince 1899 vystoupila v Národním divadle naposledy ve hře J. K. Tyla Jiříkovo vidění a z vlastní vůle odešla z veřejného života. Přestěhovala se do Řevnic, kde s manželem Juliem Weissem (provdala se za něj roku 1893) vystavěli dům č. 1 na náměstí Jiřího z Poděbrad. Bydlela tam do konce života. Pomáhala místním divadelním ochotníkům a občas i hrála v Lesním divadle.

V roce 1885 se její portrét dostal na Hynaisovu oponu Národního divadla. Druhá, mírně skloněná dívka zprava má podobu Cavallarové.

Hlavní role

• Karolína (Bedřich Smetana: Dvě vdovy)
• Esmeralda (Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta)
• Barče (Bedřich Smetana: Hubička)
• Lenka (Antonín Dvořák: Tvrdé palice)
• Terinka (Antonín Dvořák: Jakobín)
• Frasquitta (Karel Kovařovic: Noc Šimona a Judy)
• Vítek (Josef Richard Rozkošný: Krakonoš)
• Olga (Petr Iljič Čajkovskij: Evžen Oněgin)
• Siebel (Charles Gounod: Faust)
• Javotta (Léo Delibes: Král to řekl)
• Marie (Gaetano Donizetti: Dcera pluku)

Odkazy

Reference

• Článek vznikl s využitím materiálů z Digitálního archivu časopisů ÚČL AV ČR, v. v. i. (http://archiv.ucl.cas.cz/).

Literatura

• VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 9. sešit : C. Praha: Libri, 2008. 369–502 s. ISBN 978-80-7277-366-4. S. 396–397. 

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Hana Cavallarová na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Hana Cavallarová
• Hana Cavallarová v databázi Archivu Národního divadla
• Pobytové přihlášky pražského policejního ředitelství (konskripce) 1850–1914, Cavallar Ludwig *1818
• KÖNIG, Jindřich. Hynaisova opona v Národním divadle v Praze a Řevnice. Ruch, zpravodaj města Řevnic. 2006-04-19, roč. 17, čís. 4, s. 6. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-05-26.  Archivováno 26. 5. 2011 na Wayback Machine.
• Divadlo a hudba. Johanka Cavallarová. Světozor. 1899-12-15, roč. 33, čís. 52, s. 619. Dostupné online [cit. 2010-09-04]. 
• Johanna Kavalárová v Marii, dceři pluku. Světozor. 1888-01-28, roč. 22, čís. 10, s. 158. Dostupné online [cit. 2010-09-04]. 
• Johana Kavalárova. Humoristické listy. 1887-07-01, roč. 29, čís. 27, s. 234. Dostupné online [cit. 2010-09-04]. 
• Johanka Kavalárová. Zlatá Praha. 1891-03-20, roč. 8, čís. 18, s. 213. Dostupné online [cit. 2010-09-04].