Hana Junová

PhDr. Hana Junová
Rodné jméno	Smržová
Narození	11. července 1937 Praha Československo Československo
Úmrtí	3. dubna 2021 (ve věku 83 let) Praha Česko Česko
Alma mater	Filozofická fakulta Univerzity Karlovy
Povolání	psycholožka, psychoterapeutka
Choť	RNDr. Jaromír Juna
Děti	Michal, Jan, Markéta
Rodiče	Ing. Karel Smrž PhDr. Anna Smržová roz. Vohryzková
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek.

Hana Junová (11. července 1937 Praha – 3. dubna 2021) byla česká psycholožka, psychoterapeutka a supervizorka. Zasloužila se o rozvoj psychogymnastiky v České republice. Vedle svého působení na katedře psychologie Filozofické fakulty a první lékařské fakulty Univerzity Karlovy, byla předsedkyní Českomoravské psychologické společnosti a předsedkyní etické komise České psychoterapeutické společnosti České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně. Pracovala jako delegátka za Českou republiku v Etické komisi pro psychologii v rámci společnosti EFPA.

Hana se narodila do rodiny inženýra Karla Smrže, který se po druhé světové válce stal hlavním dramaturgem na Barrandově, kde pracoval již před válkou. Podílel se na založení FAMU a následně zde působil jako pedagog. Matka Anna Smržová rozená Vohryzková (židovského původu) vystudovala filosofii a psychologii. Patřila mezi zakládající členy české dětské psychologie.^[1][2]

Před deportací do koncentračního tábora, během války, rodinu chránilo snad smíšené manželství, snad i zaměstnání otce na Barrandově. Matka Hany musela nosit na oblečení žlutou hvězdu a byla totálně nasazena na práci v dětském židovském útulku. Po válce bratr maminky Otta a babička Hermína, kteří přežili pobyt v koncentračních táborech, se stali součástí rodiny Smržových. Když otec Karel Smrž v roce 1953 zemřel, žila Hana s babičkou, strýcem a maminkou. ^[3]

Hana patřila mezi „židovské míšence“, netýkal se jí tedy zákaz školní docházky. V roce 1943 začala chodit do první třídy a za devět let, v roce 1952 začala studovat na reálném gymnáziu Minerva. Po školské reformě v roce 1953 ukončila středoškolské studium maturitou na jedenáctileté střední škole. V druhé polovině padesátých let studovala na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy psychologii a promovala v roce 1960. Během studií se provdala za Jaromíra Junu (jaderného fyzika) a narodil se jim první syn.^[3]

V roce 1961 nastoupila na Psychiatrickou kliniku Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Byla zaměstnána na pracovišti v Lobči u Mšena, které patřilo pod vedení docenta Ferdinanda Knoblocha. V rámci práce ve VFN byla u vzniku pracoviště Odbočka pro rehabilitaci neuróz Horní Palata, kde strávila celý pracovní život. Z Horní Palaty se stalo jedno z nejvýznamnější pracovišť pro léčbu neuróz v zemi. Byl zde zaváděn ve své době nový koncept práce s pacienty – integrativní psychoterapie (tj. terapie integrující různé přístupy). Převládal zde psychoanalytický přístup k pacientovi. Hana Junová absolvovala v té době také psychoanalytický výcvik. V Praze chodila k lékaři Ladislavu Haasovi, který se věnoval psychoanalýze.^[3]

Vedle psychoanalýzy se zajímala o psychogymnastiku, kterou se zabývala v Lobči a později v sanatoriu Horní Palata v Praze. Metodu převzala po profesoru Knoblochovi a dále ji rozvíjela, přednášela a vedla kurzy. V roce 1964 její přednáška o psychogymnastice na světovém kongresu psychoterapie v Londýně zaujala profesora Helmuth Stolzeho, který Hanu Junovou pozval do výcvikové terapeutické skupiny v západoněmeckém Lindau.^[1] Sice nebyla členkou KSČ, ale v druhé polovině šedesátých let mohla pravidelně cestovat do Lindau na stáže do terapeutické skupiny. Pomohlo snad i to, že – jak se ukázalo po roce 1989 – profesor Knobloch spolupracoval s StB a díky tomu pro své zaměstnance a pracoviště dokázal získat různé výhody.^[3]

Hana Junová v Lindau získala důležité kontakty i nové znalosti, např. se zajímala o logoterapii. Časem pomohla k návštěvám Lindau také kolegům např. Jaroslavu Skálovi a Eduardu Urbanovi. Její zkušenosti i zkušenosti dalších českých psychologů, účastnících se studijních pobytů v Lindau, zásadně ovlivnily vzdělávání v psychoterapii v tehdejším Československu. V roce 1968 získala doktorát v oboru psychologie.

V roce 1969 odjela s rodinou do Ankary, manžel zde získal pracovní stáž na univerzitě. V Ankaře prožili rok, děti navštěvovaly pákistánskou školu. Rodina byla v kontaktu s komunitou Čechoslováků, záhy se spřátelili s rodinou Alexandra Dubčeka, který zastával funkci velvyslance v Turecku.^[3] Možnost emigrace, kterou v této době zvolili někteří českoslovenští občané, s manželem zamítli. Požádali o prodloužení pobytu, ale po zamítnutí žádosti se vrátili v září 1970 do Československa. Manžel byl propuštěn z Ústavu jaderného výzkumu, a nakonec pracoval jako laborant v Ústředním ústavu geologickém.

Při různých výročích se Junovi v letech 1988 i 1889 účastnili protistátních demonstrací. V létě 1989, v reakci na Palachův týden, vznikl v prostředí jejich akademických přátel Kruh nezávislé inteligence (KNI). Manžel Hany Junové se stal členem řídícího pracovního týmu, jehož členové se scházeli u Junů.^[3]

Rodina se v rámci KNI angažovala v listopadových událostech, syn Michal i dcera Markéta se zúčastnili průvodu 17. listopadu. Počínaje 18. listopadem se u Junů doma každý den scházeli členové KNI. Po revoluci odešla řada členů iniciativy KNI do politiky např. Jan Sokol, Petr Piťha, Ivan Pilip, Petr Vopěnka a další.^[2]

Po návratu z Turecka Hana Junová prošla normalizačními prověrkami^[3] a vrátila se k psychoterapeutické práci v sanatoriu Horní Palata v Praze. Sanatorium bylo pod stejným vedením jako Lobeč a probíhaly zde obdobné terapeutické programy i psychoanalytická léčba. Doktorka Junová zde působila od roku 1970 do roku 1991. V roce 1973 se zde dokonce uskutečnilo první sympozium socialistických zemí pro psychoterapii.^[1]

O směrech v psychologii za normalizace „rozhodoval“ ÚV KSČ. Hana Junová a její kolegové se proto k psychoanalýze nehlásili a pracovali až do roku 1989 v „utajení“. V sanatoriu pracovali většinou lékaři, kteří byli ochotni skrýt disidenty pod psychiatrickou diagnózu.^[3]

Po sametové revoluci se Hana Junová aktivně zapojila do dění v československé psychologické obci. Ještě v prosinci téhož roku se konalo setkání spolku Československé psychologické společnosti při ČSAV a dalších psychologů. V Brně v listopadu 1990 byla Československá psychologická společnost přejmenována na Českomoravskou psychologickou společnost (ČMPS) a Hana Junová byla zvolena její předsedkyní. Mezi prvními úkoly společnosti byla podpora a rehabilitace politicky pronásledovaných kolegů a kolegyň z oboru.^[1]

V českém prostředí se na počátku devadesátých letech 20. století dařilo zprostředkovávat novinky v psychoterapii, např. profesionální výcvik v transakční analýze. O logoterapii a existenciální analýze v Praze přednášel Alfried Längle. Spolu s ním Hana Junová pomohla zahájit v roce 1996 první výcvik logoterapie a existenciální analýzy, na jehož základech vyrostla Společnost pro logoterapii a existenciální analýzu. (SLEA)

Hana Junová se významně podílela na jednání s poslanci Parlamentu ČR při návrhu zákona České národní rady o psychologické činnosti a Psychologické komoře České republiky. Zákon sice nebyl přijat, ale byla vymezena pozice klinického psychologa ve zdravotnictví a psychologické poradenství v Živnostenském zákoně. V prosinci 1994 skončilo její druhé volební období ve funkci předsedkyně ČMPS. V dalších letech pak zastupovala ČMPS v Radě vědeckých společností při AV ČR.^[1]

V té době působila na katedře psychologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy jako odborná asistentka, na první lékařské fakultě UK a na katedře neverbálního divadla AMU.

V roce 1999 se byla zvolena členkou etické komise, která byla v tomto roce vytvořena Českou psychoterapeutickou společností České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně. Posléze se stala předsedkyní komise. I po skončení funkčního období pokračovala v práci v tzv. po-etické komisi.

V roce 2001 se zúčastnila Evropského kongresu psychologie EFPA v Londýně. Byl zde mimo jiné představen projekt evropského certifikátu EuroPsy a Hana Junová se angažovala za zapojení kolegů z bývalých totalitních režimů do práce přípravného výboru.^[1] V roce 2002 byla nominována do Stálé komise pro etiku (v rámci odborných komisí EFPA) a osm let v ní jako delegátka České republiky pracovala. Svojí erudicí a zkušenostmi si získala respekt členů komise a snad i proto byla Praha třikrát místem pracovních jednání komise s účastí českých a slovenských psychologů.^[1]

Etická komise EFPA vydala publikaci zabývající se etikou v psychologické praxi, v českém jazyce byla vydána zásluhou Hany Junové – Lindsay, G., Koene, C., Øvreeide, H., & Lang, F., 2010. Etika pro evropské psychology. Triton, Testcentrum.^[1]

V roce 2006 se zapojila do projektu Rafael Institutu (RI – sdružení odborníků, zajímající se o léčbu a prevenci psychického traumatu, včetně jeho transgeneračního přenosu). Stala se členkou rady. Následně působila jako garantka kontinuálního vzdělávání, supervizorka nejen účastníků kurzů i členů RI, ale i ve výcvikových komunitách SURu (Institutu pro vzdělávání v psychoterapii, z. s.)

Byla čestnou členkou Českomoravské psychologické společnosti od roku 2006, SURu (2013), České asociace pro psychoterapii (2018), České psychoterapeutické společnosti ČLS JEP a České psychoanalytické společnosti.

Hana Junová napsala řadu knižních recenzí pro první studentský psychologický časopis – Propsy nebo pro Psychologii dnes. Zde mezi lety 1997 až 2004 vyšlo několik jejích rozhovorů. Zemřela po krátké nemoci 3. dubna 2021, ve spánku.^[4]

• Rafael institut
• Institut pro vzdělávání v psychoterapii Archivováno 10. 3. 2022 na Wayback Machine.

• Českomoravská psychologická společnost