Hannah Höchová

Hannah Höchová
na snímku z roku 1974
Rodné jméno	Anna Therese Johanne Höch
Narození	1. listopadu 1889 Gotha
Úmrtí	31. května 1978 (ve věku 88 let) Berlín
Místo pohřbení	Heiligensee
Země	Německo
Národnost	Němci
Vzdělání	Vysoká škola užitého umění v Berlíně
Povolání	malířka, grafička
Manžel(ka)	Kurt Heinz Matthies (1938–1944)
Partner(ka)	Raoul Hausmann (1915–1922) Til Brugmannová (1926–1935)
Hnutí	Dada
Významná díla	koláže a fotomontáže
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hannah Höchová, rodným jménem Anna Therese Johanne Höch (1. listopadu 1889 Gotha – 31. května 1978 Berlín) byla německá malířka a grafička, členka berlínské skupiny dadaistů. Byla průkopnicí výtvarné techniky fotomontáže.

Byla nejstarší z pěti dětí ředitele pojišťovny, matka byla amatérská malířka a svou dceru povzbuzovala v jejím zájmu o malování. Hannah v letech 1896 až 1904 navštěvovala vyšší dívčí školu v Gothě. Ve věku 15 let musela školu opustit, aby pomohla v péči o svou nejmladší sestru. V roce 1912 začala studovat obor sklářského designu na Vysoké škole užitého umění v Berlíně.^[1] V roce 1915 se stala žačkou grafické třídy Emila Orlika, který působil ve vzdělávací instituci při Uměleckoprůmyslovém muzeu. Tam se v roce 1915 setkala s Raoulem Hausmannem, členem hnutí dada a navázali spolu intimní vztah, který trval sedm let. Jeho prostřednictvím se jako jediná žena o dva roky později zapojila do činnosti berlínské dadaistické skupiny.^[1] Prvního uměleckého úspěchu dosáhla v roce 1917, kdy její dřevoryt Prorok Matthäus byl otištěn v časopise Das Kunstblatt.^[2] V roce 1920 se zúčastnila Prvního mezinárodního dadaistického veletrhu, na kterém kromě jiných děl (akvarely a expresionistické kresby) vystavila dvě panenky dada vyrobené z různých textilií, lepenky a korálků. Ve své práci se často zaměřovala na genderová témata. Od tohoto roku se účastnila také výročních výstav radikálního uměleckého sdružení Listopadová skupina. Ve stejném roce navštívila spolu s Hausmannem dadaisty v Praze. Konec vztahu s Hausmannem znamenal pro Höchovou získání tvůrčí svobody a posílení uměleckého sebevědomí. Jako žena totiž přes své úspěchy zůstávala na okraji berlínské dadistické skupiny skupiny.^[2]

V letech 1916 až 1926 Höchová pracovala v oddělení řemesel pro nakladatelství Ullstein Verlag, kde vytvářela návrhy šatů, výšivek, krajek a ručních prací pro ženské časopisy. Ve své volné tvorbě se věnovala kolážím a fotomontážím. V roce 1924 poprvé odcestovala do Paříže. Na zpáteční cestě navštívila Pieta Mondriana a jeho skupinu De Stijl. Zůstala s nimi v kontaktu až do roku 1933. ^[3] Zúčastnila se výstav v Sovětském svazu a Berlíně.

V roce 1926 navázala vztah s holandskou spisovatelkou a lingvistkou Mathildou (Til) Brugmanovou, se kterou se seznámila prostřednictvím společných přátel Kurta a Helmy Schwittersových. Na podzim roku 1926 se přestěhovala do Haagu, kde spolu žily až do roku 1929 a potom ještě šest let v Berlíně. V roce 1935 vyšla jejich společná kniha s názvem Scheingehacktes. V tomto období se zúčastňovala výstav v Holandsku i Německu, jako byly například Ženy v tísni (Frauen in Not) a Fotomontáž pořádané v roce 1931.^[2] Od roku 1929 měla i samostatné výstavy. V roce 1932 dostala Höchová příležitost vystavovat své práce v USA, zatím co v Německu bylo v době nacionálního socialismu její dílo považováno za degenerované a podléhalo zákazu. Důležitým zdrojem příjmů ve třicátých letech byla pro Höchovou práce pro nizozemského vydavatele Anthonyho Bakelse. Navrhovala obálky knih a vytvářela ilustrace do časopisů, které vycházely v Berlíně. V roce 1934 musela podstoupit vážnou operaci štítné žlázy a od té doby měla zdravotní problémy.^[2]

V roce 1938 se provdala za Kurta Heinze Matthiese, o 21 let mladšího obchodního zástupce. S manželem jezdila po Německu a Nizozemsku a do deníků zaznamenávala své poznatky o různých událostech, jako byly židovské pogromy v listopadu 1938 nebo napadení Polska v září 1939. Léta Třetí říše strávila v Německu a držela se v ústraní. Žila v malém zahradním domku v Heiligensee, odlehlé oblasti na okraji Berlína, který koupila v roce 1939. V jejích obrazech převládaly přírodní motivy, vznikla četná květinová a rostlinná zátiší. S manželem se rozvedla v roce 1944.

Po válce se aktivně zapojila do obnovy berlínského kulturního života. Přednášela na téma Ženy a umění. Pokračovala v umělecké tvorbě a svá díla vystavovala i mezinárodně. Po roce 1946 se zúčastňovala i výstav surrealistů.^[3] V roce 1948 se účastnila retrospektivy DADA v Muzeu moderního umění v New Yorku. V roce 1965 byla Hannah Höchová jmenována členkou Akademie umění v Západním Berlíně. Do povědomí veřejnosti se však dostala až v roce 1971 retrospektivní výstavou na berlínské Akademii umění. Na výstavě pořádané Radou Evropy v roce 1977 v Berlíně pod názvem Tendence 20. let bylo představeno 24 jejích prací.

Zemřela v Berlíně dne 31. května 1978 ve věku 88 let. Byla pohřbena do čestného hrobu na státním hřbitově Heiligensee.^[2]

Už za studií se věnovala kolážím, jedna z prvních známých prací s názvem Bílý mrak (Weiße Wolke) vznikla v roce 1916.^[2] Od roku 1918 vytvářela své první fotomontáže, ve kterých jako dominantní médium byly použity fotografie. K tvorbě koláží a fotomontáží často používala obrázky a texty vystříhané z časopisů a novin, soukromých fotografií i různých prospektů. Kladla vedle sebe na první pohled nesouvisející výstřižky, a jejich spojení dávalo dílu nový smysl. Společně s berlínskou dadaistickou skupinou využívala své umění jako prostředek upozorňující na politické a sociální problémy své doby. Umění mělo sloužit k boji za lepší svět, mělo být zrcadlem nastaveným společnosti a politice a provokovat diváky k zaujetí nového postoje. Častým tématem jejích fotomontáží bylo postavení ženy v tehdejší společnosti. Zpochybnila dosavadní myšlenku a koncept ženské krásy, prosazovala nový typ ženy, která je nezávislá a dokáže bojovat za spravedlnost a rovnost. Höchová ve svém díle mísila ženské a mužské postavy dohromady a stírala hranice mezi oběma pohlavími. Svá nejznámější díla vytvořila v meziválečném období:

• Řez kuchyňským nožem dadaismu skrz poslední výmarskou kulturní epochu v Německu (1919), s portréty umělců, sportovců a politiků, technickými součástkami, předměty každodenní potřeby, části novinových titulků. Dílo je kritikou neúspěšného pokusu o demokracii v Německu. Fotomontáž spojuje tři ústřední témata děl Hannah Höchové: androgynie, nový typ ženy a politický diskurz. Ukázala jasné feministické poselství tím, že do pravého dolního rohu přidala mapu, na které jsou zvýrazněny evropské země, kde mají ženy volební právo.
• Da–Dandy (1919) – žena je zobrazena jako ženský dandy: různé části ženských obličejů a těl na pozadí fragmentů obrazů doplňují nápisy Dada a Da/ndy. Vystřižené obrazy žen současně tvoří siluetu mužského profilu. Obraz je kritikou buržoazní středostavovské ženy i gendrových vztahů v tehdejší společnosti.
• Krásná dívka (1920) – kombinuje motivy ideální ženské ženy s autodíly. Ženské tělo je prezentováno jako předmět nebo zboží. Spolu s industrializací přichází příležitost pro ženy, aby se více zapojily do pracovní procesu. Přes určitou emancipaci a svobodu ženy žijí ve společnosti, která je ovládána muži.
• Moje domácí rčení (Meine haussprüche, 1922) – pokládáno za rozloučení s první láskou a hnutím Dada. V knize hostů jsou uvedeny výroky dadistů a německých spisovatelů včetně Goetheho a Nietzscheho

  

• Svět velkých peněz (1923) s postavami bankéřů či byznysmenů obklopených částmi strojů – satirický pohled na industrialismus a finančnictví v Německu po první světové válce.^[1]
• Z Etnografického muzea (1924–1930) je série sedmnácti fotomontáží, které zpochybňují jak sociálně konstruované genderové role, tak rasové stereotypy. Staví vedle sebe protiklad fragmentů těl a soch evropských žen a národů, které byly považovány za primitivní a které viděla při návštěvách v etnografických muzeích v Leidenu a Berlíně.

• Marlene (1930) – Koláž znázorňuje dva muže, kteří se dívají vzhůru na sochu umístěnou na podstavci, kterou tvoří pár nohou v punčochách a botách s vysokými podpatky. Vyjadřuje postoj autorky k roli genderové identity a ženské sexuality.

Po válce se její fotomontáže staly abstraktnější a barevnější: Poezie kolem komína (Poesie um einen Schornstein, 1956), Vesmírné cestování (Raumfahrt, 1956) nebo Duch bažin (Sumpfgespenst, 1961). V 60. letech také do svých fotomontáží znovu zavedla figurální prvky Groteska (1963), Kolem červených úst (Um einen roten Mund, 1967). V jedné ze svých posledních a největších fotografických koláží Obraz života (1972–73; Lebensbild), narativně-vizuálním způsobem shromáždila svou vlastní minulost a zobrazila sama sebe ve vztahu k veřejnému prostředí.

Hochová se věnovala i malířské tvorbě. Malovala především portréty a zátiší. Techniku montáže přenášela i do malířství. V závislosti na tématu přecházela mezi uměleckými styly, napříč všemi ideologickými předěly. V letech 1940 až 1945 vznikla série Notzeitbilder (Obrazy z časů nouze), která zahrnuje 15 kvašů, akvarelů a olejomaleb z války, hladu, neštěstí. Vrcholí triptychem Tanec smrti.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Hannah Höch na německé Wikipedii.

• GROSENICKOVÁ, Uta. Ženy v umění. 20. a 21. století. Praha: Slovart, 2004. ISBN 80-7209-626-5. S. 88–91. 

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Hannah Höchová na Wikimedia Commons
• artsy.net/hannah-hoch