Hans Küng

Hans Küng
Narození	19. března 1928 Sursee
Úmrtí	6. dubna 2021 (ve věku 93 let) Tübingen
Příčina úmrtí	Parkinsonova nemoc
Alma mater	Katolický institut v Paříži (do 1956) Papežská univerzita Gregoriana Pontificium Collegium Germanicum et Hungaricum de Urbe
Povolání	teolog, spisovatel, filozof, vysokoškolský učitel a katolický kněz
Zaměstnavatel	Univerzita Tübingen
Ocenění	medaile Ludwiga Thomy (1975) The Oskar Pfister Award (1986) Cena Theodora Heusse (1998) Ernst Robert Curtius Award (2001) Řád za zásluhy Bádenska-Württemberska (2005) … více na Wikidatech
Nábož. vyznání	katolická církev
Podpis
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hans Küng (19. března 1928 Sursee, Kanton Luzern – 6. dubna 2021^[1][2] Tübingen) byl původem švýcarský teolog, autor mnoha knih, katolický kněz a průkopník mezináboženského dialogu.^[3] Byl významným teologem Druhého vatikánského koncilu, patřil mezi nejvýznamnější a nejkontroverznější představitele liberálního katolicismu, od 70. let je pak známý především jako ostrý kritik vládnoucích katolických církevních kruhů a tradicionalismu.^[4]

Životopis

V letech 1948–1955 studoval filosofii a teologii na Papežské univerzitě v Římě^[5], dále v Londýně, Madridu a Paříži, kde roku 1957 promoval na Institut Catholique prací na téma nauky o ospravedlnění u Karla Bartha.^[6] V roce 1954 byl vysvěcen na kněze a mezi lety 1957–1959 působil jako kněz v Hofkirche v Lucernu.^[5] Mezi lety 1960–1996 pak zastával post řádného profesora na Eberhard Karls Universität Tübingen.^[5] Z jeho popudu přišel v roce 1966 na tuto univerzitu působit i Joseph Ratzinger, s nímž se později názorově rozešel.^[7]

V roce 1980 mu německá biskupská konference na základě výnosu Kongregace pro nauku víry schváleného papežem Janem Pavlem II. odebrala kanonickou misi (misio canonica – povolení vyučovat katolickou teologii) pro rozpory mezi jeho učením a katolickou věroukou (šlo zejména o Küngovo odmítnutí papežské neomylnosti). Poté začal vyučovat ekumenickou teologii.

Dílo a názory

V roce 1970 v knize Unfehlbar? Eine Anfrage kritizoval dogma o papežské neomylnosti. Napsal obsáhlou trilogii o křesťanství, judaismu a islámu. Zkrácenou verzí knihy o křesťanství jsou Malé dějiny katolické církve, který vyšly i v českém překladu. Küng se hlásí k myšlence světového étosu a mezináboženské tolerance.^[4]

Küng zdůrazňuje rozdíl mezi nutným centrem církve (Petrovým úřadem) a kritizovaným papalismem (ve středověku zbudovaným středověkým papežským absolutismem).^[8] Tvrdí, že papežský právní a teologický primát je zčásti postaven na falzifikátech, tj. smyšlené legendě o papeži Silvestrovi, zfalšovaném obsahu Konstantinovy donace, spisech falešného Pavlova žáka Dionýsia Areopagity, na symmachovských falzifikátech a Pseudoisidorských dekretáliích. Vinu za Velké schizma stejně jako za reformační rozštěpení církve vidí Küng především na římské straně. Za příčinu moderního úpadku katolické církve považuje její obranářství a uzavřenost a neschopnost konstruktivně reagovat na nové společenské fenomény a myšlenkové proudy. Naději představoval pro Künga Druhý vatikánský koncil, avšak jeho závěry považuje Küng za rozmělněné předčasnou smrtí Jana XXIII. Jana Pavla II. přímo obvinil z toho, že se svými činy pokoušel koncilní závěry zvrátit a že koncilní myšlenky zradil.^[4] Ostře kritizoval také Benedikta XVI., jehož vstřícné kroky vůči lefebvristům i vůči odpůrcům moderních tendencí z řad anglikánské církve a starokatolických církví hodnotil slovy: „Rybář lidí se vydává na lov do vod krajní náboženské pravice“, a obvinil papeže Benedikta, že opustil principy skutečného ekumenismu a usiloval o obnovu římského impéria namísto o společenství církví.^[9] Papeže Františka naproti tomu označil za muže, ve kterém „je naděje", a vyslovil mínění, že bude postupovat v souladu s progresivní interpretací Druhého vatikánského koncilu a nebude pokračovat v „linii dvou papežů z Polska a Německa“.^[10]

Küng tvrdil, že jeho posláním nebylo být kritikem papeže a papežství a že je přívržencem reformy, nikoliv revolucionář, a nesnáší, aby byl označován za církevního buřiče.^[7] Stav katolické církve popisuje jako rozštěpení na horní a dolní církev, přičemž za horní církev označuje autoritářské držitele moci v církvi a za představitele dolní církve považuje sebe. Přiznává svůj pramalý úspěch ve snaze změnit „horní“ církev, avšak byl přesvědčen, že současná vatikánská politika musí skončit fiaskem.^[7]

Dílo

Česky vyšlo

• Aby svět uvěřil: dopisy mladým lidem, Křesťanská akademie, 1968
• Světový étos: projekt, Archa, 1992
• Křesťanství a hinduismus, 1997
• Prohlášení ke světovému étosu: deklarace Parlamentu světových náboženství, Centrum pro studium demokracie a kultury, 1997
• Křesťanství a islám, 1998
• Křesťanství a buddhismus, 1998
• Křesťanství a náboženství Číny, Vyšehrad, 1999, ISBN 80-7021-294-2
• Být křesťanem: křesťanská výzva, Centrum pro studium demokracie a kultury, 2000
• Co je církev, Cesta, 2000
• Světový étos pro politiku a hospodářství, Vyšehrad 2000, ISBN 80-7021-327-2
• Mozart: stopy transcendence, Centrum pro studium demokracie a kultury, 2002
• Malé dějiny katolické církve, Barrister & Principal Brno 2005, 2010, ISBN 978-80-87029-92-3
• Po stopách světových náboženství, Centrum pro studium demokracie a kultury, 2006
• Věčný život?, Vyšehrad 2006, ISBN 80-7021-836-3
• Krédo: Apoštolské vyznání víry dnes?, Vyšehrad 2007, ISBN 978-80-7021-899-0
• Freud a budoucnost náboženství, Vyšehrad 2010, ISBN 978-80-7429-015-2
• Vybojovaná svoboda: vzpomínky, Bergman, 2011
• Ježíš, Barrister & Principal Brno 2013, ISBN 978-80-7485-001-1
• V co věřím, Vyšehrad 2012, ISBN 978-80-7429-250-7
• Dobrá smrt?, Vyšehrad, 2015
• Žena v dějinách křesťanství, Vyšehrad 2017, ISBN 978-80-7429-808-0

Odkazy

Reference

Související články

• Eugen Drewermann
• Jacques Gaillot

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Hans Küng na Wikimedia Commons
• Osoba Hans Küng ve Wikicitátech
• Hans Küng na stránkách existence-transcendence (česky)