Hanuš Kolowrat-Krakowský-Liebsteinský

Hanuš hrabě Kolowrat-Krakowský-Liebsteinský
Hanuš hrabě Kolowrat-Krakowský-Liebsteinský
Císařský komoří
	Ve funkci:; 1906 – 1918
Panovník	František Josef I., Karel I.
Vojenská služba
Služba	Rakousko-Uhersko
Hodnost	rytmistr
Narození	24. června 1879; Černíkovice ; Rakousko-Uhersko
Úmrtí	14. dubna 1955 (ve věku 75 let); Rychnov nad Kněžnou ; Československo
Titul	hrabě (od 10. prosince 1918 české republikánské zřízení šlechtické tituly neuznává)
Choť	(1918) Huberta, roz. Wurmbrand-Stuppach (1892–1967)
Rodiče	Zdeněk Kolowrat-Krakowský-Liebsteinský (1836–1892) a Olga z Khevenhüller-Metsch (1850–1932)
Děti	1. Marie Johanna, provd. Laxová (1919–2006) ; 2. Kryštof (1927–1999)
Příbuzní	bratr: Bohuslav Kolowrat-Krakowský-Liebsteinský (1876–1934) ; bratr: Zdeněk Kolowrat-Krakowský-Liebsteinský (1881–1941) ; bratr: Albig Kolowrat-Krakowský-Liebsteinský (1884–1956) ; bratr: Norbert Kolowrat-Krakowský-Liebsteinský (1887–1950) ; bratr: Vilém Jaroslav Kolowrat-Krakowský-Liebsteinský (1888–1965) ; bratr: Egon Kolowrat-Krakowský-Liebsteinský (1889–1971) ; bratr: Othmar Kolowrat-Krakowský-Liebsteinský (1891–1966) ; děd: Theodor Kolowrat-Krakowský (1806–1875) ; babička: Marie Louisa Niczky de Niczk (1811–1842) ; vnuk: Jan Egon Kolowrat Krakowský Liebsteinský (* 1958)
Alma mater	Univerzita Karlova
Zaměstnání	diplomat
Profese	aristokrat
Náboženství	římskokatolické
	Některá data mohou pocházet z datové položky.; Chybí svobodný obrázek.

Hanuš Kolowrat-Krakowský-Liebsteinský (24. června 1879 Černíkovice – 14. dubna 1955 Rychnov nad Kněžnou)^[1] byl český šlechtic z rodu Kolowrat-Krakowský-Liebsteinský. Působil jako diplomat a později jako právník, který zastupoval pojišťovny a banky.^[2] V září 1939 podepsal prohlášení české šlechty o věrnosti českému národu.

Život

Pocházel z mladší (rychnovské) linie Kolowrat-Krakowských.^{[pozn. 1]} Narodil se jako syn Zdeňka staršího Kolowrata Krakowského Liebsteinského (1836–1892) a jeho manželky Olgy z Khevenhüller-Metsch (1850–1932). Jeho starší bratr Bohuslav (1876–1934) a po něm mladší bratr Zdeněk (1881–1941) byli majiteli statku Rychnov nad Kněžnou. Kromě nich měl Hanuš ještě osm sourozenců, z nichž někteří zemřeli v Chile.

Navštěvoval gymnázium v Rychnově nad Kněžnou a poté vystudoval práva na Karlově univerzitě v Praze. Pak vstoupil do diplomatických služeb. V Paříži, kam byl vyslán jako vojenský atašé, se seznámil s Milanem Rastislavem Štefánikem. Nakonec působil jako legační sekretář československého ministerstva zahraničí ve Vídni.^[3] Byl také předsedou správní rady Slovanské pojišťovny.^[3]

V roce 1934 zemřel jeho bezdětný bratr Bohuslav, majitel statků Rychnov nad Kněžnou a Černíkovice. Hanuš se nástupnictví v rodě vzdal a majetek přešel na mladšího bratra Zdeňka s podmínkou, že příštím majorátním pánem bude jeho syn Kryštof.^[3]^[4]

V září 1939 podepsal spolu s bratry Zdeňkem, Egonem a Othmarem prohlášení české šlechty o věrnosti českému národu. Proto pak byla na majetek jeho rodu uvalena vnucená správa.^[3]^[5]

Po roce 1948 byl s rodinou vystěhován ze zámku Černíkovice, ale žádné náhradní bydlení jim nebylo přiděleno.^[3]^[6] Přestěhovali se do Potštejna k Alžbětě Dobrzenské, roz. z Wenckheimu (1888–1964).^[7] V roce 1953 byl on, jeho manželka a syn zatčeni.^[8] Už více než sedmdesátiletý byl pracovně nasazen u státního statku u Trutnova, musel například zametat dvůr. Jeho manželka byla rok bez soudu držena ve vězení na Pankráci. Později i nadále bydleli v Potštejně.^[9]

Rodina

Ve Vídni se 12. prosince 1918 oženil s Hubertou, roz. Wurmbrand-Stuppach (24. 6. 1892 Mauer bei Wien – 4. prosince 1967 Steyersberg), dcerou Wilhelma hraběte Wurmbrand-Stuppach a jeho manželky Margarethy ze Schenku. Narodily se jim dvě děti:^[1]

1. Marie Johanna (30. 7. 1919 Zámeček u Plzně – 17. 7. 2006 Hamilton, USA)
- ∞ (25. 11. 1948 Černíkovice) Ivan Laxa (29. 10. 1918 Praha – 8. 12. 1982 Boston, USA)
2. Kryštof (21. 6. 1927 Plzeň – 10. 12. 1999 Vídeň), v roce 1992 zrestituoval majetek
- ∞ (9. 11. 1957 Teplice) Drahoslava (Dana) Jiroušková (16. 3. 1933 Katovice u Strakonic – 7. 9. 2015 Černíkovice)

Manželka se po Hanušově smrti vystěhovala z Československa do Rakouska a bydlela u svého bratra.^[10]

Ocenění

Několikrát byl oceněn. Byl rytířem italského Řádu svatých Mořice a Lazara a držitelem královského švédského Řádu severní hvězdy.^[3]^[6]^[7]

Odkazy

Poznámky

↑ V 19. století se rod Krakowských z Kolowrat rozdělil na dvě linie – starší (týneckou) Leopoldovu (1804–1863) a mladší (rychnovskou) Theodorovu (1806–1875). Františkem Antonínem II. Liebsteinským z Kolowrat vymřela v roce 1861 větev Kolowrat-Liebsteinských. V roce 1889 přešel se svolením císaře přídomek Liebsteinský na Theodorova syna Zdeňka (1836–1892).^[2]

Reference

↑ ^a ^b POUZAR, Vladimír; MAŠEK, Petr; MENSDORFF-POUILLY, Hugo; POKORNÝ, Pavel R. Almanach českých šlechtických rodů 2017. [Brandýs nad Labem]: Martin, 2016. 512 s. ISBN 978-80-85955-43-9. S. 222–223.
↑ ^a ^b VOTÝPKA, Vladimír. Návraty české šlechty. 2. vyd. Praha a Litomyšl: Ladislav Horáček – Paseka, 2002. 432 s. ISBN 80-7185-506-5. S. 149. Dále jen Návraty české šlechty.
↑ ^a ^b ^c ^d ^e ^f JUŘÍK, Pavel. Kolowratové. Věrně a stále. Praha: Euromedia - Knižní klub, 2016. 152 s. ISBN 978-80-242-5163-9. S. 86. Dále jen Kolowratové. Věrně a stále.
↑ Návraty české šlechty, s. 150
↑ Paradoxy české šlechty, s. 315
↑ ^a ^b VOTÝPKA, Vladimír. Paradoxy české šlechty. 2. vyd. Praha – Litomyšl: Paseka, 2013. 376 s. ISBN 978-80-7432-351-5. S. 314. Dále jen Paradoxy české šlechty.
↑ ^a ^b Návraty české šlechty, s. 152
↑ ŠTĚPÁNKOVÁ, Ivana. Kryštof Kolowrat-Krakowský. Jsem zvyklý se v životě rvát. In: Česká šlechta žije! : Xantypa speciál : mimořádné vydání z archivu Xantypy (1995–2012). Příbram: Kovohutě Příbram nástupnická, 2012. ISBN 978-80-260-7195-2. S. 12.
↑ Kolowratové. Věrně a stále, s. 88
↑ Návraty české šlechty, s. 153

Literatura

JUŘÍK, Pavel. Kolowratové. Věrně a stále. Praha: Euromedia - Knižní klub, 2016. 152 s. ISBN 978-80-242-5163-9.

Externí odkazy

Rodokmen na stránkách genealogy.euweb.cz (Miroslav Marek)

[3] V 19. století se rod Krakowských z Kolowrat rozdělil na dvě linie – starší (týneckou) Leopoldovu (1804–1863) a mladší (rychnovskou) Theodorovu (1806–1875). Františkem Antonínem II. Liebsteinským z Kolowrat vymřela v roce 1861 větev Kolowrat-Liebsteinských. V roce 1889 přešel se svolením císaře přídomek Liebsteinský na Theodorova syna Zdeňka (1836–1892).^[2]

[almanach-1] POUZAR, Vladimír; MAŠEK, Petr; MENSDORFF-POUILLY, Hugo; POKORNÝ, Pavel R. Almanach českých šlechtických rodů 2017. [Brandýs nad Labem]: Martin, 2016. 512 s. ISBN 978-80-85955-43-9. S. 222–223.

[Votýpka_Návraty_149-2] VOTÝPKA, Vladimír. Návraty české šlechty. 2. vyd. Praha a Litomyšl: Ladislav Horáček – Paseka, 2002. 432 s. ISBN 80-7185-506-5. S. 149. Dále jen Návraty české šlechty.

[Juřík-4] ↑ ^a ^b ^c ^d ^e ^f JUŘÍK, Pavel. Kolowratové. Věrně a stále. Praha: Euromedia - Knižní klub, 2016. 152 s. ISBN 978-80-242-5163-9. S. 86. Dále jen Kolowratové. Věrně a stále.

[Votýpka_Návraty_150-5] Návraty české šlechty, s. 150

[Votýpka_315-6] Paradoxy české šlechty, s. 315

[Votýpka_314-7] VOTÝPKA, Vladimír. Paradoxy české šlechty. 2. vyd. Praha – Litomyšl: Paseka, 2013. 376 s. ISBN 978-80-7432-351-5. S. 314. Dále jen Paradoxy české šlechty.

[Votýpka_Návraty_152-8] Návraty české šlechty, s. 152

[Xantypa-9] ŠTĚPÁNKOVÁ, Ivana. Kryštof Kolowrat-Krakowský. Jsem zvyklý se v životě rvát. In: Česká šlechta žije! : Xantypa speciál : mimořádné vydání z archivu Xantypy (1995–2012). Příbram: Kovohutě Příbram nástupnická, 2012. ISBN 978-80-260-7195-2. S. 12.

[Juřík_88-10] Kolowratové. Věrně a stále, s. 88

[Votýpka_Návraty_153-11] Návraty české šlechty, s. 153

[1]

[2]

[pozn. 1]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

[8]

[9]

[10]

Navigation

Navigace

Tématické portály