Harold Wilson

Harold Wilson
Premiér Spojeného království
Ve funkci: 10. října 1964 – 19. června 1970
Panovník	Alžběta II.
Předchůdce	Alec Douglas-Home
Nástupce	Edward Heath
Ve funkci: 4. března 1974 – 5. dubna 1976
Panovník	Alžběta II.
Předchůdce	Edward Heath
Nástupce	James Callaghan
Vůdce Labouristické strany
Ve funkci: 14. února 1963 – 5. dubna 1976
Předchůdce	Hug Gaitskell
Nástupce	James Callaghan
Vůdce opozice
Ve funkci: 19. června 1970 – 4. března 1974
Předseda vlády	Edward Heath
Předchůdce	Edward Heath
Nástupce	Edward Heath
Ve funkci: 14. února 1963 – 16. října 1964
Předseda vlády	Harold Macmillan
Předchůdce	George Browm
Nástupce	Alec Douglas-Home
Člen sněmovny lordů
Ve funkci: 16. září 1983 – 24. května 1995
Poslanec Dolní sněmovny
Ve funkci: 23. února 1950 – 13. května 1983
Volební obvod	Huyton
Ve funkci: 5. června 1945 – 23. února 1950
Volební obvod	Ormskirk
Stranická příslušnost
Členství	Labouristická strana
Narození	11. března 1916 Huddersfield, Spojené království
Úmrtí	24. května 1995 (ve věku 79 let) Londýn, Spojené království
Příčina úmrtí	kolorektální karcinom a Alzheimerova choroba
Místo pohřbení	Cornwall
Choť	Mary Baldwinová
Rodiče	James Herbert Wilson a Ethel Seddon
Děti	Robin James Wilson Giles Wilson
Alma mater	Jesus College, Oxford
Profese	akademik
Náboženství	kongregacionalista
Ocenění	Osoba roku Financial Times (1974) Podvazkový řád čestný doktor Bar-Ilanovy univerzity důstojník Řádu britského impéria
Commons	Harold Wilson
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

James Harold Wilson, baron Wilson of Rievaulx, KG, OBE, FRS, PC (11. března 1916 Huddersfield – 24. května 1995 Londýn) byl britský politik. V letech 1964–1970 a 1974–1976 zastával úřad předsedy vlády za labouristickou stranu.

Wilsonův otec, povoláním chemik, byl aktivní v Labouristické straně, matka byla učitelkou. Harold Wilson začal v roce 1934 studovat moderní historii na oxfordské Jesus College a byl členem Liberální strany. Ke vstupu do Labouristické strany ho přiměl významný socialistický libertarián a člen fabiánské společnosti G. D. H. Cole. Po roce studia si Wilson změnil obor na areálové studium filosofie, politologie a ekonomie, které zakončil v roce 1937. Poté vyučoval na Oxfordské univerzitě hospodářské dějiny.

Po vypuknutí války se Wilson přihlásil do armády, jako specialista byl ale přidělen k civilní službě. Pracoval jako statistik a ekonom v oblasti uhelného průmyslu. Statistika byla jeho specializací, později byl hlavou Ústředního statistického úřadu a prezidentem Královské statistické společnosti.

V roce 1945 byl poprvé zvolen do Dolní sněmovny, v roce 1947 se stal ministrem obchodu jako nejmladší člen britské vlády ve 20. století. V roce 1951 odstoupil na protest proti zavedení poplatků do britského zdravotního systému. V roce 1954, kdy byli labouristé v opozici, se stal stínovým kancléřem pokladu (ministrem financí). Během padesátých let se posunul ze stranické levice k pravicovému křídlu, což ho stálo i jeho křeslo, které vyměnil za stínové ministerstvo zahraničí. Po náhlém úmrtí předsedy strany Hugha Gaitskella byl zvolen předsedou labouristické strany a zvítězil s ní těsnou většinou ve volbách v roce 1964.

Jako premiér patřil mezi oblíbence královny Alžběty II. Během svého úřadování se potýkal se složitou hospodářskou situací – vysokou inflací i nezaměstnaností a rozpočtovými schodky. Přesto odmítal devalvaci britské libry. Když k ní byl nakonec nucen přistoupit (1967), dokázal ji mediálně prezentovat jako úspěch. Inflaci zamezoval prostřednictvím cenové kontroly. Založil několik institucí pro podporu hospodářství a ekonomického růstu. Za jeho vlády proběhlo mnoho stávek, jedna z nejvýznamnějších byla organizována dopravními odbory. V oblasti školství byla za Wilsonovy vlády zřízena Open University.

V zahraniční politice došlo za prvních Wilsonových vlád k nepokojům v mnoha bývalých britských koloniích, především v Rhodesii a Jižní Africe. Wilson byl odpůrcem rhodeského bělošského předsedy vlády Iana Smithe, který upíral černošské většině rozhodovací práva v zemi. Byl vystaven velkému tlaku ze strany Spojených států amerických, aby vyslal britské jednotky do vietnamské války. K tomuto ale nikdy nedošlo. Wilsonova vláda se omezila na slovní protesty, například po náletech na Hanoj a Haiphong.

Ve druhé polovině 60. let došlo k výraznému přílivu imigrantů do Spojeného království, kterého dokázala využít konzervativní opozice.

Po prohraných volbách v roce 1970 nabídl svoji rezignaci na předsedu Labouristické strany, jeho možný soupeř James Callaghan však proti němu odmítl kandidovat a Wilson zůstal v čele strany. Po vítězství ve volbách v roce 1974 opět sestavil vládu.

Po pádu Charlese de Gaulla se mu podařilo úspěšně prosadit přistoupení Velké Británie k Evropskému společenství, které bylo potvrzeno vůbec prvním britským referendem v roce 1975. Už za své první vlády povolal armádu do Severního Irska. Jeho plány z opozičních let na postupné sjednocení Severního Irska s Irskou republikou, které z větší části převzala i konzervativní vláda Edwarda Heatha, vzaly za své, poté co byl v roce 1974 nucen uzavřít koalici se severoirskými unionisty. 16. března 1976 na svou funkci překvapivě rezignoval. Svůj krok zdůvodnil dřívějším záměrem skončit v 60 letech s politickou kariérou. Dále uvedl fyzické i duševní vyčerpání, které bylo pravděpodobně projevem nastupující Alzheimerovy choroby.

Obdržel Podvazkový řád a po opuštění Dolní sněmovny byl povýšen do doživotního šlechtického stavu (tzv. life peer) a jako baron Wilson of Rievaulx zasedl ve Sněmovně lordů. Vzhledem k postupující Alzheimerově chorobě od roku 1987 nevystupoval na veřejnosti. Zemřel v roce 1995 na rakovinu.

Manželka Mary Baldwinová byla básnířkou, měli spolu dva syny.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Harold Wilson na anglické Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Harold Wilson na Wikimedia Commons
• Osoba Harold Wilson ve Wikicitátech
• Oficiální profil na stránkách Downing Street [1]