Hatérie
 HatérieStratigrafický výskyt: Trias až recent, asi před 242 až současnost | |
|---|---|
 Haterie novozélandská (Sphenodon punctatus) | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | živočichové (Animalia) |
| Kmen | strunatci (Chordata) |
| Podkmen | obratlovci (Vertebrata) |
| Třída | plazi (Reptilia) |
| Podtřída | lepidosauria |
| Řád | hatérie (Sphenodontida) Williston, 1925 |
 Rozšíření recentních forem hatérií (druhů). Hatérie novozélandská (Sphenodon punctatus) – kolečka; hatérie Guentherova (Sphenodon guntheri) – čtverečky. | |
| čeledi | |
| |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Hatérie (Sphenodontida) je starobylý řád plazů, zahrnující pouhé dva dosud žijící druhy.
Evoluce
Skupina hatériovitých plazů se dle dostupných fosilních nálezů objevila již na počátku druhohor (raný trias, asi před 245 až 240 miliony let), významnou skupinou byl pak v období pozdního triasu a jury.[1] Většina hatérií vyhynula v době nástupu drobných savců a do dnešní doby přežily jen dva druhy, spadající do jedné čeledi. Vyskytují se na přibližně dvaceti ostrovech při pobřeží Nového Zélandu. Nový Zéland se oddělil od pevniny ještě předtím, než se na něj savci dostali. Hatérie a další plazi zde tedy neměli konkurenci. V období triasu až křídy byla tato skupina rozšířená i na území dnešní Jižní Ameriky.[2][3]
Před 190 miliony let (v období rané jury) byli hatériovití rozšíření také na území Severní Ameriky, jak ukázaly objevy z americké Arizony.[4] Fosilie zástupce této skupiny byly objeveny i ve 150 milionů let starých sedimentech pozdně jurského Morrisonského souvrství na území dnešního Wyomingu.[5]
V Indii byly objeveny fosilie zástupce této skupiny přímo z hranice křídy a paleogénu, tedy z doby velkého hromadného vymírání na konci druhohor před 66 miliony let. Není ale jisté, zda dotyčný druh přežil nebo se stal obětí tohoto vymírání.[6]
Popis
Hatérie nepatří mezi ještěry. Odlišují se od nich výrazně kratšíma nohama, výraznýma tmavýma očima, bílými výrůstky na hlavě a hřbetě. Jejich hlava má zobákovitý útvar. Hatérie jsou dlouhověké, dožívají se i výrazně přes 100 let.[7] Živí se hmyzem a jinými bezobratlými živočichy. Aktivní jsou především v noci.
Hatérie mají tak pomalý metabolismus, že dokáží zadržet dech až na 1 hodinu.[zdroj?!] Jsou i všeobecně celkově pomalé.
Hatérie má zachované některé primitivní znaky: zuby jsou srostlé s čelistmi, nemá plně osifikovanou chordu, na břiše a krku se nachází zbytky žeber a má poměrně dobře vytvořený parietální otvor s temenním okem a alespoň v mládí jím vidí.
Ekologie
Samice klade až 15 vajíček s bílou skořápkou. Mláďata se líhnou za 13–15 měsíců. Zajímavé je soužití hatérie s ptáky buřňáky, kteří hnízdí v norách, ve kterých žije i hatérie.
Systematika
Původně byly hatérie klasifikovány takto:
- čeleď: hatériovití (Sphenodontidae)
- druh: hatérie novozélandská (Sphenodon punctatus)
- druh: hatérie Guentherova (Sphenodon guntheri)
V roce 2009 vyšla genetická studie, jež doporučuje sloučení obou druhů do jednoho s tím, že jde o pouhé geografické varianty.[8] Některé autority a instituce však stále uznávají původní klasifikaci.[9]
V srpnu roku 2020 bylo oznámeno kompletní rozluštění genomu hatérie.[10]
Odkazy
Reference
- ↑ Tiago R. Simões, Michael W. Caldwell & Stephanie E. Pierce (2020). Sphenodontian phylogeny and the impact of model choice in Bayesian morphological clock estimates of divergence times and evolutionary rates. BMC Biology. 18. Article number: 191. doi: https://doi.org/10.1186/s12915-020-00901-5
- ↑ Sebastián Apesteguía, Fernando F. Garberoglio & Raúl O. Gómez (2021). Earliest tuatara (Lepidosauria: Sphenodontinae) from southern continents. Ameghiniana. 58 (5): 416-441. doi: https://doi.org/10.5710/AMGH.13.07.2021.3442
- ↑ Chambi-Trowell, S. A. V.; et al. (2021). The diversity of Triassic South American sphenodontians: a new basal form, clevosaurs, and a revision of rhynchocephalian phylogeny. Journal of Systematic Palaeontology (advance online publication). doi: https://doi.org/10.1080/14772019.2021.1976292
- ↑ Tiago R. Simões, Grace Kinney-Broderick & Stephanie E. Pierce (2022). An exceptionally preserved Sphenodon-like sphenodontian reveals deep time conservation of the tuatara skeleton and ontogeny. Communications Biology. 5: 195. doi: https://doi.org/10.1038/s42003-022-03144-y
- ↑ David G. DeMar Jr., Marc E. H. Jones & Matthew T. Carrano (2022). A nearly complete skeleton of a new eusphenodontian from the Upper Jurassic Morrison Formation, Wyoming, USA, provides insight into the evolution and diversity of Rhynchocephalia (Reptilia: Lepidosauria). Journal of Systematic Palaeontology. 20 (1): 2093139. doi: https://doi.org/10.1080/14772019.2022.2093139
- ↑ S. Anantharaman, David G. Demar Jr., R. Sivakumar, Dilip Chandra Dassarma, Gregory P. Wilson Mantilla & Jeffrey A. Wilson Mantilla (2022). First rhynchocephalian (Reptilia, Lepidosauria) from the Cretaceous–Paleogene of India. Journal of Vertebrate Paleontology: e2118059. doi: https://doi.org/10.1080/02724634.2022.2118059
- ↑ https://fossilsandotherlivingthings.blogspot.com/2021/02/tuatara-one-of-kind-survivor.html
- ↑ HAY, Jennifer M.; SARRE, Stephen D.; LAMBERT, David M. Genetic diversity and taxonomy: a reassessment of species designation in tuatara (Sphenodon: Reptilia). Conservation Genetics. 2010-06-01, roč. 11, čís. 3, s. 1063–1081. Dostupné online [cit. 2020-11-22]. ISSN 1572-9737. DOI 10.1007/s10592-009-9952-7. (anglicky)
- ↑ JOHNS, Amanda. Sphenodon guntheri (Brothers Island tuatara). Animal Diversity Web [online]. 2012 [cit. 2020-11-22]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Gemmell, N. J.; et al. (2020). The tuatara genome reveals ancient features of amniote evolution. Nature. doi: https://doi.org/10.1038/s41586-020-2561-9
Literatura
- Felix Vaux, Mary Morgan‐Richards, Elizabeth E. Daly & Steven A. Trewick (2018). Tuatara and a new morphometric dataset for Rhynchocephalia: Comments on Herrera‐Flores et al. Palaeontology. doi: https://doi.org/10.1111/pala.12402
- Jorge A. Herrera‐Flores, Thomas L. Stubbs & Michael J. Benton (2018). Reply to comments on: Macroevolutionary patterns in Rhynchocephalia: is the tuatara (Sphenodon punctatus) a living fossil? Palaeontology. doi: 10.1111/pala.12404
- Neil Gemmell; et al. (2019). The tuatara genome: insights into vertebrate evolution from the sole survivor of an ancient reptilian order. bioRxiv (preprint). doi: https://doi.org/10.1101/867069
- Paulo R. Romo de Vivar, Agustín G. Martinelli, Annie Schmaltz Hsiou & Marina Bento Soares (2020). A New Rhynchocephalian from the Late Triassic of Southern Brazil Enhances Eusphenodontian Diversity. Journal of Systematic Palaeontology. doi: https://doi.org/10.1080/14772019.2020.1732488
- Macey, J. R.; et al. (2020). Evidence of two deeply divergent co-existing mitochondrial genomes in the Tuatara reveals an extremely complex genomic organization. Communications Biology. 4: 116. doi: https://doi.org/10.1038/s42003-020-01639-0
- Ben T. Kligman, Warren C. McClure, Mark Korbitz & Bruce A. Schumacher (2021). New sphenodontian (Reptilia: Lepidosauria) from a novel Late Triassic paleobiota in western North America sheds light on the earliest radiation of herbivorous lepidosaurs. Journal of Paleontology. doi: https://doi.org/10.1017/jpa.2021.22
Externí odkazy
Média použitá na této stránce
Autor:
- Information-silk.png: Mark James
- derivative work: KSiOM(Talk)
A tiny blue 'i' information icon converted from the Silk icon set at famfamfam.com