Havrania cesta

Havrania cesta
Původní názevHavrania cesta
Země původuČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Jazykslovenština
Žánrfilmové drama
ScénářĽudovít Filan
Monika Gajdošová
RežieMartin Hollý
Obsazení a filmový štáb
Hlavní roleJúlius Pántik
Věra Galatíková
Ľudovít Greššo
Martin Hollý
Anna Grissová
… více na Wikidatech
StřihMaximilián Remeň
Výroba a distribuce
Premiéra1962
Havrania cesta na ČSFD, IMDb
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Havrania cesta je slovenský celovečerní hraný debut režiséra Martina Hollého mladšího z roku 1962. Film je literární adaptací rozhlasové hry Ľudovíta Filana A bylo světlo (1958). Autor se spolu s Monikou Gajdošovou podílel i na scénáři. Film zobrazené události neidealizuje, ale snaží se upozornit na problémy skutečných lidí. Hollého film výrazně ovlivnilo setkání s Jiřím Krejčíkem, který si zakládal právě na příběhu individuálním prostřednictvím herců.

Děj filmu

Sujet filmu je založen na paralelním rozvíjení linií, které zrcadlí chlapskou rivalitu. Příběhu dominuje zápas o prestiž ve skupině dělníků. Vinco Petráš v podání Júlia Pántika je mistrem party montérů vysokého napětí. Do party ale přichází Matúš Slameň (Štefan Kvietik) a Petráš má najednou konkurenci. Jakoby to ale nestačilo, Petráš musí se Slaměnem zápasit i o přízeň ženy. A právě boj o Jolanu se stává katalyzátorem rozlišování morálních hodnot od pokrytectví.

O filmu

Film Havrania cesta je založen zejména na obrazové stránce. Silnému vizuálu napomáhá přesná a výstižná kamera Vincenta Rosince. Dominuje mu temnota, z níž se jen tu a tam vynořují postavy a přednášejí své repliky. Rosinec funkčně pracuje s hrou světla a stínu a naplňuje tak dramatickou výstavbu filmu. Obrazovou stránku doplňuje hudební motiv přesně spadající do celkové atmosféry filmu. Zdrojem filmové hudby je gramofonová deska, hudba v lunaparku a tóny foukací harmoniky.

Dramaturgyně vzorec příběhu iniciativního pracovníka, který se z různých důvodů dostane na rozcestí a kterému pomůže prostředí, které dosud ignoroval, je ve slovenském filmu asi nejčastěji opakovaným v rámci dělnického prostředí. Většinou ve filmech zbývá jen při vzorci. Nevytvoří se v nich pravdivá drama, v níž postavy nasáknou životem. Hollého film je v tomto směru výjimkou. Vyniká zejména svou plastičností.

Po filmu Havraní cesta dále pracuje s tématem práce a hrdinství. V šedesátých letech nevznikl ve slovenské kinematografii tématem podobný film. Až v roce 1971 přichází režisér Jozef Režucha s filmem Dost dobří chlapi. Hollého Havrania cesta je spolu s Barabášovým filmem Pieseň o sivom holubovi a Solanovým Muž, ktorý sa nevrátil inovací filmového výrazu 60. let. Pro nastupující generaci filmových tvůrců je přínosná zejména eliminace patosu a příklon k ponoru do hloubky psychiky jednotlivých postav. Posun přichází i v práci s filmovou řečí.

Redaktor Ivan Bonko píše:

„Dobré slovenské filmy sa zjavujú naozaj iba zriedkavo. Havrania cesta znesie podľa môjho smelého názoru porovnanie s Barabášovým filmom „Pieseň o sivom holubovi. ...je predsa len dosť výnimočné dielo v slovenskej kinematografii, najmä pokiaľ ide o spracovanie súčasnej tematiky."[1]

Celovečerní debut Martina Hollého vznikl ve stejnou dobu jako filmy Boxer a smrť (1962, r. Peter Solan) a Slnko v sieti (1962, režie Štefan Uher). V roce 1963 byly všechny tři snímky oceněny na Festivalu československých filmů v Ústí nad Labem.

Miroslav Janek k tomu uvádí:

Havrania cesta je film o osamelosti človeka, ktorého kolektív nedokáže plne pochopiť, a ktorý si k nemu nevie nájsť cestu. Ale je to súčasne film aj o karierizme a o ľuďoch, ktorí ho pestujú. Obidva tieto myšlienkové póly nachádzajú ľudské spodobnenie v dvoch hrdinoch - Petrášovi a Matúšovi."[2]

Andrea Horečná dodává:

"Havrania cesta je príbehom o svedomí stvárnenom v dvojroli. Dôležitým sa tu však nestáva víťazstvo jedného alebo druhého princípu, postavy sa tu nerozlišujú na biele a čierne. Martinovi Hollému sa už samotnou dvojpólovosťou svedomia podarilo vyhnúť klišé a otvorene polemizovať s akoukoľvek primitivizujúcou jednoznačnosťou."[3]

Dejiny slovenskej kinematografie:

"Film Havrania cesta jasne signalizuje liberalizáciu tematickej zložky diela, v ktorej sa presúva akcent z budovateľskej agitácie na reálne sociálne vzťahy, a vysúva do popredia kultivovanosť réžie usilujúcej sa o moderný filmový výraz. Svojím poetologickým antitradicionalizmom reprezentuje prekonávanie opisného symbolizmu z predchádzajúceho obdobia."[4]

Myšlenku filmu režisér filmu popisuje následovně:

"Vo filme nejde iba o príbeh montérov vysokého napätia - ten istý problém by mohol vzniknúť napríklad medzi lekármi alebo vysokoškolskými profesormi. Kdekoľvek možno stretnúť karierizmus, nešťastie ľudí, hádzanie polien pod nohy. Chcel som to cez niektorých ukázať - povedzme cez montérov. Vo filme ide teda o široký záťah do ľudskej duše. Každý máme okolo seba Petrášov, Slameňov, Cyrilov a treba ich rozlišovať. Pokiaľ ide o poznanie života - nie sme až takí hazardéri, aby sme režírovali film bez toho. Bol som v asi desiatich brigádach, ich prácu poznám. Chcel som ukázať pravdu, aká je."[5]

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Havrania cesta na slovenské Wikipedii.

  1. ↑ BONKO, Ivan. Príčiny úspechu. Film a divadlo. 1962, roč. 6, č. 25, s. 9
  2. ↑ JANEK, Miroslav. "... v osamelých sa havranov". Kultúrny život. 1962,  roč. 17, č. 51 – 52
  3. ↑ HOREČNÁ, Andrea. Martin Hollý. SME - Festivalový denník.  č. 2/1.12.1999, s. 3
  4. ↑ MACEK, Václav; PAŠTÉKOVÁ, Jelena. Dejiny slovenskej kinematografie. Martin : Osveta
  5. ↑ HYSKOVÁ, A. Cestou havranov alebo sokolov? Život. 1963, č. 6, s. 10 - 11

Literatura

  • MACEK, Václav – PAŠTÉKOVÁ, Jelena. Kunešová. Dejiny slovenskej kinematografie, vyd. Martin: Osveta, 1997.
  • HYSKOVÁ, A. Cestou havranov alebo sokolov? Život. 1963, č. 6
  • JANEK, Miroslav. "... v osamelých sa havranov". Kultúrny život. 1962,  roč. 17, č. 51 - 52
  • HOREČNÁ, Andrea. Martin Hollý. SME - Festivalový denník. č. 2/1.12.1999
  • BONKO, Ivan. Príčiny úspechu. Film a divadlo. 1962, roč. 6, č. 25

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Flag of the Czech Republic.svg
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“