Hedvábnictví

Hedvábný šátek (z počátku 21. století)

Hedvábnictví (angl.: silk industry) je obor ekonomiky, který zahrnuje činnosti související se všemi druhy hedvábí od chovu housenek až po výrobu hedvábných textilií.[1]

Historie

Dvorní dámy připravují hedvábné vlákno, malba císaře Chuej-cunga

První zmínka o objevu hedvábí a bource morušového (Bombyx mori) pochází z Číny. Objev hedvábnictví je připisován konkubíně čínského císaře Chuang-ti, který žil ve 3. tisíciletí př. n. l.[zdroj?]

Tajemství výroby hedvábí čínští výrobci velmi pečlivě střežili před světem téměř 2000 let. Podle čínského historika Man-Tua-Lina se výroba hedvábí v 1. století před naším letopočtem rozšířila na Korejský poloostrov a odtud do Japonska.[2]. Ve 3. století n. l. bylo hedvábnictví v Japonsku již národním řemeslem. Hrdinské eposy Ramajána a Mahábharata svědčí o výrobě hedvábí v rané době také v Indii. Prvními Evropany byli podle písemně zaznamenané tradice dva ariánští mniši – čínští misionáři ve službách byzantského císaře Justiniána I., kteří dokázali propašovat vajíčka bource morušového z Číny do Konstantinopole v dutých bambusových holích[3]. Evropské hedvábnictví se rozvíjelo od 12. století: již roku 1146 je v královských dílnách Nobiles officinae v Palermu na Sicílii zavedl král Roger II. Titíž hedvábníci přišlí z Byzance se usadili například v thráckém Soufli. Od 14. století se hedvábí rozšířilo v Toskánsku (Lucca), později ve Francii (Lyon) a ve Španělsku. Od poloviny 18. století začala výroba v mnoha dalších zemích.[zdroj?]

Výroba

Surovina k výrobě hedvábí se získává ze výměšků housenek různých druhů, které se obvykle dělí na dvě skupiny:

Podrobnosti výroby přírodního hedvábí jsou popsány ve článcích Přírodní hedvábí a Bourec morušový, hlavní druhy planého hedvábí[4] popisují články Tussah, Hedvábí muga a Hedvábí eri.

Hedvábnictví na území České republiky

K prvnímu pokusu zavést výrobu hedvábí z kokonů housenek bource morušového dal pokyn Albrecht z Valdštejna v Jičíně v roce 1627, kdy tam povolal italské dělníky, kteří vysázeli mnoho moruší a zahájili pěstování. Po jeho smrti však hedvábnictví zaniklo. Na Moravě měl primát v 17. století náležet Lichtenštejnům. V rakouské monarchie se v období merkantilismu objevilo několik hedvábnických podnikatelů po třicetileté válce, přicházeli také do Čech a na Moravu. Patřil k nim například Josef Tarone v Praze v letech 1720-1725. Systémové zavádění hedvábnictví se přičítá hraběti Filipu Ludvíkovi ze Sinzendorfu, kancléři císaře Karla VI. Roku 1749 začali v Praze na hradbách vysazovat moruše dva Italové: geodet major Carlo Cremieri a divadelní podnikatel Giovanni Battista Locatelli, který se usadil v divadle v Kotcích se svým operním ansámblem. Roku 1757 od nich moruše odkoupil komerciální kongres, který stromky postoupil Vlašskému špitálu na Malé Straně, v jehož zahradě byly vysázeny, a ve špitále se hedvábí vyrábělo až do jeho zrušení 1830[5].

V roce 1752 vydala císařovna Marie Terezie výnos na podporu pěstování moruší a roku 1756 jej doplnila pohrůžkou trestů žalářem za poškozování vysazených stromů. Roku 1751 obdržel radní Starého Města pražského Bedřich z Friedbergů povolení, aby z výnosu maškarních plesů, které pořádal ve svém domě čp. 620/I, přispíval do fondu na pěstování morušových stromků.[6].

Na pražských městských příkopech a okolí bylo koncem 18. století vysazeno 18 230 moruší. V Potštejně udržoval hrabě Thamareé chov bource morušového v takovém rozsahu, že se mu vyplácelo provozovat také vlastní filatorium (skárnu hedvábné příze). V roce 1789 byla v Čechách zaznamenána výroba 20 metrických centů skaného hedvábí.[7]

Morušové sady na pražských příkopech přešly v roce 1811 do vlastnictví Itala Josefa Rangheriho, který zavedl pěstování moruší také v usedlosti nazývané Rangherka (Vršovický zámeček).[8] V roce 1836 zveřejnil jeho syn Heinrich Rangheri údaje o svém podniku: Ze 191 moruší sklidil cca 150 kg kokonů, ze kterých získal asi 15 kg surového (neskaného) hedvábí v ceně 360 zlatých. (Po započtení všech výdajů zůstal čistý zisk 24 zlatých).[7]

Roku 1863 byla v Praze založena Hedvábnická jednota pro království české v čele s Ferdinandem Hillerem, který popsal hedvábnictví v VI. dílu Ottova slovníku naučného. Koncem 19. století se počítalo s ročním výnosem cca 3 centy hedvábných kokonů.[8] Další pěstitelé hedvábí byli evidování v Noutonicích, Chocni, Heřmanově Městci, Písku, či v Chlumu u Třeboně. Všeobecná osvěta a školní propagace nabádala matky a jejich děti, aby domácím pěstováním bource došly blahobytu[9]. Roku 1882 bylo v českých zemích napočítáno na 105 tisíc morušových stromků[10]. V okolí Šumperka a Rýmařova bylo v té době založeno několik textilních podniků, které se zabývaly výhradně zpracováním (převážně importovaného) hedvábí a tato oblast se stala významným střediskem hedvábnictví pro celé tehdejší Rakousko-Uhersko a pozdější Československo.[11] Ještě v 60. letech 20. století zde bylo v tomto oboru zaměstnáno přes 2000 lidí,[12] v té době však byly zpracovávané materiály převážně filamenty z viskózy nebo polyamidu, tehdy nazývané umělé nebo syntetické hedvábí a např. úřední statistika z roku 1990 uváděla pro hedvábnické odvětví výrobu 70 milionů metrů tkanin s podílem pouhých 130 tisíc metrů z přírodního hedvábí.[13] V pozdějších letech se v českých výrobních statistikách hedvábné textilie nevyskytují.

Světové hedvábnictví ve 20. a 21. století

Chovem housenek k získávání hedvábného vlákna a zpracováním na textilie se zabývá ve světě asi 60 států ležících téměř bez výjimky v subtropickém nebo tropickém pásmu zeměkoule. Dominantní postavení v dodávkách hedvábných vláken (v roce 2015 cca 200 000 tun) mají Čína s podílem na výrobě cca 85 % a Indie se 14 %.[14]

Za rok 2021 byly zaznamenány celosvětové výnosy z prodeje příze, plošných textilií z přírodního a planého hedvábí a z prodeje vlákenných odpadů (suroviny pro kosmetiku a léčiva) s částkou 22,8 miliard USD.[15] S výrobou přírodního hedvábí se zabývalo více než 12 milionů lidí a dalších 6 milionů pracovalo v sektoru planého hedvábí.[16]

Reference

  1. ↑ a b Babu: Silk Processing, propeties and applications, Woodhead Publishing 2013, ISBN 978-1-78242-155-9, str. 1-10
  2. ↑ Henri Silbermann,Die Seide, Ihre Geschichte, Gewinnung Und Verarbeitung. Dresden 1897, s. 6-7
  3. ↑ Henri Silbermann,Die Seide, Ihre Geschichte, Gewinnung Und Verarbeitung. Dresden 1897, s. 26-29
  4. ↑ Non-Mulberry Silkworm rearing [online]. IGNOU, 2018 [cit. 2022-09-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. ↑ Tvarůžek, Ladislav: Hedvábnictví ve staré Praze. In: Venkov, orgán České strany agrární, 11. 4. 1942
  6. ↑ Maříková: Italští pěstitelé moruší v Praze první poloviny 19. století. In: Naše Itálie : stará i mladá Itálie v české kultuře 19. století, sborník příspěvků z 31. ročníku sympozia k problematice 19. století. Plzeň, 24.-26.2. 2011. Praha Academia, 2012 s. 305-312.
  7. ↑ a b André: Oekonomische Neuigkeiten und Verhandlungen, Verlag der J. G. Calve'schen Buchhandlung 1838, digit. 2014
  8. ↑ a b OSN VI.: Hedvábnictví [online]. Ferdinand Hiller, 1893 [cit. 2017-05-10]. Dostupné online. 
  9. ↑ Pěstování moruší, čili, Stručné navedení jak snadným způsobem lze vyráběti hedvábí, e původního rukopisu od praktického hospodáře, jenž se po mnohá léta pěstováním moruší a hedvábnictvím zabýval, prostonárodně roku 1789 sepsaného sestavil Jan Šíbl. Plzeň 1864, dostupné online KRAMERIUS - MONOGRAFIE (11412/2997698) - P (1430/319977) - Pěstování moruší, čili, Stručné navedení jak snadným způsobe... (1/36)
  10. ↑ Národní listy č. 138, 18.5.1882, strana 3
  11. ↑ Pokračování v tradici [online]. Rýmařovský horizont, 2005-10-31 [cit. 2017-05-10]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-04-22. 
  12. ↑ Hospodářská geografie severní Moravy [online]. Univerzita Palackého v Olomouci, 1962-10-30 [cit. 2017-05-10]. Dostupné online. 
  13. ↑ Statistická ročenka ČSFR 1990, SNTL Praha 1990, ISBN 80-03-00516-7, str. 414
  14. ↑ Global Silk Industry [online]. ISC, 2013 [cit. 2017-05-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  15. ↑ Silk Market [online]. Market Data Forecast, 2022 [cit. 2022-09-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  16. ↑ Silk Stories Part 3 [online]. Fibershed, 2022-01-22 [cit. 2022-09-05]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura

  • Dohnal, F. a Smejkal, M.: Pěstování moruší a chov bource morušového. Výzkumný ústav včelařský Praha 1993, 25 stran.
  • Ducháč, František: Příprava hedvábí ke tkaní. SNTL Praha 1960
  • Hiller, Ferdinand: Hedvábnictví, in: Ottův slovník naučný, díl VI., J. Otto Praha 1893, s. 146-147.
  • KRAMÁŘ, Josef. Navedení k hedvábnictví pro školy hospodářské a rolníky. Olomouc: Josef Groák, 1867. 76 s. Dostupné online. 
  • Krejčík, J.: Hedvábnictví. Vydal Hedvábnický spolek Praha, Praha 1921, Nakl. J. Šnajdr, Kladno, 20 stran.
  • Ondrák, František: Přírodní hedvábí: Vlastnosti, přejímání, zkoušení a skladování. Určeno pracovníkům v hedvábnickém průmyslu. SNTL Praha 1955
  • Rangheri, Josef (překlad Thám, Karel Ignác): Poučenj o dobýwánj hedbáwj (hedbáwnictwj) w Čechách: wěrné, prosté, na wlastnj zkussenosti založené uwedenj, kterak se s hedbáwopředy neb hedbávnými hausenkami zde w zemi lehce a s gistotau y s užitkem zacházeti má. Wydal František Geřábek w Praze 1813, 75 stran; dostupné online.
  • Veselý, V.: České hedvábnictví. In: Včelařství, 130, 1996, č. 12, str. 281.
  • Weinzettel, Bohumil: Dějiny hedvábnictví v Čechách. [1.vyd.]. Vydal Hedvábnický ústav Hradec Králové, tisk Praha 1941, 67 stran + obr.

Externí odkazy

  • Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu hedvábnictví na Wikimedia Commons
  • Vladislav Dudák: Zapomenutá historie pražského hedvábnictví a morušovníků. Dostupné online.
  • Chov bource morušového. Dostupné online.

Média použitá na této stránce

Court ladies pounding silk from a painting (捣练图) by Emperor Huizong.jpg
Cropped from a Song dynasty painting attributed to Emperor Huizong in the style of Tang dynasty painter Zhang Xuan.
Seidentuch.jpg
Autor: Původně soubor načetl Bettenburg na projektu Wikipedie v jazyce němčina, Licence: CC BY-SA 2.0 de
Seidentuch/ silkscarf/ Foulard, im klassischen Équipagestil, 100% Seide/ pure silk, von JL, eignes Foto Bettenburg 22:42, 16. Jan 2006 (CET)