Hirola
Hirola | |
---|---|
Hirola s typickou kresbou v obličeji | |
Stupeň ohrožení podle IUCN | |
kriticky ohrožený druh[1] | |
Vědecká klasifikace | |
Říše | živočichové (Animalia) |
Kmen | strunatci (Chordata) |
Podkmen | obratlovci (Vertebrata) |
Nadtřída | čtyřnožci (Tetrapoda) |
Třída | savci (Mammalia) |
Řád | sudokopytníci (Artiodactyla) |
Podřád | přežvýkaví (Ruminantia) |
Čeleď | turovití (Bovidae) |
Podčeleď | buvolci (Alcelaphinae) |
Rod | hirola (Beatragus) |
Binomické jméno | |
Beatragus hunteri (Sclater, 1859) | |
Areál rozšíření | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Hirola (Beatragus hunteri nebo Damaliscus hunteri) patří mezi nejmenší buvolce, má z nich však nejdelší rohy. Je to velmi vzácné zvíře, které čelí akutní hrozbě vyhynutí.
Popis
Jedná se o nápadně štíhlého kopytníka s výrazně prohnutými rohy, které mohou měřit až 72 cm a mají na sobě vystouplé prstence. Délka těla činí 120 až 200 cm, výška v kohoutku 95–105 cm a hmotnost 80 až 118 kg.[2] Zbarvení je stejnoměrně pískové nebo světle žlutohnědé, pouze mezi očima a kolem nich má zvíře zřetelnou bílou linii tvarem připomínající cvikr.
Samci jsou větší a jejich rohy jsou delší a tlustší. Na šíji mají velmi silnou kůži, která slouží jako ochrana před zraněním ve vzájemných soubojích.
Hirola žije v rodinných skupinách nebo malých stádech o počtu 5 až 40 jedinců, vedených nejsilnějším samcem. Samci nemající svá stáda vytváří mládenecké skupiny, které mohou žít pospolu s buvolci topi.[2]
Živí se převážně trávou,[2] případně listy a výhonky keřů. Vyskytuje se v suchém křovinatém buši nebo polopouštních oblastech na poměrně malém území v pohraničních oblastech mezi Keňou a Somálskem, zejména v povodí řek Jubba a Tana. Vzhledem k tomu, že se jedná o oblast ohroženou rozšiřováním pouští, byla v 70. letech část hirol odchycena a přesunuta do národního parku Tsavo, kde se dobře aklimatizovaly a k roku 2015 jich tam žilo 76.[3]
Ohrožení
Jedná se o kriticky ohrožený druh, jehož počty nepřesahují několik set jedinců (udává se 200 až 400), přičemž ještě v roce 1979 jich žilo nejméně 18 000.[2][3] Hlavními hrozbami jsou lov, nemoci, úbytek stanovišť, sucho a kompetice s domácími zvířaty o zdroje potravy.[3]
V zajetí se chová jen výjimečně. Poprvé byl chován v 70. letech v ZOO Dvůr králové nad Labem, kde se je podařilo i rozmnožit.
Galerie
Hirola s mládětem
Odpočívající hiroly
Hirola
Umělecké vyobrazení hiroly (1889)
Morfologie hlavy hiroly
Reference
- ↑ Červený seznam IUCN 2022.2. Dostupné online. [cit. 2023-01-02]
- ↑ a b c d CASTELLÓ, José R. Bovids of the World. Antelopes, Gazelles, Cattle, Goats, Sheep, and Relatives. Princeton and Oxford: Princeton University Press, 2016. 664 s. ISBN 978-0-691-16717-6. S. 506–507.
- ↑ a b c IUCN SSC Antelope Specialist Group. Hirola Beatragus hunteri [online]. IUCN, 2017 [cit. 2021-12-12]. Dostupné online.
Literatura
- Vágner, Josef: Afrika, ráj a peklo zvířat, Praha, 1990.
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu hirola na Wikimedia Commons
Média použitá na této stránce
Autor:
- Information-silk.png: Mark James
- derivative work: KSiOM(Talk)
A tiny blue 'i' information icon converted from the Silk icon set at famfamfam.com
Autor: JRProbert, Licence: CC BY-SA 4.0
A hirola head with the sub-orbital glands clearly visible. (copyright James Probert)
Head of a Hirola
Autor: JRProbert, Licence: CC BY-SA 4.0
A young hirola calf suckling in Tsavo East National Park, 2011. (Copyright James Probert)
Autor: JRProbert, Licence: CC BY-SA 4.0
Hirola bachelor herd in Tsavo East National Park, 2011. (Copyright James Probert)
(c) IUCN Red List of Threatened Species, species assessors and the authors of the spatial data., CC BY-SA 3.0
Geographic distribution of the Hirola (Beatragus hunteri).
Hirola, adult females