Hlaváček (rod)

Hlaváček
Hlaváček jarní (Adonis vernalis)
Vědecká klasifikace
Říše	rostliny (Plantae)
Podříše	cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení	krytosemenné (Magnoliophyta)
Třída	vyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řád	pryskyřníkotvaré (Ranunculales)
Čeleď	pryskyřníkovité (Ranunculaceae)
Rod	hlaváček (Adonis) L., 1753
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hlaváček (Adonis) je rod rostlin z čeledi pryskyřníkovité. Jsou to jednoleté nebo vytrvalé byliny s členěnými listy a nápadnými, obvykle žlutými, oranžovými nebo červenými květy s mnoha tyčinkami. Plodem je souplodí nažek. Rod zahrnuje 34 druhů a je rozšířen v Eurasii a severní Africe. V České republice roste nápadný hlaváček jarní a jednoleté druhy hlaváček letní a hlaváček plamenný. Hlaváčky jsou jedovaté rostliny a pro obsah srdečních glykosidů jsou využívány v lékařství. Některé druhy jsou pěstovány jako okrasné zahradní rostliny či skalničky.

Popis

Hlaváčky jsou jednoleté nebo vytrvalé byliny s olistěnou nevětvenou nebo jen chudě větvenou lodyhou. Vytrvalé druhy mají podzemní oddenek. Listy jsou střídavé, dlanitě nebo jednoduše či vícenásobně zpeřeně členěné v úzké úkrojky. Spodní listy jsou často přeměněné v šupiny. Květy jsou nápadné, pravidelné, oboupohlavné, jednotlivé na vrcholu stonku nebo větví. Kalich je složen z 5 až 8 zelených nebo lehce petaloidních lístků. Koruna je nejčastěji žlutá, oranžová nebo červená, řidčeji bílá nebo namodralá, delší než kalich, složená ze 3 až 40 korunních lístků. Tyčinek je mnoho. Gyneceum je složeno z mnoha spirálně uspořádaných plodolistů obsahujících po 1 vajíčku. Každý plodolist nese rovnou nebo zahnutou vytrvalou čnělku zakončenou drobnou bliznou. Plodem je souplodí lysých nebo chlupatých nažek se zobánkem.^[1][2][3]

• 

  Hlaváček amurský s nedozrálým souplodím

• 

  (c) Alex Ang, CC BY-SA 3.0

  Bělokvětý vytrvalý druh Adonis mongolica

• 

  Hlaváček pyrenejský (Adonis pyrenaica)

• 

  Detail květu hlaváčku letního

• 

  Souplodí hlaváčku plamenného

Rozšíření

Rod hlaváček zahrnuje 34 druhů. Je přirozeně rozšířen v temperátní a subtropické Eurasii a v severní Africe. Některé druhy byly zavlečeny i do jiných částí světa. Jednoleté druhy ze sekce Adonis jsou rozšířeny od západní Evropy a severní Afriky po Střední Asii a Kašmír. Centrum rozšíření je ve Středomoří a jihozápadní Asii. Hlaváček zubatý přesahuje i do Arábie. Nejrozsáhlejší areál, téměř se překrývající s areálem celé sekce, má hlaváček letní. Z Evropy je uváděno celkem 6 druhů jednoletých hlaváčků, z nichž dva zasahují i do střední Evropy. V teplých oblastech České republiky se vyskytuje hlaváček letní a velmi vzácně i kriticky ohrožený hlaváček plamenný. Středomořský hlaváček roční bývá pěstován jako okrasná letnička a občas zplaňuje. Ve Středomoří roste dále hlaváček drobnoplodý a endemické druhy Adonis cyllenea (poloostrov Peloponés v Řecku) a Adonis cretica (Kréta).^[1] Vývojové centrum těchto jednoletých druhů leží na Blízkém východě, kde zřejmě začaly již v pradávných dobách provázet člověka jako plevele při pěstování obilovin. Jejich semena mají totiž podobné rozměry jako obilky a nesnadno se z osiva odstraňují. Do střední Evropy se dostaly jakožto archeofyty až s neolitickým zemědělstvím. Nejstarší archeologické nálezy nažek hlaváčku letního na území České republiky pocházejí z mladší doby železné. V průběhu 20. století se tyto plevele se změnou způsobu obhospodařování (hluboká orba, strojové čištění osiva, používání herbicidů a intenzivní hnojení) začaly z krajiny opět vytrácet.^[4]

Vytrvalé druhy ze sekce Consiligo jsou soustředěny zejména v horských oblastech střední, jižní a východní Asie. V České republice se vyskytuje pouze hlaváček jarní, rostoucí v teplých oblastech na výslunných stráních a lemech šípákových doubrav na bazických substrátech. Druh má v Eurasii rozsáhlý areál, sahající od Pyrenejského poloostrova a nejjižnější Skandinávie na východ až na jižní Sibiř. Rozlehlý areál má i Adonis apennina, rozšířený od severovýchodní Evropy po východní Sibiř a Čínu, a hlaváček povolžský, jehož oblast výskytu sahá od jihovýchodního Maďarska po Sibiř a Střední Asii. Mimo to se v Evropě vyskytují ještě další dva vytrvalé druhy. Adonis distorta je endemit střední části Apenin, hlaváček pyrenejský roste v Pyrenejích a přilehlých pohořích a v jihozápadních Alpách.^[5][4]

Vytrvalé druhy rostou zejména na suchých stepích, výslunných horských svazích, v podrostu světlých lesů či na jejich okrajích. Některé druhy zasahují i do subalpínského a alpínského stupně, Adonis coerulea vystupuje v jihozápadní Číně a Tibetu až do nadmořské výšky okolo 5000 metrů.^[6][3] Jednoleté druhy naproti tomu vyhledávají zejména polní kultury, úhory a ruderalizovaná místa na bazických, výhřevných podkladech.^[1][4]

Ekologické interakce

Květy hlaváčků jsou opylovány hmyzem. Nápadné květy hlaváčku jarního navštěvují zejména včely a čmeláci, mouchy, klopušky a brouci. Samoopylení je zabráněno částečnou protogynií.^[7][8] Naproti tomu jednoleté druhy, jako je hlaváček letní či hlaváček roční, jsou samosprašné a k oplození dochází i bez účasti opylovačů.^[9][10] Housenky denních ani nočních motýlů hlaváčky jako potravu nevyhledávají. Na hlaváčku jarním občas sají šťávu dospělci i larvy ploštičky pestré (Lygaeus equestris).^[11] Semena nemají speciální adaptaci pro šíření na delší vzdálenosti. Jednoleté druhy se často rozšiřují jako polní plevele v souvislosti se zemědělskou činností.^[9]

Obsahové látky a jedovatost

Hlaváčky jsou jedovaté rostliny, toxické pro lidi i pro zvířata. Hlavními obsahovými látkami jsou účinné srdeční glykosidy neboli kardenolidy. Rostliny dále obsahují jiné typy glykosidů (adonilid aj.), flavony (orientin, luteolin aj.), karotenoidy (zejména astaxanthin) a kumariny. Celkem bylo v hlaváčcích identifikováno více než 120 obsahových látek, z toho 54 srdečních glykosidů. Nejčastěji je zastoupen cymarin, strofantin a strofantidin. Obsah srdečních glykosidů v kořenech hlaváčku amurského činí asi 0,14 % a v nati jen asi 0,002 %. Nejvyšší obsah glykosidů v kořenech byl zjištěn v době jarního rašení a nejnižší během zrání plodů.^[12]

Příznaky otravy připomínají otravu náprstníkem. U lidí dochází k otravě poměrně zřídka. Častější jsou otravy hospodářských zvířat, například koní na pastvě s přimíseným hlaváčkem letním, které mohou končit i úhynem zvířat v důsledku nekrózy myokardu. V malém množství srdeční glykosidy prohlubují a zpomalují činnost srdce, ve větších dávkách způsobují různé typy arytmií, které mohou vést k srdeční zástavě. Někdy se dostavuje měřitelná hyperkalémie. Mimo to je otrava provázena podobně jako u jiných pryskyřníkovitých rostlin gastroenteritidou, projevující se zejména zvracením a průjmem, který může být velmi intenzivní a vedoucí k dehydrataci a střevní kolice. Léčba je především podpůrná a symptomatická, v případě vážných poruch srdeční činnosti se aplikují podobně jako u otravy náprstníkem přípravky vyráběné z ovčích digoxin-specifických Fab fragmentů imunoglobulinu.^[13][14][15]

• 

  Srdeční glykosid cymarin

• 

  Srdeční glykosid strofantidin

• 

  Flavon orientin

• 

  Karotenoid astaxanthin

Taxonomie

Rod Adonis je v rámci čeledi Ranunculaceae řazen do podčeledi Ranunculoideae a tribu Adonideae. Nejblíže příbuzné rody jsou Calathodes (4 druhy v Himálaji a Číně), Megaleranthis (1 druh v Koreji) a Trollius (asi 38 druhů v Eurasii a Severní Americe). Carl Linné popsal ve svém klasickém díle Species Plantarum z roku 1753 celkem 4 druhy: Adonis annua, A. apennina, A. vernalis a druh A. capensis, který byl později přeřazen do rodu Knowltonia. Ve 2. vydání z roku 1762 přibyl A. aestivalis a druh A. autumnalis, který byl později ztotožněn s A. annua. De Candolle rozdělil rod v roce 1818 do dvou sekcí. Jednoleté druhy zařadil do sekce Adonia, vytrvalé do sekce Consiligo.^[16] Toto členění přetrvává do současnosti. Podrod Adonis obsahuje sekci Adonis a zahrnuje 11 jednoletých druhů, do podrodu Adonanthe obsahujícího sekci Consiligo je řazeno celkem 23 vytrvalých druhů. Někteří taxonomové vyčleňovali podrod Adonanthe do samostatného stejnojmenného rodu, toto pojetí bylo přijato například i v díle Květena ČR.^[1] Některé jednoleté druhy jsou si velmi podobné. Jejich spolehlivé určení může činit potíže a v některých případech jsou k němu zapotřebí zralé plody.^[4]

Zástupci

Jednoleté druhy

• hlaváček drobnoplodý (Adonis microcarpa)
• hlaváček letní (Adonis aestivalis)
• hlaváček plamenný (Adonis flammea)
• hlaváček roční (Adonis annua)
• hlaváček vlnouštý (Adonis eriocalycina)
• hlaváček zubatý (Adonis dentata)

Vytrvalé druhy

• hlaváček amurský (Adonis amurensis)
• hlaváček jarní (Adonis vernalis)
• hlaváček povolžský (Adonis volgensis)
• hlaváček pyrenejský (Adonis pyrenaica)^[17][4][18]

Význam a pěstování

Hlaváčky jsou občas pěstovány jako okrasné rostliny a skalničky. Při jejich výsadbě je třeba mít na paměti jedovatost rostlin. Nejčastěji je pěstován žlutokvětý vytrvalý hlaváček jarní, řidčeji i hlaváček amurský. Z jednoletých druhů se pěstují jako letničky zejména červeně kvetoucí druhy hlaváček letní a hlaváček roční.

Podpůrné působení hlaváčku jarního na srdeční činnost bylo v Evropě využíváno v tradičním bylinném léčení. Od začátku 20. století byl extrakt používán zejména v Německu a bývalém Sovětském svazu při ošetřování chronického srdečního selhání. Čínská, korejská a japonská medicína využívá zejména hlaváček amurský. Rostlina je uvedena v bylináři Gui Hai Yu Heng Zhi z 12. století a její účinek na srdce je zmíněn v klasickém čínském lékopisu Ben Cao Gang Mu ze 16. století. Na Sibiři je tento druh používán při léčení malárie a srdečních a ledvinových chorob. Vysokohorský druh Adonis coerulea se v Číně používá při léčení svrabu.^[12] Nať hlaváčku letního je v bylinném léčení používána pro podporu srdeční činnosti a jako diuretikum, květy i jako projímadlo.^[13]

• 

  Hlaváček jarní

• 

  Hlaváček povolžský ve švédské botanické zahradě

• 

  Hlaváček roční

Reference

Externí odkazy

• Slovníkové heslo hlaváček ve Wikislovníku
• Obrázky, zvuky či videa k tématu hlaváček na Wikimedia Commons