Hlošina úzkolistá

Hlošina úzkolistá
Hlošina úzkolistá (Elaeagnus angustifolia)
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říše	rostliny (Plantae)
Podříše	cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení	krytosemenné (Magnoliophyta)
Třída	vyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řád	růžotvaré (Rosales)
Čeleď	hlošinovité (Elaeagnaceae)
Rod	hlošina (Elaeagnus)
Binomické jméno
Elaeagnus angustifolia L., 1753
Synonyma
česká oliva
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hlošina úzkolistá (Elaeagnus angustifolia) je prastará kulturní rostlina, strom nebo keř, pocházející z oblastí Kavkazu, Střední Asie, Mongolska a střední Číny. Je nejdéle se vyskytujícím druhem rodu hlošina v české přírodě.

Rozšíření

Z míst svého původu se hlošina úzkolistá šířila západním směrem podél karavanních cest a do Evropy doputovala již v 16. století. Dovezena byla též do Severní a Jižní Ameriky.

Ekologie

Vyrůstá nejčastěji na písčitých půdách a je tolerantní k suchu a k vyššímu obsahu soli v půdě. Nejlépe se jí daří na plném slunci v propustných půdách s dostatkem vápníku. Má bohatý kořenový systém, který je využíván ke zpevňování pohyblivých písčitých zemin. Je odolná vůči vnitrozemským mrazům. V Kašmíru roste v nadmořské výšce až 3500 m. Za vhodných podmínek dokáže rychle obsadit široký prostor.

Popis

Květ hlošiny úzkolisté

Tato vytrvalá opadavá dřevina vyrůstá jako široký a hustý keř nebo jako strom vysoký 3 až 10 m. Stromy s často pokřiveným kmenem s červenohnědou odlupující se kůrou mívají široce kuželovitou korunu. Keře vytvářejí husté, pro lidí téměř neprostupné houštiny. Letorosty, list i plody jsou porostlé chlupy vytvářejícími charakteristické stříbřité zbarvení. Větvičky jsou v mládí stříbřitě šupinaté, chlupaté a často trnité, později zhnědnou. Jsou hustě porostlé střídavě vyrůstajícími, čárkovitými, kopinatými až úzce vejčitými listy s krátkým řapíkem; celokrajné čepele mívají dlouhé 4 až 10 cm a široké 0,5 až 4 cm. Listy jsou zpočátku oboustranně stříbřité, později se na lícní straně zabarví šedozeleně.

V úžlabí starších listů vyrůstají jednotlivě, nebo až po třech, silně voňavé, žlutavé květy. Jsou krátce stopkaté, oboupohlavné nebo jen prašníkové a měří až 1 cm v průměru. Mají čtyřčetný, zvonkovitý nebo trubkovitý a 1 cm dlouhý kalich který je vně stříbřitě chlupatý a uvnitř žlutý. Koruna není vyvinutá. V každém květu jsou čtyři tyčinky s krátkými nitkami nesoucí podlouhlé prašníky. V oboupohlavných květech je dále podlouhlý jednodílný semeník s jediným vajíčkem a zakřivená čnělka zhruba stejně dlouhá jako kalich. Kvetou v květnu a červnu, opylovány jsou hmyzem, hlavně včelami, které v květech nacházejí hodně pylu i nektaru. Ploidie druhu bývá 2n = 12 nebo 2n = 28.

Plod je elipsoidní, soudečkovitá, zprvu zelená a šedá, později červenohnědá, stříbřitě chlupatá nepravá peckovice asi 1,5 cm velká. Obsahuje podlouhlou tvrdou pecku a moučnou dužinu která postupně sládne. Plodí již od časného mládí a dožívá se až 100 let. Rozmnožuje se semeny (peckami), která do okolí roznášejí hlavně ptáci požírající plody a rychle odnožujícími kořenovými výběžky.

Význam

Hlošina úzkolistá má v současnosti v evropských podmínkách význam hlavně jako okrasná rostlina. Odolává městskému smogu, soli v půdě a příliš jí nevadí okolní zpevněné plochy, je proto používána v městské výsadbě. Bohužel problematický je její pyl, který je silným alergenem. Vysazuje se též za účelem zpevňování zasolených písčitých půd a dobře roste i v blízkosti moře. Vůbec nejvhodnější je výsadba její keřovité formy do středních dělicích pásů na dálnicích.

V místech původu se hlavně zpracovávají plody. Z čerstvých se vyrábějí aromatické kompoty, marmelády i likéry, sušené se melou na mouku z které se vaří kaše a pečou cukrovinky. Usušené plody obsahují cukr a lze je dlouho skladovat. Pevné dřevo se v bezlesých krajinách používá na výrobu domácího nářadí i na topení.

V roce 1830 počala být vysazována v Pensylvánii ve Spojených státech amerických jako rostlina mající rekultivovat půdu po důlní těžbě. Velmi se tam uchytila a zakrátko se počala invazně šířit po okolí. Vyskytuje se již v Maine, Virginií i Wisconsinu. Využívá své schopnosti jímat v symbióze s půdními bakteriemi kořeny vzdušný dusík a obohacovat jím půdu. Vytváří neprostupné porosty a vytlačuje původní flóru, poskytuje však úkryt i potravu pro drobné savce i ptáky. Pokusy o vypalování skončily vyrašením spousty nových výhonů.^{[2][3][4][5] [6]}

V okrasném zahradnictví se někdy používá. Habitus je nepravidelný, koruna řídká, nepravidelně se rozkládající, zahušťující zmlazujícími výhony. Dřevina podrůstá výmladky do okolí, je zcela nevhodná na menší plochy a málo vhodná na udržované plochy. Pravidelný řez by byl žádoucí, ale vyvolává silnější podrůstání z kořenů.

Jedovatost plodů

Toxikologické informační středisko řadí plody hlošiny úzkolisté mezi „téměř nejedovaté plody“, o nichž uvádí, že nebezpečná může být dávka nad 20 plodů (bobulí, semen); po větším požitém množství se podává aktivní uhlí; nebývá nutná hospitalizace (jen u mimořádně citlivých osob při závažných příznacích); u zdravých jedinců se objevují nanejvýš zažívací potíže.^[7]

Galerie

• 

  Starý kmen

• 

  (c) Andrew Butko, CC BY-SA 3.0

  Větev s květy

• 

  Květy a listy

• 

  Dozrávající plody

Odkazy

Reference

Související články

• hlošina

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu hlošina úzkolistá na Wikimedia Commons