Hořenec (Nezabylice)

Hořenec
Náves s kaplí svaté Anny
Lokalita
Charakter	malá vesnice
Obec	Nezabylice
Okres	Chomutov
Kraj	Ústecký kraj
Historická země	Čechy
Stát	Česko Česko
Zeměpisné souřadnice	50°25′20″ s. š., 13°29′ v. d.
Základní informace
Počet obyvatel	98 (2021)[1]
Katastrální území	Nezabylice (6,7 km²)
Nadmořská výška	270 m n. m.
PSČ	430 01
Počet domů	35 (2021)[2]
(c) Karte: NordNordWest, Lizenz: Creative Commons by-sa-3.0 de Hořenec
Další údaje
Kód části obce	408077
multimediální obsah na Commons
Zdroje k infoboxu a českým sídlům. Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hořenec (německy Horschenz) je malá vesnice, část obce Nezabylice v okrese Chomutov v Ústeckém kraji. Stojí v Mostecké pánvi na soutoku Chomutovky a Hačky v nadmořské výšce 270 metrů, asi šest kilometrů jihovýchodně od Chomutova. Vesnice stavebně navazuje přímo na východní okraj Nezabylic, do jejichž katastrálního území patří. V roce 2011 zde trvale žilo 75 obyvatel.

Název obce je odvozen z mužského jména Hořen, tedy ves Hořeniců.^[3] Připouští se však i možný původ od slova hořet. Ve starých listinách se setkáváme se šlechtickými predikáty a tvary: Bech de Horsenitz (1327), in v Horzinicz (1378), Stephanus de Horzenicz (1388), Horzenicze (1546), Job Šmohař z Rochova na Kralupech a Hořenci (1615).^[4] Český název se během 20. století měnil z Hořence (do roku 1910), přes Hořenice (do roku 1991) po současný tvar Hořenec (od 1. 1. 1992).^[5]

V písemných pramenech se Hořenec objevuje poprvé roku 1327 jako sídlo Štěpána, Františka a Becha, příslušníků vladyckého rodu z Hořenic. Členové rodu se o vesnici dělili a jednu z jejích částí vlastnil Hodislav z Hořenic, který zemřel v roce 1384. Roku 1388 je Hořenec uváděn jako sídlo Štěpána ze Všechlap. Štěpán a jeho bratr Slavibor žili ještě roku 1415, ale po jejich smrti připadlo panství králi.^[6] Ladislav Pohrobek udělil roku 1454 majetek Šeptáči ze Všechlap. V darovací listině je poprvé zmíněna hořenecká tvrz.^[7]

Šeptáčovi potomci, bratři Bedřich a Vilém, prodali roku 1535 Hořenec Felixi Šohařovi z Rochova a v roce 1546 jej nechali zapsat do zemských desek. Roku 1589 byl majitelem statku Václav Šmohař z Rochova. V roce 1615 Hořenec patřil ke kralupskému panství.^[6] Připojil je k němu Job Šmohař z Rochova,^[8] ovšem podle Rudolfa Anděla tak učinil už Felix Šohař.^[7]

Jobu Šmohařovi byla za účast na stavovském povstání zkonfiskována část majetku včetně kralupského panství, které roku 1623 koupil Jaroslav Bořita z Martinic a připojil ho k ahníkovskému panství.^[8] Pravděpodobně během třicetileté války zanikla po ztrátě sídelní funkce hořenecká tvrz, jejíž polohu se nepodařilo určit.^[9]

Po třicetileté válce vystřídal Hořenec několik majitelů a roku 1655^[8] je uváděn jako součást panství Líčkov. Roku 1714 byl koupen spolu s Nezabylicemi Lichtenštejny a připojen k panství Červený Hrádek.^[9] V srpnu roku 1761 v Hořenci a Velemyšlevsi zničila rozvodněná Chomutovka a Hačka celkem osmnáct domů.^[10]

Na konci sedmnáctého století se v Hořenci objevila a začala rozrůstat židovská komunita. V polovině osmnáctého století tu již žilo dvanáct židovských rodin, které se živily obchodem s peřím, vlnou a plátnem nebo jako krejčí, řezníci a jeden také jako posel. O sto let později zde žilo asi 170 Židů, kteří měli vlastní synagogu a hřbitov. Jejich děti navštěvovaly židovskou školu v Údlicích. Synagoga byla zbořena a na místě židovského hřbitova je hromadný hrob obětí pochodu smrti z roku 1945.^[9]

Až do začátku dvacátého století se v Hořenci vyrábělo tříslo z kůry mladých dubů, které se pěstovaly v okolních dubových hájích, které se kácely jednou za 8–10 a průběžně obnovovaly. Pozůstatkem tohoto hospodaření je Hořenecký lesík asi 1 km jihovýchodně od vesnice.^[11]

Samotná vesnice stojí na čtvrtohorních říčních a splachových sedimentech (písek, štěrk, hlína) Hačky a Chomutovky, která tvoří osu území přibližně ve směru západ – východ. Intravilán vesnice je ze severní a jižní strany ohraničen třetihorními vulkanoklastiky. Na ně navazují třetihorní jíly a písky, jezerní sedimenty (jíl, uhelný jíl, uhlí) a čtvrtohorní naváté sedimenty (spraše a sprašové hlíny).^[12]

Okolí Hořence patří k plochým krajinám a pahorkatinám. Z geomorfologického hlediska je Hořenec a jeho okolí součástí Krušnohorské subprovincie, konkrétně spadá do Podkrušnohorské oblasti a celku Mostecké pánve. Přímo intravilánem probíhá podél pravého břehu Hačky hranice podcelků Chomutovsko-teplické pánve (okrsky Březenská pánev a Údlická kotlina) a Žatecké pánve (okrsek Blažimská plošina).^[13]

Z půdních typů se v okolí vesnice vyskytují fluvizemě (v úzkých pásech podél toků Chomutovky a Hačky), dále na pravém břehu Chomutovky převažují černozemě a na levém břehu smonice. V jižní části katastru se nachází malá ostrůvkovitá oblast výskytu kambizemě.^[14]

Oblast Hořence patří k úmoří Severního moře. Protéká jím potok Hačka, který pramení v Krušných horách na východě od vesnice Strážky a na severním okraji vesnice se vlévá do Chomutovky. Klimaticky prochází přibližně mezi zástavbou Nezabylic a Hořence hranice dvou klimatických oblastí Quittovy klasifikace: mírně teplé, ve které leží Nezabylice, a teplé, ve které leží Hořenec.^[15]

Potenciální přirozená vegetace je tvořena v těsném okolí vesnice černýšovou dubohabřinou, která přechází do mochnové doubravy.^[16] Z fytogeografického členění je oblast součástí okrsku Žatecké Poohří.^[17]

Až do roku 1930 byl Hořenec větší vesnicí než Nezabylice. Tehdy v Hořenci žilo 354 obyvatel a z oho 51 československé národnosti a 303 národnosti německé. Naprostá většina z nich (342) se hlásila k římskokatolické církvi, dva byli evangelíci, dva izraelité a ostatní bez vyznání.^[18] Do roku 2013 patřila vesnice do římskokatolické farnosti Údlice-Přečaply, jejíž nástupnickou farností je děkanství v Chomutově.

Při sčítání lidu v roce 2011 v Hořenci žilo 75 obyvatel, z toho čtyřicet žen. Dále zde žilo třináct dětí do věku čtrnácti let (17,3 %) a osm lidí ve věku nad 65 let (10,6 %). Ekonomicky aktivních bylo 45, z toho 22 bylo zaměstnáno v oblasti služeb. Za prací vyjíždělo dvacet lidí.^[19]

Počet obyvatel v obci klesal již od začátku století století, ale největšímu poklesu došlo až po skončení druhé světové války, kdy se po odsunu Němců počet obyvatel zmenšil oproti předválečnému období o více než polovinu. Počet obyvatel se nadále snižoval a vesnici hrozil zánik v souvislosti s plánovaným vytvořením výsypky Velemyšleves.^[9] Teprve po roce 1990 začalo obyvatel znovu přibývat.

V letech 1869–1960 byl Hořenec osadou sousedních Nezabylic, v období 1961–1991 se stal místní částí Údlic a od roku 1992 je opět místní částí Nezabylic.^[22]

Hořencem prochází silnice III. třídy 00727, po které vede cyklotrasa místního významu č. 3034 z Chomutova přes Blažim do Postoloprt. Na návsi stojí autobusová zastávka.

Ve vsi nejsou školská zařízení. Malé děti mohou navštěvovat mateřskou školku v Nezabylicích a starší dojíždí do školy v Údlicích.

• Kaple svaté Anny byla postavena v roce 1769 a opravena v letech 1851^[10] a 1992. Stojí na obdélníkovém půdorysu s trojúhelníkovým presbytářem a štítem. Součástí střechy je cibulovitá zvonice. Uvnitř kaple býval obraz svatého Floriána a barokní sochy Panny Marie, svatého Michala a svatého Josefa a svatého Jana, které byly po restaurování uloženy v chomutovském muzeu.^[9]
• Původně polychromovaná socha svatého Jana Nepomuckého z roku 1704^[23] u mostu přes Hačku
• Kříž na omítnutém soklu

• Římskokatolická farnost Údlice-Přečaply
• Římskokatolická farnost – děkanství Chomutov

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Hořenec na Wikimedia Commons
• Katastrální mapa katastru Nezabylice na webu ČÚZK