Holub maorský

Jak číst taxoboxHolub maorský
alternativní popis obrázku chybí
Holub maorský
(poloostrov Tāwharanui, Auckland, Nový Zéland)
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řádměkkozobí (Columbiformes)
Čeleďholubovití (Columbidae)
Rodholub (Hemiphaga)
Binomické jméno
Hemiphaga novaeseelandiae
(Gmelin, 1789)
Synonyma

Columba zealandica (Latham 1790)[2]

Některá data mohou pocházet z datové položky.

Holub maorský (Hemiphaga novaeseelandiae) je druh měkkozobého ptáka, který je endemický Novému Zélandu. Poddruh spadicea se kdysi vyskytoval i na australském ostrově Norfolk, avšak kolem roku 1900 vyhynul následkem nadměrného lovu. Nejbližším příbuzným holuba maorského je holub chathamský z Chathamských ostrovů, se kterým utváří rod Hemiphaga. Holub maorský je nápadný statný pták s výškou až 50 cm a váhou kolem 600–700 g. Spodní část hrudi je sněhově bílá, zbytek těla hraje modrozelenými lesklými (iridiscentními) barvami. Živí se převážně ovocem. Dokáže spolknout ovoce o průměru až 25 mm, což žádný jiný nativní recentní novozélandský pták nedokáže. To z holuba maorského dělá výjimečně důležitého roznašeče semen řady původních druhů stromů.

Tvoří monogamní páry, které spolu zahnizďují i několik let po sobě a v páru zůstává i v době mimo hnízdění. Samice klade pouze jedno vejce do hnízda z chrastí umístěného na stromě. Vyskytuje se v různých habitatech od původní buše po nově vysázené druhotné lesy nepůvodního typu. Stavy holubů maorských se po evropské kolonizaci značně snížily následkem lovu, úbytku habitatu a zavlečením nepůvodních druhů savců, proti kterým holubi maorští nemají vyvinutou přirozenou obranu. K těmto savcům patří kusu liščí, krysy a hranostajové. Díky intenzivním ochranářským opatřením spočívajícím hlavně v odchytu predátorů se ve 21. století stavy holubů maorských postupně navyšují, pročež je druh hodnocen jako málo dotčený. Jeho stavy nicméně závisí na ochranářských zásazích.

Holub maorský má důležité postavení v maorské kultuře, kde je považován za taonga, čili vysoce ceněnou entitu. Druh byl důležitou součástí maorského jídelníčku; Maorové holuby lovili po tisících a uchovávali je naložením do vlastního tuku. Vedle masa si Maorové cenili i peří, kterým zdobili košíky na potraviny nebo z něj šili ceremoniální pláště. V roce 2018 byl holub maorský zvolen novozélandským ptákem roku.

Systematika

Dějiny objevu druhu

První písemné zmínky Evropanů o druhu pochází od mořeplavců z konce 60. a z průběhu 70. let 18. století. Holuba maorského zaznamenal v roce 1769 v Doubtless Bay (Northland) Guillame Labe, námořní důstojník na lodi St Jean Baptiste.[3] V lednu 1770 se o druhu stručně zmínil Sydney Parkinson, skotský přírodovědec, který se účastnil první plavby Jamese Cooka.[4][3] Francouzský mořeplavec Julien Crozet druh pozoroval v Bay of Islands (okres Far North, Northland). Crozet ve svých zápiscích z cest z roku 1772 zmínil, že se jedná o „překrásného holuba velikosti kuřete s nádherným zářivě modrým a zlatým opeřením“.[3] V dubnu 1773 exemplář druhu odchytili Johann a Georg Forsterovi v oblasti Dusky Sound.[3] Georg Forster pořídil první ilustraci holuba.[3][5]

O druhu se zmiňoval i anglický ornitolog John Latham ve své knize A General Synopsis of Birds z roku 1783, avšak Latham nepřiřadil druhu vědecké jméno.[6] O formální popis druhu se postaral až německý přírodovědec Johann Friedrich Gmelin v roce 1789. Gmelin druhu přiřadil binomické jméno Columba novaeseelandiae, čímž druh zařadil do početného rodu Columba.[7] Francouzský přírodovědec Charles Lucien Bonaparte v roce 1854 vytyčil rod Hemiphaga a za typový druh určil právě holuba maorského (Hemiphaga novaeseelandiae).[8] Toto vědecké jméno uznává i moderní taxonomie.[9]

Rodový název druhu Hemiphaga pochází ze starořeckého hēmi, což znamená „poloviční“ či „malý“,[10] a posledních slabik výrazu Carpophaga (doslova „ovocožravý“), což je dnes již nepoužívaný rod holuba (jeho zástupci byli začleněni do rodu Ducula), jehož zástupci se živí ovocem. Bonaparte totiž považoval holuba maorského někde na půl cesty mezi rody Carpophaga a Megaloprepia (dnes Ptilinopus).[11] Druhové jméno novaeseelandiae znamená „novozélandský“.[11] Maorové, domorodí obyvatelé Nového Zélandu, označují holuba maorského nejčastěji jako kereru (kererū), v Northlandu se též používá kuku (kūkū) nebo kokopa (kūkupa či kukupa).[12][13]

  • Vybraná dobová vyobrazení
  • Subsp. spadicea (Henrik Gronvold, někdy mezi 1910–1928)
    Subsp. spadicea (Henrik Gronvold, někdy mezi 1910–1928)
  • Subsp. spadicea (John Gerrard Keulemans, 1907)
    Subsp. spadicea (John Gerrard Keulemans, 1907)
  • Subsp. novaeseelandiae (John Gerrard Keulemans, ~1888)
    Subsp. novaeseelandiae (John Gerrard Keulemans, ~1888)
  • Subsp. novaeseelandiae (ilustrace z roku 1888)
    Subsp. novaeseelandiae (ilustrace z roku 1888)

Fylogeneze

(c) Auckland Museum, CC BY 4.0
Kostra holuba maorského

U holuba maorského se rozeznávají 2 poddruhy s následujícím rozšířením:[9]

  • H. n. novaeseelandiae (Gmelin, JF, 1789) – Severní, Jižní a Stewartův ostrov Nového Zélandu.
  • † H. n. spadicea (Latham, 1801) – ostrov Norfolk (na severozápad od Nového Zélandu, politicky patří Austrálii).

V minulosti byl uznáván ještě jeden poddruh, a sice Hemiphaga novaeseelandiae chathamensis, avšak po publikaci rozsáhlé osteologicko-morfologické studie z roku 2001[14] se začal uznávat za samostatný druh holub chathamský (Hemiphaga chathamensis).[15][9] Analýza mitochondriální DNA potvrdila, že H. n. novaeseelandiae a H. n. spadicea jsou spolu mnohem více příbuznější než s H. chathamensis, který se od nich geneticky liší a jeho vydělení do samostatného druhu je tedy oprávněné. K oddělení H. n. novaeseelandiae a H. n. spadicea došlo někdy v pleistocénu (ostrov Norfolk vznikl teprve někdy v letech 3,2–2,4 mya následkem sopečné činnosti).[16]

Holub maorský je řazen do rodu Hemiphaga, podčeledi Ptilinopinae a čeledi holubovití (Columbidae). Rod Hemiphaga má pouze dva zástupce, vedle holuba maorského to je jeho sesterský taxon holub chathamský. Nejvíce příbuzní tomuto kladu jsou holub hnědochocholatý (Lopholaimus antarcticus) z Austrálie a holub Albertisův (Gymnophaps albertisii) z Nové Guineje (resp. rod Gymnophaps). Jejich vztahy zachycuje následující kladogram:[17]

 
 
 

holub maorský (Hemiphaga novaeseelandiae)

 
 

holub chathamský

 
 
 
 

holub hnědochocholatý (Lopholaimus antarcticus)

 
 

holub Albertisův (Gymnophaps albertisii)

 
 
 

Rozšíření a populace

Holub maorský s roztaženými křídly

Holubi maorští se vyskytují pouze na Novém Zélandu. Jsou poměrně hojně rozšíření od severního cípu Severního ostrova (Northland) přes Jižní až po Stewartův ostrov včetně některých menších novozélandských ostrůvků jako je Velký a Malý bariérový ostrov, ostrovy Hen a Chicken, Mayor a Kapiti.[18] Stavy holubů maorských výrazně poklesly po evropské kolonizaci následkem introdukovaných savčích predátorů, bezměrného lovu a destrukce habitatu.[19] Celková početnost populace není známá, avšak druh bývá popisován jako běžný až neobvyklý.[18] Novodobý výskyt holubů maorských je silně ovlivněn přítomností lesních porostů, typem lesa a množstvím predátorů.[19] Hustota výskytu druhu se pohybuje mezi 10–200 ptáky na 1 km², přičemž k největším hustotám výskytu dochází v lesních oblastech s intenzivní kontrolou predátorů.[20][18] Holub maorský vyhledává různé typy lesa od původních podokarpových a pabukových pralesů po sekundární regenerační lesy původního typu i exotické (nepůvodní) lesy. Obývá i městské parky, venkovské i předměstské zahrady nebo větrolamy při okraji zemědělských polí.[12] Vyskytuje se od úrovně moře do podhorských a horských oblastí do cca 1100 m n. m.[21]

Na základě nízké genetické diverzity druhu se předpokládá, že druh prošel v relativně nedávné době efektem hrdla lahve během posledního glaciálního maxima (LGM), během kterého se populace koncentrovala v lesním refugiu v Northlandu (severní cíp Severního ostrova, kde převládá výrazně teplejší klima než ve zbytku Nového Zélandu), kde zůstal zachován souvislý les. Poté, co se klima začalo oteplovat, se holubi rychle rozšířili do ostatních oblastí Nového Zélandu.[16] Kosterní pozůstatky holuba maorského z ostrova Raoul (Kermadekovy ostrovy) dokládají jeho přítomnost i v této oblasti, kde druh vyhynul někdy koncem 19. století následkem lovu a predace introdukovanými kočkami.[22] Norfolkský poddruh spadicea byl endemický ostrovu Norfolk, avšak kolem roku 1900 vyhynul.[23]

Popis

Hlava holuba maorského s detaily iridiscentního opeření

Jedná se o velký druh lesního holuba o váze kolem 600–700 g, délce těla přibližně 50 cm a rozpětím křídel kolem 75 cm.[11] Hlava, hrdlo a horní strana hrudi jsou kovově zelené s bronzovým až nafialovělým odleskem, který je nejvýraznější v oblasti krku.[24] Šíje, horní část hřbetu a předloketní letky jsou leskle fialové s měděným odleskem. Spodní část hřbetu, kostřec a svrchní ocasní krovky i zbytek horní strany křídel jsou leskle světle šedozelené. Barevné odstíny lesklého opeření se mohou zdát někdy až šedé v závislosti na úhlu dopadajícího světla. Spodní krovky ocasní jsou u těla stříbrně šedé, poté přechází do tmavě hnědé. Spodní strana křídel je světle šedá na letkách, tmavě hnědá na krovkách.[11] Zelená horní část hrudi je od spodní bílé části oddělena ostrou linkou. Břicho a stehna jsou taktéž sněhově bílé. Zobák je červený s oranžovou špičkou.[24] Oči jsou karmínové, tenký oční kroužek je červený až růžový.[11] Nohy jsou karmínové. Samec i samice vypadají stejně. Křídla jsou široká a velmi silná a při letu vydávají dobře slyšitelný svištící až mírně klapavý zvuk. Nedospělí jedinci mají bledší zbarvení horní části těla, zobáku a nohou, kratší ocas a jejich hruď působí poněkud rozmazaně.[24]

Norfolkský poddruh spadicea se od výše popsaného novozélandského poddruhu lišil jasně vymezenou kaštanově zbarvenou šíji, více šedými ručními letkami a kostřecem, tmavě fialovým ocasem a větším množstvím bílé na spodních krovkách ocasních a na spodní straně křídel.[25]

Biologie

Chování

Holubi maorští při rozepři na letních krmištích

Sezónní přesuny holubů maorských jsou vysoce individuální. Holub může strávit týdny i měsíce v oblasti o pouhých několika hektarech, avšak poté může za jediný den najednou vykonat přelet o desítkách kilometrů za sezónně dostupnou potravou. Tak například během výzkumu holubů maorských na jihu Jižního ostrova jeden z holubů urazil za 100 dní kolem 480 km, přičemž 4× překonal Foveauxův průliv, zatímco jiný holub během 305 dní zůstal v oblasti o průměru 5 km. Podobně vysoce variabilní mohou být i jejich domovské okrsky, které během stejné studie měly od 600 do 31 700 hektarů.[26] Holubi z oblasti Taranaki vybavení sledovacími zařízeními zase přeletěli 60 km, aby se dostali k podzimním potravním zdrojům.[12] Ke hřadování a odpočinku dochází o samotě na stromech. Holubi při hřadu zatáhnout hlavu a mírně naježí peří.[27] Holubi maorští se občas myjí v dešti, během kterého se nohama pevně přichytnou bidla a přetočí se na stranu, a několik minut vystavují boční část spodiny dešti. Pak totéž opakují na druhé straně těla.[27] K přirozeným predátorům patří ostříž novozélandský. Mnohem rozšířenější novozélandský dravec moták tichomořský na holuby maorské neútočí, nicméně holubi bývají v jeho přítomnosti nervózní.[27]

Potrava

Video holuba maorského při sběru potravy ve stromovém baldachýnu

Holub maorský je býložravý holub. V jeho stravě dominuje ovoce, které v některých oblastech tvoří dokonce jedinou potravní složku.[28] Zaměřuje se hlavně na ovoce z místních nativních stromovitých a keřovitých rostlin jako jsou Prumnopitys ferruginea, Dacrycarpus dacrydioides, Beilschmiedia tawa, Beilschmiedia tarairi, Vitex lucens, Hedycarya arborea, Alectryon excelsus, Rhopalostylis sapida nebo Corynocarpus laevigatus.[28][29][30][31] Pro holuby je důležitá druhová diverzita ovoconosných stromů, které mívají různou dobu květenství, což holubům zajišťuje přísun ovoce po co nejdelší období roku.[31] Vedle nativních druhů pojídá i plody nepůvodních druhů rostlin jako jsou cesmína ostrolistá, kvajávy, třešně či malé švestky.[30] Holubi maorští mají velmi široký rozsah rozevření zobáku, což jim umožňuje spolknout ovoce o průměru až 25 mm.[32] Od vyhynutí ptáků moa tak velké ovoce nedokáže spolknout žádný jiný z nativních novozélandských lesních ptáků, a u řady druhů rostlin plodící takto velké ovoce je holub maorský jediným roznašečem jejich semen, což mu přisuzuje zcela klíčovou roli v regeneraci místních fragmentovaných pralesů.[13][12][33] Regenerativní pralesy bez populací holubů maorských hynou.[34][35]

Vedle ovoce holub maorský požírá i rostliny, květy a pupeny, a to jak nativních, tak nepůvodních druhů.[12][36][30] K pojídaným rostlinám patří jerlín (Sophora), hoherie (Hoheria), mnohočerák (Melicytus ramiflorus, Melicytus lanceolatus), vrba (Salix), janovec metlatý (Cytisus scoparius), jetel (Trifolium),[30] Dacrydium cupressinum, mulenbekie (Muehlenbeckia), pseudopanax, Nothofagus menziesii, Coprosma rotundifolia nebo Plagianthus betulinus. Na rozdíl od některých jiných novozélandských ptačích endemitů nevybírá z květů pouze nektar, ale požírá je celé.[37] Krmí se většinou samostatně, pouze výjimečně v hejnech.[27]

Holub maorský při sběru ovoce

Po pozření velkého množství jídla se holubi maorští často vyhřívají na slunci, aby ovoce strávili. To zvláště v teplých letních měsících může vést k rychlé fermentaci jídla v holubím voleti, tvorbě alkoholu a následné intoxikaci. Malátní holubi mohou dokonce i spadnout ze stromu, čímž se mohou vážně zranit a v případě nálezu mohou skončit až na veterinární stanici.[38][39] Podobně jako ostatní holubi, i holubi maorští pijí sáním (řada ostatních ptáků se při přijímání potravy spoléhá na gravitaci nabráním vody do zobáku a natočením hlavy vzhůru).[40] Mláďata jsou v prvních dnech krmena holubím mlékem, tedy extra výživným výměškem z volete. Časem jim rodiče začnou podávat i částečně natrávené potravy pomocí regurgitace. Podíl této tužší stravy se zvyšuje, jak mláďata rostou.[41]

Hnízdění

Videoukázka námluv holubů maorských

Holubi maorští tvoří monogamní páry, které spolu opakovaně zahnizďují. Tyto páry spolu zůstávají i mimo hnízdí období.[42] Načasování hnízdění je úzce napojeno na dostupnost ovoce. K zahnízdění může dojít kdykoliv v roce a v letech se špatnou úrodou ovoce nemusí docházet k zahnízdění vůbec. Nejčastěji dochází ke kladení vajec mezi zářím a březnem, tedy někdy od konce zimy do počátku podzimu.[43] Pár typicky zahnizďuje na tom samém teritoriu každý rok a za rok může vyvést 2–3 snůšky, které se mohou částečně překrývat.[43] Hnízdo z větviček (typicky kanuky, Kunzea ericoides) má podobu neupravené plošiny, na jeho stavbě se podílí oba partneři.[44] Bývá umístěno 2–15 m nad zemí v koruně stromu.[43]

Nedospělý holub maorský

Zahnízdění předchází námluvy, které zahrnují řadu vizuálních signálů jako jsou předváděcí lety samců (samec létá nad hnízdištěm prudce nahoru, načež se začne pomalu klouzavým letem snášet zpět na bidlo), stíhací lety (samec a samice se škádlivě honí) a řada ritualizovaných póz těsně před kopulací. K nim patří uklánění samce před samicí, zastrkávání zobáku samce pod vlastní křídlo, vehementní třepání zobákem aj. Samice dává najevo souhlas s kopulací mírným přikrčením, načež jí samec vyleze na záda a za balancování křídly dojde ke spojení kloak.[42] Spojení trvá asi tři vteřiny, načež samec sleze, usadí se vedle samice a pár se věnuje preeningu.[27]

Samice klade pouze 1 bílé vejce o rozměru 48×33 mm a váze 30 g.[45] V případě, že dojde k zániku vejce (např. následkem vyplenění hnízda predátorem), samice může snést do toho samého hnízda další vejce.[27] Oba partneři se v sezení na vejcích střídají po dobu 27–30 dní. Zatímco samec typicky inkubuje dopoledne a odpoledne, samice inkubuje od raného večera až do pozdního rána.[45] Zatímco někdy dochází k bezkontaktní výměně inkubačních směn, jindy se pár angažuje v něžné, až 5 minutové kontaktní výměně. V tomto případě jeden z partnerů dosedne vedle inkubujícího partnera a něžně klove zobákem do jeho šíje a zadní části hlavy, případně se oba partneři jemně klovou na hlavě, zobáku a krku, než se vystřídají na vejcích.[27] Narozená mláďata jsou zahřívána i krmena oběma rodiči. K opuštění hnízda dochází kolem 35–45 dní, avšak rodiče své potomky nadále krmí regurgitací potravy po dalších několik týdnů. Holubi maorští mohou poprvé zahnízdit již ve věku kolem 12 měsíců, typicky však zahnizďují až ve 2. roce života.[43] Dožívají se kolem 15–25 let, může se však dožít i 29 let.[45]

Ohrožení a ochrana

Dopravní značka vyzývající řidiče k pomalé jízdě ve snaze zabránit srážkám s holuby maorskými

V minulosti stavy holubů maorských poklesly se zavlečením invazivních druhů savců, úbytkem lesů a lovem.[18][46][47] Ze zavlečených savců se jedná o kusua liščího, krysu obecnou, krysu ostrovní, lasici hranostaj a kočku domácí, jejichž zdivočelé formy běžně žijí v novozélandské buši. Všichni tito savci plení hnízda holubů a vedle požírání vajec usmrcují i holoubátka a razantně snižují hnízdní úspěšnost druhu. Kusuové liščí a krysy navíc konkurují holubům v potravě. Kočky a lasice dovedou zabít nejen nedospělé jedince, ale troufnou si i na dospělce.[18][46] Norfolkský poddruh spadicea vyhynul kolem roku 1900, za hlavní příčinou vyhynutí se považuje nadměrný lov.[48]

Jak Maorové, tak Evropané holuby maorské již od prvního kontaktu hojně lovili, což nadále urychlovalo poklesy stavů. Prvním krokem k ochraně holubů maorských byl zákon o ochraně divokých ptáků z roku 1864 (The Wild Birds Protection Act 1864), který ustanovil lovnou sezónu druhu od dubna do července.[49] Toto nařízení bylo zpřísněno zákonem a ochraně zvířat z roku 1908 (The Animal Protection Act 1908), který zkrátil lovnou sezónu na květen až červenec, přičemž každé tři roky byl lov úplně zakázán.[46] I přes zpřísnění opatření však úbytek stavů holubů pokračoval, až v letech 1921/1922 došlo k úplnému zákazu lovu zákonem lovu a ochraně zvířat (Animals Protection and Game Act 1921–22) a holub maorský se v podstatě stal chráněným druhem.[46][50] Jak tento, tak ani předchozí zákon však nezastavil lov holubů, který i přes ilegální povahu stále probíhal ve velkém měřítku.[51] Kvůli nedostatku finančních a lidských zdrojů lov holubů maorských, který byl tak již považován za pytlačení, nebyl stíhán.[52] Status chráněného druhu byl později potvrzen stále platným zákonem o divoké zvěři z roku 1953 (Wildlife Act 1953).[50] Tento zákon spolu se založením organizace Wildlife Branch (předchůdce dnešního ministerstva památkové péče, DOC), která začala s veřejným vzdělávacími kampaněmi i úzkou spolupráci s místními maorskými kmeny, postupně dopomohly k utlumení ilegálního lovu holubů maorských.[52] Ke sporadickému ilegálnímu lovu stále (2023) dochází.[53][54]

V městském prostředí patří ke klíčovým hrozbám druhu nárazy do oken, na které jsou holubi maorští extrémně náchylní. V Dunedinu, kde se nachází veterinární stanice pro divoce žijící zvířata, bývá kolem 70 % přijatých holubů maorských zraněno v důsledku nárazu do okenní tabule.[35] Proti nárazům do oken pomáhají ochranné UV samolepky, které jsou pro lidi průsvitné, avšak holubům maorským (i dalším ptákům) odráží ultrafialové světlo a odradí je do okna nalétávat.[55] Velké množství holubů zemře i na dálnicích a dalších rychlostních komunikacích.[56] Mezinárodní svaz ochrany přírody ve své zprávě o stavu druhu z roku 2022 hodnotí druh jako málo dotčený. I když stavy druhu v minulosti drasticky poklesly a klesající tendence měla populace druhu ještě koncem 20. století, někdy od počátku milénia se zdá, že počty holubů stoupají. Tento stav je nicméně silně závislý na činnosti ochranářů, zejména kontrole predátorů. Pokud by hubení predátorů mělo přestat, očekává se prudký populační pokles druhu.[18]

Vztah k lidem

Odraz v maorské kultuře

Holubi maorští byli od pradávna vysoce ceněni Maory, kteří holuby lovili pro jejich maso a peří. Poté, co Maorové vyhubili ptáky moa a velké druhy vrubozobých ptáků jako Cnemiornis gracilis, se holubi maorští stali jednou z klíčových součástí jejich jídelníčku.[52] V maorské kultuře je holub maorský považován za taonga, čili vysoce ceněnou entitu. Některé kmeny (iwi) jako Ngāi Tūhoe považují holuby maorské za důležitou součást své kulturní identity.[57] Holubi maorští byli často chytáni během svátku Puanga. V době tohoto svátku bývají holubi jednak značně vyžraní z množství sežraného ovoce a jednak jsou často podnapilí následkem tvorby alkoholu při fermentaci ovoce v jejich žaludcích. Prvně chycený holub býval dáván k snědku zasloužilé stařešince kmene. Žaludky holubů byly pojídány těhotnými ženami pro utišení jejich chuti na jídlo a dodání potřebných živin.[58] Z peří holubů maorských Maorové dodnes vyrábí ceremoniální pláště (kākahu) i další předměty. Ocasní pera byla používána pro zdobení pletených košíků na jídlo (tahā huahua a pātua).[59]

Holub maorský v Aucklandsé zoo

K lovení holubů maorských docházelo nejčastěji pomocí ok nebo dlouhých kopí. Oka byla nejčastěji umisťována u žlabu vody, který se společně s oky ukotvil na strom druhu Prumnopitys ferruginea. Maorům bylo známo, že po snězení ovoce z tohoto stromu dostanou holubi brzy žízeň a dají se tak snadno nalákat na žlab s vodou. V případě přítomnosti potoka v blízkosti ovocného stromu bývala většina potoka zakryta větvemi, a u přístupové části se umístila oka, která čekala na žíznivé holuby. Lov kopím fungoval tak, že na dlouhý tenký kus dřeva byla umístěna zašpičatělá kost, kterou zručný lovec zapíchl holuba. Tato kopí byla nejčastěji vyráběna ze stromu Beilschmiedia tawa a výroba jednoho kopí mohla zabrat řemeslníkovi i celé měsíce. Výsledné kopí bylo dlouhé až 9 m a v průměru mělo pouze 3 cm. Valná většina holubů byla zakonzervována pro pozdější konzumaci, nejčastěji uvařením v miskách z tvrdého dřeva nahřátých na horkých kamenech a naložením do vlastního tuku. Naložení holubi takto vydrželi i rok.[60][61] Takto mohly být odchyceny i tisíce holubů ročně na jediné lokalitě.[60] Walter Buller se zmiňuje o 8000 holubech maorských, kteří byli odchyceni a upraveni výše zmíněným způsobem u jezera Taupo v červenci a srpnu 1882.[62]

Holub maorský se objevuje i v jedné z maorských legend. Podle této legendy Taranga, matka šprýmaře a podvodníčka Māuiho, se každý večer za soumraku vytrácela z domu. Māui se snažil dopátrat, kam jeho matka každý večer mizí, a tak nejdříve schoval matčinu sukni, aby zpozdil její odchod. Taranga po sukni marně pátrala, až se nakonec kvapem vydala dírou v zemi do podsvětí bez sukně. Māui si poté oblékl matčinu sukni, vzal na sebe podobu holuba maorského a vydal se hledat matku do podsvětí. Od té doby má holub maorský bronzově, zeleně a fialově lesklé opeření.[60]

Novodobý odkaz

Někdy od 90. let 20. století se na Novém Zélandu vede diskuse, zda maorským komunitám povolit tradiční lov holubů maorských či nikoliv.[63][64] Jedním z argumentů pro povolení lovu tohoto i dalších taonga druhů je udržování tradičních vědomostí (mātauranga), které se vážou na takový lov. Dalším z argumentů pro lov je také to, že zakládající dokument Nového Zélandu (Smlouva z Waitangi) garantuje Maorům (označovaných jako tanata whenua, doslova „lidé země“) vlastnictví taonga druhů, mezi které patří i holub maorský, čili Maorové mají na tradiční lov právo.[65] Ministerstvo památkové péče (DOC) však omezuje využívání taonga druhů na zpracování peří a kostí z mrtvých ptáků nalezených pracovníky DOC.[66]

Holub maorský je vyobrazen na 3. (1967–1981) a 4. sérii (1981–1991) novozélandské dvacetidolarové bankovky.[67] V roce 2018 se tento pták stal vítězem v anketě Pták roku každoročně pořádanou organizací Forest & Bird.[68] V roce 2019 byla exoplaneta HD 137388 b přejmenována na maorský název holuba maorského Kererū.[69] Holub maorský je chován v řadě novozélandských chovných zařízení,[70] z těch nejznámějších lze zmínit Aucklandskou[71] nebo Hamiltonskou zoo.[72]

Odkazy

Reference

  1. ↑ The IUCN Red List of Threatened Species 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27].
  2. ↑ LATHAM, John. Index ornithologicus. London, England: Leigh & Sotheby, 1790. Dostupné online. S. 603. 
  3. ↑ a b c d e WATOLA, George. The discovery of New Zealand's birds: the first record of every bird species in New Zealand since 1769. Orewa: Stepping Stone Books, 2009. Dostupné online. ISBN 9780473135409. S. 167. (anglicky)  Archivováno 7. 2. 2023 na Wayback Machine.
  4. ↑ PARKINSON, Sydney. A Journal of a Voyage to the South Seas. London: Charles Dilly, 1784. Dostupné online. S. 115. (anglicky) 
  5. ↑ Prints of Hemiphaga novaeseelandiae, New Zealand pigeon. Mary Evans Prints Online Photo Prints [online]. [cit. 2023-02-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. ↑ LATHAM, John. General Synopsis of Birds. London, England: Benj. White, 1783. Dostupné online. S. 640. (anglicky) 
  7. ↑ GMELIN, Johann Friedrich. Systema naturae per regna tria naturae : secundum classes, ordines, genera, species, cum characteribus, differentiis, synonymis, locis.. Leipzig, Germany: Impensis Georg Emanuel Beer, 1789. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 21 September 2021. S. 773. (latinsky) 
  8. ↑ BONAPARTE, Charles Lucien. Coup d'oeil sur les pigeons (deuxième partie). Comptes Rendus Hebdomadaires des Séances de l'Académie des Sciences. 1854, roč. 39, s. 1072–1078 [1076–1077]. Dostupné online [cit. 2022-02-02]. (francouzsky) 
  9. ↑ a b c Pigeons [online]. IOC World Bird List v13.1 [cit. 2022-10-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. ↑ JOBLING, James A. The Helm Dictionary of Scientific Bird Names. London: Christopher Helm, 2010. ISBN 978-1-4081-2501-4. S. 189. 
  11. ↑ a b c d e Higgins & Davies (eds.) 1996, s. 1016.
  12. ↑ a b c d e POWLESLAND, R. G. Kererū | New Zealand pigeon | New Zealand Birds Online. nzbirdsonline.org.nz [online]. 2013 [cit. 2023-02-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  13. ↑ a b New Zealand pigeon / kererū / kūkū / kūkupa. www.doc.govt.nz [online]. New Zealand pigeon / kererū / kūkū / kūkupa [cit. 2023-02-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  14. ↑ MILLENER, P. R.; POWLESLAND, R. G. The Chatham Islands pigeon (Parea) deserves full species status; Hemiphaga chathamensis (Rothschild 1891); Aves: Columbidae. Journal of the Royal Society of New Zealand. 2001-06-01, roč. 31, čís. 2, s. 365–383. Dostupné online [cit. 2023-02-07]. ISSN 0303-6758. DOI 10.1080/03014223.2001.9517659. (anglicky) 
  15. ↑ BirdLife International. Chatham Pigeon [online]. BirdLife International, 2022 [cit. 2022-06-15]. Dostupné online. DOI 10.2305/IUCN.UK.2016-3.RLTS.T22732918A95051375.en. (anglicky) 
  16. ↑ a b GOLDBERG, Julia; TREWICK, Steven A.; POWLESLAND, Ralph G. Population structure and biogeography of Hemiphaga pigeons (Aves: Columbidae) on islands in the New Zealand region: Population structure of pigeons in New Zealand. Journal of Biogeography. 2011-02, roč. 38, čís. 2, s. 285–298. Dostupné online [cit. 2023-02-07]. DOI 10.1111/j.1365-2699.2010.02414.x. (anglicky) 
  17. ↑ GIBB, Gillian C.; PENNY, David. Two aspects along the continuum of pigeon evolution: A South-Pacific radiation and the relationship of pigeons within Neoaves. Molecular Phylogenetics and Evolution. 2010-08-01, roč. 56, čís. 2, s. 698–706. Dostupné online [cit. 2023-02-08]. ISSN 1055-7903. DOI 10.1016/j.ympev.2010.04.016. (anglicky) 
  18. ↑ a b c d e f Hemiphaga novaeseelandiae [online]. The IUCN Red List of Threatened Species 2022: e.T22727557A209064496, 2022 [cit. 2023-02-01]. Dostupné online. DOI 10.2305/IUCN.UK.2022-1.RLTS.T22727557A209064496.en. (anglicky) 
  19. ↑ a b CARPENTER, Joanna K.; WALKER, Susan; MONKS, Adrian. Factors limiting kererū (Hemiphaga novaeseelandiae) populations across New Zealand. New Zealand Journal of Ecology. 2021, roč. 45, čís. 2, s. 1–15. Dostupné online [cit. 2023-02-08]. ISSN 0110-6465. (anglicky) 
  20. ↑ BAPTISTA, Luis F.; TRAIL, Pepper W.; HORBLIT, H. M. New Zealand Pigeon (Hemiphaga novaeseelandiae), version 1.0. Birds of the World. 2020. Dostupné online [cit. 2023-02-08]. DOI 10.2173/bow.nezpig2.01. (anglicky) 
  21. ↑ CLOUT, M.N.; GAZE, P.D; HAY, J.R; KARL, B.J. Habitat use and spring movements of New Zealand pigeons at Lake Rotoroa, Nelson Lakes National Park. S. 37–44. Notornis [online]. 1986 [cit. 2023-02-08]. Roč. 33, čís. 1, s. 37–44. Dostupné online. (anglicky) 
  22. ↑ WORTHY, T.H.; BRASSEY, R. New Zealand pigeon (Hemiphaga novaeseelandiae) on Raoul Island, Kermadec Group. S. 36–38. Notornis [online]. 2000. Roč. 47, čís. 1, s. 36–38. Dostupné online. (anglicky) 
  23. ↑ Hemiphaga novaeseelandiae spadicea — New Zealand Pigeon (Norfolk Island race), Norfolk Island New Zealand Pigeon [online]. Australian Government: Department of Climate Change, Energy, the Environment and Water: Species Profile and Threats Database [cit. 2023-02-10]. Dostupné online. 
  24. ↑ a b c Heather, Robertson & Onley 2015, s. 150.
  25. ↑ Higgins & Davies (eds.) 1996, s. 1124.
  26. ↑ POWLESLAND, Ralph G.; MORAN, Les; WOTTON, Debra M. Satellite tracking of kereru (Hemiphaga novaeseelandiae) in Southland, New Zealand: impacts, movements and home range. S. 229- 235. New Zealand Journal of Ecology [online]. 2011 [cit. 2023-02-09]. Roč. 35, čís. 3, s. 229- 235. Dostupné online. (anglicky) 
  27. ↑ a b c d e f g Kolektiv autorů, 2010. Reader's digest complete book of New Zealand birds. Příprava vydání C. J. R. Robertson. Wellington: Reader's Digest Service Pty Limited. ISBN 0-474-00048-6. S. 238–239. (anglicky) 
  28. ↑ a b Heather, Robertson & Onley 2015, s. 372.
  29. ↑ CLOUT, M.N.; KARL, B.J.; GAZE, P.D. Seasonal movements of New Zealand pigeons from a lowland forest reserve. S. 37–47. Notornis [online]. 1991 [cit. 2023-02-09]. Roč. 38, čís. 1, s. 37–47. Dostupné online. (anglicky) 
  30. ↑ a b c d MCEWEN, W. Mary. The food of the New Zealand Pigeon (Hemiphaga novaseelandiae novaeseelandiae). S. 99–108. New Zealand Journal of Ecology [online]. 1978 [cit. 2023-02-09]. Roč. 1, s. 99–108. Dostupné online. (anglicky) 
  31. ↑ a b EMENY, Myfanwy T.; POWLESLAND, Ralph G.; HENDERSON, Ian M. Feeding ecology of kererū (Hemiphaga novaeseelandiae) in podocarp–hardwood forest, Whirinaki Forest Park, New Zealand. New Zealand Journal of Ecology. 2009, roč. 33, čís. 2, s. 114–124. Dostupné online [cit. 2023-02-09]. ISSN 0110-6465. (anglicky) 
  32. ↑ CLOUT, M. N.; TILLEY, J. A. V. Germination of miro (Prumnopitys ferruginea) seeds after consumption by New Zealand pigeons (Hemiphaga novaeseelandiae). New Zealand Journal of Botany. 1992-01-01, roč. 30, čís. 1, s. 25–28. Dostupné online [cit. 2023-02-09]. ISSN 0028-825X. DOI 10.1080/0028825X.1992.10412882. (anglicky) 
  33. ↑ Native bird adaptations. Science Learning Hub [online]. [cit. 2023-02-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  34. ↑ CHUG, Kiran. Forests dying as kereru numbers fall. Stuff [online]. 2011-04-01 [cit. 2023-02-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  35. ↑ a b Kereru comeback. Stuff [online]. 2012-11-26 [cit. 2023-02-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  36. ↑ CAMPBELL; M.H. SCHOTBORGH; K.J. WILSON; S.C. OGILVIE, K.L.; SCHOTBORGH, M.H.; WILSON, K.J.; OGILVIE, S.C. Diet of kereru (Hemiphaga novaeseelandiae) in a rural-urban landscape, Banks Peninsula, New Zealand. S. 173–183. Notornis [online]. 2008 [cit. 2023-02-08]. Roč. 55, čís. 4, s. 173–183. Dostupné online. (anglicky) 
  37. ↑ O'DONNELL, Colin F. J.; DILKS, Peter J. Foods and Foraging of Forest Birds in Temperate Rainforest, South Westland, New Zealand. S. 87–107. New Zealand Journal of Ecology [online]. 1994 [cit. 2023-02-09]. Roč. 18, čís. 2, s. 87–107. Dostupné online. (anglicky) 
  38. ↑ Drunk kereru fall from trees - New Zealand News. NZ Herald [online]. [cit. 2023-02-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  39. ↑ 'Bird of the Year' gets so drunk that it can't stand up [online]. Metro.co.uk, 2018-10-16 [cit. 2023-02-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  40. ↑ ZWEERS, G. A. Drinking of the Pigeon (Columba Livia L.). Behaviour. 1982-01-01, roč. 80, čís. 3–4, s. 274–316. Dostupné online [cit. 2023-02-09]. ISSN 0005-7959. DOI 10.1163/156853982X00391. (anglicky) 
  41. ↑ Kererū. www.visitzealandia.com [online]. Zealandia [cit. 2023-02-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  42. ↑ a b Higgins & Davies (eds.) 1996, s. 1020.
  43. ↑ a b c d Heather, Robertson & Onley 2015, s. 371.
  44. ↑ Higgins & Davies (eds.) 1996, s. 1021.
  45. ↑ a b c GRAHAM-MCLAY, Charlotte. Rehoming pigeon: kererū returns to hatchery 24 years after flying the coop. The Guardian. 2020-09-28. Dostupné online [cit. 2023-02-10]. ISSN 0261-3077. (anglicky) 
  46. ↑ a b c d MANDER, Christine; HAY, Rod; POWLESLAND, Ralph. Monitoring and management of kereru (Hemiphaga novaeseelandiae) [online]. Wellington, New Zealand: Department of Conservation, 1998 [cit. 2023-02-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  47. ↑ CLOUT, M. N.; KARL, B. J.; PIERCE, R. J. Breeding and survival of New Zealand Pigeons Hemiphaga novaeseelandiae. Ibis. 1995-04, roč. 137, čís. 2, s. 264–271. Dostupné online [cit. 2023-02-10]. DOI 10.1111/j.1474-919X.1995.tb03248.x. (anglicky) 
  48. ↑ GARNETT, Stephen T.; CROWLEY, Gabriel M. New Zealand Pigeon (Norfolk Island) [online]. The Action Plan for Australian Birds 2000. Environment Australia, 2000 [cit. 2023-02-10]. S. 281. Dostupné v archivu pořízeném dne 2023-02-10. (anglicky) 
  49. ↑ The Wild Birds' Protection Act 1864 (28 Victoriae 1864 No 11) [online]. 1864 [cit. 2023-02-10]. Dostupné online. (ren) 
  50. ↑ a b MISKELLY, Colin M. Legal protection of New Zealand’s indigenous terrestrial fauna – an historical review. Tuhinga [online]. 2014 [cit. 2023-02-10]. Roč. 25. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-02-19. (anglicky) 
  51. ↑ FELDMAN, James W. Treaty rights and pigeon poaching : alienation of Māori access to kereru, 1864-1960. Wellington, N.Z.: Waitangi Tribunal x, 73 p. s. Dostupné online. ISBN 0-908810-55-5, ISBN 978-0-908810-55-0. OCLC 56952909 S. 41n. (anglicky) 
  52. ↑ a b c NORMAN, Geoff. Birdstories : a history of the birds of New Zealand. Nelson: Potton & Burton, 2018. 388 s. ISBN 9780947503925. S. 193–203. (anglicky) 
  53. ↑ Shot kererū destined for pot found at West Coast campground. Stuff [online]. 2017-08-09 [cit. 2023-02-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  54. ↑ Ngapuhi leader to pay $24,500 for illegally hunting kereru. Stuff [online]. 2016-08-11 [cit. 2023-02-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  55. ↑ Prevent Window Strike -. projectkereru.org.nz [online]. Project Kereru [cit. 2023-02-09]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2023-02-09. 
  56. ↑ 'The injuries are horrific' - Kereru dying in big numbers on Wellington highway. 1 News [online]. [cit. 2023-02-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  57. ↑ LYVER, Philip O’B. Tūhoe Tuawhenua mātauranga of kererū (Hemiphaga novaseelandiae novaseelandiae) in Te Urewera. S. 7–17. New Zealand Journal of Ecology [online]. New Zealand Ecological Society, 2008 [cit. 2023-02-11]. Roč. 32, čís. 1, s. 7–17. Dostupné online. (anglicky) 
  58. ↑ The difference between Puanga and Matariki. Museum of New Zealand Te Papa Tongarewa, Wellington, NZ [online]. 2017-06-09 [cit. 2023-02-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  59. ↑ KEANE-TUALA, Kelly. Story: Ngā manu – birds [online]. Te Ara - The Encyclopedia of New Zealand, 2007-09-24, rev. 2015-02-17 [cit. 2023-02-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  60. ↑ a b c ORBELL, Margaret. Birds of Aotearoa: a natural and cultural history. Auckland: Reed, 2003. Dostupné online. ISBN 0790009099. S. 74–77. (anglicky) 
  61. ↑ KEANE, Basil. Story: Te tāhere manu – bird catching [online]. Te Ara - the Encyclopedia of New Zealand, 2007-09-24 [cit. 2023-02-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  62. ↑ BULLER, Walter. A History of the Birds of New Zealand. London, England: Buller, 1888. Dostupné online. S. 234. (anglicky) 
  63. ↑ WEAVER, S. The Call of the Kererū: The Question of Customary Use. The Contemporary Pacific. 1997, roč. 9, čís. 2, s. 383–398. Dostupné online [cit. 2022-02-10]. (anglicky) 
  64. ↑ New Zealand Conservation Authority. Maori customary use of native birds, plants & other traditional materials (Interim report and discussion paper) [online]. Wellilngton, New Zealand: NEW ZEALAND CONSERVATION AUTHORITY TE POU ATAWHAI TAIAO O AOTEAROA, 1997 [cit. 2022-02-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  65. ↑ GILLMAN, Len. Sustainable harvest solution to kereru conflict. NZ Herald [online]. [cit. 2023-02-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  66. ↑ FULLER, Piers. Dead native birds become tomorrow's taonga. Stuff [online]. 2018-09-04 [cit. 2023-02-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  67. ↑ New Zealand Ministry for Culture and Heritage Te Manatu. Third series of banknotes: $20. teara.govt.nz. Dostupné online [cit. 2023-02-13]. (anglicky) 
  68. ↑ Kereru crowned Bird of the Year for 2018 | Forest and Bird. www.forestandbird.org.nz [online]. [cit. 2023-02-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  69. ↑ DALY, Michael. New Zealand gets to name an exoplanet and its host star. Stuff [online]. 2019-06-16 [cit. 2023-02-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  70. ↑ New Zealand pigeon. www.zootierliste.de [online]. Zootierliste [cit. 2023-02-13]. Dostupné online. 
  71. ↑ Kererū | New Zealand Wood Pigeon. www.aucklandzoo.co.nz [online]. Auckland Zoo [cit. 2023-02-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  72. ↑ New Zealand Kereru. Hamilton Zoo [online]. [cit. 2023-02-13]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura

  • HEATHER, Barrie; ROBERTSON, Hugh; ONLEY, Derek, 2015. The Field Guide to the Birds of New Zealand. Auckland: Penguin Books. ISBN 9780143570929. (anglicky) 
  • HIGGINS, P. J.; DAVIES, S. J. J. F, 1996. Handbook of Australian, New Zealand & Antarctic Birds: Volume 3, Snipe to pigeons. Svazek 3. Melbourne: Oxford University Press. Dostupné online. ISBN 978-0195530704. (anglicky) 
  • Kolektiv autorů, 2010. Reader's digest complete book of New Zealand birds. Příprava vydání C. J. R. Robertson. Wellington: Reader's Digest Service Pty Limited. ISBN 0-474-00048-6. (anglicky) 
  • NORMAN, Geoff. Birdstories : a history of the birds of New Zealand. Nelson: Potton & Burton, 2018. 388 s. ISBN 9780947503925. S. 193–203. (anglicky) 

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Information-silk.svg
Autor: , Licence: CC BY 2.5
A tiny blue 'i' information icon converted from the Silk icon set at famfamfam.com
Status iucn3.1 LC cs.svg
Autor: unknown, Licence: CC BY 2.5
Hemiphaga novaeseelandiae spadicea.png
The Norfolf Island kererū (Hemiphaga novaeseelandiae spadicea) is a bird (pigeon) endemic to Norfolk Island, New Zealand. The lithograph was produced by John Gerrard Keulemans from a specimen preserved in the Natural History Museum at Tring.
New Zealand Pigeon Southstar 01.jpg
Autor: southstar, Licence: CC BY 2.0
Kererū, (Hemiphaga novaeseelandiae), Auckland, North Island, New Zealand. Landing to feed in a fruiting Melia azedarach.
Hemiphaga novaeseelandiae spadicea.jpg
Hand coloured lithograph (1928) of (Hemiphaga spadicea) which is now a synonym of the Norfolk Island Kererū (Hemiphaga novaeseelandiae spadicea) from The Birds of Australia (1910-28) by Gregory Macalister Mathews (1876-1949) - artwork by Henrik Gronvold (1858–1940) a Danish bird illustrator.
Kereru courtship display.webm
Autor: Nztrapper, Licence: CC BY-SA 4.0
Kereru courtship display
The animals of New Zealand; an account of the dominion's air-breathing vertebrates (1909) (14732590326).jpg
Autor: Internet Archive Book Images, Licence: No restrictions

Identifier: animalsofnewzeal00hutt (find matches)
Title: The animals of New Zealand; an account of the dominion's air-breathing vertebrates
Year: 1909 (1900s)
Authors: Hutton, Frederick Wollaston, 1836-1905 Drummond, James, 1869-1940
Subjects: Zoology Birds
Publisher: Christchurch, N. Z., Whitcombe and Tombs
Contributing Library: Smithsonian Libraries
Digitizing Sponsor: Smithsonian Libraries

View Book Page: Book Viewer
About This Book: Catalog Entry
View All Images: All Images From Book
Click here to view book online to see this illustration in context in a browseable online version of this book.

Text Appearing Before Image:
study its motions, Mr. Pottssat down close by it. But it soon made a sudden swoop at theintruder, and repeated the manoeuvre several times, most per-severingiy, and Avith great gravity aud deliberation. After eachattack, the bird resumed its perch on the gate, and only once didit make a blow felt. The oliserver rose and walked up a dark ferngully some distance aAvay, and the owl followed and attackedhim again. Order Columbiformes. Bill with a hard tip and a soft swollen base. Feet with threetoes in front and one behind, all at the same level. Fa»iilij Tycronidae. Tarsus generally shorter than the middle toe. Feathered formore than half its length. The soles of the feet broad. Genus Ilemiphaga. Bill moderate. Wings pointed, the third and fourth quillsJiearly ecpial and longest. Tail long, composed of twelve feathers.New Zealand and North Island. Key to the Species. Outer wing-coverts green. H. novEe-zealandise. Outer wing-coverts grey. H. cbatliamensis. 172 THE ANIMALS OP NEW ZEALAND
Text Appearing After Image:
Wood Pigeon. The Wood Pigeon.—Kuku or Kereru. IJonipJiaya iiorae-zealandiae. Above, coppery purple; head, neck, and breast coppery green.Abdomen white. Tail greenish black. Feet pink. Eye crimson. Lengthof the wing, 10 inches; of the tarsus, 1.25 inch. The sexes are alike.Egg—White: length, 1.9 inch. Both Islands. THE WOOD PIGEON 173 The beautiful plumage of the native wood pigeon gives it rankamong the most handsome birds belonging to this dominion.Unfortunately for itself, its flesh is very palatable, and pigeonpie is a dainty dish that is much relished. Pigeons formerly frequented the bush in almost all parts ofNew Zealand. Though their numbers have been greatly reduced,they are still fairly plentiful in places. Mr. W. W. Smith reportsthat they were very common in the Lake Brunner district whenhe visited the locality, about 1890. He noted that, in fine weather,large flights changed their quarters daily, flying from shore to 1 Wm r 1 m Nt -.1 .it Wood Pigeon. shore, or from one

Note About Images

Please note that these images are extracted from scanned page images that may have been digitally enhanced for readability - coloration and appearance of these illustrations may not perfectly resemble the original work.
Kereru profile.jpg
Autor: Judi Lapsley Miller, Licence: CC BY 4.0
Close-up of a New Zealand wood pigeon or kereru (Hemiphaga novaeseelandiae; kererū)
New Zealand road sign W18-3.10.svg
Autor: New Zealand Transport Agency, Licence: NZTA-Sign-Spec
Watch out and slow down for kererū.

(Gazetted in 2017, Traffic Control Devices Manual amended in 2019)
Kereru, eating fruit.jpg
Autor: Rosa Stewart, Licence: CC BY-SA 4.0
A Kereru munching on the fruit of a tree out in the South Island of New Zealand
Kereru chick (Hemiphaga novaeseelandiae) by Department of Conservation.jpg
Autor: New Zealand Department of Conservation, Licence: CC BY 2.0
A newly hatched Kereru chick
J2A7184.jpg
Autor: Tony Stoddard, Licence: CC BY-SA 4.0
Kererū defend its winter feeding grounds from rival intruding kererū
Hemiphaga novaeseelandiae DT -NZ Auckland Zoo- (1)A (20670073848).jpg
Autor: Diego Tirira from Quito, Ecuador, Licence: CC BY-SA 2.0
Hemiphaga novaeseelandiae DT [NZ Auckland Zoo] (1)A
Keulemans, John Gerrard 1842-1912 -New Zealand pigeon. Carpophaga Novae Zealandiae. (one-half natural size). - J. G. Keulemans delt. and lith. (Plate XXIV. 1888). (21014153784).jpg
Shows wood pigeon or kereru, sitting on tawa tree.

Inscriptions: Inscribed - Recto - bottom right: Judd & Co. Limited, Imp..
Quantity: 1 colour art print(s) in book..
Physical Description: Lithograph, coloured 274 x 206 mm.

Keulemans, John Gerrard, 1842-1912. Keulemans, John Gerrard 1842-1912 :New Zealand pigeon. Carpophaga Novae Zealandiae. (one-half natural size). / J. G. Keulemans delt. & lith. [Plate XXIV. 1888].. Buller, Walter Lawry (Sir) 1838-1906 :A history of the birds of New Zealand. 2d ed. London, John van Voorst, 1888.. Ref: PUBL-0012-24. Alexander Turnbull Library, Wellington, New Zealand. natlib.govt.nz/records/22326260