Holub stěhovavý
 Holub stěhovavý | |
|---|---|
_(14562557107).jpg) | |
| Stupeň ohrožení podle IUCN | |
 vyhynulý[1] | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | živočichové (Animalia) |
| Kmen | strunatci (Chordata) |
| Třída | ptáci (Aves) |
| Podtřída | letci (Neognathae) |
| Řád | měkkozobí (Columbiformes) |
| Čeleď | holubovití (Columbidae) |
| Rod | holub (Ectopistes) |
| Binomické jméno | |
| Ectopistes migratorius Linné, 1766 | |
 | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Holub stěhovavý (Ectopistes migratorius) býval pravděpodobně nejhojnějším ptákem na Zemi. Obýval v obrovských hejnech původní listnaté lesy Severní Ameriky, východně od Skalnatých hor. Fosilie tohoto ptáka byly objeveny v pleistocénních uloženinách na území amerického Marylandu.[2] Jejich počty dosahovaly tří až pěti miliard jedinců a odhaduje se, že tvořili 40 % všech severoamerických ptáků.[3] Po osídlení Ameriky evropskými přistěhovalci byli loveni kvůli masu i pro zábavu, takže jejich počty rychle poklesly. Poslední divoce žijící holub stěhovavý byl zastřelen v roce 1900, poslední jedinec uhynul v roce 1914.
Popis
.jpg)
Holub stěhovavý byl štíhlý, ale poměrně velký pták s nápadně dlouhým ocasem. Peří bylo šedomodré, samci byli zbarveni nápadněji. Oko, zobák i nohy byly červené. Byli to rychlí (odhady hovoří o průměrné rychlosti 100 km/h při migraci) a obratní letci.
Způsob života
Holubi stěhovaví byli sociálním druhem, žijící v obrovských hejnech. Přírodovědec Alexander Wilson pozoroval ještě na začátku 19. století hejno holubů, které podle jeho odhadu čítalo 2 230 272 000 jedinců. Podle dobových zpráv bylo v jednom hejnu tolik ptáků, že zastínili slunce a pod jejich vahou se lámaly stromy. 8. dubna roku 1873 bylo v Michiganu pozorováno hejno, jehož přelet trval od 7:30 ráno do čtyř hodin odpoledne. Hejna holubů v roce 1870, v době, kdy již celková populace znatelně poklesla, byla stále kolem 1600 metrů široká a až 512 km dlouhá.
Odhaduje se, že v době objevení holuba stěhovavého tvořili holubi až 40 % všech ptáků Severní Ameriky a odhaduje se také, že celková populace čítala 3–5 miliard jedinců.
V létě holubi obývali listnaté lesy východně od Skalnatých hor, kde nacházeli dostatek potravy, živili se hlavně žaludy a bukvicemi. V zimě táhli do zimovišť v jižní části Severní Ameriky.
Rozmnožovali se v obřích koloniích – některé kolonie byly 8 km široké a až 60 km dlouhé – přičemž na jednom stromě bylo až 90 hnízd, pod tíhou holubů se lámaly i silné větve. Pro začátek rozmnožování, k navození vyladění ke hledání partnera, ke stavbě hnízda a ke snůšce byla zřejmě potřeba koncentrace určitého většího množství jedinců, což vysvětluje, proč se holubi přestali rozmnožovat, když jejich stavy poklesly pod kritickou úroveň, a proč se je nikdy nepodařilo rozmnožit v zajetí.
Na rozdíl od jiných druhů holubů snášela holubice jen jedno bílé vejce. Při sezení se oba partneři střídali, mládě se vyklubalo asi za dva týdny. Nejprve bylo krmeno výměškem z volete, tzv. „holubím mlékem“, pak natrávenými a změklými žaludy a bukvicemi. Mládě rychle rostlo a po 14 dnech od vylíhnutí vážilo více než jeho rodiče.
Dospělí holubi pak kolonii opustili, mláďata, náhle bez potravy, během tří nebo čtyř dnů zhubla natolik, že mohla sama létat a osamostatnit se.
Holubi neměli žádné přirozené nepřátele kromě jestřábů a orlů.
Vybíjení
Už původní obyvatelé Ameriky lovili holuby, hlavně mláďata, pro chutné maso. I pro přistěhovalce byli holubi vítaným zpestřením jídelníčku. Nejprve lov obrovská hejna holubů příliš neohrožoval, přestože byli kvůli rostoucí lidské populaci loveni stále ve větším počtu. V roce 1806 byla ve státě Kentucky běžně pozorována hejna čítající kolem dvou miliard jedinců.
V roce 1830 se holubi stěhovaví začali používat jako terč při střelbě na pohyblivý cíl, ale ani to by samo o sobě celkovou populaci holubů neohrozilo. Kvůli stále většímu počtu ulovených jedinců začalo holubů ubývat. Holubi se lovili pro maso, stříleli se i chytali se do sítí. V roce 1850 byl pokles holubí populace už znatelný, ale stále existovala hejna čítající milióny jedinců. Ortel jim podepsala železnice.
Železnice umožnila lovcům dostat se rychle ke všem koloniím holubů. Lov se stal výnosným obchodem, přestože se ulovení holubi prodávali ve městech za pouhé dva centy za kus. Začalo masové zabíjení ptáků, holubi byli po miliónech stříleni na svých nocovištích i hnízdištích. Lov a vyrušování při hnízdění způsobilo, že ptáci svá hnízda předčasně opouštěli, populace se tak přestala obnovovat. V roce 1855 bylo jen do New Yorku posláno 300 000 ulovených holubů. 23. června 1860 bylo v Grand Rapids v Michiganu zabito 235 200 ptáků (během jediného dne), v roce 1874 byl v Oceana County rovněž v Michiganu uloven milion ptáků a o dva roky později 400 000 holubů za týden během vrcholu sezóny, 1 600 000 ulovených jedinců za celý rok. Ještě v roce 1878 bylo na jednom hnízdišti zabito několik desítek tisíc ptáků během jediného dne. Mrtví ptáci byli po milionech odesíláni vlakem do velkých měst na východním pobřeží, aby byla uspokojena poptávka po holubím mase.
Od roku 1850 do roku 1880 neproběhlo úspěšně ani jediné hnízdění. Populace holubů prudce poklesla a hlavně zestárla. Holubi byli vlivem nadměrného lovu a odlesňování zatlačeni na sever a na západ, do méně vhodných podmínek, a přestali se rozmnožovat. Holub stěhovavý byl odsouzen k zániku.
Poslední divoce žijící holub stěhovavý byl zastřelen v Ohiu, 24. března roku 1900.
Poslední žijící holub stěhovavý – samice Martha
Z miliard jedinců přežila malá skupina holubů žijících v zoologické zahradě v Cincinnati. V roce 1909 zůstali už jen tři jedinci, dva samci a samice. V roce 1910 jeden samec uhynul, v roce 1912 uhynul i ten druhý. Tím nadobro vyhasla naděje, že by se holuba stěhovavého podařilo rozmnožit v zajetí.
Poslední holub stěhovavý, samice Martha, uhynula 1. září 1914.[4]
Naděje na oživení
Na počátku roku 2013 se Ben Novak a další američtí vědci rozhodli naklonovat holuba stěhovavého pomocí DNA z dochovalých tkání. Vzhledem k její neúplnosti se počítá i s použitím genomu holuba skalního, který je holubu stěhovavému nejvíce podobný. V případě úspěšného naklonování by se na trénování tohoto druhu měli podílet přebarvení poštovní holubi.[5] Tento projekt s názvem The Great Comeback[6] by měl být ukončen, až se populace holubů stěhovavých rozroste na několik milionů.
Reference
- ↑ The IUCN Red List of Threatened Species 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27].
- ↑ Helen F. James (2020). The Irvingtonian Avifauna of Cumberland Bone Cave, Maryland. Zootaxa, 4772(1): 111-131. doi: https://doi.org/10.11646/zootaxa.4772.1.4
- ↑ Schorger, A. W. (1955). The Passenger Pigeon: Its Natural History and Extinction. Madison, WI: University of Wisconsin Press. ISBN 978-1-930665-96-5
- ↑ ČERNÝ, Michal. Poslední svého druhu: holubice Martha, papoušek Incas a vakovlk Benjamin. iDNES.cz [online]. 2011-06-16 [cit. 2019-08-29]. Dostupné online.
- ↑ Vyhynulý holub stěhovavý se možná dočká vzkříšení pomocí klonování. operenci.cz [online]. [cit. 2013-03-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-04.
- ↑ Revive & Restore | Extinct species back to life
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu holub stěhovavý na Wikimedia Commons
- Spoluviník v kauze holuba stěhovavého
- The passenger pigeon (anglicky)
- ChipperWoodsBirdObservatory - Passenger pigeon (anglicky)
- Passenger Pigeons: Nomads Lost (anglicky)
- These are Passenger Pigeons (anglicky)
- Demise of passenger pigeon linked to Lyme disease
- Galerie holub stěhovavý na Wikimedia Commons
Média použitá na této stránce
Autor:
- Information-silk.png: Mark James
- derivative work: KSiOM(Talk)
A tiny blue 'i' information icon converted from the Silk icon set at famfamfam.com
Autor: Sarah Stierch, Licence: CC BY 2.0
The last known wild passenger pigeon, shot by a boy in Ohio in 1900. Cincinnati Zoo.[1]
Identifier: birdlore151913nati (find matches)
Title: Bird lore
Year: 1899 (1890s)
Authors: National Committee of the Audubon Societies of America National Association of Audubon Societies for the Protection of Wild Birds and Animals National Audubon Society
Subjects: Birds Birds Ornithology
Publisher: New York City : Macmillan Co.
Contributing Library: Smithsonian Institution Libraries
Digitizing Sponsor: Biodiversity Heritage Library
View Book Page: Book Viewer
About This Book: Catalog Entry
View All Images: All Images From Book
Click here to view book online to see this illustration in context in a browseable online version of this book.
Text Appearing Before Image:
nce an actual study of the Passenger Pigeon in the field is no longerpossible, information concerning its distribution and habits must be soughtfor in the records of former generations, and obtained from those yet livingwho knew the bird in its prime. Imperfect as this material is and difficult toprocure, the recent revival of interest in its tragic fate has brought to lightsufficient data to trace the life history of the race, and to fathom the causeswhich brought about its sudden and mysterious disappearance from the worldof the living. The habitat of the Pigeon, embracing as it did the vast native forest ofeastern North America, offered the bird a choice of food and residence, definiteregions thereof being occupied in proper season and in regular rotation. Eventhe fruits of the lowly herbs contributed to its bill of fare, and the handsomepoke-weed is locally known as Pigeon berry at the present day. But thebulk of its food consisted of the acorns of the numerous species of oak, the
Text Appearing After Image:
PASSENGER PIGEON, ADULT FEMALENote the characteristically erect pose (79) 80 Bird - Lore seeds of beech, chestnut, maple, elm, and other hardwoods, of pine and hem-lock, and of the fruits and berries of bushes and shrubs. Angleworms, snails,caterpillars, and soft-bodied insects, such as grasshoppers, helped to vary thevegetarian diet. From the frequent mineral springs and licks the bird grati-fied its craving for salt, a condiment eagerly sought by all grain feeders. The winter range of the bird comprised the territory south of Mason andDixons line, a land well stocked with its chief food supply during the inclementseasons. In one of these natural granaries the flocks would settle down andforage until the mast within a radius of two hundred miles and over had beenconsumed. While feeding in concert, the rear ranks successively rose and,passing over the whole flock, alighted in front, giving every bird an equalchance. Like an enormous wheel in slow motion, the birds moved through thewoo
Note About Images
Photograph of a female Passenger Pigeon (Ectopistes migratorius) in captivity from the year 1898.
Autor: Valérie Chansigaud, Licence: CC BY-SA 1.0
Former range of the now extinct Passenger Pigeon (E. migratorius)
Autor: Didier Descouens, Licence: CC BY-SA 3.0
Egg of Passenger Pigeon. Collection of James Bond /Jacques Perrin de Brichambaut.