Hon na ovci

Hon na ovci (japonsky 羊をめぐる冒険, Hicudži wo meguru bóken) je třetí román japonského spisovatele Harukiho Murakamiho, vydaný v nakladatelském domu Kódanša roku 1982.^[3]

Kniha s výraznými prvky magického realismu^[1] plyne na způsob postmoderního detektivního příběhu, bez spáchaného zločinu a kriminalisty.^[3][4][5] Děj sleduje pátrání bezejmenného tokijského podnikatele po záhadné ovci, shodou okolností zapleteného do pavučiny podivností a intrik.^[6] Na pozadí této pro něj iniciační cesty^[6] na sever je odkryt pohled na moderní dějiny japonské expanzivní politiky.^[7]

Román završil trilogii Myšák, když volně navázal na předchozí části Slyš vítr zpívat a Pinball, 1973, s ústřední postavou anonymního vypravěče a jeho přítele Myšáka.^[8] Sequelem v podobě volného pokračování se pak stal román Tancuj, tancuj, tancuj z roku 1988, s návratem hlavního hrdiny na Hokkaidó.^[9][10]

Česky román vyšel v dubnu 2016 v nakladatelství Odeon jako součást edice Světová knihovna. Překladu se zhostil dvorní Murakamiho překladatel^[11] Tomáš Jurkovič.^[12]

V roce 1982 Murakami za román obdržel literární cenu Noma (Noma bungei šó) v kategorii nových autorů.^[13]

Pozadí vzniku a charakteristika

S příchodem 80. let dvacátého století se Haruki Murakami rozhodl k zásadnímu kroku v soukromém životě, když opustil profesi majitele jazzového baru a stal se profesionálním spisovatelem. Větší koncentrovanost a čas věnovaný psaní románu Hon na ovci se odrazily v hlubším propracování postav a vykreslení reálií děje, než jejich hrubší nástin v předchozích dvou knihách. V pořadí třetí román se stal jeho prvním dílem, jenž napsal jako plně profesionální spisovatel. Mohl se tak pečlivěji zaměřit na studium materiálů k ovcím a podniknout výpravu na severní ostrov Hokkaidó.^[7]

Dějová linka do japonské moderní historie byla ztělesněna v podobě ovce, jakožto předmětu naplněného symbolickými odkazy. Samotné zvíře bylo do Japonska importováno z kontinentální pevniny. Překladatel Murakamiho díla do angličtiny Jay Rubin vyslovil názor, že ovčí magicko-realistický motiv odkryl problémovou éru japonského kolonialismu, jež byla zahájena v devatenáctém století invazí Japonců právě na Hokkaidó obývané domorodými Ainuy. Jedním ze symbolů této expanze se stala i hvězda Polárky na standartě dobyvatelů, která přešla v modifikované podobě do hokkaidské vlajky a zároveň se objevila na rounu ovce.^[7]

Hlavní bezejmenný hrdina plnil v příběhu, napsaném většinově v ich-formě,^[14] roli vypravěče. Charakteristickou vlastností se pro něj stala pasivita. Ovládán a pohybován dalšími aktéry, v rámci jejich intrikování,^[7] jednal bez vlastní vůle. K aktivnímu činu se rozhodl až na konci děje po očistném pobytu na chatě, když přenechal nabytou finanční prémii letitému čínskému kamarádu. V tomto bodě se podle Jurkoviče mohlo jednat o analogii japonských válečných reparací Číně.^[7] Postavy v románu nevystupují pod svými pravými jmény, ale pouze pod přezdívkami.^[10] Obdobně jako v dalších Murakamiho knihách mizí ženská postava bez vysvětlení. Úloha ovčího mužíka byla rozvedena ve volně navazujícím románu Tancuj, tancuj, tancuj, kde mužík plnil roli poradce ústředního hrdiny.^[15] Později se objevil také v povídce Podivná knihovna.^[16]

Odkazy do světa umění a historie

V rozhovoru pro newyorský čtvrtletník Paris Review označil Murakami román za sňatek s Chandlerem a Dostojevským, rovněž tak knihu považoval za začátek vlastního charakteristického stylu.^[3] Titulní postava putujícího vypravěče tak v některých aspektech přilnula k marlowovské typologii – čerpala z Phila Marlowa, objevujícího se v Loučení s Lennoxem.^[7] Murakami byl silně ovlivněn Chandlerem již dříve, jako překladatel jeho děl do japonštiny.^[3] Inspiraci Kurtem Vonnegutem bylo možné rozklíčovat v zakomponování velrybího penisu, ovčího mužíka, telefonního čísla na Boha či dojnice hledající kleště.^[8] V románu se objevily i další narážky na vysokou a populární kulturu, na díla Mickeyho Spillanea, Kenzabura Óeho, Allena Ginsberga, Elleryho Queena, Friedricha Nietzscheho, Dickenskova Olivera Twista, Shakespearova Othella, Karla Marxe, H. G. Wellse, Michaila Alexandroviče Šolochova a k mystickému spisu Theologia Germanica.^[3]

Z hudebních odkazů kniha zmínila skupiny Doors, Rolling Stones, Byrds, Deep Purple, Moody Blues, Beach Boys, Beatles, skladatele Mozarta, Bacha či Chopina, stejně jako hudebníka Billa Witherse s trumpetistou Maynardem Fergusonem.^[3]

Román začal datem 25. listopadu 1970, kdy spisovatel a pravicový aktivista Jukio Mišima provedl rituální sebevraždu seppuku.^[17][18][19] Podle autora čekého překladu Tomáše Jurkoviče se spisovatel v příběhu opět vymezil vůči konci 60. let, které prožil v období studentského idealismu. Vysokoškoláci tehdy byli součástí protestů před blížící se revizí americko-japonské bezpečnostní smlouvy, s požadavkem navrácení Okinawy pod japonskou správu. Za osoby nesoucí vinu v neutěšeném světě Murakami označil militaristy, neviditelně ovládající společnost. Tato společenská skupina měla být zodpovědná již za předchozí rozmach japonské militární expanze. Militaristům vlezla „ovce“ na mozek a udílela jim rozkazy. Český překladatel rovněž spatřoval možnou paralelu v grafické hříčce, kdy „znak, kterým se v japonštině 'ovce' píše (羊), dělí jen jediná čára od mezinárodního symbolu pro japonský jen (¥)“.^[7]

Metody narace

Murakami v ději použil rozmanité nelineární narativní techniky. Čtenáře na začátku uvrhl do středu dění, způsobující dezorientaci, se snahou zjistit co se stalo ještě předtím a co hraje při vstupu do příběhu klíčovou roli. Dalším autorovým narativem bylo zahrnutí roviny snů a nadpřirozena, jakožto způsobu vedoucího k pochopení a interpretaci hledání. K tomu spisovatel uvedl: „Jsou tam symbolické sny – sny, které symbolizují určitou realitu. Zároveň se tam objevují symbolické reality – reality, které symbolizují sen“. Přítelkyně s ušima vnesla do záhady více světla, než by dokázal zdráhavý detektiv. Ačkoli se Myšák vrátil ze záhrobí vysvětlit nejasnosti, neučinil tak uspokojivě a neodhalil samotný smysl.^[3]

Stavba klasického detektivního příběhu spočívá ve vršení jednotlivých stop, které při poskládání dovedou čtenáře, respektive vyšetřovatele, k řešení, pachateli a závěru. Naopak v postmoderní detektivce směřuje každá stopa k většímu zmatení, ztracení se v bludišti cest a k nepředvídatelnému konci. Zavádějící chápaní příběhů hlavním hrdinou, které jej obklopují, vystavuje stejnému riziku chybné interpretace i čtenáře. Poselství k pochopení postmoderní detektivky spočívá „ve schopnosti naučit se číst text bez spoléhání na detektivův výklad, v naučení se čtení ve světě nabízejícím hypotézy a strukturované systémy, v němž však nemá žádná struktura navrch, a v umění pochopit, že bludiště představuje zcela odlišný svět než ten jeden očekávaný“. Text tak může čtenáře frustrovat při hledání významů, v nekonečné intertextualitě a pravidlech hry definovaných prostředky postmoderního detektivního příběhu.^[3]

Děj

Podnikatel na prahu třicítky provozuje s kamarádem z Tokijské univerzity malou překladatelskou agenturu věnující se také propagaci a reklamě. Po rozvodu nalézá vztah s nevýraznou modelkou, která má však krásné oblé uši se záhadným vnitřním nábojem. Jimi přítelkyně pocítí blízkost klíčového telefonátu od spolumajitele agentury, který se odehraje za 10 minut a bude se týkat ovcí. Kolega z firmy skutečně zavolá. Neznámý člověk po nich žádá stažení letáků s fotkou pastviny a záhadně ovce, jíž podnikatel obdržel z Hokkaida v dopise od dávného přítele Myšáka. S ním kdysi píval v Džejově baru, ale léta ho neviděl. Nadchází podzim 1978.^[20][21]

(c) J gareth p at the English Wikipedia, CC BY-SA 3.0

Záhadný první tajemník jedná jménem pana profesora, skrytého vůdce mocné podzemní organizace, která ovládla japonskou pravicovou politiku a získala mediální i ekonomickou moc. Reklamní leták zachytil i netypickou ovci s odlišným rounem a kávovou skvrnou na hřbetu, rozetou v podobě pěticípé hvězdy. Ovce poskytla profesoru záhadným způsobem sílu uskutečnit velké plány k vybudování impéria. Z vůdce, který se nalézá v bezvědomí, však na jaře 1978 utekla. Jeho úmrtí by mohlo vést k rozpadu organizace a ztrátě mocenského postavení. Podnikatel tak dosátává měsíční ultimátum na vypátrání pastviny s ovcí. S přítelkyní odlétá do Sappora, které se stalo jedinou stopou na Myšáka, díky šeku z místní banky přiloženého v dopise. Modelka s ušima vybere v sapporských Zlatých stránkách zapadlý hotýlek. Jak se ukáže, v hotelu dříve sídlil Hokkaidský ovinologický institut a jeho ředitelem, odborníkem na ovce, byl otec majitele přezdívaný docent Beran. Samotářsky žijící podivín má byt v prvním patře. Tokijskému podnikateli vypráví příběh, jak jej v roce 1935 ministerstvo zemědělství vyslalo do Mandžuska na inspekční cestu, kde hledal pastviny pro chov ovcí. U mandžusko-mongolských hranic se během léta 1935 ztratil a do tábora dorazil až po týdnu. V jeskyni do něj mentálně vstoupila ovce čekající na nového hostitele, jejíž vtělení prý nositeli poskytuje nesmrtelnost. Ovce ale člověka zcela ovládne a skrze něj realizuje vlastní plány. Už spis z dynastie Jüan obsahoval zmínku o Čingischánu, který v sobě nosil ovci s hvězdou na hřbetě.^[20][21]

Docenta Berana ovce využila k přepravě do Japonska. Po návratu domů v roce 1936 z něj vystoupila. Od té doby trpí bolestným vyovcováním. Po odchodu z ministerstva se vydal na opuštěný sever Hokkaida, kde roku 1937 založil ovčí pastvinu na náhorní planině severně od městyse Džúnitaki. A právě ji zobrazoval inkriminovaný snímek s ovcemi. Po druhé světové válce mu ji zrekvírovala americká armáda, a po deseti letech odprodala podnikateli, kterým byl Myšákův otec. Džúnitaki jako osadu založili kolonisté roku 1881, když prchali před věřiteli daleko do hor. Tokijský podnikatel dopověděl docentu Beranovi další osud ovce poté, co z něj vystoupila. Duchovně se spojila s mužem, kterému umožnila zbohatnout v Číně a na japonských ostrovech pak vybudovat mocné impérium.^[20][21]

Tokijská dvojice tak zamířila ze Sappora do Džúnitaki. Přijela právě včas, aby se stihla dopravit na chatu s pastvinou, než sníh znemožní kontakt s městysem. Podnikateli došlo, že na chatě by měl čekat Myšák, který ji zdědil po otci. Pracovník místního ovčína mu sdělil, že Myšák na chatu skutečně přijel po pěti letech, během jara 1978, a už se z ní nehnul. V posledních dnech však s ním ztratil telefonní spojení. Když pár dorazil do zabydlené chaty, našel ji osiřelou. Po probuzení podnikatele překvapila návštěva v podobě ovčího mužíka, oděného do ovčí kůže, kožené masky přes obličej s dvěma rohy a placatýma ušima. Pohled na jizvu na ruce doprovázel stejným gestem, které dělával Myšák, ale oproti němu byl výrazně drobnější. Ovčí mužík ukrývající se před odvodem do armády, nic zvláštního nezaznamenal, ale poslal přítelkyni zpět do sapporského hotelu, protože na chatě prý nechtěla být. Vyjevil, že kouzlo jejích uší odeznělo a přítel se s ní už nikdy neuvidí. Opakovaná setkání obou nic nového nepřinesla. Mužík však přislíbil informovat pohřešovaného kamaráda, pokud jej potká. Podnikatel si všiml podivné věci, že se ovčí mužík neodráží v zrcadle. Při posledním rozhovoru tak trval na večerní schůzce s Myšákem. V knihovně chaty zároveň objevil založený list se jmény panasianistů, mezi nimiž figuroval i pan profesor, jakožto syn zemědělce z Džúnitaki. Střípky se tak propojily.^[20][21]

Čekající ve tmě na Myšáka, uslyšel polodřímající podnikatel hlas a uvědomil si, že kamarád vstoupil do pokoje. Myšák vyndal z lednice pivo a potvrdil, že už není mezi živými. Poté, co ovce opustila profesora, spojila se s ním. Její vládu nad lidmi se však rozhodl jednou provždy ukončit a tak se před týdnem oběsil. Chatu pak navštěvoval jako ovčí mužík. K úspěchu plánu však bude nutné, aby podnikatel při odchodu natáhl pendlovky a spojil kabely, které z nich vycházejí. Na poledne měl mužík naplánovanou schůzku. Bylo zjevné, že tajemník minulost profesorova života znal a tedy celou dobu věděl, kde pastvina leží. Tento předpoklad se potvrdil, když na cestě do Džúnitaki podnikatel na tajemníka narazil. Druhý muž impéria mu sdělil, že k vylákání ovce s Myšákem z mentální jeskyně bylo nutné, aby pátrání probíhalo spontánně s nezatíženou myslí, protože jakákoli lest by byla odhalena jako past. Tajemník předal Tokijci slíbený šek, informoval ho o zavření jejich agentury i profesorově úmrtí, a spěchal na polední schůzku do chaty. S vlakem odjíždějícím ve dvanáct hodin otřásly kupé mohutné výbuchy. Podnikatel za oknem pozoroval stoupající černé mraky dýmu, které se vinuly nad horou ve směru chaty.^[20][21]

Podnikatel se vrátil do sapporského hotelu, kde informoval docenta Berana o smrti ovce. Konsternovaný starý pán sdělil, že tím přišel o vše a rozplakal se. Majitel hotelu potvrdil, že přítelkyně zařízení opustila a zdála se mu nemocná. Také podnikatel další ráno zamířil zpět do Tokia. Následně navštívil Džejův bar. Ve prospěch čínského přítele se vzdal odměny od tajemníka. V baru si přál figurovat pouze jako tichý společník, bez profitu z dividend a dalších výhod. Po prožitých událostech, které v jeho životě sehrály iniciační roli,^[6] plánoval návrat do „běžného“ života.^[22][21]

Odkazy

Reference

Literatura

• MURAKAMI, Haruki. Hon na ovci. Překlad Tomáš Jurkovič. Praha: Odeon, 2016. 400 s. (Světová knihovna). ISBN 978-80-207-1693-4. 

Externí odkazy

• KŘENKOVÁ, Jarmila. Recenze: Hon na ovci je Murakamiho pátrání po dokonalém příběhu. Aktuálně.cz [online]. Economia, 2016-04-21. Dostupné online. 
• TOMAN, Marek. RECENZE: V podání Murakamiho pobaví i ovce. Ironií navazuje na Vonneguta. iDNES.cz [online]. 2016-04-26. Dostupné online.