Honzíkova cesta

Honzíkova cesta
AutorBohumil Říha
Původní názevHonzíkova cesta
Jazykčeština
VydavatelStátní nakladatelství dětské knihy
Datum vydání1954
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Honzíkova cesta je dětská kniha Bohumila Říhy z roku 1954. Byla zařazována mezi doporučenou četbu pro žáky základních škol.

Příběh

Vypráví o cestě předškoláka Honzíka (Jan Tichý) do vesnice Koníkovice k prarodičům, rodičům jeho maminky. Poprvé cestuje sám vlakem, pouští draka, dostává se na jeden den do první třídy školy, ztratí se v lese a seznamuje se se životem na vesnici. Získává nové kamarády, Terezku, Viktora a Ferdu, kteří již navštěvují školu. Honzíkův pobyt u dědečka netrvá ani týden (od čtvrtka do neděle). Kniha má 17 kapitol.

Aktualizace po roce 1989

„"Čí je to koník? Punťu znám, kocoura znám, ale koníka jsem ještě neviděl". "To je družstevní." "Co je to družstevní?" vyptával se Honzík. Tomuhle zvláštnímu slovu nerozuměl. "To znamená, že patří všem lidem v Koníkovicích. Já jsem si ho na dnešek jenom vypůjčil." "A dědečku," zamyslil se Honzík, "co je ještě družstevní?" "Třeba pole," odpověděl dědeček a ukázal bičem kolem dokola. "Vidíš, to všechno jsou naše pole. Patří našemu družstvu."“

— Původní text z roku 1954

„"Čí je to kůň? Punťu znám, kocoura znám, ale koně jsem ještě neviděl." "Ten není náš. Já jsem si ho na dnešek jen vypůjčil.“

— Přepracovaná verze z roku 1994

Příběh knihy byl zasazen do doby, kdy běžnou součástí venkovského života v Československu bylo Jednotné zemědělské družstvo. V družstvu pracuje dědeček Janouch (ve vepříně) i babička (v drůbežárně). To bylo později vnímáno jako ideologicky podbarvené. V roce 1994 byla kniha přepracována a zmínky o družstvu a družstevním majetku vypuštěny.[1] Říhova dcera, středoškolská učitelka češtiny a francouzštiny Eliška Janovská, to komentovala slovy: "Dělali jsme to v dobrém úmyslu. Tatínek si úpravy přál a některé ještě stihl udělat za svého života – chtěl, aby jeho knížky byly stále moderní, aby se četly. A co dnes šestiletým dětem řekne družstvo?" Později připustila, že některé zásahy byly ovlivněny euforií porevolučních let.[2]

Ilustrace

Prvním ilustrátorem knihy byl malíř a pedagog Antonín Pospíšil (1909–2008).[3] V roce 1960 knihu ilustrovala Helena Zmatlíková a od pátého vydání je vydávána s jejími kresbami. Knize dodala jako nový grafický prvek výtvarně zpracované iniciály na začátku každé kapitoly, kterými předesílá obsah kapitoly. Honzík je nakreslen jako blonďatý kluk s modrýma očima. Originál ilustrace dědečka objímajícího Honzíka, která je na knižní obálce, Helena Zmatlíková Bohumilu Říhovi věnovala a je v majetku jeho dědiců. Do roku 2015 kniha vyšla minimálně v 21 vydáních a do roku 1985 se prodalo přes 1 220 000 výtisků.[4]

Audioverze

Roku 1985 knihu pro nakladatelství Supraphon načetla herečka Eva Klenová. V roce 2011 pro nakladatelství Popron Music ji jako audioknihu načetl Václav Postránecký v přepracované verzi z roku 1994.[5]

„...při psaní své poslední knížky Honzíkova cesta jsem zapomněl na všechny hrozivé termíny jako specifičnost, dětský hrdina, didaxe ap., vytlačil jsem ze svého vědomí kritické pobídky jako: autore, musíš... autore, nesmíš... a nebojácně jsem pustil svého malého Honzíka na stránky knížky, ať dělá, co umí. Výsledek byl ten, že snad ze žádné knihy se mi nevrátilo tolik radosti, nadšení a čtenářského vděku jako z Honzíkovy cesty.“
— Bohumil Říha, Mých deset let v literatuře[6]

Odkazy v kultuře

  • V roce 1956 kniha posloužila jako předloha ke stejnojmennému hranému celovečernímu barevnému filmu Milana Vošmika. Natáčení filmu probíhalo v obci Zbislav v jižních Čechách.[7]
  • V roce 2001 vznikla v Jihlavě tříčlenná hudební skupina Honzíkova cesta (Jan Fous, Jana Havlová a Bedřich Němeček).[8]
  • Jaromír Nohavica 24. ledna 2006 nahrál v pražské Lucerně instrumentální skladbu s názvem Honzíkova cesta, která pak vyšla na CD Pražská pálená.

Odkazy

Reference

  1. ↑ SEGI, Stefan. Honzíkova cesta za cenzurou a politickou korektností. Vesmír.cz [online]. 2016-01-07 [cit. 2017-04-07]. Dostupné online. 
  2. ↑ HORÁČKOVÁ, Alice. Honzíkova cesta a úlitby různým časům. iDNES.cz [online]. 2007-03-03 [cit. 2014-03-24]. Dostupné online. 
  3. ↑ Zemřel nejstarší absolvent naší školy: malíř Antonín Pospíšil (1909-2008) [online]. Kutná Hora: Gymnázium Jiřího Ortena [cit. 2014-03-24]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-03-24. 
  4. ↑ ČERMÁKOVÁ, Jana. Dílo Heleny Zmatlíkové v kontextu doby. , 2015 [cit. 2016-05-25]. Diplomová práce. Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta. Vedoucí práce prof. PhDr. Ladislav Daniel, Ph.D.. Dostupné online.
  5. ↑ BEZR, Ondřej. Václav Postránecký načetl Honzíkovu cestu. iDNES.cz [online]. 2011-08-15 [cit. 2014-03-24]. Dostupné online. 
  6. ↑ ŘÍHA, Bohumil. Mých deset let v literatuře. Literární noviny. 1955-09-24, roč. 4, čís. 39, s. 3. Dostupné online [cit. 2014-03-25]. 
  7. ↑ DVOŘÁK, Luboš. Kvůli natáčení Honzíkovy cesty zlomili filmaři kříž u kapličky. Písecký deník.cz [online]. 2013-11-02 [cit. 2014-03-25]. Dostupné online. 
  8. ↑ Honzíkova cesta [online]. [cit. 2021-02-08]. Dostupné online. 

Související články

Externí odkazy