Horace François Sébastiani

Horace François Sébastiani
Narození	17. listopadu 1772 Bastia
Úmrtí	20. července 1851 (ve věku 78 let) Paříž
Místo pohřbení	krypta Saint-Louis-des-Invalides
Povolání	politik, diplomat a voják
Ocenění	velkokříž Řádu čestné legie Řád železné koruny Řád půlměsíce velkokříž Řádu Spasitele jména vepsaná pod Vítězným obloukem … více na Wikidatech
Choť	Aglaé de Gramont
Děti	Francoise, Duchess de Praslin
Příbuzní	Jean-André-Tiburce Sébastiani (sourozenec) Louis Sébastiani de La Porta (strýc) Horace de Choiseul-Praslin, Louise de Choiseul-Praslin a Gaston de Choiseul, 6.Duc de Praslin (vnoučata)
Funkce	ambassador of France to the Ottoman Empire (1806–1812) Zastupitel za Aisne (1815–1848) ministr námořnictva Francie (1830) ministr zahraničních věcí (1830–1832) ministr bez portfeje (1833–1834) … více na Wikidatech
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Horace-François-Bastien,hrabě Sébastiani de la Porta (17. listopadu 1772, Porta u Bastie, Korsika – 20. července 1851, Paříž) byl francouzský generál a politik, maršál Francie.

Mládí

Sebastiani byl synem krejčího Joseph-Marie Sebastianiho a jeho manželky (Pietra Francesca Alterice roz. Franceschi). Rodina byla vzdáleně příbuzná s Bonapartovými. Mladý Horace vyrůstal u svého strýce Louise Sebastianiho, který byl katolickým duchovním a roku 1802 se stal biskupem v Ajacciu (roku 1810 pak i baronem císařství). Strýc svého synovce připravoval k duchovní kariéře. Válka korsických klanů a nakonec revoluce tyto plány zhatila a Sebastianiové (stejně jako Bonapartové) museli opustit Korsiku. Horace vstoupil roku 1792 do armády. Jeho pluk pak roku 1793 byl posádkou na Korsice (poručík) a roku 1794 přešel k Alpské armádě, kde se v hodnosti kapitána stal pobočníkem generála Raphaela Casabiacy. S Alpskou armádou prožil i první Bonapartovo italské tažení a byl v bitvě u Dega zraněn (14. dubna 1796). Vyznamenal se dále v bitvě u Arcole (16.-17. listopadu 1796). I po skončení italského tažení zůstal v Itálii a sloužil pod generálem Moreauem. Po bitvě u Verony (26. března 1799) byl povýšen do hodnosti plukovníka.

Konsulát a císařství

Napoleonův převrat 18. brumaire (9. listopadu 1799) jej zastihl posádkou v Paříži a Sebastiani bezvýhradně Bonaparta podpořil, když asistoval s celým 9. plukem dragounů při násilné evakuaci poslanců ze Saint-Cloud. Bojoval u Marenga (14. června 1800) a poté spolu s Marmontem podepsali příměří v Trevisu. Uzavření Amienského míru (25. března 1802) odstartovalo jeho kariéru diplomatickou. Opustil armádu a byl pověřen (16. září 1802) vedením významné mise na Blízký východ, sledující dodržování podmínek Amienského míru. Navštívil Tripolis, Káhiru, Alexandrii, Saint Jean d'Acre (dnešní Akko) a Konstantinopol, (Istanbul). Během tohoto poselství osvědčil rozvážnost a jako diplomat se plně osvědčil. Po návratu opět vstoupil do armády 29. srpna 1803 a byl v hodnosti brigádního generála pověřen velením brigády dragounů v Boulogneském táboře. Během tažení roku 1805 se účastnil obkličovací akce u Ulmu (15. října 1805) dále pak boje u Hollabrunnu (16. listopadu 1805) a v bitvě u Slavkova (2. prosince 1805) byl těžce raněn. Za statečnost a výborné velitelské výsledky byl 21. prosince 1805 povýšen do hodnosti divizního generála. Po skončení tažení byl Sebastiani pověřen opět diplomatickým posláním a jmenován francouzským vyslancem v Turecku (2. května 1806). Zde Sebastiani slavil úspěchy. Navázal vřelé vztahy k předním osobnostem Osmanské říše a i přátelské vztahy k sultánovi Selimu III. Dojednal alianci s Tureckem dle pokynů Napoleona a následně Turecká říše vyhlásila válku Rusku (7. prosince 1806). Dále se mu dařilo v tomto místě strategických zájmů a střetů velmocí diplomaticky manévrovat ku prospěchu Francie. V den jmenování vyslancem (2. května 1806) se Sebastiani oženil. Jeho vyvolenou se stala Antoniette Jeanne Francoise Franquetot de Coigny (všeobecně známa jako Fanny), dcera vévody z Coigny a vnučka maršála de Coigny. Manželka doprovázela svého muže na jeho vyslanecké misi a 14. dubna 1807 porodila dceru Francoise Alterice Rosalba (řečenou též Fanny). Matka však během šestinedělí zemřela na horečku omladnic (8. května 1807). Po sesazení Selima III. skončil i Sebastiani ve funkci vyslance a 27. dubna 1808 opustil Istanbul. Vrátil se do armády a 22. srpna 1808 stal se velitelem 4. sboru s posláním okupace Španělska. Nejprve byl podřízen velení maršála Lefebvra, ale v lednu 1809 jej ve velitelské funkci sám nahradil. Během španělského tažení svedl Sebastiani několik bitev mj. vítěznou bitvu u Ciudad Real (27. března 1809), bitvu nerozhodnou u Talavery (27. a 28. července 1809) a výrazně vítěznou bitvu u Almonacid (11. srpna 1809), po které byl nobilisován s titulem hrabě císařství (31. prosince 1809). Podle některých autorů Sebastiani plundroval katolické kostely a značně poškodil palác Alhambra. Sebastiani byl odvolán do Francie císařským rozkazem (10. května 1811) v souvislosti s přípravou tažení do Ruska. Během ruské kampaně byl nejprve postaven do čela kyrysnické divize, ale později se stal velitelem polské jízdy (2. jezdecký sbor). S nimi prožil neúspěchy u Drisy (15. července 1812) a u Inkova (8. srpna 1812). Poté se účastnil bitev u Smolenska (16. a 17. srpna 1812), Borodina (7. září 1812), načež jako jeden z prvních vtáhl 14. září 1812 do Moskvy. Při ústupu tvořil jeho 2. sbor předvoj armády. Během následujícího roku v německém tažení se Sebastiani účastnil významných bitev (Lützen 2. května 1813, Bautzen 21. května 1813). V bitvě u Lipska (16.-19. října 1813) byl těžce raněn kopím na hrudníku, ale čelo své kavalerie neopustil. Pak v bitvě u Hannau (30. a 31. října 1813) měl významný podíl na vítězství a poté velel zadnímu voji armády při ústupu do Francie. Během francouzské kampaně pak velel 3 plukům císařské gardy a bojoval udatně u Reims - 13. a 14. března 1814, Arcis-sur-Aube 20. a 21. března 1814, Saint Dizier - 26. března 1814.

První restaurace, Sto dnů, Druhá restaurace

Po první abdikaci Napoleona se Horace Sebastiani podřídil Bourbonům a stal se rytířem řádu Svatého Ludvíka. Během Stodenního císařství se opět přidal k Napoleonovi a byl pověřen obranou Paříže. Po bitvě u Waterloo (18. června 1815) byl jedním z 6 členů deputace, která odcestovala do hlavního stanu spojenců v Haguenau a tam dojednala mír. Jeho pokusy o zmírnění osudu Napoleona byly však zcela bezvýsledné. Po krátké době emigrace ve Velké Británii se vrátil zpět do Francie (1816), ale byl s polovičním platem postaven mimo službu. Od roku 1819 se účastnil opět politického života byv zvolen do Poslanecké komory a tam byl spolu s generálem Foyem mluvčím levice. V plném uplatnění schopností mu bránil vleklý konflikt s ultraroyalistou hrabětem Villelem v letech 1821–1828 ministerským předsedou.

Po červencové revoluci

Červencovou revoluci roku 1830 generál Sebastiani přivítal a podpořil královskou kandidaturu Ludvíka Filipa. Byl jmenován nejprve ministrem námořnictva (11. srpna 1830 – 17. listopadu 1830), poté ministrem zahraničí Francie a ve funkci setrval 2 roky (17. října 1830 – 11. října 1832). Roku 1833 byl Sebastiani uveden do funkce vyslance v Neapoli a v letech 1835–1840 zastával vyslanecký post ve Velké Británii. Roku 1840 obdržel nejvyšší vojenskou hodnost maršála Francie a poté pozvolna se stahoval do soukromí. Konec jeho života byl poznamenán strašnou tragédií. Jeho jediná dcera Fanny vstoupila roku 1825 do manželství s Charlesem vévodou de Praslin a ten ji roku 1847 zavraždil. Maršál Sebastiani zemřel náhle během snídaně, když již předtím prodělal několik atak drobných iktů. Je pochován v kryptě pařížské Invalidovny a jeho jméno je vyryto na Vítězném oblouku v Paříži.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Horace François Sébastiani na Wikimedia Commons