Hospodářská, sociální a kulturní práva

Hospodářská, sociální a kulturní práva patří do sociálně-ekonomické oblasti lidských práv. Tato práva jsou chráněna v mezinárodních a regionálních lidskoprávních úmluvách. Státy, které tyto úmluvy podepsaly, mají právní povinnost respektovat, chránit a naplňovat hospodářská, sociální a kulturní práva, a očekává se, že přijmout postupné kroky, k jejich naplnění. Tato práva jsou rovněž zařazena do čtvrté hlavy Listiny základních práv a svobod (čl. 26 – 35), která upravuje práva každého člověka v ekonomické sféře, v sociálních vztazích, ve sféře vzdělávací a ve sféře životního prostředí. Tato práva jsou v Listině formulována jen velmi obecně a jejich podrobná úprava je svěřena zákonným a podzákonným předpisům.[1]

Čtvrtá hlava Listiny základních práv a svobod

Tato skupina práv (čl. 26 – 35) patřila k nejdiskutovanějším při přípravě Listiny základních práv a svobod, neboť vyžadují plnění ze strany státu. Poprvé se tento druh práv vyskytl ve francouzské ústavě z roku 1793.[2]

Právo hospodářské

Každý má právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost (čl. 26 odst.1).[3] Podle čl. 26 odst. 2 Listiny podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností může stanovit pouze zákon. Právo na zaměstnání upravuje odstavec 3.[4] Dle čl. 26 odst. 4 může zákon stanovit pro všechna práva uvedená v čl. 25 odchylnou právní úpravu pro cizince. Tato odchylka však musí být souladu s ústavním pořádkem a mezinárodními smlouvami.[3]

Koaliční svoboda

Čl. 27 upravuje zvláštní formu práva sdružovat se. Odborové organizace vznikají nezávisle na státu (čl. 27 odst. 2 věta první). Stát tedy nemůže do odborů nikterak zasahovat. Omezovat počet odborových organizací je nepřístupné, stejně jako zvýhodňovat některé z nich v podniku nebo odvětví (čl. 27 odst. 2 věta druhá). Na odborové organizace se nevztahuje princip registrační, ale pouze princip evidenční.[5]

Právo na stávku

Listina v čl. 27 odst. 4 hovoří o právu na stávku. Toto právo nepřísluší soudcům, příslušníkům ozbrojených sil a příslušníkům bezpečnostních sborů.[6]

Právo zaměstnanců

Zaměstnanci mají právo na spravedlivou odměnu za práci a právo na uspokojivé pracovní podmínky (čl. 28 věta první). Podle čl. 28 věty druhé jsou podrobnosti realizace uvedených práv stanoveny zákonem (je to zejména zákoník práce).[7]

Práva žen, mladistvých a osob zdravotně postižených v pracovních vztazích

Čl. 29 Listiny zdůrazňuje ochranu žen, mladistvých a zdravotně postižených, kteří mají právo na zvýšenou ochranu zdraví při práci a právo na zvláštní pracovní podmínky, právo na zvláštní ochranu v pracovních vztazích a právo na pomoc při přípravě k povolání. Podle čl. 29 odst. 3 podrobnosti realizace uvedených práv stanová zákon (zejména zákoník práce, zákon o zaměstnanosti, školský zákon atd.)[8]

Právo sociálního zabezpečení

Právo na přiměřené hmotné zabezpečení, které je upraveno ve článku 30 Listiny, mají pouze občané ČR, a to ve stáří, při nezpůsobilosti k práci či při ztrátě živitele. Každý (nejen občan) má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek. Podrobnosti o realizaci uvedených práv stanoví zákon (zejména zákony z oblasti sociálního zabezpečení).[8]

Právo na ochranu zdraví

Podle článku 31 Listiny má každý právo na ochranu zdraví a občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon. Základem bezplatné zdravotní péče je systém veřejného pojištění.[9] Zákon upravující práva plynoucí z čl. 31 Listiny nesmí mít diskriminační povahu a podmínky, za nichž je možno tato práva uplatňovat, jím musí být stanoveny tak, aby byl všem občanům zajištěn spravedlivý způsob přístupu ke zdravotní péči přiměřené kvality.

Ochrana rodičovství, rodiny, dětí mladistvých a těhotných žen

První odstavec článku 32 vytváří legislativní rámec pro právní ochranu rodiny, odstavec dva pak zaručuje zvláštní péči těhotným ženám.[4] Podle třetího odstavce článku 32 mají děti narozené v manželství i mimo ně stejná práva.[10] Článek 32 odst. 4 Listiny garantuje rodičům právo pečovat a vychovávat děti a naopak dětem zajišťuje právo na rodičovskou výchovu a péči.[11] Odstavec pátý zakotvuje právo pečujících rodičů na pomoc státu formou věcných i peněžních dávek nebo jiných zvýhodnění.[10]

Právo na vzdělání, povinná školní docházka

Každý (nejen občan ČR) má právo na vzdělání (čl. 33 odst. 1 věty první). Školní docházka je povinná po dobu, kterou stanoví zákon (čl. 33 odst. 1 věta druhá). Podle čl. 33 odst. 2 mají občané ČR právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách.[12] Přestože se v ustanovení hovoří i o bezplatném vzdělání na vysokých školách, nejde zde již o právo nepodmíněné povahy, neboť je naopak podmiňováno vedle schopností občana také možnostmi společnosti.[13] Zřizovat jiné školy než státní a vyučovat na nich lze jen za podmínek stanovených zákonem; na takových školách se může vzdělání poskytovat za úplatu (čl. 33 odst. 3). Zákonem lze stanovit podmínky, za kterých stát poskytuje občanům při studiu pomoc (čl. 33 odst. 4).[14]

Právo k výsledkům tvůrčí duševní činnosti

Práva k výsledkům tvůrčí duševní činnosti jsou chráněna zákonem (např. občanským zákoníkem a autorským zákonem) a jsou chráněna každé fyzické osobě (čl. 34 odst. 1).[14]

Právo přístupu ke kulturnímu bohatství

Podle čl. 34 odst. 2 je právo přístupu ke kulturnímu bohatství zaručeno za podmínek stanovených zákonem a je zaručeno každé fyzické osobě.[14]

Ekologická práva

Článek 35 upravuje ekologickou problematiku (formuluje ekologická práva). V prvním odstavci je zakotveno právo na příznivé životní prostředí, které platí pro každou fyzickou osobu. Podle čl. 35 odst. 2 má každý právo na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů. Článek 35 odst. 3 se týká se ohledu na životní prostředí. Ačkoliv přírodní prostředí ničí celá plejáda subjektů (vyjma státu i fyzické a právnické osoby, nadnárodní společnosti atd.), právě stát má na starost naplňování i ochranu práva na příznivé životní prostředí pro každého. Činí tak skrze rozličné regulace, omezení hospodářské činnosti atd.[15]

Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech

Podrobnější informace naleznete v článku Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech.

Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (International Covenant on Economic, Social and Cultural Rights) je dokumentem, který stanoví práva ve všech sférách lidského života. První části této smlouvy byly vytvořeny v roce 1947. Finální verzi schválila v roce 1954 Komise Organizace spojených národů (OSN) pro lidská práva. 12 let se Valného shromáždění OSN zabývalo každou oblastí tohoto dokumentu. Byl přijat Valným shromážděním OSN dne 16. prosince 1966 v New Yorku jako součást mezinárodní úmluvy o lidských právech. Pakt je platný od 3. ledna 1976. Pro Československou socialistickou republiku vstoupil pakt v platnost dne 23. března 1976 a v plném znění byl zveřejněn ve sbírce zákonů pod č. 120/1976 Sb.[16]

Tento dokument začíná preambulí, ve které jsou zahrnuty důvody smlouvy. V prvním části je charakterizováno právo všech národů na nezávislost ve sféře politické, ekonomické, kulturní a sociální. V další části se vykytuje seznam práv menšin národnostních, sexuálních, rasových, náboženských a dalších obyvatel různých kultur žijících v zemi v rámci tohoto paktu. Třetí část se věnuje pracovnímu právu, ochraně zdraví (fyzického i psychického), právu na vzdělání (všeobecné, povinné a bezplatné) a podílení se na kulturní sféře života.[16]

Odkazy

Reference

  1. ↑ MAN, Vlastislav a Karel SCHELLE. Základy ústavního práva. 6. dopl. a aktualiz. vyd. Ostrava: Key Publishing, 2013, 255 s. Právo (Key Publishing). ISBN 978-807-4181-900.
  2. ↑ FILIP, Jan. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. 2., doplněné vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2001. 458 s. Edice učebnic Právnické fakulty, sv. 263. ISBN 80-210-2592-1.
  3. ↑ a b Man et al. (2013) s. 168.
  4. ↑ a b KLÍMA, Karel. Komentář k Ústavě a Listině. 2., rozšířené vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2005, 1019 s. ISBN 80-868-9844-X.
  5. ↑ Man et al. (2013). s. 168-169.
  6. ↑ Man et al. (2013). s. 169.
  7. ↑ Man et al. (2013). s. 169-170.
  8. ↑ a b Man et al. (2013). s. 170.
  9. ↑ Man et al. (2013). s. 170-171.
  10. ↑ a b Man et al. (2013). s. 171.
  11. ↑ Nález Ústavního soudu České republiky Sp. zn. IV. ÚS 257/05.
  12. ↑ Man et al. (2013). s. 171-172.
  13. ↑ Nález Ústavního soudu České republiky Sp. zn. Pl. ÚS 27/95.
  14. ↑ a b c Man et al. (2013). s. 172.
  15. ↑ Man et al. (2013). s. 172-173.
  16. ↑ a b Významné mezinárodní dokumenty. V Domažlicích: Nakladatelství J.K., 1998, 120 s. ISBN 80-861-6407-1.

Literatura

  • BLAHOŽ, Josef. Sjednocující se Evropa a základní lidská práva a občanská práva. Praha : ASPI, 2005. 260 s. ISBN 80-7357-073-4.
  • FLEGL, Vladimír. Listina základních práv a svobod v aplikační praxi ČR. 1. vyd. Praha : C. H. Beck, 1997. 237 s. (Zákony s poznámkami) ISBN 80-7179-149-0.
  • Charter of Fundamental Rights and Freedoms: Resolution of the Presidium of the Czech Nat. Council of December 16, 1992. Praha: Institute for Internacional Relations, 1992. ISBN 80-901-3019-4.
  • FILIP, Jan. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. 2., doplněné vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2001. 458 s. Edice učebnic Právnické fakulty, sv. 263. ISBN 80-210-2592-1.
  • KLÍMA, Karel. Komentář k Ústavě a Listině. 2., rozšířené vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2005, 1019 s. ISBN 80-868-9844-X.
  • MAN, Vlastislav a Karel SCHELLE. Základy ústavního práva. 6. dopl. a aktualiz. vyd. Ostrava: Key Publishing, 2013, 255 s. Právo (Key Publishing). ISBN 978-807-4181-900.
  • Významné mezinárodní dokumenty. V Domažlicích: Nakladatelství J.K., 1998, 120 s. ISBN 80-861-6407-1.

Související články