Hrobka Pallaviciniů
| Hrobka Pallaviciniů v Jemnici | |
|---|---|
.jpg) Západní strana se sloupovým portikem | |
| Základní informace | |
| Sloh | historismus: klasicismus |
| Architekti | Otto Hofer, Wilhelm Zeeh / Zech |
| Výstavba | 1901–1902 |
| Stavebník | Alexander Osvald Pallavicini |
| Současný majitel | město Jemnice |
| Poloha | |
| Adresa | Jemnice,  Česko |
| Souřadnice | 49°2′29,74″ s. š., 15°33′58,68″ v. d. |
| Další informace | |
| Rejstříkové číslo památky | 16382/7-7175 (Pk•MIS•Sez•Obr•WD) |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Hrobka rodu Pallavicini, též mauzoleum Pallaviciniů[1] je pohřební kaple v historizujícím slohu z let 1901–1902 na mírném návrší v parku 2,5 km severně od města Jemnice u silnice na Chotěbudice v okrese Třebíč. Sloužila jako pohřebiště původně italské šlechtické rodiny Pallaviciniů, která v letech 1841–1945 vlastnila zámek Jemnice. Budova je památkově chráněná[2] a je v majetku města Jemnice.[3]
Historie
V roce 1842[4][5][6] (nebo 1841)[2] koupil markrabě Alfons Pallavicini (1807–1875) panství Jemnice-Staré Hobzí od Terezie z Trauttmansdorff-Weinsbergu, rozené Nádasdyové (1771–1847). Na popud Alfonsovy manželky Gabriely, rozené Fürstenbergové (1821–1895) došlo k velkolepé přestavbě zámeckého areálu v Jemnici.[2] V roce 1871 byly majetky na Moravě začleněny do rodového fideikomisu Mindszent.
Impulsem k výstavbě mauzolea v Jemnici byla tragická nehoda rakousko-uherského diplomata Karla Pallaviciniho (1877–1900), který se smrtelně zranil 15. ledna 1900 při honu na lišku v Anglii. Jeho matka si přála vybudovat místo posledního odpočinku pro prvorozeného syna na místě viditelném ze zámku. V letech 1901–1902 nechal otec Alexandr Osvald markrabě Pallavicini (1853–1933) podle projektu z roku 1900 na svém sídelním panství v Jemnici vystavět rodovou hrobku.[2][4]
Pohřební kaple byla postavena v neoklasicistním stylu podle návrhu vídeňského architekta a dvorního stavebního rady Otto Hofera.[pozn. 1][pozn. 2] Po jeho smrti roku 1901 vedl stavbu vídeňský architekt Wilhelm Zeeh.[2][4][1] Vlastní realizaci stavby v roce 1902 provedli místní řemeslníci z Jemnice, zednické práce vedl Josef Faast a tesařské práce Jan Dvořák. Kamenické práce obstarali Eduard Hauser a Andreas Francini. Sochařská výzdoba je dílem Víta Matouška (Matuscheka), akademického sochaře Ignáce Weiricha[2][4] a Johannese Benka (1844–1914).[7]
V roce 1954 a 1991 bylo mauzoleum vykradeno.[2][7] Zloději později zcizili část měděného střešního pláště a v srpnu 2014 kovové součásti oplocení.[7]
Dne 1. listopadu roku 2001 se v hrobce sloužila mše svatá za zemřelé. Celebroval ji jemnický farář P. Josef Brychta za přítomnosti Alfonse Pallaviciniho a jeho matky.
Obnova památky probíhala postupně v letech 2020 (střešní krytina až po balustrády, včetně sochy Panny Marie – alegorie Víry, které byl doplněn zmizelý kříž) a 2021.[8][9] Po restaurování by hrobka mohla být zpřístupněna a mohla by v ní být umístěna expozice o rodu Pallavicini.[7] V roce 2023 byla zrekonstruována omítka, sokly a schody, tím byla dokončena rekonstrukce vnější části hrobky.[10]
Architektura
Monumentální volně stojící hrobka byla postavena na půdorysu rovnoramenného (řeckého) kříže se zaoblenými rohy. Nad křížením je na tamburu mohutná kupole, jejíž válec je lemován pilastry s římsovitými hlavicemi a která je zakončena lucernou s křížem. Koncha na východní straně je zavržena kupolí, která nepřesahuje válec středové části hrobky a je vtlačena do frontonu. Boční prostory jsou zdobeny bosováním a jsou ukončeny balustrovou atikou.[11]
Mauzoleum stojí na mírně vyvýšené terase, ke které vede ze západní strany šest kamenných schodů. Okolo hrobky je položen chodník, který tvoří dlaždice z mrákotínské žuly.[2] Pravoúhlý vstup do hrobky je rámován dvojicí sloupů s ionizujícími hlavicemi, na něž dosedá kladí s frontonem zdobeným uvnitř zubořezem a akantovou rozvilinou, která ve středu vytváří kruh s písmeny APX. Fronton završuje socha světice (Panny Marie) v životní velikosti v rozevlátém šatu s křížem v pravé ruce.
Krov tvoří železná konstrukce.[2] Na stavbě byly použity vzácné materiály jako třetihorní pískovec z Dolních Rakous či mramor z Itálie.[7]
Mauzoleum obklopuje parkově upravená plocha pravidelného čtvercového půdorysu. Areál je ohrazený zděnou zídkou s úseky dekorativního mřížového oplocení. Ve východním rohu areálu se nacházejí stavební pozůstatky bývalého domu správce, který se někdy označoval jako hájovna (architekt Wilhelm Zeeh). Směrem na severovýchodu terén mírně klesá, takže hájovna stávala o něco níže než hrobka a pohledově se v areálu neuplatňovala.[2]
Interiér
V přízemí je jediná místnost, jejíž podlaha je kryta kamennými dlaždicemi. U vchodu stojí sochy sv. Alfonse a sv. Karla Boromejského v životní velikosti od akademického sochaře Ignáce Weiricha. Ústřední oltář proti vchodu do mauzolea zdobí monumentální bronzová plastika Krista na kříži Consummatum est (Dokonáno jest) od stejného sochaře z roku 1902. Na pravém boku je vyryto: Ig. Weirich fecit Roma 1902, to jest Ignác Weirich vytvořil v Římě 1902.[1] Tento kříž je považován za jeho nejlepší dílo.[4] Možným autorem oltářní architektury, na níž je kříž umístěn, je Jože Plečnik.[4] Ve cviklech centrální části jsou medailony s reliéfy čtyř evangelistů. Boční prostory jsou prosvětleny segmentovitě završenými okny ve vytažených odstupňovaných štukových šambránách.[11] V těchto postranních kruhovitých výklencích jsou rozestavěny masivní umělecky opracované sarkofágy z bílého mramoru, v nichž bývaly uloženy tělesné ostatky příslušníků rodiny Pallavicini. Vlevo jsou tři, vpravo čtyři.[12]
Na mramorové desce s ušima je nápis Stavebník Alexander Markgraf / Pallavicini im Jahre 1902 / Architekt Wilhelm Zell / Josef Faast Baumeister / Veitt Mataschek Bildhauer.[11]
Seznam pohřbených
Původní rodové pohřebiště Pallaviciniů se nacházelo v uherském Ányásu na panství Mindszent, ale bylo dlouhodobě nevyhovující, protože se nacházelo v záplavovém území řeky Tisy.[3] V rodinném mauzoleu v Jemnici bylo pohřbeno osm členů rodu, jehož příslušníci byli v letech 1842–1945 posledními soukromými vlastníky jemnického velkostatku (do roku 1848 panství). Šest pochovaných zemřelo ve 20. století, do hrobky byly uloženy i ostatky dvou členů rodu, kteří zemřeli ve stoletím předchozím.[2] Před uložením do rakví balzamoval ostatky zámecký lékař Josef Švejda.[13] Při vloupání v roce 1991 byly násilně otevřeny mramorové sarkofágy i zinkové rakve a těla roztahána po hrobce. V hrobce od 90. let 20. století zůstalo pouze tělo hraběnky Gabriely Pallaviciniové, jejíž ostatky jsou uloženy v podzemní hrobce.[2][3] Balzamovaná těla ostatních příslušníků rodu byla zpopelněna a urny předány na jaře 2012 potomkům do Maďarska.[2] Kaple z roku 1850 v Ányásu, která sloužila jako pohřební místo, však byla po druhé světové válce zničena a vyhozena do povětří. Nová rodinná hrobka Pallaviciniů proto byla zřízena a 11. května 2013 vysvěcena za přítomnosti Alfonse Pallaviciniho (* 1964) na Horním hřbitově ve městě Sándorfalva, které založil Alexander Oswald Pallavicini.[14]
Chronologicky podle data úmrtí
V tabulce jsou uvedeny základní informace o pohřbených.[15] Fialově jsou vyznačeni příslušníci rodu Pallavicini, žlutě jsou vyznačeny manželky přivdané do rodiny. Zeleně jsou vyznačeni členové rodu, kteří jsou od roku 2013 pohřbeni v rodinné hrobce v Sándorfalvě v Maďarsku. Historie rodu sahá snad až do 10. století,[6] v roce 1360 získali titul markýz,[16] avšak zde jsou generace počítány teprve od Gian Carla Pallaviciniho (1739–1789), který se oženil s uherskou hraběnkou Leopoldinou Zichy de Zich et Vásonkeö (1758–1846). Jejich syn (2. generace) Eduard (1787–1839), který se oženil s Josefínou z Hardeggu (1784–1850), získal v roce 1803 uherský indigenát a v roce 1835 zřídil uherský fideikomis. Další generace získala panství Jemnice a český inkolát. U manželek je generace v závorce a týká se generace manžela.
| Pořadí | Gene-race | Jméno pohřbeného | Datum a místo narození | Otec | Datum a místo sňatku, choť | Pohřeb a uložení do hrobky | Poznámky |
|---|---|---|---|---|---|---|---|
| Datum a místo úmrtí | Matka | ||||||
| 1. | 3. | Alfons Pallavicini | 7. 3. 1807 Vídeň | Eduard Pallavicini 9. 3. 1787 Vídeň – 20. 4. 1839 Vídeň | 24. 11. 1844 Vídeň: Gabriela z Fürstenbergu (č. 2) | Původně pohřben v Ányásu.[17] | C. k. komoří a kadet u armády (c. k uherský husarský regiment č. 8). Majitel panství (velkostatku) Jemnice-Staré Hobzí (1842–1875, od roku 1871 součást fideikomisu). V roce 1843 získal český šlechtický inkolát.[6] |
| 7. 3. 1875 Vídeň | Josefína z Hardeggu 2. 5. 1784 Vídeň – 23. 12. 1850 Vídeň | ||||||
| 2. | (3.) | Gabriela z Fürstenbergu | 17. 3. 1821 Vídeň | Bedřich Karel z Fürstenbergu 26. 1. 1774 Vídeň – 4. 2. 1856 Vídeň | 24. 11. 1844 Vídeň: Alfons Pallavicini (č. 1) | Místo původního pohřbu není známo. Po výstavbě byla uložena do nadzemního sarkofágu, balzamování ostatků se ale ukázalo jako nedostatečné a ve 40. letech 20. století byla proto pohřbena do podzemní krypty.[17] | Dáma Řádu hvězdového kříže, palácová dáma. Porodila sedm dětí:
|
| 18. 3. 1895 Vídeň | Marie Terezie ze Schwarzenbergu 14. 10. 1780 Vídeň – 9. 11. 1870 Vídeň | ||||||
| 3. | 5. | Karel Pallavicini | 21. 3. 1877 Vídeň | Alexander Oswald Pallavicini (č. 6) | |||
| 15. 1. 1900 Melton Mowbray, Anglie | Irma Széchényi (č. 5) | ||||||
| 4. | 4. | Tereza Pallavicini | 16. 9. 1846 Vídeň | Alfons Pallavicini (č. 1) | |||
| 15. 4. 1916 Vídeň | Gabriela z Fürstenbergu (č. 2) | ||||||
| 5. | (4.) | Irma Széchényi | 28. 6. 1855 Sopron | Koloman Széchényi z Sárvár-Felsövidéku 6. 10. 1824 Sopron – 17. 1. 1914 Sopron | 20. 6. 1876 Vídeň: Alexander Oswald Pallavicini (č. 6) | Dáma Řádu hvězdového kříže, palácová dáma. Porodila tři syny: 1. Karel Maria (1877–1900; č. 3) 2. Alfons Karl (1883–1958),[pozn. 3] poslední soukromý majitel zámku Jemnice (1933–1945).[6] 3. Alexander Koloman (1890–1941; č. 8) | |
| 7. 10. 1932 Jemnice | Karolína z Grünne 5. 7. 1832 Vídeň – 21. 3. 1911 Štýrský Hradec (Graz) | ||||||
| 6. | 4. | Alexander Oswald Pallavicini | 6. 5. 1853 Vídeň | Alfons Pallavicini (č. 1) | 20. 6. 1876 Vídeň: Irma Széchényi (č. 5) | C. k. tajný rada a komoří, rytíř Řádu zlatého rouna, rytíř Řádu železné koruny II. stupně, rytíř Maltézského řádu a důstojník c. k. armády. V roce 1868 mu bylo potvrzeno užívání titulu markrabě v Rakousku.[6] Majitel velkostatku Jemnice (1875–1933). | |
| 14. 4. 1933 Vídeň | Gabriela z Fürstenbergu (č. 2) | ||||||
| 7. | 4. | Alfons Ernst Pallavicini | 25. 4. 1859 Vídeň | Alfons Pallavicini (č. 1) | |||
| 6. 10. 1938 Vídeň | Gabriela z Fürstenbergu (č. 2) | ||||||
| 8. | 5. | Alexander Koloman Pallavicini | 15. 11. 1890 Jemnice | Alexander Oswald Pallavicini (č. 6) | C. k. komoří a nadporučík (Oberleutnant) Husarského regimentu č. 3, čestný rytíř Maltézského řádu. | ||
| 26. 12. 1941 Budapešť | Irma Széchényi (č. 5) |
Rozmístění sarkofágů
Jména jsou v němčině, jak jsou uvedena na sarkofázích. Čísla odpovídají pořadí úmrtí podle předchozí tabulky.
| Gabrielle (č. 2) ostatky uloženy v podzemí | kněžiště  vstup | Alexander (č. 8) |
| Alfons (č. 1) | Alexander (č. 6) | |
| Therese (č. 4) | Irma (č. 5) | |
| Alfons Ernst (č. 7) | Carl (č. 3) |
Příbuzenské vztahy pohřbených
Následující schéma znázorňuje příbuzenské vztahy. Červeně orámovaní byli pohřbeni v hrobce, arabské číslice odpovídají pořadí úmrtí podle předchozí tabulky. Římské číslice představují pořadí manžela nebo manželky, pokud někdo uzavřel sňatek více než jednou. Vzhledem k účelu schématu se nejedná o kompletní rodokmen Pallaviciniů.[15]
| Gian Carlo Pallavicini 1739–1789 | Leopoldina Zichy de Zich et Vásonykeö 1758–1846 | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| Eduard Pallavicini 1787–1839 | 3. Marie Josefa (Josefína) z Hardeggu 1784–1850 | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| 1. Alfons Pallavicini 1807–1875 | 2. Gabriela z Fürstenbergu 1821–1895 | Artur Pallavicini 1810–1872 | Tereza ze Spauru a Flavonu 1819–1902 | Hypolit Pallavicini 1818–1902 | Karolína Františka z Erdödy 1823–1908 | Alfréd Pallavicini 1813–1890 | Veronika Bartock 1813–1890 | Roger Leopold Pallavicini 1814–1874 | Eulalie Vay de Vaya 1812–1873 | Osvald Pallavicini 1817–1877 | Helena Zichy de Zich et Vásonykeö 1834–1883 | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| Leopoldina Pallavicini 1845–1928 | Karel Paar 1834–1917 | 4. Tereza Pallavicini 1846–1916 | Josefína Pallavicini 1849–1923 | Karel Trauttmansdorff 1845–1921 | Gabriela Pallavicini 1851–1883 | Leopold z Ludwigsdorffu 1843–1906 | 6. Alexander Oswald Pallavicini 1853–1933 | 5. Irma Széchényi ze Sárvár-Felsövidéku 1855–1932 | 7. Alfons Ernst Pallavicini 1859–1938 | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| 3. Karel Pallavicini 1877–1900 | Alfons Alexander Pallavicini 1883–1958 | Maria von Wenckheim 1898–1977 | 8. Alexander Koloman Pallavicini 1890–1941 | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| Karl Alexander Pallavicini 1923–2004 | Avagora degli Azzoni Avagadro * 1926 | I. Maria Kinsky 1924–1960 | Friedrich Pallavicini * 1924 | II. Helene von Württemberg 1929–2021 | Alexander Pallavicini 1929–1983 | Mathilde Maleta * 1936 | I. David Winthrop Hart 1927–2004 | Elisabeth Pallavicini * 1933 | II. Ferdinand Arco 1921–2004 | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| Alfonso Pallavicini * 1964 | Elisabeth d’Udekem d’Acoz * 1977 | Edoardo Pallavicini * 1965 | Francesca Visconti di Modrone * 1972 | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Odkazy
Poznámky
- ↑ Na území kraje Vysočina se nachází také klasicistní hrobka Haugwitzů v Náměšti nad Oslavou a hrobka rodu Belcredi v Jimramově.
- ↑ Umělecké památky Moravy a Slezska. Svazek 2. J/N, s. 52 uvádí novobarokní styl.
- ↑ Alfons Karl Pallavicini (10. 11. 1883 Vídeň – 18. 1. 1958 Vídeň) se oženil 30. května 1922 v obci Veľké Leváre s Marií Stephanií z Wenckheimu (2. 6. 1898 Veľké Leváre – 3. 8. 1977 Gmunden bei Wien). Narodily se jim čtyři děti: Karl Alexander (12. 4. 1923 Budapešť – 21. 7. 2004 Milán), Friedrich Maria (* 23. 12. 1924 Budapešť), Alexander (Sándor) Maria (8. 4. 1929 Budapešť – 16. 4. 1983 Vídeň) a Elisabeth Maria (* 19. 12. 1933 Szilvásvárad).
Reference
- ↑ a b c BOHUMIL, Samek. Umělecké památky Moravy a Slezska. Svazek 2. J/N. Praha: Academia, 1999. 782 s. ISBN 80-200-0695-8. S. 52.
- ↑ a b c d e f g h i j k l m Hrobka Pallavicinů s parkem [online]. Národní památkový ústav [cit. 2021-12-27]. Dostupné online.
- ↑ a b c JAKUBCOVÁ, Hana. Hrobka šlechticů chátrá. Jediný zájemce zemřel a nikdo jiný ji nechce [online]. iDnes.cz, 2012-08-20 [cit. 2021-12-27]. Dostupné online.
- ↑ a b c d e f Ohrožené památky: Hrobka Pallavicini v Jemnici [online]. NPÚ [cit. 2021-12-27]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-12-27.
- ↑ HOSÁK, Ladislav; ZEMEK, Metoděj, a kol. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Svazek I. Jižní Morava. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1981. 368 s.
- ↑ a b c d e MAŠEK, Petr. Modrá krev. Minulost a přítomnost 445 šlechtických rodů v českých zemích. 3. upravené. vyd. Praha: Mladá Fronta, 2003. 332 s. ISBN 80-204-1049-X. S. 221.
- ↑ a b c d e BLAŽEK, Tomáš. Architektonicky cennou hrobku šlechtického rodu zachrání město Jemnice [online]. impuls.cz, 2020-10-18 [cit. 2021-12-27].
- ↑ SALÁT, Patrik. Jemnice se pustila do opravy zchátralé hrobky rodu Pallavicini [online]. Český rozhlas [cit. 2021-12-27]. Dostupné online.
- ↑ SOLDÁN, Milan. Pallaviciniho hrobka u Jemnice je z nejhoršího venku. Práce na záchraně ale budou pokračovat [online]. Český rozhlas, 2021-01-25 [cit. 2021-12-27]. Dostupné online.
- ↑ JIRKŮ, František. Restaurátoři vracejí hrobce Pallavicini v Jemnici její původní vzhled. ČRo Vysočina [online]. Český rozhlas, 2023-11-08 [cit. 2024-03-12]. Dostupné online.
- ↑ a b c Hrobka Pallavicinů s parkem – evidenční karta [online]. Národní památkový ústav [cit. 2021-12-27]. Dostupné online.
- ↑ Hrobka Pallavicini [online]. Turistické informační centrum Jemnice [cit. 2021-12-28]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-12-28.
- ↑ HLADÍK, Petr. Také Vysočina měla své mauzoleum. Ukrývalo ostatky zemřelých členů rodu Pallavicini [online]. Český rozhlas, 2012-02-18 [cit. 2021-12-27]. Dostupné online.
- ↑ Felszentelték a városalapító családi díszsírhelyét. Sándorfalvi városi újság. Roč. 2013, čís. květen, s. 1. Dostupné online [cit. 2021-12-28]. (maďarsky)
- ↑ a b Pallavicini [online]. angelfire.com [cit. 2022-01-10]. Dostupné online.
- ↑ MYSLIVEČEK, Milan. Erbovník 2, aneb kniha o znacích i osudech rodů žijících v Čechách a na Moravě podle starých pramenů a dávných ne vždy věrných svědectví. Praha: Horizont, 1997. 240 + 60 s. ISBN 80-7012-091-6. S. 126.
- ↑ a b Hrobka rodu Pallavicini [online]. Národní památkový ústav [cit. 2021-12-27]. Dostupné online.
Externí odkazy
Média použitá na této stránce
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“
Autor: Vlach Pavel, Licence: CC BY-SA 4.0
Hrobka šlechtického rodu Pallaviciniů u Jemnice (1901–1902). Pohled na vstupní průčelí od západu (stav březen 2019).
Autor: Jiří Sedláček, Licence: CC BY-SA 4.0
Boční pohled na hrobku Pallavicinů v Jemnici, okr. Třebíč.
Autor: Massimop, Licence: CC BY-SA 3.0
Stemma della famiglia Pallavicini
Autor: Jiří Sedláček, Licence: CC BY-SA 4.0
Okno hrobky Pallavicinů v Jemnici, okr. Třebíč.