Hruštička menší

Hruštička menší
Hruštička menší (Pyrola minor)
Vědecká klasifikace
Říše	rostliny (Plantae)
Podříše	cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení	krytosemenné (Magnoliophyta)
Třída	vyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řád	vřesovcotvaré (Ericales)
Čeleď	vřesovcovité (Ericaceae)
Rod	hruštička (Pyrola)
Binomické jméno
Pyrola minor L., 1753
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Zobrazení byliny

Listy

Květenství

Plody a semena

Hruštička menší (Pyrola minor) je nízká, vytrvalá, stálezelená, planě rostoucí rostlina vyšších poloh, kvetoucí v létě nevelkými, světlými, nicími květy. Je jedním ze čtyř druhů nevelkého rodu hruštička, které se vyskytují v české přírodě. Rodové jméno Pyrola je odvozeno od tvaru přízemních listů, které připomínají hrušku (pyrus latinsky hruška).^[1][2]

Rozšíření

Druh s rozsáhlejším cirkumpolárně boreálním areálem. Vyskytuje se takřka v celé Evropě, přes Island a Skandinávii až za polární kruh. Na východě zasahuje přes Rusko a Turecko na Kavkaz, do západní Sibiře a Střední Asie, ostrůvkovitě se vyskytuje na jihu Sibiři, v Mongolsku, severní Číně, na Dálném východě až na Kamčatce, s přesahem na Korejský poloostrov a severní ostrovy Japonska. Dále za Beringovou úžinou v Severní Americe roste na Aljašce, v převážné části Kanady, na jihu Grónska a téměř v celých Spojených státech amerických. Protože hruštička menší nemiluje teplé klíma, roste v jižních krajích převážně v horských polohách a v severních spíše ve středních polohách a nížinách, nejčastěji na mechových místech v jehličnatých boreálních lesích nebo na jejích okrajích, v houštinách okolo potoků, v bažinách, po okrajích močálů i v chladné tundře. Obsazuje nadmořské výšky od 10 do 3700 m n. m.

V České republice se vyskytuje po celém území, ale nerovnoměrně. Nejvíce roste ve vyšším oreofytiku, ve středních polohách je méně častá a v nižších dokonce vzácná. Z nejvyšších míst je známa z přibližně 1200 m n. m. ve Velké kotlině v Hrubém Jeseníku a nejníže roste ve 170 m n. m. v okolí Hodonína.^[1][3][4]

Ekologie

Hemikryptofyt s fenologickým optimem výskytu od června do srpna. Roste obvykle v polostinných listnatých i jehličnatých lesích, nejčastěji březových, případně na jejich mýtinách nebo na málo výživných lesních okrajích; neroste na otevřených loukách. Preferuje vlhké, slabě kyselé, kypré, hlinité půdy, velmi často si vybírá stanoviště v mechu. Kvete v červnu a červenci, plody dozrávají v srpnu a září.

Kromě fotosyntézy získává část živin, hlavně v době klíčení, mykorhizou. Její kořeny se symbioticky pojí se stejnými houbami, které tvoří mykorhizu nejen s kořeny lesních stromů, ale i s kořeny vřesů, díky tomu může růst i v bezlesé tundře za polárním kruhem. V severských krajích sice kvete, však semena vytváří jen zřídka. Na stanovištích s příznivými podmínkami roste v koloniích čítajících i několik desítek kvetoucích rostlin. Druh má ploidii 2n = 46.^[1][2][4][5]

Popis

Vytrvalá bylina s přímou, nevětvenou, 10 až 20 cm vysokou, výrazně hranatou a lysou lodyhou vyrůstající z plazivého, provazovitého oddenku. Stálezelené jednoduché listy vyrůstající v přízemní růžici mají křídlatý řapík, jejich celistvé čepele jsou 3 až 6 cm dlouhé a 2 až 4 cm široké, bývají okrouhle vejčité, na bázi zúžené do řapíku, na vrcholu tupě špičaté, po obvodě vroubkované, slabě kožovité a na líci tmavší než na rubu. Lodyžní listy bývají pouhé vejčité šupiny rostoucí v počtu jeden až čtyři v horní polovině lodyhy, někdy však zcela chybí.

Na vrcholu lodyhy se vyvíjejí v deseti až patnáctičetném hroznovitém květenství bílé až narůžovělé květy. Jsou radiálně symetrické, nicí, mají 4 mm dlouhé stopky, vyrůstají v paždí drobných, kopinatých listenů stejně dlouhých či kratších než stopky a při kvetení vydávají jemnou mandlovou vůni. Srostlolupený, vytrvalý kalich má pět zelených nebo narůžovělých cípů, které jsou 2 mm dlouhé a široce trojúhelníkovité. Kulovitá, pětičetná koruna má lístky bílé nebo narůžovělé, okrouhle vejčité, 5 mm dlouhé. Z koruny ční deset tyčinek nesoucí podlouhlé, lysé prašníky otvírající se otvorem na vrcholu. Lepkavý trikolporátní pyl v semeníku je uspořádán v tetrádách. Čnělka pětiplodolistového semeníku je přímá, 3 mm dlouhá a z květu nevyčnívá, její hlavičkovitá blizna má pět drobných laloků a je dvojnásobně širší než čnělka. Květy neprodukují nektar a opylují se autogamně nebo entomogamně.

Plod je zelená, převislá, kulovitá, pukavá, suchá tobolka o průměru 5 mm. Otvírá se odzdola pěti chlopněmi a obsahuje mnoho vejčitých, velmi drobných semen.^[1][2][4][6]

Rozmnožování

Rozmnožuje se rozrůstáním plazivého oddenku nebo jemnými, prachu podobnými semeny, která vítr zanáší na velké vzdálenosti. Drobné semeno však obsahuje jen minimální zásobu látek nutnou pro vznik nového jedince a musí proto zapadnout do bezprostřední blízkosti vlákna vhodného houbového mycelia. S podhoubím se postupně spojí a za pomoci symbiotické houby si erikoidní mykorhizou zajistí z půdy anorganické látky nutné pro růst. Ze semene se vyvine prvotní výhonek nového semenáče, který po několik let žije skrytě pod zemí. Teprve až zakoření a zesílí, vyroste jeho zelená část nad terén a nová rostlina začne přijímat živiny i fotosyntézou, přitom část vytvořených cukrů předává houbě.^[7][8]

Záměna

Všechny čtyři druhy hruštičky rostoucí v české krajině jsou si velmi podobné a někdy rostou i společně. Pro jejich odlišení lze použít tyto hlavní morfologické znaky:

Hruštička menší i hruštička okrouhlolistá (Pyrola rotundifolia) mají koruny kulovité, kdežto hruštička okrouhlolistá (Pyrola rotundifolia) a hruštička zelenokvětá (Pyrola chlorantha) mají koruny zvonkovité.

Hruštička menší má kalich s překrývající se cípy a asi 2 mm dlouhou rovnou čnělku s dvojnásobně širokou bliznou, hruštička střední má kalich s nepřekrývajícími se cípy a asi 5 mm dlouhou zakřivenou čnělku se stejně širokou bliznou. Hruštička okrouhlolistá má listeny delší než květní stopky, květy bílé či narůžovělé a v nich asi 8 mm dlouhou čnělku, hruštička zelenokvětá má listeny kratší než stopky, květy žlutozelené a asi 6 mm dlouhou čnělku.^[1]

Ohrožení

Hruštička menší je v ČR původním a nejčastěji se vyskytujícím druhem, je ale poměrně vzácná a podle "Červeného seznamu cévnatých rostlin České republiky z roku 2012" je považována za ohrožený druh (C3). V minulosti bývala poměrně hojným druhem, hlavně ve vyšších a středních polohách, který ovšem z obvyklých míst značně ustoupil. Hlavním faktorem ohrožení je lesní intenzivní holosečné hospodaření, stejně jako hustě zapojené smrkové monokultury. Výrazný úbytek stanovišť zapříčiňuje i celková ruderalizace nebo úplný zánik oligotrofních lesních okrajů a světlin podél lesních cest a pěšin, kde rostliny často s úspěchem po dlouhou dobu rostly.^[2][9]

Odkazy

Reference

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu hruštička menší na Wikimedia Commons
• Taxon Pyrola minor ve Wikidruzích
• Botanický ústav AV ČR – rozšíření hruštičky menší v ČR