Hubert Masařík

Hubert Masařík (2. srpna 1896 Tovačov – 13. října 1982 Praha) byl československý právník, státní úředník a diplomat.^[1] V roce 1938 se účastnil jako člen anglické delegace ve funkci československého pozorovatele mnichovských jednání v září 1938.^[2] K jednání však nebyl připuštěn.

Pocházel z rodiny řídícího učitele, po absolvování gymnázia v Přerově v roce 1915 vystudoval práva na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde v roce 1920 získal titul Doktor práv.^[3] V letech 1919–1920 absolvoval diplomatické kursy na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Již od dubna 1920 začal působit nejprve jako smluvní a posléze řádný úředník československého Ministerstva zahraničních věcí.^[4]

Začínal jako konzulární atašé v politické sekci, po krátkém působení v kabinetu ministra byl pak k 1. 11. 1921 přeložen nejprve jako atašé (posléze legační tajemník II. třídy) na vyslanectví v Bruselu. V Belgii působil až do roku 1928 a zahraniční úřad opakovaně vedl také jako chargé d’affaires.

Po návratu do Prahy se stal parlamentním referentem v kabinetu Edvarda Beneše. V roce 1929 byl jako legační tajemník (a později legační rada II. třídy) přidělen na vyslanectví do Sofie, kde pracoval do roku 1936 jako zástupce tituláře a prožil zde zvraty bulharské scény let 1934–1935.

Na podzim 1936 byl jmenován opět parlamentním referentem ministra zahraničí, tehdy již Kamila Krofty. Fungoval i jako spojka Ministerstva zahraničí k politickým stranám. Také psal komentáře do revue Demokratický střed.

Vrchol jeho diplomatické služby přišel koncem září 1938, kdy byl spolu s vyslancem Vojtěchem Mastným delegován jako československý zástupce do Mnichova, kde se 29. září sešli zástupci Německa (Adolf Hitler), Itálie (Benito Mussolini), Francie (Édouard Daladier) a Spojeného království (Neville Chamberlain), aby jednali o krizové situaci mezi Německem a Československem. Z české delegace však k jednání nebyl nikdo připuštěn. S Vojtěchem Mastným proto čekal na výsledek jednání v nedalekém hotelu. Finální text jim byl předán, aby o něm informovali československou vládu. K výsledku konference již nemohli vznést žádné námitky.^[5] Přijetí Mnichovské dohody československou vládou dne 30. září znamenalo postoupení pohraničních území Československa Německu. Masařík patřil mezi osobnosti, které se nechtěly s kapitulací smířit, a krátce po podpisu Mnichovské dohody se zúčastnil schůzky významných osobností, které diskutovaly možnost vojenského odporu. Jednou ze zvažovaných možností byl i vojenský převrat, k žádnému rozhodnutí ale nedošlo.^[6]

Vzápětí po vzniku druhé republiky byl jmenován šéfem kabinetu nového ministra zahraničí Františka Chvalkovského,^[4] kterého také doprovázel při jeho cestách do Německa. Po okupaci byl převeden do předsednictva ministerské rady a jmenován přednostou koordinačního odboru, do jehož náplně náležel mimo jiné styk šéfa vlády Aloise Eliáše s úřadem říšského protektora. Podílel se však i na části odbojových aktivit ministerského předsedy. V letech 1940–1941 byl předsedou jednatelského sboru tehdejšího Českého rozhlasu.^[7] Počátkem října 1941, po Eliášově zatčení, byl dočasně také zatčen, později byl především zásluhou italských a německých přátel propuštěn a k 30. 6. 1942 penzionován. V letech 1943–1945 pracoval v pražské kanceláři firmy Beag-Baťa.

Po osvobození byl v letech 1945–1946 internován a vyšetřován pro obvinění z kolaborace. Byl však zproštěn všech obvinění. Do definitivního penzionování roku 1958 pracoval mimo jiné u družstva Golgot a později u Krajské odbytové a zásobovací základny v Praze.

V 60. letech sepsal objemné memoáry, z nichž však mohly vyjít jen výňatky. Jejich úplné znění pod názvem V proměnách Evropy – Paměti čs. diplomata bylo vydáno až roku 2002. Spolu s Benešovou knihou Paměti, Od Mnichova k nové válce a k novému vítězství a knihou Vojtěcha Mastného Vzpomínky diplomata se jedná o hlavní české informační zdroje k vývoji diplomatických okolností předcházejících Mnichovské dohodě, včetně nástupu Adolfa Hitlera k moci.