Hugo Mensdorff-Pouilly

Hugo z Mensdorff-Pouilly
Hugo Mensdorff-Pouilly (2013)
Narození	24. října 1929 Boskovice Československo Československo
Úmrtí	21. listopadu 2023 (ve věku 94 let) Praha Česko Česko
Místo pohřbení	Hrobka rodu Mensdorff-Pouilly na hřbitově v Boskovicích
Povolání	diplomat
Titul	hrabě (podle zákona z 10. prosince 1918 české republikánské zřízení šlechtické tituly neuznává)
Choť	(1963–1986) Barbora, roz. Poláková (1943–2010)
Děti	Jan Mensdorff (* 1964)
Rodiče	Alfons Karel Mensdorff-Pouilly (1891–1973) a Marie, rozená Strachwitzová (1901–1971)
Rod	Mensdorff-Pouilly
Příbuzní	bratr: Emanuel Mensdorff-Pouilly (1924–1950) bratr: Bedřich Karel Mensdorff-Pouilly (1925–2018) bratr: Albert Mensdorff-Pouilly (1926–2015) sestra: Marie Mensdorff-Pouilly (1927–1954) sestra: Ida Sophia Mensdorff-Pouilly (1931–1956) bratr: Jan Mensdorff-Pouilly (1933–2020) sestra: Terezie Mensdorff-Pouilly, provd. Božková (1934–2000) děd: Alfons Vladimír Mensdorff-Pouilly (1864–1935) babička: Ida Paarová (1867–1945) švagr: Vladimír Božek (1924–2020) synovec: Dominik Alphonsus Božek (* 1969)
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hugo Mensdorff-Pouilly (celým jménem německy Hugo Franz Maria Karl Friedrich Alfons Heinrich Rafael Graf von Mensdorff-Pouilly;^[1] 24. října 1929 Boskovice^[2] – 21. listopadu 2023 Praha^[3]) patřil k moravskému šlechtickému rodu lotrinského původu Mensdorff-Pouilly. Po roce 1948 zůstal v Československu, živil se např. jako garážmistr, po roce 1990 působil v diplomatických službách. Byl čestným rytířem Maltézského řádu^[2] a Řádu sv. Jiří, evropského řádu Domu Habsbursko-Lotrinského. Spolu se sourozenci restituoval zámek a hrad Boskovice a další statky zkonfiskované rodině po roce 1948.^[4]

Život

Narodil se jako čtvrtý syn Alfonse Karla Mensdorff-Pouilly (1891 Boskovice – 1973 Boskovice), signatáře Národnostního prohlášení české šlechty v září 1939, a jeho manželky Marie rozené Strachwitzové (1901 Zdounky – 1971 Boskovice). Rodina byla přes své předky spřízněna s několika evropskými vládnoucími rody. Když bylo Hugovi osm let, podržel hůl bývalému bulharskému carovi Ferdinandu I., který se zastavil na návštěvu v Nečtinách, západočeském sídle Mensdorffů, během léčení v Karlových Varech.^[5]

Doma mluvili německy a česky, po roce 1939 jen česky.^[6] Hugo měl sedm sourozenců, z nichž tři (Emanuel, Marie a Ida Žofie) od malička trpěli nevyléčitelnou nemocí.^[7][8] Otec se neúspěšně pokusil o emigraci, byl v Bratislavě zatčen a internován. Po propuštění z pracovního tábora se vrátil do Boskovic, kde pak pracoval jako dělník a skladník.

Jako jediný ze synů zůstal v Československu i Hugo.^{[pozn. 1]} Studium na gymnáziu už nemohl dokončit, byl vyloučen měsíc před maturitou.^[7] Také mu bylo odňato volební právo.^[7] Znovu odjel do Bratislavy, v hotelu Carlton byl zadržen, obviněn z potulky a poslán do tábora nucených prací. Dva měsíce strávil v Novákách, kde pracoval v chemické továrně.^[9] Tehdy na něj také tlačila Státní bezpečnost, aby podepsal spolupráci.^[10] Vojenskou službu absolvoval u PTP. Pak prošel různá povolání, byl např. garážmistrem v Praze a posléze referentem výrobního družstva pro zpracování plastických hmot.^[10] V roce 1968 odjel se ženou a synem do Francie, ale po dvou týdnech se vrátili.^[11] V červnu 1990 se stal pracovníkem ministerstva zahraničních věcí. Čtyři roky byl vicekonzulem v Paříži, pak v letech 1995–2007 působil v Praze na velvyslanectví Řádu maltézských rytířů. V rámci restitucí po roce 1989 dostal společně se sourozenci zpět boskovický zámek a další rodinné majetky (4500 hektarů lesa a 450 hektarů zemědělské půdy).^[8][12] Podílel se také na několika vydáních publikace Almanach českých šlechtických rodů.^[13]

Netajil se monarchistickým přesvědčením; 25. listopadu 2017 mu bylo uděleno čestné členství v Koruně České (monarchistické straně Čech, Moravy a Slezska), jež strana uděluje významným osobnostem veřejného života, které jsou s ní myšlenkově spřízněny a významně se zasloužily o propagaci jejích myšlenek.^[14]

Zemřel 21. listopadu 2023 v Praze ve věku 94 let jako poslední ze sourozenců.^[15] Poslední rozloučení se zesnulým se konalo 11. prosince 2023 v kostele sv. Jakuba v Boskovicích, rekviem celebroval brněnský biskup Vojtěch Cikrle, po smutečních obřadech byla rakev s ostatky uložena do rodinného hrobu na hřbitově v Boskovicích, kde byli pohřbeni i jeho rodiče.^[16][17]

Rodina

V Praze se 13. dubna 1963 oženil s Barborou Polákovou (26. 1. 1943 Praha – 19. 6. 2010 Čerčany). Rozvedli se v roce 1986.^[2] Narodil se jim syn Jan (* 17. 2. 1964 Praha), povoláním matematik.^[2] RNDr. Jan Mensdorff (nepíše se Mensdorff-Pouilly) žije v Praze a pracuje jako programátor.

Odkazy

Poznámky

Reference

Literatura

• MAŠEK, Petr. Modrá krev: minulost a přítomnost šlechtických rodů v českých zemích. Praha : Mladá fronta, 1992. 206 s. ISBN 80-204-0346-9.
• MAŠEK, Petr. Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílé hory do současnosti. Díl I. A-M. Praha : Argo, 2008. 668 s. ISBN 978-80-257-0027-3.
• VOTÝPKA, Vladimír. Návraty české šlechty. 2. vyd. Praha a Litomyšl: Ladislav Horáček – Paseka, 2002. 432 s. ISBN 80-7185-506-5. Kapitola 15. 

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Hugo z Mensdorff-Pouilly na Wikimedia Commons
• Rodokmen rodiny Mensdorff-Pouilly na stránkách genealogy.euweb.cz (Miroslav Marek)
• Rodokmen (Paul Theroff’s Royal Genealogy Site)
• Mensdorffové-Pouilly, Modrá krev, Česká televize
• Hugo Mensdorff-Pouilly na portálu Paměť národa