Hugo Rokyta

Prof. PhDr. Hugo Rokyta
Narození24. listopadu 1912
Mazovsko
Úmrtí16. března 1999 (ve věku 86 let)
Třebíč
Alma materFilozofická fakulta Univerzity Karlovy
Povoláníhistorik, kulturní historik, učitel a památkář
OceněníGoethova medaile (1992)
PodpisHugo Rokyta – podpis
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Hugo Rokyta (24. listopadu 1912, Kaminsk (Polsko) – 16. března 1999, Třebíč) byl český kulturní historik, etnograf, heraldik a ochránce památek. Zabýval se zejména česko-rakouskými a česko-německými vztahy v literatuře a v kultuře vůbec.

Život

Narodil se v česko-rakouské nebo sudetoněmecké rodině[1] stavitele ve Slezsku, maturoval v Brně. V letech 1931–1938 studoval údajně na Filozofické fakultě Německé UK literární dějiny, slavistiku, germanistiku, národopis a dějiny umění.[2] Jako student byl od roku 1936 sekretářem a tiskovým tajemníkem koalice německých křesťanských demokratů v parlamentu a také asistentem německého ministra československé vlády Erwina Zajička. Zúčastnil se řady konferencí, včetně konference „Proti fašismu a válce“ roku 1938 v Paříži.

Oženil se s Brigittou Neumannovou, českou Němkou z Frýdlantu, a měli jednoho syna. Už v roce 1939 ho nacisté zatkli a do roku 1945 věznili v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald. Brigitta se s ním i přes nátlak německých úřadu odmítla rozvést, stejně jako Hugo Rokyta s ní po roce 1945.[3]

Po návratu z koncentračního tábora jako aktivní katolík i kvůli své německé ženě obtížně hledal uplatnění. Krátce byl redaktorem v nakladatelství Orbis a poté nastoupil jako odborný pracovník v Památkovém úřadu, od roku 1958 ve Státním ústavu památkové péče a ochrany přírody, kde pracoval až do důchodu.[3]. Dostudoval na FF UK a promoval roku 1952 u prof. Karla Chotka prací o Legendě o sv. Kateřině a počátcích lidového divadla.

Po jistém uvolnění poměrů v 60. letech mohl přednášet i v cizině a Salcburská univerzita ho jmenovala čestným profesorem. Roku 1965 obdržel Herderovu cenu Vídeňské univerzity.

Církevně politické aktivity

Byl dlouholetým laickým členem Řádu maltézských rytířů.[3] Patřil do okruhu poradců a spolupracovníků kardinála Tomáška. Za českou stranu se podílel na politických kontaktech s Vatikánem, jednak prostřednictvím vídeňského arcibiskupa a kardinála Franze Königa, a v letech 1974-1986 s prezidentem Rakouska Rudolfem Kirchschlägerem. Pracoval však na obou stranách politického spektra: jako tajný spolupracovník StB pod krycím jménem Moravan i jako objekt jejího zájmu, protože jeho činnost sledovali jiní agenti StB[4]

Ocenění

Dílo

V Památkovém úřadu se významně zasloužil o záchranu mnoha církevních památek, náhrobků i šlechtických sídel, především za komunistického režimu v 50. letech 20. století, kdy staré památky vadily při prosazování ateismu a oficiálním odsuzování buržoazní i feudální společnosti. Rokyta se zasazoval neoblomně za záchranu četných, téměř již odepsaných památek.[5] Vedl edici monografií o českých a moravských hradech a zámcích, do níž sám také přispíval.

Jako literární historik se zabýval hlavně česko-rakouskými vztahy, například dílem Rainera Maria Rilkeho, Adalberta Stiftera a dalších. Významně se podílel na založení Památníku A. Stiftera v Horní Plané, kde se stal čestným občanem. Podrobně prozkoumal literární okruh kněžny Zaháňské a dílo básnířky Emilie von Binzer, v níž nalezl prototyp komtesy Hortensie z „Babičky“ Boženy Němcové.

Bibliografie (výběr)

  • Dvořákova Nelahozeves. Praha: Čedok 1951
  • Bratislava, Praha 1952 (s D. Lehockou)
  • Kuks a Betlem, Praha 1952, 1959 (s O. J. Blažíčkem)
  • Mariánské Lázně, Praha 1952 (s V. Zikmundem)
  • Kynžvart: Státní zámek. Praha: STN 1954
  • Santiniho stavby ve Žďáře nad Sázavou, Praha 1956 (ed.)
  • Ratibořice, Praha 1961 (s B. Štormem)
  • Hrady a zámky. Praha: STN 1963
  • Burgen und Schlösser in den böhmischen Ländern. STN Praha 1965 (ed. s J. Hilmerou)
  • Die böhmischen Länder: Handbuch der Denkmäler und Gedenkstätten europäischer Kulturbeziehungen in den böhmischen Ländern. Linz : St. Peter 1970; Praha: Vitalis 1997
  • Jihočeský zámek korneta Rilka. České Budějovice: Růže 1971
  • Winckelmann und Böhmen, Berlin 1979

Reference

  1. ↑ Sudetoněmecký původ uvádí ŠEBEK Jaroslav, Proměny církevní situace v Československu v době perestrojky, in: Z 20. století do nového tisícíletí. Rakousko a Československo/Česká republika 1986-2016, Hildegard Schmoller-Miroslav Kunštát-Monika Březinová (eds.). Masarykův ústav a Archiv AV ČR Praha 2021, s. 77
  2. ↑ Ústav dějin UK a archiv UK » Ústav dějin UK a archiv UK, v žádné z matrik studentů české ani německé filozofické fakulty není zapsán
  3. ↑ a b c FLEGL, Michal. Vzpomínka na historika Hugo Rokytu. Rodopisná revue on-line [online]. Tode.cz, 2012-03-14 [cit. 2015-12-27]. Dostupné online. 
  4. ↑ , ŠEBEK Jaroslav, Proměny církevní situace v Československu v době perestrojky, in: Z 20. století do nového tisícíletí. Rakousko a Československo/Česká republika 1986-2016, Hildegard Schmoller-Miroslav Kunštát-Monika Březinová (eds.). Masarykův ústav a Archiv AV ČR Praha 2021, s. 77, pozn.4-8. ISBN 978-80-88304-76-0
  5. ↑ R. Švandrlík, 1999

Literatura

  • Lubomír Slavíček (ed.), Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů (asi 1800–2008), Sv. 2, s. 1230, Academia Praha 2016, ISBN 978-80-200-2094-9
  • Richard Švandrlík, "Hugo Rokyta ín memoriam", Hamelika 23, č. 9, s. 3
  • Michal Flégl, Vzpomínka na historika Hugo Rokytu. Rodopisná revue on-line. 2012, 14(3) [2020 není online].
  • Michal Flégl, Hugo Rokyta – kulturní historik a památkář. Sborník města Horní Planá
  • Jan Tomeš, Český biografický slovník XX. století. III. díl, heslo Hugo Rokyta. Praha: 1999
  • "Das Wesen Österreichs ist nicht Zentrum, sondern Peripherie". Gedenkschrift für Hugo Rokyta (1912 – 1999). Herausgegeben vom Institut für Kunstgeschichte an der Universität Salzburg. Vitalis, Praha 2002, ISBN 80-7253-039-9.

Externí odkazy

Média použitá na této stránce