Husitské války

Husitské války
Bitva mezi husity a křižáky, Jenský kodex, 15. století
Trvání	30. července 1419 – 30. května 1434
Místo	Střední Evropa – Svatá říše římská, obzvláště pak Země Koruny české
Výsledek	vítězství umírněných husitů uznání přijímání z kalicha katolickou církví (kompaktáta) porážka radikálních husitů
Strany
husitské hnutí (1419–1420) poutníci ze Sezimova Ústí plzeňští husité jihočeští západočeští táborité husitská koalice (1420–1423) táborité pražané orebité orebité žatecko-lounští česká husitská šlechta husitská města moravští husité moravská husitská šlechta novotáborští (1420–1421) radikální husité (1423–1434) táborité orebité orebité (do 1424) sirotci (od 1424) Litva podpora: Polsko polsko-husitské tažení k Baltu: Polsko Slupské vévodství sirotčí žoldnéři Polsko: polští husité katolíci, křižáci a stoupenci Zikmunda: Uhersko-Chorvatsko kumánští žoldnéři Svatá říše římská (a Německé království) Země koruny české česká katolická šlechta plzeňský landfrýd čeští Němci Morava Olomoucké biskupství slezská knížectví Olešnicko Nisko Olavsko  Minsterbersko Zaháňsko Svídnicko Vratislavsko Opavsko Horní Lužice Dolní Lužice Chebsko Kladsko Míšeňsko (do 1423) Sasko Rakousko Rýnská Falc Horní Falc bavorská vévodství Bavorsko-Landshut Braniborsko Trevírské kurfiřtství Trevírské kurfiřtství Mohučské kurfiřtství Mohučské kurfiřtství Kolínské kurfiřtství Kolínské kurfiřtství Durynsko Hesensko Würzburg švábská města některá říšská města Brunšvicko-lünebursko němečtí a čeští žoldnéři, ostatní křižáci Papežský stát Řád německých rytířů Řád německých rytířů Řád rhodských rytířů Anglie Srbský despotát Srbský despotát spojenci katolíků: umírnění husité (od roku 1423, tzv. utrakvisté) pražané česká husitská šlechta Polsko adamité (původně radikální pikarti táboritů)
Velitelé
Jan Žižka z Trocnova Prokop Holý † Prokop Malý † Jan Želivský Jan Čapek ze Sán Diviš Bořek z Miletínka (1420–1423) Hynek Krušina z Lichtenburka Jakoubek z Vřesovic Jan Roháč z Dubé Bohuslav ze Švamberka (1422–1425) † Čeněk z Vartenberka Zikmund Korybutovič Jan Tovačovský z Cimburka Hanuš z Kolovrat † Aleš Vřešťovský z Rýzmburka Chval Řepický z Machovic Jan Pardus z Horky a Vratkova Mikuláš z Husi † Ondřej Keřský z Řimovic † Petr Zmrzlík ze Svojšína (mladší) Jan Talafús z Ostrova Kuneš z Bělovic Bedřich ze Strážnice Jan Hvězda z Vícemilic Ojíř z Očedělic Jan Královec Petr Hromádka Mikuláš Sokol atd. spojenci při baltském tažení: Mikuláš z Michalówa Sudivoj z Ostrorógu Bohuslav IX. Slupský podpora:   Vladislav II. Spytek III. z Melsztyna Zikmund Lucemburský Papež Martin V. Pippo z Ozory Oldřich II. z Rožmberka Bohuslav ze Švamberka (1419–1422) Čeněk z Vartenberka Jan Všembera z Boskovic Petr ze Šternberka Mikeš Divůček z Jemniště Jindřich z Kravař a Plumlova † Hanuš z Kolovrat † Hynce Ptáček z Pirkštejna Hynčík Pflug z Rabštejna Jindřich z Hradce Ruprecht II. Lubinský Jan XII. Železný   Konrád IV. Starší Přemysl Opavský Půta III. z Častolovic Ludvík Olavský Jan Minsterberský Jan Zaháňský Těma z Koldic Albrecht z Koldic Hanuš z Polenska Fridrich Bojovný Jindřich z Isenburgu † Boso z Vitzthumu Fridrich Braniborský Fridrich II. Saský Ludvík III. Falcký Jan Falcko-neumarktský Jan Bavorský Albrecht II. Rakouský Reinprecht z Walsee Giuliano Cesarini   Ota ze Ziegenheimu Jan Marothi Stibor II. ze Stibořic Michal Országh Jan Vircburský Jindřich Beaufort Vilém Vítězný Erasmus Fischborn Paul z Ruszdorfu Hińcza z Rohova Zbyhněv Olešnický Diviš Bořek z Miletínka (1423–1434) atd.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Husitské války (též husitské bouře) byly vojenské konflikty mezi husity a jejich domácími a zahraničními protivníky (katolíky) i mezi husitskými frakcemi navzájem, které probíhaly na českém území v letech 1419 až 1434 a ještě nějakou dobu poté.

Vymezení období husitských válek je problematické. Za jejich počátek je obecně označován rok 1419, kdy došlo k pražské defenestraci. Za konec husitských válek bývá nejčastěji považováno vyhlášení Basilejských kompaktát v roce 1436, ale také bitva u Lipan v roce 1434, která období bojů v zemích Koruny české víceméně ukončila. Období 1434–1437 bývá někdy označováno za "epilog" husitských válek (v tomto pojetí husitské války končí dobytím Sionu Jana Roháče z Dubé). Novější historikové František Šmahel a Petr Čornej upozorňují na souvislost vývoje ve 2. polovině 15. století s dějinami před rokem 1436. Pro Františka Šmahela husitské války končí až kutnohorským náboženským mírem v roce 1485^[1], Petr Čornej rozděluje husitské války na dvě období, 1419–1436 a 1467–1479 (války za krále Jiřího z Poděbrad a po jeho smrti)^[2]. Čornej chápe jako významné předěly rok 1427 (upevnění hegemonie radikálních složek) a rok 1434 (vítězství utrakvisticko-katolické aliance nad polními vojsky v bitvě u Lipan).

Do českých zemí zamířily proti husitům postupně čtyři křížové výpravy - v letech 1420, 1421, 1427 a 1431. (Někdy bývá jako třetí křížová výprava nesprávně označováno v podstatě neuskutečněné tažení z roku 1422 nebo výprava Sasů, která byla poražena v bitvě u Ústí roku 1426). Pátá křížová výprava byla vyhlášena papežem proti Jiřímu z Poděbrad v roce 1466 a zahájila druhé období husitských válek.

Upálení mistra Jana Husa vyvolalo v českých zemích velkou nevoli. Mezi příznivci jeho učení se rozšířilo přijímání pod obojí, které již za Husova pobytu v Kostnici zavedl Jakoubek ze Stříbra, a kalich se stal symbolem tohoto hnutí. Spory mezi katolíky a kališníky, kteří se radikalizovali působením kazatelů, vyvrcholilo pražskou defenestrací v červenci roku 1419.

Po smrti krále Václava IV. měl podle práva nastoupit na trůn jeho nevlastní bratr Zikmund Lucemburský. Kališnická většina národa však dávala Zikmundovi za vinu Husovo upálení a jeho přijetí za krále bylo podmiňováno uznáním kalicha, což bylo pro něj nepřijatelné. Katoličtí páni a některá města zůstali při Zikmundovi, mimo jiné i z obav z revolučních nálad mezi lidem. Vytvořili ozbrojenou koalici, která měla zabránit spojení venkovských husitů, jejichž houfy se také začaly ozbrojovat, s husitskou Prahou. K prvním střetnutím obou stran, kde zaútočila královská strana, došlo u Živohoště, u Nekmíře a u Sudoměře. Po založení Tábora na jaře 1420 husitské oddíly přešly do ofenzívy a vedle vypalování klášterů také napadaly hrady a města svých protivníků (útok na Mladou Vožici, tvrz Sedlec, Strakonice, Rabí atd.).

Už za probíhajícího kostnického koncilu bylo některými církevními činiteli hlásáno, že Čechy odpadlé od katolické církve je nutno přivést nazpět třeba i násilím. Obvyklou cestou v této době bylo vyhlášení křížové výpravy, o níž začal tajně vyjednávat i Zikmund.

První křížová výprava byla vyhlášena 1. března 1420 papežem Martinem V. Do jejího čela se postavil uherský a římský král Zikmund Lucemburský. Jeho armáda o síle zhruba 30 000 mužů (připojila se i česká a moravská katolická šlechta) se ze slezské Vratislavi vydala koncem dubna přes Kladsko do Čech. Křižáci bez boje obsadili Hradec Králové a vstoupili do Kutné Hory - jádra protihusitského odporu v Čechách. Zde král Zikmund tvrdě odmítl poslední pokus pražanů o smír. Proto Praha požádala o pomoc Tábor a další husitská města, Louny, Žatec a Slaný. Oldřich II. z Rožmberka se mezitím pokusil překvapit samotný Tábor, ale jeho vojsko, tvořené převážně rakouskými žoldnéři, bylo 30. května rozehnáno částí táborského vojska, které se rychle navrátilo z Prahy pod vedením hejtmana Mikuláše z Husi.

Od června byla Praha obležena Zikmundovými vojsky, královští drželi Hrad i Vyšehrad. Vrchním velitelem byl italský vojevůdce Pippo Spano z Ozory. Rozhodujícím střetnutím se stal 14. července útok křižáků na opevněný vrch Vítkov, jehož obsazením by byla Praha odříznuta od možnosti zásobování. Vítězství husitů pod vedením Jana Žižky z Trocnova v bitvě na Vítkově znamenalo zásadní zvrat - po tomto neúspěchu se Zikmundova armáda, znavená letními horky, vyčerpaná špatným zásobováním a znechucená královým nerozhodným postojem prakticky rozešla. Královská pokladna byla značně vyčerpána, a tak se zklamaný Zikmund stáhl zpět do Kutné Hory. Ještě před svým odjezdem se však narychlo nechal na Pražském hradě korunovat za českého krále. První křížová výprava do Čech tak skončila nezdarem. Na Vyšehradě a Pražském hradě však zatím královské posádky zůstaly.

Po rozpadu křížové výpravy boje mezi husitskou a královskou stranou pokračovaly. Trvalo vojenské spojenectví mezi Prahou, Táborem a východočeskými orebity, kteří pod vedením Hynka Krušiny z Lichtenburka výrazně pomohli v bitvě pod Vyšehradem v listopadu 1420, kde Zikmundovo vojsko utrpělo těžkou porážku. Táborité v čele s Janem Žižkou podnikali výpravy v jihozápadních Čechách - dobyli Vodňany, Lomnici nad Lužnicí, Malý Bor a Prachatice, do moci Tábora se dostaly i Rožmberkovy Příběnice a Příběničky. Západočeské Žižkovo tažení nebylo příliš úspěšné, od Plzně musel odtáhnout a nedobyl ani Tachov, úspěch však zaznamenali husité dobytím Chomutova a Kadaně. Táborité společně s pražany dobyli Říčany a Beroun, pražané pak dobyli Nový Hrad u Kunratic a společně s orebity Český Brod. Mnohá města se raději vzdala. Postupně vznikly dva vojenské svazy, táborský a pražský, k nimž se města i husitská šlechta přidávaly. Aktivní byla i katolická strana, která dobyla Přelouč a Chotěboř, ze severu útočili na husity Slezané. Dobývání měst bylo provázeno ukrutnostmi na obou stranách. V červnu 1421 po delším obléhání kapitulovala královská posádka Pražského hradu.

Zásadní význam pro další vývoj husitských válek měla bitva u Mostu, kdy byli pražané vedení Janem Želivským při pokusu dobýt Most drtivě poraženi vojskem české katolické šlechty, kterou podporoval míšeňský markrabě Fridrich IV. Svárlivý. Jednalo se o první velkou bitvu, která skončila porážkou husitů. Ti na bojišti zanechali takřka celé obléhací zařízení a utrpěli značný šrám na své reputaci, což také přispělo k pozdějšímu pádu Jana Želivského. Most byl díky úspěšné obraně uchráněn od vyplenění a násilí, které potkalo sousední města. Až do konce husitských válek zůstal katolickým, byl oporou krále a díky tomu vázal značnou sílu husitů v posádkách okolních měst.^[3]

Čáslavský sněm v roce 1421, který přijal jako husitský program čtyři pražské artikuly, odmítl uznat Zikmunda Lucemburského za českého krále. Další křížovou výpravu však neinicioval on, ale kurfiřti z Porýní, rozhořčení z nezdaru první křížové výpravy, z něhož Zikmunda obviňovali. Výpravě požehnal římský kardinál Branda Castiglione. Křižácké plány pro nové tažení zahrnovaly vpád intervenčních sborů do Čech z několika světových směrů. Zikmund s Uhry, Moravany, Rakušany měl směrem ku Praze postupovat z východu a Slezané a Lužičané ze severu, vojska říšských velmožů měla zemi napadnout ze západu. Hlavní síly z Říše, vedené rýnským falckrabětem Ludvíkem III. a arcibiskupy z Mohuče, Trevíru a Kolína nad Rýnem vpadly 28. srpna 1421 do západních Čech. Po neúspěšném obléhání Žatce však skončila výprava naprostým rozkladem a následoval její útěk zpátky za hranice před postupujícími husitskými posilami.

Zikmund Lucemburský vyrazil se svým vojskem se zpožděním, teprve v říjnu. V téže době plenily ve východních Čechách oddíly ze Slezska a Lužice. Zikmund společně se svým zetěm Albrechtem Habsburským při tažení Moravou porazil tamější husitský odboj, mj. díky vítězství v bitvě u Uherského Ostrohu a vyvrácení zdejší husitské obce Nový Tábor a donutil většinu moravské šlechty podepsat kapitulační smlouvu. Zikmundovo vojsko narazilo na spojené oddíly pražanů, táborů a orebitů u Kutné Hory. Zikmund Kutnou Horu zradou tamějších měšťanů ovládl a husité se ocitli v obklíčení; podařilo se jim však uniknout do Kolína, kde zkonsolidovali své síly. Počátkem roku 1422 zaútočili pod vedením Jana Žižky nečekaně na nepřátele, zimující u Kutné Hory, a obrátili je na útěk. Prchající křižáci utrpěli další porážku u Haber a znovu u Německého Brodu, který poté husité dobyli a vyplenili. Zikmundovi se podařilo ustoupit se zbytkem armády zpátky na Moravu.

Hlavní vojenskou akcí husitů v roce 1422 bylo několikaměsíční obléhání hradu Karlštejna, který se pokoušeli dobýt pražané společně s oddíly litevského knížete Zikmunda Korybutoviče. To vyvolalo nový pokus o zahraniční intervenci. Výprava na pomoc Karlštejnu, která bývala někdy nazývána třetí křížovou výpravou, byla dohodnuta na říšském sněmu v Norimberku. Do čela byl postaven braniborský markrabě Fridrich, ale podařilo se shromáždit jen malý počet vojáků. Než mohla výprava do bojů zasáhnout, došlo k jednáním a nakonec pražané s karlštejnskou posádkou uzavřeli příměří.

Ještě počátkem roku 1423 dokázaly husitské svazy spolupracovat (společně zvítězili v bitvě u Hořic), ale po odchodu Žižky z táborského svazu se jeho nové východočeské uskupení brzy dostalo do sporu s pražany. Poté, co se Žižka zákeřně zmocnil Hradce Králové, ovládl Dvůr Králové, Jaroměř a Čáslav, které patřily k pražskému svazu, a porazil oddíly pražanů u Strauchova dvora, uzavřeli umírnění kališníci a pražané spojenectví s katolíky, tzv. svatohavelskou koalici. Ta svedla s Žižkovými oddíly několik bitev a nakonec utrpěla těžkou porážku u Malešova. Následné pražské usmíření (tzv. libeňskou smlouvou) a další úmluvy ve Zdicích rozpory částečně urovnaly a vojska pražského i Žižkova svazu vytáhla na Moravu. Po Žižkově smrti však byly zdické úmluvy brzy porušeny a nastalo období vzájemných bojů mezi jednotlivými svazy - zejména mezi pražany a sirotky (jak se začalo nazývat východočeské uskupení); k sirotkům se obvykle přidávali i táborité. V roce 1425 vznikl další, žatecko-lounský svaz v čele s Jakoubkem z Vřesovic.

Každý husitský svaz disponoval množstvím ovládaných měst s jejich posádkami a množstvím spojeneckých šlechticů s jejich družinami. Polní vojska husitských svazů byla v té době již prakticky profesionální armády, v čele s několika hejtmany, nad nimiž stál nejvyšší hejtman. V roce 1426 všechny čtyři svazy podnikly koordinovanou akci v severních Čechách a oblehly Ústí nad Labem, v té době držené saským markrabětem. V bitvě u Ústí (Na Běháni) spojení husité 16. června 1426 zvítězili nad saským vojskem a město dobyli. Mezi vůdčími osobnostmi se zde poprvé objevil Prokop Holý. Krátce nato však vzájemné rozpory i boje mezi husity vypukly znovu, spojit je dokázal jen vnější nepřítel.

Roku 1427 byla z iniciativy braniborského kurfiřta Fridricha uspořádána třetí křížová výprava na potlačení kacířů z husitských Čech. Vrchním velitelem se nakonec stal trevírský arcibiskup Ota ze Ziegenheimu. Papež Martin V. určil svým legátem na této výpravě anglického kardinála Henryho Beauforta. Křižácká vojska mohla dohromady čítat až něco kolem 25 000 mužů. Spory ve vedení a neujasněnost strategických cílů však vedly 3. srpna k chaotickému ústupu od obléhaného Stříbra a 4. srpna následně k ostudné porážce od spojených husitských vojsk v bitvě u Tachova. Slezská armáda u Náchoda a rakouská na jižní Moravě pod dojmem této porážky do Čech ani nevyrazily. Husité navíc po ústupu intervenčních sil za hranice obsadili Tachov a oslabili tak katolický vliv v západních Čechách.

Situace v Čechách se pak částečně uklidnila, protože polní vojska zaměřila své hlavní aktivity mimo území českých zemí. Výpravy do vedlejších zemí Koruny české (Lužice a Slezska) i za hranice (do německých zemí, Rakouska, Uher), tzv. rejsy (spanilé jízdy), pořádali husité již dříve, jejich vrchol je však v letech 1427–1433. Jejich hlavním cílem bylo opatřit válečnou kořist, potraviny a píci pro koně, což bylo nezbytné pro udržování polních vojsk – země byla zničená nejen válkami, ale i neúrodami. Při výpravách do Horních Uher se husité zmocnili hradu Likavy a měst Skalice, Trnavy, Topolčan, Lednice a Žiliny. V roce 1433 bylo podniknuto husitské tažení k Baltu na pomoc Polsku proti Řádu německých rytířů.

Přípravou další křížové výpravy se začal papež Martin V. zabývat krátce po bitvě u Tachova, dlouho se ji však nepodařilo uskutečnit jednak kvůli financím, jednak kvůli právě probíhajícím konfliktům stoleté války. Byla vyhlášena až v roce 1431, za jeho nástupce Evžena IV. Její počátek byl stanoven na přelom června a července, papežským legátem na výpravě byl kardinál Giuliano Cesarini. Vrchním velitelem se stal braniborský markrabě Fridrich. Tažení se opozdila o víc než měsíc kvůli rozporům mezi veliteli. Po pokusu o obléhání Tachova se křižáci, kteří se nedočkali podpory od okolních katolických pánů a mezitím plenili okolí, přesunuli k Domažlicím. Husité se tentokrát opět dokázali sjednotit. Křižácké vojsko bylo zaskočeno rychlým postupem spojených husitských vojsk vedených Prokopem Holým. Stejně jako u Tachova, padla i u Domažlic husitům prakticky bez boje do rukou obrovská válečná kořist. Traduje se, že zde křižáci uprchli, sotva zaslechli válečný chorál blížících se husitů.

Neúspěchy křížových výprav přiměly katolickou Evropu, aby začala s husity hledat diplomatické řešení bezvýchodné situace v českých zemích. Husitská delegace byla pozvána na Basilejský koncil, kde obhajovala svůj program, čtyři pražské artikuly. Jednání se zástupci koncilu se táhla ještě dlouho po návratu husitů z Basileje.

V létě 1433 táborská polní vojska oblehla pilíř katolíků v západních Čechách, město Plzeň. Prokop Holý tím chtěl pravděpodobně demonstrovat sílu polních vojsk a vystrašit zahraniční protivníky tak, aby byli ochotni k zásadním ústupkům. Zásobovat vojska bylo obtížné. Když byla husitská zásobovací výprava do Bavorska nedaleko hranic u Hiltersriedu napadena a téměř zničena, vypukly nepokoje, bojovníci obviňovali z neúspěchu hejtmany, fyzicky byl napaden i Prokop Holý, který poté opustil vojsko a uchýlil se do Prahy. Situace se nezlepšila ani připojením vojska sirotků, kteří se vrátili na podzim z výpravy k Baltu. Když pak podplacený husitský hejtman Přibík z Klenové zrádně zásobil obleženou Plzeň, naděje na její dobytí byla v nedohlednu. Od bratrstev se odvracel i selský lid, sužovaný polními vojsky, která po venkově sháněla potraviny a píci. V zájmu ukončení vysilujících válek pak umírnění husité vytvořili koalici s katolickou šlechtou.

Od přelomu dubna a května 1434 se koaliční vojsko pod vedením Diviše Bořka z Miletínka shromažďovalo u Kačiny. 5. května mu otevřelo své brány spojenecké Staré Město pražské a následujícího dne bylo přepadeno a dobyto Nové Město, z něhož uprchl i Prokop Holý. Vrátil se opět k polním vojskům, která zrušila obléhání Plzně. Obě vojska se střetla u Lipan 30. května. Koalice zde díky vhodně zvolené taktice drtivě zvítězila. Zástupci zbytků polních vojsk, kterým se podařilo uprchnout, pak uzavřeli příměří. 9. června ještě došlo k dílčí porážce oddílu Jakoubka z Vřesovic vojsky plzeňského landfrýdu a karlštejnského purkrabího v bitvě u Řevničova a následném dobytí hradu Kostomlaty pod Milešovkou Jakoubkovým vojskem.

Porážkou byla radikální polní vojska vyloučena z politického rozhodování o osudech země, což otevřelo cestu k dohodě s basilejským koncilem a se Zikmundem Lucemburským. 5. července 1436 byla v Jihlavě slavnostně přijata a vyhlášena tzv. Basilejská kompaktáta a 14. srpna byl Zikmund přijat za českého krále. V odporu proti němu nadále pokračovala pouze radikální husitská menšina vedená Janem Roháčem z Dubé. Dobytí jeho hradu Sion lze považovat za definitivní konec husitských válek (prvního období).

Války jako takové těžce poškodily české země po politické, hospodářské i kulturní stránce. V protikladu k tomu stojí velké bohatství husitského myšlenkového odkazu, kterým byla obohacena reformní část Evropy.^[4] Byla "vybojována" kompaktáta, čímž vznikl v té době v Evropě ojedinělý stav dvojí víry, kdy vedle sebe v jedné zemi rovnoprávně žili katolíci s husity. Také do soudobého vojenství přineslo husitské válečnictví řadu změn.

Ve válečných letech upadlo hospodářství do katastrofálního stavu, obchodní styky se zahraničím byly oficiálně přerušeny (prakticky výrazně oslabeny), stejně tak domácí produkce, hodnota mince výrazně poklesla i v důsledku oslabení těžby v Kutné Hoře, která vyhnáním místních Němců přišla o množství odborníků. Dlouhodobá ekonomická izolace měla za důsledek oddálení příchodu sociálně-ekonomických změn z oblastí, kde už probíhala fáze nástupu raného novověku. Česká ekonomika zaostávala i ve druhé polovině 15. století a ani v začátku 16. století se tento vývoj nepodařilo zvrátit. I když se podařilo udržet integritu zemí Koruny české, oslabily se vztahy mezi jednotlivými zeměmi (Horní a Dolní Lužice a Slezsko zůstaly katolické).

Zemi po řadě neúrodných let, v důsledku válečných útrap a hospodářské blokády sužoval hlad a nemoci. Těžkou zátěží bylo uživení stálých vojsk, tehdejší hospodářství by ani v době úrody a míru nebylo schopné trvale vydržovat několik tisíc profesionálních vojáků.

Došlo k výraznému úbytku obyvatelstva, na kterém se podílely jak husitské války a s nimi spojené hladomory, tak epidemie moru, který byl do Evropy zavlečen ve 14. století a od té doby se v pravidelných intervalech neustále vracel.^[5] Odhaduje se, že v průběhu 15. století zaniklo několik stovek vesnic.^[6] Počet obyvatel českých zemí, který se kolem roku 1400 odhaduje na 2,80–3,37 milionů, do roku 1526 podle některých odhadů klesl na 1,50–1,85 milionů.^[7]

Válčící strany se dopouštěly masakrů zajatých vojáků i civilního obyvatelstva v dobytých městech, zejména pokud se obléhané město odmítalo vzdát. Jako příklady lze uvést masakr katolických mužů po dobytí Prachatic husity v dubnu 1420,^[8] masakr husitů při obléhání Chotěboře, kteří se vzdali za příslib volného odchodu v únoru 1421,^[9] masakr katolických obyvatel Chomutova v březnu 1421,^[10] vhazování zajatých husitů a jejich sympatizantů do šachet v kutnohorských dolech,^[11] masakr obránců a obyvatel Německého Brodu v lednu 1422,^[12] nebo upálení 700 zajatců po bitvě u Lipan ve stodolách v blízkém okolí roku 1434.^[13]

Duchovní kultura a všeobecná vzdělanost procházely velkou krizí, velká část venkovských a městských škol zanikla, vážně poklesl i význam pražské univerzity, a to odchodem nečeské části univerzitní obce a zavřením několika fakult. Úlohu Karlovy univerzity jako regionálního centra vzdělání tak převzala např. univerzita v Lipsku či ve Vídni.

Příchod husitské revoluce znamenal konec stavebního rozmachu i rozvoje gotického umění v Čechách. V neklidných dobách klesl zájem o budování nových staveb i tvorbu uměleckých děl. Chyběly také finanční prostředky. Po smrti Václava IV. se rozpadl panovnický dvůr, a tak zmizel jeden z hlavních zákazníků stavebníků a umělců. Mnozí poté opustili české země. Stavební činnost upadala, často ustaly i práce na rozestavěných objektech. To se stalo také s katedrálou sv. Víta na Pražském hradě. Jen někteří stavitelé se uplatnili při budování a zdokonalování opevnění hradů a měst. Někteří odborníci také zastávají názor, že husitské války v tomto směru ve svém důsledku znamenaly izolaci Čech a oddálení příchodu renesanční kultury z (katolické) ciziny.

Málokterou oblast postihly husitské války tak těžce jako výtvarné umění. Husité vyplenili početné kláštery a kostely a během obrazoboreckých bouří zničili mnoho vynikajících uměleckých a literárních děl.

V letech 1421–1424 bylo v Čechách a na Moravě zničeno 14 benediktinských klášterů a 18 proboštství, přičemž bylo usmrceno přibližně 674 řeholníků a řeholnic. Dále husitská vojska zničila 16 premonstrátských klášterů, ve kterých zemřelo snad 575 řeholníků a řeholnic. Cisterciáckých klášterů a proboštství bylo zničeno 33, pobito bylo 3884 řeholníků a řeholnic. Augustiniáni přišli o 40 klášterů a 450 členů řehole. Zpustošeno bylo i 44 klášterů minoritských, 37 dominikánských a 3 další kláštery jiných řádů, celkově v nich bylo pobito 550 řeholníků a řeholnic. Plenění klášterů pokračovalo i ve 2. pol. 20. let 15. století.

Husitské válečnictví se výrazně zapsalo do vojenské historie. Čeští žoldnéři, kteří používali husitskou bojovou taktiku a výzbroj, patřili k vyhledávaným válečníkům po celé 15. století. Příkladem je Jan Jiskra z Brandýsa, který v čele bratříků válčil v Uhrách i proti expanzi Turků na Balkán, například v bitvě u Varny roku 1444. Bitva u Schönbergu roku 1504, během níž císař Maxmilián Habsburský v čele svých rytířů a lancknechtů zaútočil na české žoldnéře vracející se do Čech, byla poslední bitvou ve které čeští bojovníci použili husitskou vojenskou taktiku včetně tzv. vozových hradeb. V bitvě zahynulo na 1600 českých válečníků. Maxmilián ocenil jejich statečnost v boji a 700 přeživších zajatců ihned po bitvě propustil aniž by požadoval výkupné.^[14]

Přijetí kompaktát znamenalo zrovnoprávnění katolického a kališnického obyvatelstva v českých zemích. O udržení tohoto stavu velmi usiloval Jiří z Poděbrad, který se v roce 1462 obrátil na papeže, aby Čechům kompaktáta potvrdil a jmenoval Jana Rokycanu pražským arcibiskupem. Papež Pius II. obojí odmítl, což znamenalo, že se husité opět oficiálně stali kacíři. Následující papež Pavel II. prohlásil 23. prosince 1466 Jiřího za sesazeného z trůnu a proti Čechům vyhlásil křížovou výpravu, čímž podpořil Jiříkovy domácí katolické odpůrce - v zemi vypukla vnitřní válka. Do čela křížové výpravy se postavil uherský král Matyáš Korvín usilující o českou korunu a na jaře roku 1468 vtrhl na Moravu. Jiřímu se podařilo obklíčit Matyášova vojska u Vilémova, ale Matyáše propustil, pravděpodobně za slib pomoci při vyjednávání s papežem. Matyáš slib nesplnil a dal se v Olomouci 3. května 1469 katolickými stavy zvolit českým králem. Válka pokračovala i po smrti Jiřího z Poděbrad, protože vedlejší země i čeští katolíci Vladislava Jagellonského za Jiřího nástupce neuznaly. Až 7. prosince 1478 byla v Olomouci vyhlášena smlouva o příměří, podle níž mohli oba panovníci užívat titulu „český král“. Dohody byly potvrzeny Olomouckou smlouvou ze dne 21. července 1479. Vladislav vládl pouze v Čechách, Matyáš na Moravě, ve Slezsku a v Lužicích.

Významnější romány českých autorů:

• Proti všem (Alois Jirásek, 1894)
• Kraj kalicha (Václav Kaplický, 1945)
• Táborská republika (Václav Kaplický, 1969)
• Husitská epopej II., III. (Vlastimil Vondruška, 2014)

Do doby husitských válek zasadil děj svých historicko-magických románů také polský spisovatel Andrzej Sapkowski (trilogie Narrenturm, Boží bojovníci a Lux Perpetua z let 2002–2006).

• V roce 1947 vznikl film Jan Roháč z Dubé režiséra Vladimíra Borského.
• V letech 1954–1956 natočil režisér Otakar Vávra husitskou trilogii složenou z filmů Jan Hus (1954), Jan Žižka (1955) a Proti všem (1956). (Období husitských válek se věnuje druhý a třetí díl.)
• Film Spanilá jízda natočil režisér Oldřich Daněk v roce 1963, odehrává se v roce 1427.
• Na pozadí husitských válek se odehrává film Na Žižkově válečném voze režiséra Milana Vošmika z roku 1968.

• 
  Upálení Mistra Jana Husa
• 
  Adolf Liebscher – Bitva na Vítkově
• 
  Josef Mathauser – Žižka s Václavem Korandou hledí z Vítkova na Prahu
• 
  Hugo Schüllinger – Útěk Zikmunda Lucemburského z Kutné Hory
• 
  Věnceslav Černý – Pražané obléhající Karlštejn
• 
  Mikoláš Aleš – Útěk kardinála Cesariniho z bitvy u Domažlic
• 
  Josef Mathauser – Bitva u Lipan
• 
  Adolf Liebscher - Obklíčené vojsko Matyáše Korvína u Vilémova
• 
  Luděk Marold: Bitva u Lipan (výřez)

Legenda vypráví o husitech obléhajících město Naumburg roku 1432. Němci prý tehdy vzkázali, že nepřistupují na vzájemnou smlouvu o šetření zajatců. Proto se Prokop Holý rozhodl, že pokud se obležené město nepoddá, bude do základů vypáleno a jeho obyvatelé pobiti. Měšťané se odmítli podrobit, ale přesto dali na radu městského zámečníka a do husitského ležení vyslali prosit o milost své děti. Husitům se dětí zželelo, pohostili je, a dokonce jim na cestu natrhali třešně. Od té doby se zde slaví Kirschenfest.^[15] Výjev zobrazil český malíř Jaroslav Čermák.

• BAUM, Wilhelm. Císař Zikmund. Kostnice, Hus a války proti Turkům. Praha: Mladá fronta, 1996. 405 s. ISBN 80-204-0543-7. 
• ČECHURA, Jaroslav. České země v letech 1378-1437. Lucemburkové na českém trůně II. Praha: Libri, 2000. 438 s. ISBN 80-85983-98-2. 
• ČORNEJ, Petr. Velké dějiny zemí Koruny české V. 1402-1437. Praha: Paseka, 2000. 790 s. ISBN 80-7185-296-1. 
• ČORNEJ, Petr. Tajemství českých kronik. Cesty ke kořenům husitské tradice. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2003. 456 s. ISBN 80-7185-590-1. 
• DOLEJŠÍ, Josef; KŘÍŽEK, Leonid. Husité : vrchol válečného umění v Čechách 1419-1434. Praha: Elka Press, 2009. 361 s. ISBN 978-80-87057-08-7. 
• HAZARD, Harry W., a kol. A History of the Crusades. Vol. 3, The fourteenth and fifteenth centuries. Madison: University of Wisconsin Press, 1975. 813 s. Dostupné online. ISBN 0-299-06670-3. (anglicky) 
• JUROK, Jiří, Příčiny, struktury a osobnosti husitské revoluce. České Budějovice: Veduta 2006. 299 s. ISBN 80-86829-22-7.
• KAVKA, František. Poslední Lucemburk na českém trůně. Králem uprostřed revoluce. Praha: Mladá fronta, 1998. 290 s. ISBN 80-204-0680-8. 
• PEKAŘ, Josef. Žižka a jeho doba. Praha: Odeon, 1992. 1191 s. ISBN 80-207-0385-3. 
• SOUKUP, Pavel; SVÁTEK, Jaroslav, a kol. Křížové výpravy v pozdním středověku. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010. 248 s. ISBN 978-80-7422-055-5. 
• ŠMAHEL, František. Husitská revoluce. 1. Doba vymknutá z kloubů. Praha: Karolinum, 1995. 498 s. ISBN 80-7184-073-4. 
• ŠMAHEL, František. Husitská revoluce. 2. Kořeny české reformace. Praha: Karolinum, 1996. 364 s. ISBN 80-7184-074-2. 
• ŠMAHEL, František. Husitská revoluce. 3. Kronika válečných let. Praha: Karolinum, 1996. 420 s. ISBN 80-7184-075-0. 
• ŠMAHEL, František. Husitská revoluce. 4. Epilog bouřlivého věku. Praha: Karolinum, 1996. 550 s. ISBN 80-7184-076-9. 
• ŠMAHEL, František. Husitské Čechy. Struktury, procesy, ideje. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001. 758 s. ISBN 80-7106-468-8. 

• Husitské války na Moravě
• Seznam husitských bitev

• Obrázky, zvuky či videa k tématu husitské války na Wikimedia Commons
• Husitská válka ve Vlastenském slovníku historickém ve Wikizdrojích
• husitstvi.cz a jeho diskusní fórum