Hyalocyt

Hyalocyty jsou buňky nacházející se v oku po stranách struktury známé jako sklivec.[1]

Původ a lokalizace

Hyalocyty se nacházejí na periferní nebo kortikální části sklivce, průměrně 50 μm od vnitřní strany sítnice. Jako migrující (volné) buňky se nacházejí také na epiteliálním povrchu řasnatého tělíska.[2]

Jejich původ není zcela známý. Morfologicky patří k linii monocytů/makrofágů - mají stejný buněčný marker a zároveň neprodukují proteiny charakteristické pro buňky sítnice a gliové buňky, což by napovídalo jejich vývoji z makrofágů a monocytů, funkčně se ale od klasických makrofágů liší.[3]

Jiné studie poukazují na přeměnu hyalocytů z buněk kostní dřeně. Tyto studie se zakládají na výsledcích experimentů s hlodavci, u nichž jsou hyalocyty obměňovány jednou za 7 měsíců. V lidském oku je jich ale oproti hlodavčímu malé množství a tak nelze s jistotou převést fakta zjištěná u hlodavce na člověka.[4] Možný je také původ z mezenchymálních buněk, neuroglií na sítnici nebo hyaloidního cévního systému. [5]

Funkce

Hyalocyty produkují hyaluronovou kyselinu a kolagen. Kyselina hyaluronová pomáhá udržovat viskozitu sklivce (který je dvakrát až čtyřikrát více viskózní než voda a jeho index lomu je 1,336). Bylo dokázáno, že kumulaci kolagenu a proliferaci hyalocytů výrazně ovlivňuje dostatek vitamínu C (kyselina askorbová). Ta zároveň inhibuje proliferaci buněk tkáně přilehlé ke sklivci. Sklivec obsahuje velké množství kyseliny askorbové v koncentracích několikrát vyšších než je přítomno v plazmě. [6]

Hyalocyty také fagocytují amyloid, proto se v případě amyloidózy (patologické ukládání proteinu amyloidu), která může být způsobena poruchou funkce hyalocytů a která může způsobovat zákaly, nejdříve objevují glaukomy v zadní kůře sklivce, tedy v místě výskytu hyalocytů.[7]

Životnost a funkce hyalocytů jsou podmíněny faktorem GM-CSF (granulocyte/macrophage colony stimulating factor). V pozdějším prenatálním vývoji zcela zaplňují sklivec, krátce po porodu prudce klesne hladina GM-CSF a hyalocyty podstupují apoptózu. V oku jich pak zůstane jen malé množství.[8]

Hyalocyty mají nepravidelné lalůčkovité jádro, dobře vyvinutý Golgiho aparát, hladké a drsné endoplazmatické retikulum, hodně velkých lysozomálních granulů a fagozomů. V jediné populaci hyalocytů se ale u jednotlivých buněk mohou vyskytovat různé morfologické vlastnosti. Není jasné, zda jsou tyto odlišnosti způsobeny různým původem buněk nebo různým stadiem aktivity a metabolismu.[5]

Reference

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Hyalocyte na anglické Wikipedii a Vitreous humour na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Sommer F, Brandl F, Weiser B, Tesmar J, Blunk T, Göpferich A.|title = "FACS as useful tool to study distinct hyalocyte populations." | Exp Eye Res. 2009 May;88(5):995-9. Epub 2008 Dec 6
  2. ↑ Koichi Ogawa. Scanning Electron Microscopic Study of Hyalocytes in the Guinea Pig Eye. [s.l.]: Arch. Histol. Cytol., vol. 65, No. 3, p. 263-268, 2002. (anglicky) 
  3. ↑ H Qiao, T Hisatomi, K-H Sonoda, et al. The characterisation of hyalocytes: the origin, phenotype, and turnover. [s.l.]: Br J Ophthalmol 2005 89: 513-517; doi: 10.1136/bjo.2004.050658, 2005. (anglicky) 
  4. ↑ G.O.H. Naumann, L. Holbach, F.E. Kruse EDS. Applied Pathology for Ophthalmic Microsurgeons. [s.l.]: Springer-Verlag Berlin Heidelberg New York, 2008. ISBN 978-3-540-24189-8. S. str. 317. (anglicky) 
  5. ↑ a b Ricarda G. Schumann, Kirsten H. Eibl, Fei Zhao et al. Immunocytochemical and Ultrastructural Evidence of Glial Cells and Hyalocytes in Internal Limiting Membrane Specimens of Idiopathic Macular Holes. [s.l.]: Investigative Ophthalmology & Visual Science, vol. 52, No. 11, 2011. (anglicky) 
  6. ↑ Florian Sommer. Hyalocytes in Tissue Engineering; First Steps Towards a Cell-based Vitreous Substitute (Dissertation). [s.l.]: der Fakultät Chemie und Pharmazie, der Universität Regensburg, 2006. (anglicky) 
  7. ↑ Kuchynka Pavel et al. Oční lékařství. [s.l.]: Grada Publishing a.s., 2007. ISBN 978-80-247-1163-8. S. str. 276. (anglicky) 
  8. ↑ Robert A. Meyers. Proteins: From Analytics to Structural Genomics, vol. 2. [s.l.]: Wiley-WCH, 2007. ISBN 978-3-527-31608-3. S. str. 1026. (anglicky)