Hylozoismus

Hylozoismus (řec. ὕλη, hýlē = látka, hmota a ζωή, zoé = život) je filozofický názor, že veškerá hmota je živá, schopná pociťování.[pozn. 1] Za hylozoismus se označuje především učení starořecké mílétské školy,[4] ale setkáváme se s ním i v učení stoiků, v panteismu, u Diderota.[5] Je to pokus vyložit vznik organického světa z přírody samé.[6]

Historie

Termín „hylozoismus" pochází ze 17. století,[7] poprvé byl užit v pracích Ralpha Cudwortha.[8]

Vlastními představiteli hylozoismu byli filozofové mílétské školy (Thalés, Anaximandros, Anaximenés), kteří pokládali oživenou pralátku za základ, z něhož povstalo všechno jsoucno. Tento hylozoistický panteismus je zjevný např. v učení Anaxiména,[9] který za pralátku, z níž vznikl svět, považoval vzduch, jenž je zároveň silou, která vše oživuje.[10] Za blízké hylozoismu je označováno i učení Empedokla a Herakleita.[8]

Dle naturalistického panteismu stoiků je veškerá skutečnost jednotná a vše, co existuje, je tělesné. Tato tělesnost se projevuje ve dvojí formě, pasivní a aktivní; aktivní formou je tělesné pneuma, žhavý dech, který všechno prostupuje, vnitřní princip života všeho jsoucího.[11] Vesmír je živoucím organismem, mimo něj nic neexistuje. Tato stoická teorie oživené hmoty bývá považována za formu hylozoismu.[12]

Hylozoismus se znovu objevuje v období renesance, např. v dílech Bernardina Telesia a Giordana Bruna.[7] Prvky hylozoismu lze nalézt i v koncepcích, které atributy hmoty a ducha považují za projevy jediné substance, např. v panteistickém monismu Barucha Spinozy.[1]

Ve francouzské filozofii 18. století je za hylozoistu označován Jean Baptiste René Robinet (1735–1820),[13] který ztotožnil pohyb s organičností a veškerou hmotu považoval za aktivní, živou. Organické funkce, tj. výživu, růst, rozmnožování, citlivost, připisoval i rostlinám, kovům, minerálům, prvkům ohně, vzduchu, vody a země. Také nebeská tělesa považoval za živá těla.[14][15]

Přední encyklopedista Denis Diderot se ve svých pracích postupně odvracel od deismu k hylozoistickému materialismu.[16] Snaha vysvětlit původ vědomí jej přivedla k předpokladu všeobecné citlivosti hmoty (u různých částí v různé míře).[17] Svět považoval za komplexního a oduševnělého živočicha.[18] Diderot pro svou filozofii odmítal termín panteismus, neboť Bůh podle něho není ani přírodou, ani v přírodě.[19]

V 19. století se k hylozoismu klonil biolog a propagátor evoluční teorie Ernst Haeckel. Hmota je podle něj oduševnělá již ve svých nejjednodušších formách, a příroda je tudíž ve všech svých podobách v zásadě živá.[20][21]

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Poněvadž za princip života byla považována duše, hylozoistický názor, že hmota je živá, zpravidla připisoval veškeré hmotě i určitou formu duševna (např. pociťování). Hylozoismus lze tedy považovat za formu panpsychismu, dle kterého je všechno na světě oduševněno, nic není absolutně mrtvé, bezduché.[1][2] Kromě hylozoistického panpsychismu (přisuzování duševna hmotě samé) existují i jiné formy panpsychismu, které jsou založeny na předpokladu, že všechny věci proniká nějaký zvláštní duchovní princip.[3]

Reference

  1. ↑ a b Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. 11. díl. V Praze: J. Otto, 1897. 1066 s. cnb000277218. S. 1028–1029.
  2. ↑ TUMPACH, Josef, ed. a PODLAHA, Antonín, ed. Český slovník bohovědný. Díl 5., Holbein–Itálie (sešity 131–151). Praha: Cyrillo-Methodějská knihtiskárna a nakladatelství V. Kotrba, 1930–1932. 448 s. cnb000308871. [Heslo „hylozoismus" je na str. 173–174.].
  3. ↑ Stručný filosofický slovník. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1966. 535 s. cnb000310940. S. 326.
  4. ↑ Filosofický slovník. 2., opr. a rozš. vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 1998. 463 s.ISBN 80-7182-064-4. S. 179.
  5. ↑ DUROZOI, Gérard, ROUSSEL, André et al. Filozofický slovník. Překlad Jan Binder. 1. vyd. Praha: EWA, 1994. 352 s. ISBN 80-85764-07-5. S. 117.
  6. ↑ Stručný filosofický slovník. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1966. 535 s. cnb000310940. S. 177.
  7. ↑ a b Malá československá encyklopedie. 2. díl. Praha: Academia, 1985. 969 s. cnb000125650. S. 894.
  8. ↑ a b TUMPACH, Josef, ed. a PODLAHA, Antonín, ed. Český slovník bohovědný. Díl 5., Holbein–Itálie (sešity 131–151). Praha: Cyrillo-Methodějská knihtiskárna a nakladatelství V. Kotrba, 1930–1932. 448 s. cnb000308871. [Heslo „hylozoismus" je na str. 173–174.]
  9. ↑ TVRDÝ, Josef. Průvodce dějinami evropské filosofie. 2. vyd. Brno: Komenium, 1947. 490 s. cnb000669317. S. 24.
  10. ↑ TRETERA, Ivo. Dějiny filozofie. 1. díl. Praha: SPN, 1981. 140 s. cnb002929456. S. 25.
  11. ↑ Filosofický slovník. 2., opr. a rozš. vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 1998. 463 s. ISBN 80-7182-064-4. S. 317.
  12. ↑ BONDY, Egon. Poznámky k dějinám filosofie. 3, Antická filosofie. Praha: Sdružení na podporu vydávání časopisů, 1994. 190 s. ISBN 80-85239-26-4. S. 130–131.
  13. ↑ Stručný filosofický slovník, s. 429.
  14. ↑ Stručný filosofický slovník. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1966. 535 s. cnb000310940. S. 381.
  15. ↑ Dějiny filosofie, sv. II, s. 487.
  16. ↑ DRTINA, František. Úvod do filosofie: myšlenkový vývoj evropského lidstva. Svazek 2, [Nová doba]. 2. vyd. V Praze: Jan Laichter, 1948. 506 s. cnb000712517. S. 392.
  17. ↑ Stručný filosofický slovník. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1966. 535 s. cnb000310940. S. 82.
  18. ↑ RÖD, Wolfgang. Novověká filosofie. II, Od Newtona po Rousseaua. Překlad Jindřich Karásek. Vyd. 1. Praha: OIKOYMENH, 2004. 579 s. ISBN 80-7298-109-9. S. 247.
  19. ↑ TVRDÝ, Josef. Průvodce dějinami evropské filosofie. 2. vyd. Brno: Komenium, 1947. 490 s. cnb000669317. S. 261.
  20. ↑ BREIDBACH, Olaf. Vzdoropapež : Světový a přírodní názor Ernsta Haeckela. Překlad Lenka Ovčáčková. Vesmír. 2005, roč. 84, čís. 12, s. 718. 
  21. ↑ TVRDÝ, Josef. Průvodce dějinami evropské filosofie. 2. vyd. Brno: Komenium, 1947. 490 s. cnb000669317. S. 399.

Literatura

Externí odkazy